„Strana Alláha“ a poslední židovské varování

Historické oříšky (Исторические напёрстки)

Je toho mnoho, co zkresluje pochopení situace na Blízkém Východě. Jednou z nich je neznalost toho, kdo je vlastně kdo a hlavně proč. To platí samozřejmě pro všechny složité situace nejen v politice. Jedině pochopení minulosti může dát znalost dneška a tím i projekci budoucnosti. 

Peter 008

V Bejrútu se za obrovského shromáždění lidí konal pohřeb bojovníků Hizballáhu, kteří zemřeli při prvních vážných střetech na libanonsko-izraelské hranici, a tiskový tajemník izraelské armády oznámil otevření nové fronty. Vyhrožující ani ne tak polovojenským jednotkám šíitských milicí, ale samotnému Libanonu. Naznačuje, že zemi připravií o to, „co zbylo z její prosperity a suverenity“. To je pravděpodobně silný náznak na zničený Bejrút. Vybombadovaný a rozstřílený v roce 1982. Skvělý tah, jenže za pouhých 40 let se v Libanonu hodně změnilo, ne-li všechno … 

Šíité z Libanonu

Takříkajíc na přání. Ve stylu kanálu kopejte hlouběji a šíře, než vám řeknou masová média, která povrchně podávají informace. Promluvme si o Hizballáhu („Alláhově straně“), pro mnohé neznámé, což je „šíitské hnutí“, „největší světová nestátní polovojenská formace“, „organizace islámského odporu proti sionismu a americkému imperialismu“. 

Začněme teritoriálně-náboženským základem, na kterém je „Strana Alláha“ postavena. Libanonská komunita je vedle šíitských Peršanů považována za druhou nejvýznamnější komunitu tohoto hnutí islámu. Jeho dokumentární historie sahá až k Abu Darra, společníkovi Proroka, který jako první prohlásil Alího ibn Abú Táliba, bratrance a zetě samotného Mohameda, za „dědice a spravedlivého Chalífa“. Tato historická postava se přestěhovala z Medíny do Damašku, během vyhrocených náboženských sporů (které rozdělily islám na sunnity a šíity) byla pronásledována a dlouhou dobu putovala po zemích Velké Sýrie (Bilad al-Sham). Ve svém kázání byl tak úspěšný, že za sebou zanechal tisíce následovníků, kteří do 10. století přivedli v Aleppu k moci šíitskou dynastii Hamdanidů. A když se Sýrie stala součástí Fatimidského impéria, drtivá většina obyvatel Bilyad al-Sham … se podle podrážděných sunnitských cestovatelů ukázala jako šíité.

S příchodem Osmanů do oblasti Velké Sýrie byl náboženský, majetkový a administrativní teror proti šíitům systémový, stoupenci Alího ibn Abú Táliba byli otevřeně považováni za lidi druhé kategorie, nebezpečnější než křesťanští bezvěrci. Praxe uctívání byla přísně regulována, mnoho šíitských svátků na počest jejich svatých kazatelů bylo zakázáno. Šíité nesměli vykonávat vojenskou službu ani žádné vládní funkce a během turecko-perských válek za dynastie Safavidů (16.-17. století) docházelo k epizodám naprosté genocidy a masového pronásledování, doprovázené popravami duchovních. Velká Sýrie se stala sunnitským územím a šíité (kteří neutekli do Persie) se usadili v hustě obydlených oblastech, v Džabal Amil (jižní Libanon) a údolí Bekáa. 

Po první světové válce se Velký Libanon z osmanské koloniální provincie stal francouzským mandátním územím, u „Paulů“ (typické fr. jméno Paul (čtí pól – jako Jean-Paul Belmondo – pozn.překl.) bylo pečlivě provedeno sčítání lidu a ve zprávách zaznamenáno: Libanonští šíité (17 % populace) jsou považovány za nejvíce utlačované a zde opovrhovanou kastou, mají dokonce zakázáno obchodovat mezi komunitami (hlavní zaměstnání místních maronitských křesťanů a sunnitské třídy obchodníků). 

Jediným povoleným povoláním je pracovat jako dělník za groše v zemědělství. Procento negramotných mezi šíity bylo téměř absolutní, ale náboženskou komunitu podporovaly superbohaté rodiny šíitských feudálů, čítající půl tuctu. Tito velcí vlastníci půdy dobře vycházeli s Osmany a prostřednictvím Kurdů navazovali vztahy a výhodné obchody s Persií. 

Status quo zůstal až do roku 1943, pět až sedm vlivných šíitských rodin obchodovalo s koloniálními úřady a obyčejní lidé zůstali ve stejném polootrockém postavení. Po uzavření Národního paktu Libanonu, podle kterého je prezidentem vždy maronitský křesťan, premiérem sunnitský muslim a předsedou Národního shromáždění šíitský muslim … se nic nezměnilo. I po získání nezávislosti Libanonu v roce 1946 zůstali šíitští rolníci žijící v jižním Libanonu (Jabal Amil) vyvrheli, jejich region byl nejchudší a nejdepresivnějším na celém Blízkém východě. Nevydávali tam ani pasy.

Samozřejmě, že v takovém středověkém prostředí začala národně osvobozenecká a komunistická hnutí nabírat na síle a ne bez pomoci emisarů ze Sovětského svazu se objevila mocná Komunistická strana Libanonu. Živí, agresivní, cizí třídnímu internacionalismu a ještě více náboženskému internacionalismu, šíité se kategoricky nechtěli stát ateisty a bojovníky proti Bohu. Z Džabal Amil se stala enkláva, místní komunity si samy založily snesitelný socioekonomický život, ale vše šlo znovu do háje na začátku 60. let, kdy Organizace pro osvobození Palestiny začala masivně vytvářet své vojenské tábory v jižním Libanonu. Odtud podnikala výpady do Izraele.

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat; Tel Aviv začal bombardovat a ostřelovat jižní Libanon se záviděníhodnou pravidelností; stovky šíitů, kteří poskytovali útočiště Palestincům ve svých komunitách, byly zabity pod raketami a bombami. A militanti Jásira Arafata, zvláště po jejich vyhnání z Jordánska, obecně zešíleli, protože považovali Džabal Amil za svou zemi. Vydírání, zabírání půdy, únosy bohatých Libanonců, náboženská nesnášenlivost a pohrdání – časy Osmanské říše se vrátily. 

Rozkol mezi sociálními skupinami narůstal, bohaté šíitské rodiny nadále uplácely lupiče a obyčejní lidé začali prchat z jižního Libanonu a našli úkryt v Bejrútu, kde byla vždy malá řemeslná čtvrť  souvěrců – Dahiye. Tyto nikomu nepotřebné periferie a slumy se doslova za deset let staly obrovskou a chaoticky zastavěnou oblastí, vládly zde radikální i komunistické nálady a s vystoupením legendárního imáma Musy as-Sadra (1928-1978) spontánní šíitské osvobozenecké hnutí získalo formu a cíle. 

Peršan arabského původu Musa al-Sadr získal vynikající teologické vzdělání ve městě Qom a pocházel z rodiny Sadrů, téměř posvátných v šíitském kléru, která dala světu islámu mnoho ajatolláhů a vynikajících náboženských vůdců. V roce 1958 tento mladý imám z Íránu dorazil do jižního Libanonu, o pět let později získal libanonské občanství a prostřednictvím zákonných metod usiloval prostřednictvím Národního shromáždění o vytvoření Nejvyšší šíitské rady, sjednocující komunitu Džabal Amil a Bejrút. A v roce 1974 vytvořil idol nejchudších vrstev šíitské společnosti organizaci „Harakat al-Mahrumin“ („Hnutí vyděděných“) a zahájil sociální boj za náboženská a sociální práva spoluvěřících.

Vynikající politik a vynikající teolog Musa al-Sadr navázal vynikající vztahy s křesťanským episkopátem Libanonu. A jeho společná kázání s maronitskými a pravoslavnými kněžími ve starobylém klášteře Deir al-Mukhlis v jižním Libanonu a v kostele Mar Maroun na severu země se stala světovou náboženskou a mezináboženskou senzací, která silně zapůsobila na křesťanské komunity Střední východ a Afrika. Jediné, čeho se imám Sadr, který volal po etnickém a náboženském míru, nemohl zbavit, byla nenávist k Arafatově Organizaci pro osvobození Palestiny, která v Libanonu vyvolala krvavý chaos.

Když v zemi vypukla občanská válka (duben 1975), Musa as-Sadr nejprve vyzval strany k mírovému dialogu, dokonce zahájil měsíční hladovku, čímž téměř dosáhl schůzky mezi vůdci válčících stran (tak byla jeho autorita vysoká!). Pak se ale stala tragédie: Křesťané z Falangistické strany Libanonu provedli masakr muslimského obyvatelstva a zabili více než 30 tisíc lidí, většinou šíitů. 

Imám končí s „pokojným nabádáním“, přijíždí do údolí Bekaa a otevřeně nastoluje otázku vytvoření lidové milice „Amal“ („Akce“ a zároveň zkratka „Afwaj al-Muqawwama al-Lubnaniyya“ – „ Libanonské odbojové oddíly“) pod jednotným vedením Nejvyšší šíitské rady. Rozptýlené jednotky sebeobrany se spojují, velmi brzy se stávají vážnou vojenskou silou, ale v srpnu 1978 Musa Sadr beze stopy mizí v Libyi, když tam dorazil na pozvání plukovníka Kaddáfího. Na základě výsledků vyšetřování Íránců v roce 2009 – imáma zlikvidovaly místní zpravodajské služby na žádost vůdce OOP Jásira Arafata.

A pak se šíitům z Libanonu dostalo silné emocionální podpory, v Íránu došlo k islámské revoluci, ajatolláh Chomejní se dostal k moci na vlně lidového sociálního protestu a národního sebeuvědomění, Peršané se už nechtěli považovat za vyvrhele muslimského světa, tím více ne jako „poslíčkové“ ve službách šajtanů (ďáblů) – Američanů. Takže počínaje od roku 1979 mají šíité z Libanonu externího patrona. A rozhodujícím sjednocujícím faktorem byla akce Izraele na okupaci jižního Libanonu (operace Litani). Umírnění šíité nejprve tleskali IDF, která rozbíjela machnovščinu OOP, ale po teroru proti všem bez rozdílu, barbarském a nerozlišujícím ostřelování se nálada rychle změnila. 

Na této vlně se v hnutí „Amal“ dostává k moci téměř pravý Američan libanonského původu, úspěšný právní poradce General Motors Nabih Berri. V roce 1980 přijíždí do Libanonu, svléká svůj velkolepý drahý oblek a stává se bezprecedentně tvrdým islamistickým politikem, který si okamžitě získává důvěru vůdců milicí. Po navázání vynikajících vztahů s Teheránem a Damaškem obhajuje Berry reformu systému veřejné správy, požaduje zrušení Národního paktu z roku 1943 a přechod k přímým volbám prezidenta a Národního shromáždění bez náboženských kvót.

Šíité tehdy již začali tvořit o něco méně než třetinu populace země; byli mnohem lépe organizovaní a jednotnější než křesťané a sunnité. Jediným problémem bylo, že se Hizballáh objevil ve čtvrtích Bejrútu a nabídl radikální řešení problému „národní jednoty“. Hnutí „Amal“ je součástí prosyrské koalice levicových stran, uzavírá mír s maronitskými vůdci a soustředí svou pozornost na boj proti Arafatovým Palestincům v jižním Libanonu. V letech 1985-1987 Dochází ke krvavým střetům mezi OOP a „Amalem“, pak v Bejrútu dochází k násilným střetům s Hizballáhem, Syřané zasahují do války všech proti všem, přivádějí své jednotky a snaží se oddělit bojovníky do čtyř rohů ringu. 

Fenomén Hizballáhu

V těchto střetech v ulicích Západního Bejrútu zvítězili radikálové, hnutí „Amal“ se rozštěpilo, mnoho šíitů se odvrátilo od „Američana Berriho“, který byl zapletený s místními oligarchy a snažil se hrát velkou politiku. Teherán také přestal finančně podporovat „Libanonské bataliony odporu“, když došlo k několika skandálům ohledně nečitelnosti jejich vůdce ve vztazích s Židy amerického původu a Turky. Ajatolláhové a šíitští kazatelé byli schopni během několika let vysvětlit: Nabih Berri je „cizinec“, který má daleko k islámu, touží získat moc prostřednictvím kompromisů a bezskrupulózních „vyjednávání“. 

Čistou pravdou je, že pružná páteř vůdce „Amalu“ mu umožnila v roce 1991 zaujmout místo předsedy parlamentu v rámci konfesní kvóty místo předchozích zuřivých výzev k rozbití Národního paktu – stává se jeho nejhorlivějším zastáncem. A aktivisté Hizballáhu, operující od samého dna šíitské chudiny, se v Libanonu brzy stali „kulturní senzací“ a zcela překreslili mapu šíitských (a části sunnitských) preferencí obyvatelstva.

Vzestup této mocné organizace začal na počátku 70. let 20. století; za ideovým inspirátorem „Alláhovy strany“ je považován slavný filantrop a aktivista za lidská práva Muhammad Hussein Fadlallah, autoritativní šíitský „marja“ (nejvyšší duchovní v kruhu šíitských mudžtahidů, hlavní náboženské autority v otázkách práva a teologie, mající právo činit zákonná rozhodnutí a vyžadovat jejich přísné provádění celou komunitou). S vyšším postavením než imám Músá al-Sandr se snažil nezasahovat do politiky; od svého příchodu z Iráku v roce 1952 se Marjah Fadlallah věnoval pouze charitě a teologii: stavěl mešity a sirotčince, školy pro postižené, zdravotnická střediska , sociální centra adaptace nevidomých a neslyšících.

Ale když vůdce „Amalu“ záhadně mizí v Libyi, je to tento náboženský právník, autoritativní v Íránu a Libanonu, kdo začne připravovat půdu pro „džihád proti Izraeli“. Za prvé živě a přesvědčivě polemizuje s ajatolláhem Chomejním na stránkách náboženských publikací na Blízkém východě a kritizuje ho za pokus o vytvoření neživotaschopného státního celku v čele s náboženským vládcem-faqihem. Za druhé, po zmizení Musa al-Sadra se zmocnil duchovní kontroly nad „Amalem“ a zahanbil její vůdce za „světskou povahu“ organizace, vášeň pro politiku a přezírání potřeb lidí.

Za třetí, Muhammad Hussein Fadlallah se pečlivě probírá všemi více či méně slavnými šíity z Libanonu a vybírá pro „džihád“ energické a fanatické Abbase al-Musawi, Hassana Nasrallaha, Subhi Tufaili, Imada Mughniyaha, Ibrahima Amin al-Seyyida a mnoho dalších. , která jim nabízí znovuustavení „Oddílů odporu“ do skutečné polovojenské, přísně hierarchické struktury náboženské povahy. Rozhodnutí je učiněno v Teheránu v roce 1982 na Konferenci utlačovaných za přítomnosti ajatolláha Chomejního, a tak se objevuje „Alláhova strana“ nebo-li „Hizballáh“.

Rok 1985, Muhammad Hussein Fadlallah píše slavný Otevřený dopis, kde podrobně odhaluje politické cíle nové organizace: prostřednictvím „islámského řádu“ ustavení nejvyšší spravedlnosti. Pod „Nejvyšší spravedlností“ není rozuměna „islámská demokracie“ v podobě íránské kolegiální rady ajatolláha, ale plnohodnotný společenský systém. Kde vládne pouze Korán a šíitské náboženské zákony. Každý člen nové společnosti by se měl stát příkladem spravedlivého života a v případě potřeby i mučedníkem. To poslední se šíitským radikálům opravdu líbilo, občanská válka v Libanonu nakonec rozmístila figurky na šachovnici.

I ti nejméně chápaví rolníci jižního Libanonu si v té době uvědomili: dlouhá vláda sunnitů, nadvláda maronitských křesťanů a vlastní aristokracie dědičných feudálů, nájezdníci Arafatovy OOP a fašistické Židy na okupovaných územích, to není život, je čas radikálně změnit situaci, vytvořit jiná pravidla existence v historickém Jabal Amil a údolí Bekaa. Hizballáh navrhl jednoduchou a srozumitelnou škálu priorit pro boj: nejprve osvobodíme naše země od „absolutního zla“ (Izrael), poté zachráníme muslimské svatyně a souvěrce před „sionistickými pomluvami amerického imperialismu“. 

Jak jednat s ostatními politickými silami v Libanonu a na Blízkém východě? Záleží na situaci. Pokud jste připraveni bojovat bok po boku proti Izraeli a Spojeným státům, jste vítáni jako spolubojovníci, po vítězství si promluvíme o spojenectví. Hlavní věcí je dodržování zákonů nejvyšší islámské spravedlnosti. Hizballáh tak doslova vtrhl do politického života obrovského regionu, znehybnil a vykrvácel sekulární „Amal“ a získal mnoho příznivců v sunnitském světě islámského radikalismu, který stojí na základech zničení státu Izrael a vyhnání Američanů ze Středního východu. 

Jako by stojící stranou, duchovní vůdce Muhammad Hussein Fadlallah přikládal „Alláhově straně“ obrovskou váhu, protože v šíitské tabulce hodností byl považován za téměř rovnocennou postavu s ajatolláhem Chomejním. Jeho koncept vytvoření „státu ve státě“ v Libanonu získal nejen mnoho inspirace, ale i konkrétní pokyny pro jednání. 

Příznivec Fadlallaha a popularizátor jeho myšlenek – Naom Chomsky

Hizballáh odmítl vstupovat do politických aliancí a vládních konzultací, pokud nebudou respektována práva nejchudších muslimských sociálních vrstev. Za druhé: organizace je považována za soběstačnou a zcela nezávislou, všechny požadavky Bejrútu procházejí filtrem „islámské spravedlnosti“, po rozhodnutích náboženských vůdců jsou přijímány k vyplnění nebo jsou odmítnuty.

„Alláhova strana“ je připravena bránit místa kompaktního pobytu svých příznivců se zbraní v ruce, za tímto účelem vznikají brigády islámského odboje, civilní život je „laděn“ strukturami „Organizace Stavebního Džihádu“, zabývající se elektrifikací, výstavbou a poskytováním pitné vody. Sociální problémy chudých, postižených, nemohoucích a rodin mučedníků řeší speciální nadace, které žijí pouze ze soukromých darů od souvěrců. 

Hizballáh se začal těšit obrovské oblibě, když vytvořil celou síť klinik a nemocnic, kde byl dospělým účtován nominální poplatek za léčbu a služby. Ano, byly problémy se specialisty a sortimentem léků, ale i tento úspěch považují Libanonci všech etnických skupin a náboženství za téměř komunismus, mimořádně populární je lékařská síť „Alláhovy strany“. Stejně jako systém téměř bezplatného vzdělávání, kde kromě náboženských vzdělávacích institucí existují školy světské, technické školy, kulturní školy, ústavy a univerzity. Výdaje Hizballáhu v této oblasti jsou třikrát až čtyřikrát vyšší než rozpočet celého Libanonu.

Hizballáh vynakládá značné množství peněz na ideologii a její šíření. Existuje celá síť muzeí, kde na nejvyšší technické úrovni fungují interaktivní a fyzické výstavy o vzniku Organizace, deokupaci jižního Libanonu a vítězné válce z roku 2006. Výhody sociální struktury „státu spravedlivého islámu“, který nemá jiné cíle než házet Židy do moře v yankeeské kampani, jsou aktivně uváděny do povědomí blízkovýchodní společnosti (prostřednictvím médií, která jsou docela úctyhodné, pokud jde o náklad a pokrytí publika). 

Víte … funguje to a to velmi dobře. Dříve ostře odsuzovaná „libanonská buržoazie“ a „feudální elita vlastníků půdy“ začala aktivně podporovat sociální a kulturní iniciativy Hizballáhu (například grandiózní mezinárodní projekt Libanonské umělecké asociace) a pečlivě se distancovala od vojenského křídla organizace.

Desítky milionů dolarů z domácích darů už deset let převyšují íránské dotace na rozvoj sociální a občanské infrastruktury v jižním Libanonu a západním Bejrútu. Co to říká o dosažení hlavního cíle Muhammada Husseina Fadlalla? Který již v roce 1985 řekl: „Alláhova strana“ je povinna bojovat s Izraelem jednou rukou a druhou – vybudovat mírový stát a vzdělanou islámskou společnost, je to jediný způsob, jak dosáhnout bezpodmínečné podpory pro Blízký východ a svobodného míru.“ Mudrc to odhadl správně: ze všech islamistických radikálních hnutí uznaných v arabském světě v průzkumech veřejného mínění není za něj Hizballáh počítán.

To je i ten „kulturní fenomén“ organizace, se kterým si nejlepší propagandisté Izraele a jeho mezinárodní podporovatelé v regionu nedokáží poradit. Pokud jde o označení „terorista“ … ano, existuje hřích, šíité provedli významné teroristické útoky, vojenské křídlo „islámského odporu“ má na rukou krev nevinných obětí. Mimochodem ale mnohem méně než ostatní v místním kotli staletých masakrů. O vojenském potenciálu Hizballáhu si promluvíme jindy, pokud bude příležitost. A když se IDF rozhodne pro bláznivé dobrodružství, aby „znovu vybojovala“ hanebnou válku z roku 2006, kdy Hizballáh úspěšně provedl klasickou obrannou bitvu a milosrdně umožnil Židům co nejrychleji se dostat ven, aniž by měli skutečnou příležitost vést útočné akce.

Za tu dobu se toho hodně změnilo. Jak ve vojenské organizaci „Strany Alláha“ samotné, tak v Libanonské armádě, kterou ve skutečnosti převzal pod nepřímou kontrolu Hizballáh. Vyhrožování z Izraele třicet let mobilizované zemi není nejlepší řešení; místní šíité a prosyrští sunnité, kteří je podporují, možná nesplní přísahu svého duchovního vůdce Fadlalláha, že osvobodí mešitu Al-Aksá, ale svou krví zaplatí každý, kdo se odváží vstoupit do opevněných oblastí jižního Libanonu. A mají řádově více raket než Hamas. Jazyk k tomu však nejspíš Židy dovede … „jako by ne do Kyjeva“, ale žádní Yankeeové je nezachrání.

https://dzen.ru/a/ZTYIRyqkbVcBYhTx?referrer_clid=1400&

Překlad Peter 008

sdílet na