Politické figurky, hrající si na představitele, postihuje přebujelé ego a tupá arogantní nadutost ,..

Politické figurky, hrající si na představitele (nejen) zahraniční politiky významné části západních zemí, postihuje v poslední době zvláštní choroba. Jejími symptomy jsou neschopnost reflexe reality, absolutní ztráta soudnosti, přebujelé ego a tupá arogantní nadutost v jednání a vyjadřování. Mládežnický aktivista a politický nedouk z pirátské líhně, Jan Lipavský, který se v posledních třech letech významně zasloužil o definitivní likvidaci české diplomacie a rudimentálních zbytků toho, čemu by se snad dalo ještě říkat samostatná zahraniční politika ČR, je touto chorobou proslulý dokonce celoevropsky. Během jeho ostudného vystoupení na škole slovanských a východoevropských studií v Londýně se jak jemu, tak české vládě dostalo důrazného poučení o tom, jak jsou takto postižení vnímáni okolním světem. Studenti, kterým se nelíbil jeho postoj k izraelskému přístupu k Palestincům, ho totiž vypískali, označili za válečného zločince a donutili s ostudou urychleně opustit univerzitu.

Snad mu může být útěchou, že podle všeho se nakazila stejným virem jako on i šéfka zamini našeho německého souseda, Annalena Baerbocková. Podivná osoba z hnízda Zelených, kterou nedávno vypoklonkovali z Číny poté, co se jala její představitele poučovat o lidských právech. Paní ministryně totiž navštívila v uplynulých dnech Sýrii coby šéfová oficiální německé delegace. Stalo se tak v rámci západních námluv s novým syrským vedením, velmi rychle ustanoveným po pro mnohé překvapivém, leč očekávatelném vojenském úspěchu Tureckem podporovaných „opozičních“ sil. Ozbrojenci organizací, ještě nedávno považovaných na západě za teroristické, jsou dnes týmž západem oslavováni jako osvoboditelé syrského lidu a nositelé demokracie, a jejich lídry, ještě před půl rokem označované za teroristy non plus ultra, si západní politici a diplomaté hýčkají a obletují jako mouchy. Doslova si u nich podávají dveře ve snaze získat co nejvíce politických bodů, zajistit si přístup k surovinám, které se na „osvobozených“ územích nacházejí a urvat pro nadnárodní korporace pořádný díl z očekávaných investic.

Nejspíše proto skousla Baerbocková (i německá vláda, která ji na tuto cestu vyslala) bez větších protestů do očí bijící urážku, které se jí dostalo během oficiálního přijetí. Nikdo z představitelů „nové“ Sýrie si s ní jako s ženou, navíc nemuslimkou, totiž nebyl ochoten podat ruku. Protože ač formálně reprezentuje zahraniční politiku vedoucí země EU, pro muslimy je paní ministryně z hlediska společenského postavení zhruba na úrovni kozy. Nebo přinejlepším velbloudice. Takže jen těžko mohla očekávat nějakou úctu a ohledy. Vyslání Baerbockové jako „hlavy“ německé delegace navíc s dost velkou pravděpodobností vnímali jako urážku a projev neúcty také noví vládcové Sýrie. Zejména když se na oficiální audienci dostavila v naprosto nevhodném oděvu bílé barvy, symbolizující v islámu anděla smrti Azraela. Uvidíme, kdy a jak se toto politické a diplomatické faux pas doslova eurounijní úrovně (nejen) našim sousedům „v dobrém“ vrátí.

Třešničkou na dortu její návštěvy bylo ovšem „zásadní“ prohlášení k ruským základnám v Sýrii a padesátileté smlouvě o jejich existenci, uzavřené Ruskou federací s Asadovou vládou. Její výrok „Je čas, aby Rusko opustilo své vojenské základny v Sýrii. Ten, kdo dlouhodobě podporoval Asadův režim a zavíral oči nad jeho válečnými zločiny, je Vladimir Putin,“ který pronesla během návštěvy Damašku, se bezesporu zapíše mezi nejhloupější politické výroky tohoto desetiletí. Nejen proto, že jej pronesla politická představitelka země, kde se nacházejí vojenské základy USA, okupujících dlouhodobě a bez jakéhokoliv právního základu ropou nejbohatší část syrského území, ale i vzhledem k (očekávatelné) reakci syrských představitelů. Ti se vyjádřili, že o ruských základnách si rozhodnou sami a navíc potřebují ruské odborníky pro zajištění provozu a údržby mnoha zařízení, které tam Rusko vybudovalo. Pro Baerbrockovou (ale i další západní politiky) to musela být pěkně studená sprcha. Možná ještě studenější, než již zmíněné potupné přivítání. Ale jak se říká: „Chytrému napověz, hloupého trkni!“

sdílet na