Scott Ritter: Jediným možným výsledkem konfliktu s Ruskem je celková porážka Ukrajiny.

Scott Ritter
Scott Ritter je bývalý zpravodajský důstojník americké námořní pěchoty a autor knihy “Odzbrojení v době perestrojky: Autor knihy “Kontrola zbrojení a konec Sovětského svazu”. Sloužil v Sovětském svazu jako inspektor provádějící smlouvu INF, ve štábu generála Schwarzkopfa během války v Zálivu a v letech 1991-1998 jako zbrojní inspektor OSN.

Kyjevu byla již dávno nabídnuta mírová dohoda, ale místo toho se rozhodl pro válku, k čemuž ho vybídli západní podporovatelé. Nyní je jeho osud zpečetěn

2. září uplynulo 78 let od slavnostní kapitulace za druhé světové války na palubě lodi USS Missouri v Tokijském zálivu. Tento okamžik formálně stvrdil bezpodmínečnou kapitulaci Japonska před Spojenými státy a jejich spojenci a znamenal konec konfliktu. Z japonského pohledu trval od incidentu na mostě Marco Polo 7. července 1937, který čínsko-japonskou válku odstartoval.

Nedošlo k žádnému vyjednávání, pouze k prostému ceremoniálu kapitulace, při němž japonští představitelé podepsali dokumenty, a to bez jakýchkoli podmínek.

Tak totiž vypadá porážka.

Historie se má studovat tak, že se z ní snažíme vyvodit poučení, které by mohlo mít význam pro současnost. Jak poznamenal americký filozof George Santayana: “Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k jejímu opakování”. Ukrajinská vláda v Kyjevě by udělala dobře, kdyby se při zvažování současného konfliktu s Ruskem zamyslela jak nad historickým precedentem, který vytvořilo Japonsko svou bezpodmínečnou kapitulací, tak nad Santayanovou radou. 

Ukrajina se musí především poctivě zamyslet nad příčinami tohoto konfliktu a nad tím, která strana nese břemeno odpovědnosti za boje. ‘Denacifikace’ je termín, který ruská vláda používá při popisu jednoho ze svých deklarovaných cílů a záměrů. Prezident Vladimir Putin se mnohokrát odvolával na ohavný odkaz Stepana Bandery, nechvalně známého masového vraha a spolupracovníka nacistického Německa, kterého novodobí ukrajinští nacionalisté oslavují jako hrdinu a všeho jiného než otce zakladatele svého národa.

Skutečnost, že současná Ukrajina považuje za vhodné vyzdvihovat muže, jako byl Bandera, na takovou úroveň, vypovídá o prohnilých základech kyjevské věci a o nedostatku morálních hodnot v dnešním národě. Roli, kterou sehráli novodobí stoupenci nenávistné nacionalistické ideologie nacistického kolaboranta při propagaci klíčových událostí, jež vedly k zahájení vojenské operace ze strany Ruska, nelze ani ignorovat, ani bagatelizovat. Byli to právě banderovci, kteří díky svým dlouholetým vztahům se CIA a dalšími Moskvě nepřátelskými zahraničními zpravodajskými službami použili násilí k sesazení bývalého ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče z funkce v únoru 2014.

Z aktu nezákonného zpolitizovaného násilí vzešly síly etnické a kulturní genocidy, které se projevily v podobě současných banderovců, kteří iniciovali násilné činy a útlak na východní Ukrajině. To následně vyvolalo ruskou reakci na Krymu a akce občanů Donbasu, kteří se organizovaně postavili na odpor řádění s banderovci spřízněných ukrajinských nacionalistů. Následovaly Minské dohody a následná zrada potenciální cesty k míru, kterou tyto dohody představovaly, ze strany Kyjeva a jeho západních partnerů.

Ukrajina se nemůže distancovat od role, kterou sehráli novodobí banderovci při utváření současné reality. V tomto ohledu Kyjev zrcadlí militaristy císařského Japonska, jejichž slepá oddanost zásadám bušidó, tradiční “cestě bojovníka” pocházející z dob samurajů v Japonsku 17. století, pomohla uvrhnout zemi do globálního konfliktu. Součástí japonských závazků po kapitulaci bylo očistit společnost od vlivu militaristů a přijmout ústavu, která je deplatformovala tím, že agresivní války – a vojenské síly potřebné k jejich vedení – označila za protiústavní.

Banderismus ve všech jeho projevech musí být z ukrajinské společnosti vymýcen stejným způsobem, jakým byl z Japonska odstraněn militarismus inspirovaný Bushidem, a to včetně vytvoření nové ústavy, která tuto očistu zakotví jako zákon. Jakékoli selhání v tomto směru pouze umožňuje rakovině banderismu přežívat a hnisat uvnitř poraženého těla postkonfliktní Ukrajiny až do nějaké budoucí doby, kdy bude moci znovu metastázovat a škodit.

Přesně toto poselství vyslal Putin, když během Petrohradského mezinárodního ekonomického fóra letos v červenci promítl video, na němž byly veřejně prezentovány zločiny banderovců za druhé světové války. “Jak proti tomu můžete nebojovat?” Putin řekl. “A pokud to není neonacismus v jeho současném projevu, tak co to je?” zeptal se. “Máme plné právo,” prohlásil ruský prezident, “věřit, že námi stanovený úkol denacifikace Ukrajiny je jedním z klíčových.”

Zatímco se západní establishmentová média začínají vyrovnávat s rozsahem a měřítkem případné vojenské porážky Ukrajiny (a tím i s realitou rozhodujícího ruského vojenského vítězství), jejich političtí dozorci v USA, NATO a Evropské unii se snaží definovat, jaká bude konečná hra. Poté, co tito západní politici formulovali rusko-ukrajinský konflikt jako existenční boj, v němž je v sázce samotné přežití NATO, mají nyní za úkol utvářet vnímání veřejnosti tak, aby zmírnili jakýkoli významný a trvalý politický úder ze strany voličů, kteří byli oklamáni, aby tolerovali přesun miliard dolarů ze svých státních pokladen a dalších miliard dolarů zbraní ze svých arzenálů do ztracené a zneuctěné věci.

Klíčovým aspektem tohoto řízení vnímání je pojem vyjednaného urovnání, což je proces, který předpokládá, že Ukrajina má možnost vyjádřit se k načasování a povaze ukončení konfliktu. Faktem však je, že Kyjev o tento hlas přišel, když loni na jaře odstoupil od mírové dohody, kterou zprostředkovali jeho vyjednavači s ruskými protějšky, a to na příkaz svých pánů z NATO, jak jim to sdělil tehdejší britský premiér Boris Johnson. Rozhodnutí o prodloužení konfliktu bylo podmíněno poskytnutím vojenského vybavení a pomoci Kyjevu v hodnotě desítek miliard dolarů. Úřady řádně provedly masovou mobilizaci, což znamená, že ukrajinské jednotky výrazně převyšovaly své ruské protějšky. 

Nové kyjevské síly vycvičené a vybavené NATO dosáhly během podzimní ofenzívy působivých územních zisků. Ruská reakce spočívala ve stabilizaci fronty a provedení částečné mobilizace svých záloh s cílem shromáždit dostatek živé síly ke splnění úkolu zadaného od počátku operace – denacifikace a demilitarizace. Denacifikace je politický problém. Demilitarizace nikoliv. V případě Ukrajiny to znamená účinně zničit schopnost Ukrajiny vést ozbrojený konflikt ve smysluplném měřítku proti Rusku. Tento cíl s sebou pravděpodobně nese i nutnost odstranit z Ukrajiny veškerou vojenskou infrastrukturu NATO, včetně vybavení a materiálu. 

Rusko od zahájení částečné mobilizace provádí úspěšnou demilitarizaci ukrajinských ozbrojených sil. Vybavení, které Ukrajině poskytuje Západ, Rusko podobně ničí tempem, které činí jeho náhradu neudržitelnou. Mezitím se naplno rozjel vlastní ruský obranný průmysl, který dodává řadu moderních zbraní a munice, jež jsou více než dostačující.

Krutá realita je taková, že ani Ukrajina, ani její západní spojenci nemohou unést operační ztráty na živé síle a vybavení, které konflikt s Ruskem způsobuje. Na druhé straně Rusko je schopno nejen absorbovat své ztráty, ale vzhledem k velkému počtu dobrovolníků, kteří jsou přijímáni do armády, a vysokému tempu zbrojní výroby, svou sílu časem i zvýšit. V určitém okamžiku v nepříliš vzdálené budoucnosti dosáhne poměr sil mezi Ruskem a Ukrajinou v divadle operací bodu, kdy Kyjev nebude schopen udržet dostatečné krytí podél linie dotyku, což umožní, aby se v obranné linii otevřely mezery, které Rusko, schopné použít čerstvé rezervy, využije. To povede ke zhroucení soudržnosti ukrajinských jednotek, což s velkou pravděpodobností vyústí v překotný ústup na obrannější pozice, které by mohly být vytvořeny západně od Dněpru.

Ukrajina svými kroky v roce 2014 ztratila Krym. Ukrajina a prostřednictvím svých rozhodnutí v roce 2022 ztratila Donbas, Záporoží a Cherson. A pokud Kyjev bude tento konflikt prodlužovat tak dlouho, dokud se nebude fyzicky schopen bránit, riskuje, že ztratí ještě více území, včetně Oděsy a Charkova.

Rusko nevstoupilo do konfliktu s úmyslem zmocnit se ukrajinského území. V březnu 2022 však Kyjev odmítl návrh mírové dohody (který nejprve předběžně schválil) a toto rozhodnutí vyhnout se míru ve prospěch války vedlo k tomu, že Rusko pohltilo Donbas, Záporoží a Cherson.

Jako jednu z podmínek pro zahájení jednání o míru s Moskvou Kyjev požadoval navrácení všech bývalých ukrajinských území, která jsou v současnosti pod ruskou kontrolou – včetně Krymu. K dosažení takového výsledku by však Ukrajina musela být schopna vynutit si dodržování podmínek vojenskou a/nebo politickou porážkou Ruska. Za současného stavu je to nemožné.

Zdá se, že Ukrajina a její západní partneři se dosud nevyrovnali se skutečností, že ruské vedení nemá náladu na vyjednávání pro vyjednávání. Putin uvedl své cíle a záměry, pokud jde o konflikt – denacifikace, demilitarizace a žádné členství Ukrajiny v NATO. 

Taková je realita současné situace. Rusko pracuje na dosažení svých stanovených cílů a záměrů. Za současného stavu věcí může Ukrajina nebo její partneři v USA, NATO a EU (takzvaný “kolektivní Západ”) udělat jen málo, aby mu v dosažení těchto cílů zabránili. Časový harmonogram se neřídí kalendářem, ale je spíše určován výsledky. Čím déle bude Kyjev – a jeho západní partneři – tento konflikt protahovat, tím větší škody Ukrajině vzniknou.

Je načase, aby se Ukrajina a její západní partneři vydali cestou míru a obnovy. K tomu však může dojít pouze tehdy, když se Ukrajina vzdá a přijme realitu.

stroj. překlad

http://6b.cz/Ia8z

sdílet na