Povídka “Mentální vězení”. Jak z něj utéct?

V ospalých hlubinách psychiatrické věznice živořili vězni. Suroví, nevzdělaní, závislí, často s tetováním, jak už to u vězňů bývá. Dlouhá léta živořili bídnou existencí ve stísněných celách svého světonázoru. Všichni stejní, šablonovití kazisvěti. Temné, špinavé, nepohodlné cely, prolezlé šváby a parazity. Před svobodným světem vězně spolehlivě chrání neprodyšné pancéřové zdi jejich iluzí a falešných přesvědčení. Skrovná strava z úzkého okénka televize a chytrého telefonu je jejich jedinou duchovní potravou.

A tak sedí na stejném místě po mnoho let, každý za svůj vlastní zločin. Někteří za nezdravou lásku k talk show a seriálům. Někteří za svou závislost na počítačových hrách a TIK-TOK videích. Někdo za zlozvyky a strach ze života. Někdo za lenost a neochotu se rozvíjet.

Nakonec to jeden vězeň už nevydržel: – Bratři! Takhle přece nemůžeme dál žít! Mám plán na útěk.
Všichni vězni se nadchli a shromáždili se kolem rebela: – A co je to za plán? – ptali se netrpělivě spoluvězni.
– Tady, přečtěte si ho!
– Eh … Páni … kolik je tam písmen … To je … celá kniha!
– To je ten plán, – oznámil spiklenec slavnostně. – Musíme číst. Knihy přinášejí poznání a poznání činí člověka svobodným. Vidíte? Rozšíříme si obzory, prolomíme hranice naší existence a unikneme do světa …

– To ne,” muži si zklamaně odplivli a vzdálili se od rebela, – tolik knih nezvládneme. No tak, bratře, my jsme knihy nebrali do ruky, ani když jsme byli malí, a nevezmeme je do ruky ani teď. Není to náš styl. Copak jsme nějací cucáci abychom četli? Prostě nám řekni svůj plán útěku a my vymyslíme, co dělat.

– Nic takového jako plán neexistuje. Dobře víte, že dveře jsou odemčené. Přímo před věznicí je prázdné sportovní hřiště. Měli bychom utéct. Ráno. Od pondělí. Nebo ještě lépe, hned teď. Cvičení rozvíjí člověka jak po fyzické, tak po duchovní stránce. Budeme trénovat a staneme se dostatečně silnými, abychom se osvobodili od všeho, co nás činí slabými a nesvobodnými.

– My? Copak jsme cvoci vysazení na běhání? – Vězni byli opět rozhořčeni. – Ať sportují ti, kdo si nejsou jisti sami sebou. A kromě toho venku prší. V tomhle počasí nemůžeme jít ven. V žádném případě! Ve vězení je teplo, bezpečí, internet, pivo, seriály, těstoviny k večeři …

– Je to jasné, – povzdechl si rebel, – vy prostě nechcete nic měnit. Všechno vám vyhovuje. Copak si neuvědomujete, že to, co nás tu drží, jsou naši hlavní strážci, kteří nám brání v útěku. Zbavme se alespoň Cigarettiho. Každý den nás škrtí, vybírá od nás výpalné. A jak se nám vysmívá, nutí nás dělat neslušné věci s jeho cigaretou! A vzpomeňte si, kolik našich bratrů zabil gangrénou, rakovinou, vředy, mrtvicí a infarktem …

– Hej, co to děláš? Ticho! Uslyší tě. Je tak silný! Jakmile jsem se rozhodl, že se na něj vykašlu, už jsem neměl žádný život. Cigarettič je parchant, ale zvykli jsme si na něj. Je pro nás jako rodina.

– Tak jdem a zabijeme druhého strážného, Lahvina, – nedal se sabotér. – Tenhle bastard nás okrádá víc než Cigarettič. Drží nás svázané a dává nám na frak. Vystřelil si mozek z hlavy. Zabil víc lidí než atomová válka. Kolik osudů zlomil. Kvůli tomuhle ghúlovi tu sedíme skoro všichni. Myslí si, že jsme jeho otroci. Zbavme se toho bastarda dřív, než se on zbaví nás. Cesta ke svobodě vede přes něj.

– To nepůjde, – řekli vězni jednohlasně. – Být Lahvinovými otroky je prastará tradice našeho lidu. Pokud budeme Lahvinovými otroky umírněně a kulturně, není se čeho bát. Je to normální chlap. Veselý. Nedotýkej se ho! Roztrháme tě kvůli němu!

Na toho potížistu létá spousta nadávek: – Pochop, ty blázne, my nejsme proti útěku, nám se tahle díra taky nelíbí, jenže dneska je špatný den: za chvíli začne v televizi fotbal a pak už je domluvená online tanková bitva se sousední celou. Lahvin a Cigarettčík slíbili, že se zastaví. Venku prší, je zima, naprostá nejistota. Ale tady, i když je to tu stísněné a neuklizené, je to tu důvěrně známé. Kam máme jít v noci?

– Dobře, půjdu sám, jak si přejete! – zvolal tvrdohlavý uprchlík. – Zřejmě by bylo mnohem snazší dostat se ven sám. Celé roky jsem vás sledoval, poslouchal vaše výmluvy a rady. Jen díky nim jsem v tomhle vězení. Kdy si konečně uvědomíte, že to nejcennější, co tu máme, je čas. Je to, jako by někdo odsoudil celou lidskou rasu k vězení. Izoloval nás a odřízl od skutečného života. Jak dlouho jste v těchto celách? Deset, patnáct, dokonce dvacet let i na doživotí!!! Vrazi a recidivisté dostávají méně. A na jaké tresty jste se to nechali uvěznit za počítačové hry a televizory? Čím jste se provinili? Z nevědomosti, hlouposti, lenosti? Všechno se to jednou provalí. A to, že nevidíte konvoj a mříže, neznamená, že jste venku. Už toho mám dost!

Dveře přízračné kobky se hlasitě zabouchly a duševní vězni zůstali sami. Každý sám pro sebe. Strach ze svobody je sevřel a dlouho se nezmohli na jediné slovo. Nakonec se jeden z nich zazubil:
– Zrádce!
– Šílenec! řekl druhý.
– Nadutec! Sektář! – vykřikl třetí.
– Ten to nikdy nedokáže! – smál se čtvrtý.
– Vrátí se k nám! – předpověděl pátý.

Tocha Cha

Komentář k příběhu

Stojí za povšimnutí, že v dnešní společnosti se hodně dělá pro to, aby lidé méně četli a více se ponořili do obrazovek. Pro příklad si stačí vzpomenout, jak lákají všude všechny k počítačovým hrám a nejlépe přes internet, to zabírá spoustu času po dlouhou dobu. Nebo si uvědomte, jak jsou drahé knihy, že mnoha lidem na ně pprostě nezbylo peněz a odnaučili se číst. Kromě jiného si prohlédněte letáky všech obchodů, které se vám dostanou do ruky a nezáleží na tom, jestli aktuální. Všude bude spousta slev na alkohol, ale málo na nealkoholické nápoje … Jak se všude slavnostně oznamují „obrovské“ slevy na různé čumbily – mobily, „chytré“ telefony, televize atd. atd. To vše je náhoda?

Ech! Když si uvědomím, kolik jsem přečetl knih a mnohé i vícekrát, to ty které mne zaujaly, jak jsem přitom třeba při cestě v tramvaji do práce – cca 70 minut jedním směrem – vlastně celou dobu jízdy byl někde jinde … Jednou jsem se proháněl vesmírem, jindy prožíval Monte Christovu pomstu, i byl tulákem s Londonem po hvězdách, s Bílým Tesákem, cválal na koni prériemi, hledal poklady, usmíval se nad příběhy Galušky, žil švejkův pochod, řešil případy vražd a já už takhle ani nevím kde všude jsem byl. Nejspíš jsem procestoval celou zeměkouli mnohokrát, o vesmíru ani nemluvě. A musím říci, že si nepamatuji texty až na vyjímky, ale ten proběhlý a tím prožitý příběh. A ten se s každým čtením mění, dozrává k jiným pohledům díky novým znalostech, vědomostem, zkušenostem. Ale nikomu z ne čtenářů to nevysvětlím. Stačí ale, když projedu po hřbetu knihy v knihovně a pokud jsem ji četl, vím o příběhu, který tam na mne čeká. Kolik já prožil životů. Oni desetkrát koukají na film, který znají nazpamět a který se nezmění ani na obrazovce s tím největším rozlišením. A já zažil například nejméně desetkrát Tajuplný ostrov nebo Dva roky prázdnin a pokaždé trochu jinak … Je mi líto i sice čtenářů, ale kteří se nedokáží odpoutat od textu a příběh prožívat. Letět. Některé knihy to umí zařídit. Ale ne pro každého.

https://whatisgood.ru/raznoe/mentalnaya-tyurma/

Překlad Peter 008

sdílet na