ROZHOVOR, KTERÝ NESTIHL VYJÍT …

13.4.2022

LADISLAV VĚTVIČKA

Seděl jsem na terase restaurace Hispaňola, naposledy si povídal s bezmála 104 letým Adolfem Heitzmannem, rodákem z Ostravy a měl jsem plnou hlavu informací, které jsem ještě potřeboval zapracovat do kapitol knihy Zrnko písku.

Klid na hovory, ani na psaní jsem ovšem neměl. V pondělí 21.2.2022 uznala Ruská federace Lidové republiky v Doněcku a Luhansku a po jejich žádosti o ochranu před útoky z ukrajinské strany vstoupila ruská armáda na území těchto dvou oblastí.
Redakce Parlamentních listů mě požádala o komentář k těmto událostem, což bylo vzhledem k mému pobytu v jiném časovém pásmu ve Střední Americe komplikovanější, než obvykle.

„Jen si poslužte,“ blahosklonně pokynul rukou Adolf Heitzmann, když jsem se ho zeptal, jestli bych chvilku mohl telefonovat.
“Nevěřil jste, když jsem vám říkal, že si jdou pro vás a vaše děti, že? Po našich rozhovorech už ale tušíte, o co jde, že? Tak už jsou tady… zničí celou Evropu, jak ji dnes znáte, pokud je nezastavíte,“ okomentoval poté můj telefonický rozhovor.

Pak jsem se vydal autobusem na dlouhou cestu ze Sosúa přes Puerto Plata, Ciudad Trujillo a Bayahibe na letiště, při které se moc pracovat nedalo, ale nakonec se mi povedlo provést korektury a autorizovaný rozhovor odeslat z letiště Punta Cana ve středu 23. února ve 21:57 do redakce Parlamentních listů.

V té době zbývaly v Kyjevě do čtvrté hodiny ráno necelé tři minuty. Tři poslední „mírové“ minuty. Pak začaly na celém území Ukrajiny dopadat na vybrané vojenské cíle „přesně mířené“ rakety, které – dle slov ruského vůdce Putina – měly demilitarizovat Ukrajinu a zbavit ji útočných zbraní, které za posledních osm let nastřádala na dluh od západních výrobců (včetně České republiky).

To už jsem už ale netušil, rozhovor byl autorizován a odeslán, můj telefon i počítač byl na letišti odpojen od aktuálních informací a já spal v letadle, ze kterého jsem měl po šesti hodinách vystoupit v Lisabonu..

23. 2. 2022 21:57 (Karibského času) Ladislav Větvička: Tuž tady to je autorizované LV_23.2.2022.odt
Redakce: Super, moc díky!!!

24. 2. 2022 12:44 (CET) Redakce: Ladiku, prosím, realita byla rychlejší, budeme to muset asi aktualizovat. Můžeme?
Ladislav Větvička: Jsem na letišti v Lisabonu. Každá aktualizace bude asi pomalá… Já bych to neměnil, píšu tam, že předpokládám horký konflikt, sice ne tak brzy, ale tak to chodí. Co kdybyste přidali na začátek info, že rozhovor byl dokončen před invazí a na závěr dodáme nějakou aktuální otázku?
Redakce: To by šlo. Mohu vám ji teď poslat?
Ladislav Větvička: Jasně, mám hodinu času.
Redakce: Tak dáme na závěr: Náš rozhovor jsme dokončili těsně před invazí. Co říkáte na to, že se Putin nakonec pro takto radikální řešení rozhodl?
Ladislav Větvička: Na tom rozhovoru, který jsme dokončili ještě před mým odletem ze střední Ameriky, vlastně není co měnit. Napsal jsem, že „Rus volil mezi variantami utrpět hanbu a zabránit válce. Obávám se, že zvolil hanbu a tu horkou válku dostane tak jako tak…“ Že to bude tak rychlé, jsem nečekal. Připomeňme tedy, že Kyjev měl osm let na implementaci Minských dohod. Přijal je tehdejší prezident Porošenko v září 2014 a píše se v nich mimo jiné, že vláda má do 30 dnů od podpisu zahájit dialog o uspořádání samosprávy oblasti a o budoucím režimu těchto republik v rámci Ukrajiny. Nestalo se nic.
To ovšem neopravňuje nikoho, aby zaútočil na suverénní stát. Fakt, že tak v minulosti činily USA v Jugoslávii a Iráku, ještě neopravňuje Ruskou federaci, aby se chovala stejně. Jak jsem už poznamenal, je to hanba a obrovská ztráta morálního kreditu.
24. 2. 2022 14:24 Redakce: Super, díky moc!

……………………………………………………………….

Rozhovor z 21.2.2022, který byl autorizován a odeslán do redakce Parlamentních listů 23.2.2022 z letiště na ostrově Hispaňola, nakonec nebyl zveřejněn. Události byly rychlejší, než den starý rozhovor a pro redakci bylo důležitější dát přednost aktuálním názorům, čemuž naprosto rozumím.

Přesto si myslím, že právě tento rozhovor přesně zapadá do mozaiky mých názorů na tento světový konflikt, jehož obětí jsou občané Ukrajiny, Ruska a následně celé Evropy. Proto považuji za důležité původní rozhovor, se souhlasem Parlamentních listů, měsíc a půl poté, co byl napsán, zveřejnit, protože zapadá do knihy Zrnko písku a uzavírá velký oblouk od jednoho osudového světového konfliktu k druhému.

Nezměnil jsem na něm jediné slovo:

Co říkáte na aktuální vývoj situace na ukrajinsko-ruském pomezí?

To je veliká chyba, to se nemělo stát. Rus tímto ztratil morální kredit a udělal stejnou chybu jako Američan odtržením Kosova od Jugoslávie, které sliboval, že se nic takového nestane.

Přes hranice cizího státu se prostě neleze. To platí jak pro Američana, tak pro Rusa. Přitom veškeré morální výhody byly do tohoto okamžiku na straně Ruska.

Byla to EU, která Ukrajině nutila nesmyslnou asociační dohodu a když ji Janukovyč odmítl podepsat, byl rozpoután Majdan. Byli to ukrajinští nacionalisté, kteří přišli s návrhem na zrušení ruštiny jako úředního jazyka. Byla to kyjevská vláda, která na bouřící se východní ukrajinské regiony s ruským obyvatelstvem poslala armádu. Byl to Kyjev, který podepsal Minské dohody, ve kterých je popsána decentralizace a autonomie ukrajinských regionů včetně Doněcké a Luhanské oblasti v rámci Ukrajinské samosprávy. Osm let se ovšem z kyjevské strany nic nedělo.

Chápu, že je pro místní obyvatelstvo v rebelujících regionech přijatelnější a obecně humánnější, když ruská armáda vstoupí do regionu, než aby reagovala třeba na masivní útok kyjevské vlády na vzbouřenecké regiony a byla nucena bojovat v městských čtvrtích.

Ale to bohužel nic nemění na tom, že to je obrovská ztráta morálního kreditu.
Když budu parafrázovat starého Churchilla, pak Rus volil mezi variantami utrpět hanbu a zabránit válce. Obávám se, že zvolil hanbu a tu horkou válku dostane tak jako tak…

Nacházíte se nyní ve střední Americe, jak na ty události reagují tamní média?

Pro místní média to je okrajová událost a místní lidi to zajímá asi tak, jak by nás zajímal konflikt na texasko-mexické hranici.
Mimochodem, právě dnes nám chybí opravdoví komentátoři, schopni každodenní analýzy zpravodajských zdrojů z několika různých stran různých účastníků konfliktu, typu Terezy Spencerové, která ještě před rokem byla schopna každé ráno analyzovat situaci a nestranně informovat o různých úhlech pohledu, tehdy většinou ohledně syrského konfliktu.

Dnes jsme tak jako na konci Bilakovy éry zahlcováni nekonečným proudem jednostranné propagandy, jejíž cílem je vymytí mozků těch, kteří jsou leniví dělat si názor na základě informací z různých stran.

Tak, jako jsem tehdy ladil BBC, Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, dnes v případě půtek ohledně polského Turowa hledám zdroje z Rzeczpospolita, když potřebuji informace o Maďarsku, čtu Magyar Nemzet a nyní se snažím korigovat pražskou propagandu zprávami z Hlasu Ukrajiny na straně jedné a Izvestije na straně druhé.

To, co se děje na ukrajinsko-ruském pomezí, je každopádně největším nebezpečím pro mír v Evropě.

Ukrajina patří mezi země, které jste mnohokrát navštívil. Dle Vašich zkušeností, jak lidé na Ukrajině, se kterými jste mluvil, vnímají Rusko a máte třeba od přátel z Ukrajiny aktuální informace?

Na Ukrajině, od Podkarpatské Rusi přes Oděsu až po Doněckou oblast jsem v posledním roce strávil dohromady asi čtyři měsíce času, protože v době, kdy naše vláda testovala nacistické metody se zákazy pohybu mezi okresy, zákazem podnikání a zákazy všeho možného, jsem se na Ukrajině cítil svobodněji než v Česko-Slovensku. Dokud se dalo do pseudokoronové krize jezdit do Ruska (v létě 2019 už nebylo třeba víz do Kaliningradu ani do Petrohradu), také jsem tam byl často, ať už pracovně, nebo na odpočinek a přátele mám samozřejmě v obou zemích a v kontaktu jsme pořád. Lidé na Ukrajině vnímají Rusko podle toho, jak hodně si připouštějí propagandu v médiích. To samé platí o Rusech a jejich vnímání svého západního souseda.

Co říci konkrétně k tomu, co se dělo v Donbasu? Podle prezidenta Putina bylo příčinou stupňování napětí provokace Ukrajinské armády…

Ne, pokud sleduji originální zdroje jak na ukrajinské, tak na ruské mediální scéně, takto zjednodušeně to nikdy nikdo nespecifikoval.

Ten problém tkví hluboko v historii a obávám se, když se zaměříme jen na situaci posledních deseti let, že jsou to země Západu, které „vrtí psem“ a které zneužívají situace k tomu, aby stavěly slovanské státy proti sobě. Když si vzpomeneme na počátek této fáze konfliktu na konci léta 2013, pak přece šlo o to, že Evropská Unie nabídla Ukrajině spolupráci a chtěla, aby Ukrajina otevřela své hranice západním produktům, ale zároveň nechtěla otevřít eurounijní trh ukrajinským produktům (hlavně zemědělským, což je z pohledu euro-socialisticko-dotačního byznysu pochopitelné). Ruská federace kontrovala s tím, že pokud se Ukrajina bezcelně otevře Západu, bude muset uzavřít hranice pro dovoz zboží z Ukrajiny, protože by hrozil masivní bezcelní průnik tohoto západního zboží přes ukrajinsko-ruskou hranici do Ruské federace. Tehdejší ukrajinský prezident Janukovyč oznámil Unii, že to by pro Ukrajinu znamenalo obrovské ztráty, požádal Unii o kompenzace a Unie nebyla schopna reagovat. Od podepsání dohody s Unií tedy ustoupil a hned druhý den začaly demonstrace, které pokračovaly násilím ze strany režimu, později ze strany demonstrantů a vše vyvrcholilo v únoru 2014, kdy došlo k eskalaci násilí a den poté, co díky dohodě mezi prezidentem a opozicí došlo pod záštitou EU ke zklidnění situace a dohodě o předčasných volbách, to jedné straně nevyhovovalo a bylo třeba „situaci urychlit“, jak prohlásil šéf snajprů. Ti během několika minut vyvraždili skoro stovku lidí a neprodleně zmizeli za hranicemi, o den později byl prezident svržen a zmizel v zahraničí, protože jej nařkli z vydání rozkazu k útoku.

Takže ty příčiny jsou podstatně hlubší a souvisí i s tehdejším vyřešením situace v Sýrii, kdy Putin udělal z tehdejšího nositele Nobelovy ceny za mír, prezidenta Obamy, válečného jestřába. A tak bychom mohli pokračovat Krymem, Luhanskem, Doněckem, vraždami v Oděse atd atd. Nedá se říci zjednodušeně, že za zvyšováním napětí mohou aktivity ukrajinské armády. Té přece někdo dodával a dodává zbraně, školí ji a podporuje.

Jak hodnotíte postoj naší vlády k situaci kolem Ukrajiny? (Dodání munice a podobně….)

To je nejodpornější známka servility a zvrhlosti, jaké se mohla naše vláda dopustit. Viděli ti šašci z vlády, jak vypadá obyvatelstvo roztrhané dělostřeleckými granáty? Myslí si, že granáty jsou pro obranu? Viděli někdy domy a města zničená dělostřeleckým ostřelováním? Byli se podívat na linii dotyku znepřátelených stran v Karabachu, Kosovu nebo na Donbase? Asi by ji měl někdo připomenout, že podpora útočné války je zločin proti lidskosti a ten je nepromlčitelný. Mimochodem, německá armáda už jednou na Donbase byla a asi si to dobře pamatuje. Na rozdíl od naší vlády nedodávají do míst potenciální katastrofy dělostřelecké granáty, jako naši váleční štváči, ale ochranné přilby…

„Pry jakysik americký konvoj valil po D1. Měli kupene dalnični znamky? A mohl bych je vidět? A nezanechali uhlíkovu stopu?“ napsal jste na svůj FB. Nesouhlasil jste tedy s tím, že přes naše území minulý týden projížděl americký vojenský konvoj, který mířil na Slovensko na alianční cvičení?

No tak to byla legrace pro mé přátele na FB. Zatím si ještě legraci dělat mohu, zatím cenzorní jednotky Rakušanova ministerstva umožňují jistou omezenou formu humoru.

Vojenské jednotky, ty okupační, ani ty spojenecké, samozřejmě žádné dálniční známky nepotřebují. Já nemám vůbec nic proti průjezdu vojáků, cvičících obranu nebo preventivní útok proti nepříteli.

Jen by mě zajímalo, proč se po střední Evropě pořád prohání jen americká armáda. Proč tu neprojíždějí jednotky Wehrmachtu, nebo jak se dnes ta německá branná moc jmenuje. A kde jsou společná alianční cvičení Slováků s Maďary u Dunaje a Čechů s Poláky u Těšína? Kde jsou cvičení Lotyšů s Němci nebo Chorvatů s Albánci? Došel jim benzín, že k nám nedojedou, nebo ještě diskutují o zřízení společných muslimsko-pravoslavných modliteben pro feldkuráty?

A co společná cvičení Italů s Albánci a Řeky, nebo Turků s Řeky? Cvičí někde? A mohl bych je vidět?

Když jsme u Slovenska, co říkáte na takzvanou obrannou dohodu mezi Slovenskem a USA?

Obranná dohoda je naprosto v pořádku, všechny vojenské dohody byly vždy určeny pro obranu, už jste někdy slyšeli o útočné dohodě? NATO je obranným paktem, Varšavská smlouva měla také obrannou koncepci.

Kde jsou tedy ti zlí útočníci? Hitler uzavřel obrannou dohodu s Polskem v roce 1934, s Chamberlainem uzavřel dohodu o míru na věčné časy v Mnichově 1938, se Stalinem se obranně dohodli v srpnu 1939.

Jsem si jist, že i USA myslí na dobro svých malých partnerů, kterým se slevou prodává své špičkové zbraně, nebo u nich umisťuje experty a celé jednotky, jako v případě Kosova nebo Slovenska, asi proto, aby si ti partneři těmi zbraněmi neublížili. A abychom byli vyvážení, i slavná ruská armáda prodávala zbraně Arménii i Azerbajdžánu, aby pak sledovala, jak je která strana dokáže efektivně obranně použít proti té druhé, že…

Mluví se i o různých restrikcích proti Rusku, v případě, že by Ukrajinu obsadilo. Prezident Biden po jednání s německým kancléřem Scholzem nedávno prohlásil, že pokud Rusko napadne Ukrajinu, plynovod Nord Stream 2 končí. Co na takový vzkaz říci?

Ale o to přece jde v první řadě. Podle staré strategické doktríny, známé už z počátku minulého století, je za prvé třeba zabránit jednotnému postupu slovanských zemí, jejichž spolupráce by mohla být pro tzv. Západ velice nepříjemná. A za druhé, a o to jde dnes prvořadě, je třeba zabránit společnému postupu Ruska a Německa. Protože kombinace německých technologií a ruských zdrojů je největší černou můrou anglosaských zemí, které považují tzv. Heartland za klíčový pro ovládání světa.

Jaké jsou v tomto směru Vaše osobní zkušenosti ze zemí, které jste v poslední době navštívil?

Mohlo by se zdát, že pro nás cestovatele díky zneužití korony pro politické účely nastala blbá doba. Ale myslím, že si nemohu stěžovat. Po prvních koronopolitických opatřeních, kdy státy zakazovaly překračovat hranice, jsem se prostě zaměřil na země, které po mě nechtěly žádná fašizující opatření. Nebudu přece vozit své peníze do zemí, které mě považují za pitomce.
Právě tak, jako si už nikdy nekoupím nejen Kofilu s černochem, kterému přemalovali hubu na modro, ani si nikdy nekoupím žádný výrobek firmy Nestlé, protože podle mě zneužili nákupu českých firem, ke kterým dostali i výhradní práva k recepturám a když to řeknu po našemu – nedá se to už žrat, Florentama počínaje a piškotama konče.

V cestování se chovám naprosto stejně, navštěvuji země, které po mě nevyžadují plnění nacistických předpisů. Je jich překvapivě pořád dost, od Ukrajiny, přes Dominikánskou republiku až po Albánii. Třeba do Bavorska, přestože ho mám velice rád, bych za současné buzerace servilních Bavoráků dodržujících absurdní předpisy nejel.

Na závěr se ještě zeptám na knihu, na které právě pracujete. Zmínil jste, že jste ji psal v Karibiku…

Ach, ano. Spojil jsem „nepříjemné s neužitečným“, jak rád říkám a v době největší koronošikany, kdy nám občanům druhé kategorie byl zakázán přístup do restaurací, kaváren a dalších provozoven, jsem se přesunul z totalitního Česko-Slovenska do relativní svobody jedné banánové republiky a v hloubi džungle hledal stopy dávno zašlé historie, kdy Jan Antonín Baťa cíleně vysílal své zaměstnance – většinou Židy, v rámci svých výrobních jednotek do ciziny, čímž stovky rodin zachránil od likvidace v rámci konečného řešení.

A na toto téma jste přišel jak? Spisovatelská náhoda?

Nevěřím na náhody. A tak když jsem se „náhodou“ vloni při „náhodné“ procházce ocitnul v hispaňolské džungli a najednou se přede mnou naprosto nečekaně objevily artefakty z dob druhé války, nedalo mi to a začal jsem zjišťovat detaily.
A dostal jsem se k naprosto neuvěřitelnému příběhu, kdy místní diktátor nechal vyvraždit několik desítek tisíc svých spoluobčanů jen proto, že neuměli správně vyslovit jedno slovo. A navíc půl roku poté – v létě roku 1938 na mezinárodní konferenci ve francouzském Evianu ten samý diktátor prohlásil, že by rád přijal sto tisíc Židů ze střední Evropy, aby mu pářením s místními ženami pomohli „vybělit“ jeho černý národ a tím navýšit jeho IQ. A začal rozdávat víza a zakoupil pozemky k tomu, aby se Židé ze střední Evropy mohli usídlit. Už to je dost neuvěřitelné téma samo o sobě.

No to je pochopitelné. A ono to má ještě nějaké další konsekvence pro dnešek?

No aby ne. Celý tehdejší demokratický svět se k přijetí uprchlíků, navíc Židů, na konferenci v Evianu v červenci roku 1938 nějak neznal. Sto tisíc osob se do Karibiku bohužel nakonec nepodařilo kvůli nejrůznějším byrokratickým předpisům a počínající ponorkové válce přesunout. Ale i tomu „málu“ několika set osob se na severu ostrova Hispaňola podařilo vybudovat prosperující společenství, které funguje dodnes.

A co víc, na místě naleznete nejen známky osmdesát let starých osidlovacích snah, ale i potomky tehdejších osidlovatelů.
A dokážete si představit, jak mě zamrazilo, když jsem zjistil, že i Židé z Česko-Slovenska a z Ostravy patřili k těm, kteří se na celé akci podíleli?

Celý můj pobyt na Hispaňole, studium těchto věcí a diskuse s místními lidmi mi dodaly obrovské množství energie…
Tak doufám, že kvůli vymyšlené zámince rozbrojů mezi slovanskými národy nebudeme muset opouštět naše země, abychom někde v banánových republikách hledali svobodné prostředí…

Děkujeme vám za rozhovor

“Nevěřil jste, když jsem vám říkal, že si jdou pro vás a vaše děti, že? Tak už jsou tady,“ okomentoval můj telefonický rozhovor Adolf Heitzmann.

„Už jsou na vašem dvorku, jen vy to asi pořád nevidíte. Nebo možná vy ano, mnoho věcí jsme si tady ujasnili. Ale obávám se, že lidé u vás to nevidí. Nevidí, že zlo je pořád stejné, že od poslední války neuplynula tak dlouhá doba a ti, kteří financovali obě válečné strany tehdy, je budou financovat i dnes. A ten dnešní slovansko – slovanský konflikt je hrůza, za kterou vidím stejné síly, které stály za první i druhou válkou. Válka je jen zástěrka, za kterou se skrývá ekonomická devastace Evropy, schovaná za všechny ty green dealy.

Vychutnávejte si vymoženosti dnešního světa, jak ho dnes znáte, ještě budete na tuto dobu s láskou vzpomínat….“

—————————————————-
„My víme, že lžou.

Oni vědí, že lžou.

Oni vědí, že my víme, že lžou.

My víme, že oni vědí, že my víme, že lžou.

A přesto lžou…“

Alexandr Solženicyn

sdílet na