Rusko, Donbas a realita konfliktu na Ukrajině

Rusko, Donbas a realita konfliktu na Ukrajině

Autor: Daniel Kovalik               

Global Research, 23. srpna 2023                                   Časopis CovertAction 10. srpna 2023

Právě jsem se vrátil ze své třetí cesty do Ruska a druhé cesty do Donbasu (nyní se jedná o Doněckou a Luhanskou republiku dohromady) za posledních osm měsíců. Tentokrát jsem přiletěl do krásného estonského Tallinnu a vydal se na asi šestihodinovou cestu autobusem do Petrohradu. Nakonec mi cesta autobusem trvala asi 12 hodin, a to kvůli dlouhému čekání na celnici na ruské straně hranice.

Mít americký pas a snažit se projít hranici z nepřátelské země NATO do Ruska v době války mi okamžitě vyneslo označení k výslechu. A pak se ukázalo, že nemám v pořádku všechny doklady, protože jsem stále neměl novinářské pověření od ruského ministerstva zahraničí, které bylo nutné vzhledem k tomu, že jsem pohraniční hlídce řekl, že jedu dělat reportáž. Chovali se ke mně velmi hezky, i když jsem kvůli dlouhému čekání zmeškal autobus.

Někdy však najdeme příležitost i ve zdánlivě nevhodných oklikách, a tak tomu bylo i v tomto případě. Stal jsem se tak svědkem toho, jak se řada Ukrajinců, někteří z nich celé rodiny, snaží překročit hranice a emigrovat do Ruska. Skutečně, jediný další typ pasu (kromě mého amerického), který jsem viděl mezi těmi, kteří byli zadrženi k výslechu a vyřízení, byl modrý ukrajinský pas. To je důkazem nepohodlné skutečnosti pro západní válečný narativ, který líčí Rusko jako útočníka na Ukrajinu. Ve skutečnosti mnoho Ukrajinců chová k Rusku sympatie a v průběhu let si dobrovolně zvolili život v této zemi.

Mezi skutečným začátkem války-  rokem 2014, kdy v Donbasu ukrajinská vláda začala vojensky útočit na vlastní lidi – a začátkem ruské intervence v únoru 2022  se do Ruska přistěhovalo již asi milion Ukrajinců.
O tom, že se Ukrajinci stěhují do Ruska, informoval už tehdy mainstreamový tisk.  BBC v září 2014 psala o  uprchlících a zároveň poznamenala, že “separatisté“ z východních oblastí Doněcka a Luhanska vyhlásili nezávislost poté, co po referendu Rusko připojilo Krym od Ukrajiny.

Od vypuknutí konfliktu bylo zabito přibližně 2600 lidí a tisíce dalších byly zraněny. Město Luhansk je již měsíc obléháno vojsky vládních sil a je bez řádného zásobování potravinami a vodou.” Počet mrtvých v této válce vzrostl do února 2022 na 14 000, opět ještě před zahájením ruské speciální vojenské operace (SMO).

Od února 2022 se do Ruska vystěhovalo dalších přibližně 1,3 milionu Ukrajinců, čímž se Rusko stalo největším příjemcem ukrajinských uprchlíků na světě od začátku SMO.

Když jsem jednomu z ruských pohraničníků – jmenuje se Kirill – komentoval hromadu ukrajinských pasů, které mu ležely na stole, dal si na tom záležet, když mi sděloval, že se k přicházejícím Ukrajincům chovají “jako k lidským bytostem”. Když můj kontakt v Petrohradě, Boris, poslal Kirillovi fotografii mého nově získaného novinářského průkazu, tak jsem se po podání ruky vydal na cestu a téměř okamžitě jsem mohl chytit další autobus směřující do Petrohradu.

Po příjezdu do Petrohradu jsem se vydal autem do Rostova na Donu, posledního ruského města před Doněckem. V černém Lexusu mě vezl přátelský ruský podnikatel Vladimir spolu s Germanem, který je zakladatelem skupiny humanitární pomoci známé jako “Leningradští dobrovolníci”. Auto bylo skutečně naloženo humanitární pomocí, která měla být odvezena do Donbasu.

Do Rostova jsme dorazili večer a ubytovali se v hotelu Sholokhov Loft, pojmenovaném po Michailu Šolochovovi, oblíbeném synovi Rostova, který napsal skvělý román „Tichý Don“.

Druhý den brzy odpoledne přijela moje překladatelka Saša ze svého rodného města Krasnodaru v Rusku, které je vzdálené sedm hodin jízdy vlakem z Rostova. Saša, které je 22 let, je drobná zrzavá žena, z níž se rychle vyklubal jeden z nejzajímavějších lidí, které jsem na své cestě potkal.

Jak mi Saša vysvětlila, od svých 12 let podporuje humanitární činnost v Donbasu. Řekla mi, že svůj zájem o tuto práci odvozuje od své babičky, která ji vychovávala ve “vlasteneckém duchu” SSSR. Jak Saša vysvětlila, její rodiče byli příliš zaneprázdněni prací, než aby ji vůbec vychovávali. Saša, která pochází z ruské pevniny, navštěvuje Doněckou univerzitu, aby žila v solidaritě s lidmi, kteří jsou tam od roku 2014 napadáni.

Ve svých 22 letech je Saša, která nosila sandály s otevřenou špičkou, i když jsme cestovali k frontovým liniím. Byla jedním z nejstatečnějších lidí, které jsem kdy potkal, a rozhodně mě vyvedla z omylu, že jsem udělal něco obzvlášť statečného, když jsem jel na Donbas. Ale samozřejmě, jak kdysi napsal Graham Greene, “se zpáteční jízdenkou se odvaha stejně stává intelektuálním cvičením”.

Rychle jsme se vydali na přibližně čtyřhodinovou cestu do Doněcku, s krátkou zastávkou na pasové kontrole, kterou nyní provozuje Ruská federace v důsledku referenda ze září 2022, v němž obyvatelé Doněcku a dalších tří ukrajinských republik hlasovali pro připojení k Rusku.

Na této zastávce mě opět vyslýchali úředníci, ale jen asi 15 minut. Prostě jsem se smířil s tím, že jako Američan cestující v této době po Rusku neprojdu žádnou pohraniční oblastí bez určitého stupně výslechu. Tón výslechu byl však vždy přátelský.

Příslušníci doněcké domobrany eskortují ukrajinské válečné zajatce v Donbasu. Domobrana bojuje proti ukrajinské armádě, kterou podporují Spojené státy, od skutečného začátku války v roce 2014.

Do města Doněck, malého, ale krásného města podél řeky Kalmius, jsme dorazili bez incidentů. Naše první zastávka byla ve skladu Leningradských dobrovolníků, abychom vyložili část pomoci, kterou jsme přivezli, a seznámili se s některými místními dobrovolníky. Téměř všichni tito dobrovolníci jsou celoživotními obyvateli Doněcka a téměř všichni měli na sobě vojenské uniformy a v rámci doněcké domobrany bojují proti ukrajinským vojskům už roky, mnozí od začátku konfliktu v roce 2014.

To je něco, co nelze čtenářům dosti dobře vysvětlit, poněvadž západní media na jednu stranu mnohé zamlčují, ale na druhou stranu tvrdí, že tito bojovníci v Donbasu jsou Rusové nebo “ruští agenti”, což naprosto není pravda. Lví podíl bojovníků tvoří místní obyvatelé různého věku, někteří moc staří, kteří od roku 2014 bojují za své domovy, rodiny a bojují hlavně o přežití.

Ačkoli tyto síly podporují ruští a mezinárodní dobrovolníci – stejně jako byli mezinárodní dobrovolníci, kteří šli podpořit republikány ve Španělsku ve 30. letech 20. století -, jsou to převážně místní.

To se ovšem změnilo v únoru 2022, kdy Rusko zahájilo SMO. Nicméně místní obyvatelé Doněcka pokračují v boji, nyní po boku ruských sil.

Lež o “ruských agentech” bojujících na Donbasu po roce 2014 je vlastně jednou z menších lží západních mainstreamových medií, neboť tímto tvrzením přiznávají, že k takovým bojům došlo. I přesto se tato západní média samozřejmě snažila nás  přesvědčit, že k takovým bojům nikdy nedošlo a že ruská SMO začínající v únoru 2022 byla zcela “nevyprovokovaná”. To je obrovská lež, která byla šířena s cílem získat si souhlas západního obyvatelstva s vojenskou podporou Ukrajiny.

Ignorována je také skutečnost, že tato válka se značně vyhrotila již před zahájením SMO a tato eskalace ji skutečně vyprovokovala. Tak podle Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), 57členné organizace zahrnující mnoho západních zemí včetně Spojených států, bylo jen za víkend před zahájením SMO 24. února 2022 na Donbasu zaznamenáno asi 2 000 případů porušení příměří.

Ve vzácném okamžiku upřímnosti agentura Reuters 19. února 2022 uvedla: “V sobotu bylo na východě Ukrajiny pozorovateli Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě zaznamenáno téměř 2 000 porušení příměří, sdělil v neděli agentuře Reuters diplomatický zdroj. Ukrajinské vládní a separatistické síly bojují na východě Ukrajiny od roku 2014.”

Jacques Baud, švýcarský zpravodajský a bezpečnostní poradce a bývalý vojenský analytik NATO, dále vysvětluje překotné události SMO:

“Již 16. února Joe Biden věděl, že Ukrajinci začali ostřelovat civilní obyvatelstvo Donbasu, a postavil tak Vladimira Putina před obtížnou volbu: buď Donbasu vojensky pomůže a vytvoří mezinárodní problém, nebo zůstane stranou a bude pasívně přihlížet, jak je ruskojazyčné obyvatelstvo Donbasu likvidováno.

…To vysvětlil ve svém projevu 21. února.

Toho dne vyhověl žádosti Dumy a uznal nezávislost obou donbaských republik a zároveň s nimi podepsal smlouvy o přátelství a pomoci.

Ukrajinské dělostřelecké ostřelování obyvatel Donbasu pokračovalo a 23. února obě republiky požádaly Rusko o vojenskou pomoc. Vladimir Putin se 24. února odvolal na článek 51 Charty OSN, který stanoví vzájemnou vojenskou pomoc v rámci obranného spojenectví.

Aby byla ruská vojenská operace v očích západní veřejnosti považována za naprosto nezákonnou, tak se záměrně utajuje skutečnost, že válka skutečně začala 16. února. Ukrajinská armáda se připravovala na útok na Donbas již od roku 2021, což některé ruské a evropské zpravodajské služby dobře věděly.
To budou soudit právníci.”

Pro lidi, se kterými jsem se v Doněcku setkal, to samozřejmě nebyla žádná novinka, protože v této realitě žijí už léta. Například Dimitrij, mladý muž z Doněcka, který spolu se svou matkou a otcem bojuje od roku 2014, mi docela rozhořčeně sdělil, když rukou ukazoval na některé zbraně a munici za sebou: “Co tady všechny ty věci dělají? Proč to máme od roku 2014? Protože od té doby se tady  válčí”.

Dimitri, který v době začátku konfliktu studoval na univerzitě, už nemůže bojovat kvůli zraněním, která ve válce utrpěl, včetně poškození sluchu, o čemž svědčí špunty do uší, které nosí. Doufá, že se bude moci vrátit ke studiu.

Jen několik dní před mým příjezdem do Doněcku byl Dimitrijův bytový dům ostřelován ukrajinskými silami, stejně jako v roce 2016. Stejně jako mnozí v Doněcku je zvyklý rychle napravit škody a pokračovat v životě.

Dimitrij mě vzal na doněcké letiště a do nedalekého pravoslavného kostela a kláštera, které byly zničeny během bojů mezi ukrajinskou armádou a doněckou domobranou v letech 2014-2015. Dimitri se tehdy bojů v této oblasti zúčastnil a vysvětlil mi, že v té době se v této oblasti odehrávaly nejintenzivnější boje na světě. To se však z mainstreamového tisku, který tuto válku před únorem 2022 z velké části ignoroval, nikdy nedozvíte.

Jedním z těch prvních, se kterými jsem v Doněcku dělal rozhovor, byl 36letý Vitalij, urostlý chlapík s baculatým chlapeckým obličejem, který měl na hlavě baseballovou čepici s červenou sovětskou vlajkou se srpem a kladivem. Vitalij, otec tří dětí, pochází z Doněcka a bojuje tam už čtyři roky, mimo jiné ve velmi tvrdé bitvě o ocelárnu v Mariupolu v létě 2022. Rozhodl se chopit zbraně poté, co jeho přátelé byli zabiti ukrajinskými silami, včetně těch, kteří byli zabiti upálením zaživa ukrajinskými fašistickými silami – stejnými ozbrojenými silami, které, jak nám bylo řečeno, neexistují. Vitalij se s odkazem na mainstreamová západní média smál, když říkal, že “už devět let tvrdí, že se ostřelujeme sami”.

Vitalij osobně bojoval proti vojákům s nacistickými insigniemi a je mu jasné, že bojuje proti fašismu. Ostatně když jsem se ho zeptal, co pro něj znamená sovětská vlajka na čepici, odpověděl, že znamená porážku nad nacismem, a doufá, že k tomu opět přispěje.

Když jsem se ho zeptal na tvrzení, že Rusko zasahovalo s vojáky do války před únorem 2022, jak někteří tvrdí, rozhodně to popřel, stejně jako všichni ostatní, s nimiž jsem v Doněcku vedl rozhovor. Byl však svědkem toho, že polští a britští vojáci bojují s ukrajinskou armádou od samého počátku. Vitalij vyslovil názor, že vzhledem k tomu, co se odehrálo za posledních devět let, nevěří, že se Donbas někdy vrátí Ukrajině, a rozhodně doufá, že se tak nestane. Vitalij mi zcela stoicky řekl, že věří, že se míru nedočká ani za svého života.

Během svého pobytu v Doněcku jsem dvakrát povečeřel s Anastasií, mojí tlumočnicí během mé první listopadové cesty do Donbasu. Anastasia učí na Doněcké univerzitě. Jezdí po Rusku, včetně Dálného východu, a vypráví o tom, co se v Donbasu děje od roku 2014, protože mnozí v Rusku sami plně nechápou, co se děje. Řekla mi, že když vyprávěla svůj příběh, přistihla se, že znovu prožívá své trauma z devíti let války a cítí se zdrcená.

Anastasiini rodiče a třináctiletý bratr žijí nedaleko frontové linie v Doněcké republice a ona o ně má velký strach. Anastasia je ráda, že Rusko do konfliktu zasáhlo, a skutečně mě opravila, když jsem jednou o ruské SMO mluvil jako o “invazi”, a řekla mi, že Rusko neprovedlo invazi. Spíše bylo vyzváno a přátelsky přivítáno.  Zdá se, že to je skutečně převládající názor v Doněcku, pokud vím.

Během své pětidenní cesty do Doněcku jsem byl zaveden do dvou měst v zóně konfliktu – Jasinovataja a Gorlovka. Během této cesty jsem musel nosit neprůstřelnou vestu a přilbu, ačkoli nošení bezpečnostních pásů bylo dobrovolné, ne-li nevhodné.

Zatímco město Doněck, které jistě zažívá svůj podíl na ostřelování, je z velké části nedotčené a s čilým ruchem a čilým provozem restaurací a kaváren, jakmile jsme se dostali za město, to se poměrně rychle změnilo.

Jasinovataja vykazovala známky velké destrukce a bylo mi řečeno, že mnohé z toho pochází z roku 2014. Zkáza sahající tak daleko zahrnovala továrnu na stroje, která je nyní využívána jako základna doněckých sil, a přilehlou administrativní budovu, která vypadá, jako by před ostřelováním mohla být operou.

Centrum Gorlovky zase vypadalo z velké části nepoškozené, se známkami pouličního života, a dokonce v něm jezdil starý trolejbus, zjevně ze sovětské éry. Ale okrajové části Gorlovky rozhodně vykazovaly známky války. V obou městech bylo z dálky často slyšet zvuky ostřelování.

V Gorlovce jsme se setkali s Nikolim, přezdívaným “Těžký”. Nikoli vypadá jako řecký bůh, měří snad metr devadesát pět a je samý sval. Když jsem vedle něj stál, žertoval jsem s ním, že si připadám, jako bych se objevil vedle Ivana Draga ve filmu Rocky IV. Pochopil ten vtip a zasmál se. Ačkoli to byl obr, působil velmi mile a měl silný morální kompas.

Zavedl nás do provizorní pravoslavné kaple v jídelně někdejší školy, která je nyní základnou jeho doněcké domobrany. Řekl nám, že i nyní po zahájení SMO tvoří asi 90 % sil v Gorlovce stále místní doněčtí vojáci a zbylých 10 % jsou Rusové. To je opět něco, o čem se z mainstreamového tisku dozvídáme jen zřídka.

Nikoli, když seděl před provizorní kaplí, vysvětloval, že ačkoli se stále považuje za Ukrajince – koneckonců se na Ukrajině narodil – říká, že Doněck se nikdy nevrátí k Ukrajině, protože Ukrajina “jednala proti Bohu”, když začala útočit na vlastní lidi v Donbasu. Dal jasně najevo, že je připraven bojovat až do konce, aby zajistil přežití doněckého lidu, a já jsem nepochyboval, že v tomto ohledu mluví pravdu.

Na mou žádost jsem se setkal s prvním tajemníkem doněcké sekce Komunistické strany Ruské federace (KPRF) Borisem Litvinovem. Boris, který působil i v doněckém parlamentu, mi vysvětlil, že Komunistická strana pod jeho vedením byla jedním z vůdců a iniciátorů referenda z roku 2014, v němž si obyvatelé Doněcka odhlasovali, že se stanou autonomní republikou a odejdou z Ukrajiny.

Podle Borise slouží v první linii konfliktu asi 100 členů doněcké sekce KPRF. Jak Boris vysvětlil, CPRF skutečně podporuje ruskou SMO, jen by si přála, aby byla zahájena v roce 2014. Borisovi je jasné, že válka na Ukrajině je válkou o samotné přežití Ruska (bez ohledu na to, zda je kapitalistické nebo socialistické) a že Rusko bojuje proti kolektivnímu Západu, který chce Rusko zničit.

Boris přirovnává boj v Donbasu k boji republikánů proti fašistům ve Španělsku ve 30. letech 20. století a říká, že po boku obyvatel Donbasu proti fašistům bojují mezinárodní bojovníci z celého světa (například Američané, Izraelci, Španělé a Kolumbijci), stejně jako mezinárodní bojovníci pomáhali ve Španělsku.

Poslední osobou, se kterou jsem dělala rozhovor, opět na vlastní žádost, byla Olga Cseelská, asistentka předsedy Svazu žen Doněcké republiky a první tajemnice organizace Sjednocené matky. Organizace Sjednocené matky, která má 6 000 členek po celé Doněcké republice, se od roku 2014 zasazuje o matky dětí zabitých v konfliktu a poskytuje jim sociální služby.

Nadchlo mě, že Olga zahájila naši diskusi slovy, že je ráda, že mluví s někým z Pittsburghu, protože Pittsburgh a Doněck City byly kdysi sesterská města.

Zeptal jsem se Olgy, jak se dívá na ruské jednotky, které jsou nyní v Doněcku, a ona dala jasně najevo, že jejich přítomnost v Doněcku podporuje a věří, že se k obyvatelstvu chovají dobře. Rozhodně se ohradila proti tvrzením o masovém znásilňování, která byla Rusům vznesena dříve v průběhu konfliktu..

Je ovšem třeba poznamenat, že zmocněnkyně ukrajinského parlamentu pro lidská práva Ljudmila Denisová, která byla zdrojem těchto tvrzení, byla nakonec propuštěna, protože její tvrzení byla shledána jako neověřená a nepodložená, ale západní média o této skutečnosti opět téměř neinformovala.

Když jsem se Olgy zeptal, zda souhlasí s některými západními mírovými skupinami, jako je například britská koalice Stop válce, že by Rusko mělo stáhnout své vojáky z Donbasu, nesouhlasila s tím, že nechce ani pomyslet na to, co by se mohlo stát s lidmi v Donbasu, kdyby to udělali.

Domnívám se, že to je něco, s čím by se lidé na Západě měli seznámit; že ukrajinská vláda se dopustila velkých zvěrstev proti svým vlastním lidem v Donbasu a že lidé v Donbasu získali plné právo rozhodnout se odejít z Ukrajiny a připojit se k Rusku. Kdyby obyvatelé Západu tuto skutečnost porozuměli, dvakrát by si rozmysleli, zda budou “stát při” Ukrajině a pokračovat v jejím vyzbrojování.

Daniel Kovalik absolvoval práva na Kolumbijské univerzitě v roce 1993. Poté působil jako interní právní poradce v odborové organizaci United Steelworkers, AFL-CIO (USW) až do roku 2019.

Pan Kovalik získal stipendium Davida W. Millse Mentoring Fellowship na Právnické fakultě Stanfordovy univerzity a byl držitelem ceny Project Censored Award za článek odhalující bezprecedentní zabíjení odborářů v Kolumbii.

O problematice mezinárodních lidských práv a zahraniční politiky USA hojně psal pro Huffington Post a Counterpunch a na tato témata přednášel po celém světě. Je autorem několika knih včetně knihy The Plot To Overthrow Venezuela, How The US Is Orchestrating a Coup for Oil (Spiknutí za účelem svržení Venezuely, Jak USA organizují převrat kvůli ropě), k níž napsal předmluvu Oliver Stone. Daniela můžete kontaktovat na adrese dkovalik@outlook.com .

GeHa

sdílet na