Petr Pelikán: Migrace? Média mlčí. Kebabárny, směnárny, islám. Horší než globální oteplování

Rozhovor

Migrace narůstá jako během migrační krize, ale média mlčí, varuje arabista, pedagog a veterán Petr Pelikán. „Pokládám pro nás imigraci z neevropských kultur za největší ohrožení, větší než třeba globální oteplování nebo epidemie,“ říká k současnému stavu. Popisuje, jak migranti zneužívají slovo „Syřan“ a varuje, jak fungují již existující migrační komunity. „Nikdo se neptá, jak vznikly a fungují všechny ty směnárny a kebabárny a co je za nimi,“ říká. A islám? K jeho tvrdším formám se obracejí ti, kteří v Evropě neuspěli. „Motivaci k cestě do Evropy mají skoro všichni na Blízkém východě a v severní Africe,“ odhaduje Pelikán pro ParlamentníListy.cz.

V letošním roce opět narůstá migrace do zemí Evropské unie a očekává se ještě zvýšená vlna uprchlíků z Asie po balkánské trase a afrických běženců ze Středomoří. Kdo jsou ti, co do Evropy putují?

Byl bych opatrnější s používáním termínů „uprchlíci“ a „běženci“ u migrantů přicházejících do Evropy. Má zkušenost je taková, že z většiny lidí prchajících před pronásledováním nebo válečným konfliktem se stávají spíše takzvaní „vnitřní vysídlenci“. To znamená, že se ve vlastní zemi uchýlí do bezpečnější oblasti a čekají, až se budou moci vrátit domů. Nanejvýše se dostanou do některé sousední země. Ti, kteří přijdou do Evropy, spíše přicházejí za něčím, než aby před něčím utíkali

Azylové systémy žádného evropského státu ovšem nejsou schopné prověřit individuálně každý jednotlivý případ. Nastavily proto pro přijímání migrantů obvykle nějaká obecná kritéria. Například u nás se mezinárodní ochrana uděluje paušálně syrským a jemenským imigrantům bez ohledu na to, že třeba v Sýrii nikdy v životě nebyli, a narodili se a žili v Saúdské Arábii, jen mají syrské občanství. Nadto ale evropské orgány nedokážou ani spolehlivě stanovit identitu imigrantů. Zjednodušeně řečeno: Když jsme zavedli kontroly na hranicích se Slovenskem a cizinecká policie zadržela každý den desítky migrantů, stačilo, aby řekli, že jsou Syřané a muselo se podle toho s nimi zacházet. Jedině pokud už má migrant v evropské databázi otisky prstů svázané s konkrétní identitou, anebo si s sebou neprozřetelně nese pravé doklady, dá se alespoň o něco opřít. Judikáty národních a evropských soudů znemožňují zadržovat migranty, i když se nezjistí jejich totožnost nebo nemají nárok na pobyt v EU déle než několik měsíců. S trochou trpělivosti se tak na území Evropské unie dostávají i ti, co přiznají, že jsou třeba z Maroka nebo z Tuniska. Tolik k termínu uprchlíci a běženci.

Obyvatelé kterých zemí mají momentálně největší motivaci zamířit nastálo do Evropy? A jak to vypadá v Iráku, kde momentálně pobýváte a který bývá také považován za místo, odkud se lidé na starý kontinent také často vydávají?

K přesnější představě o fungování migrace je také třeba si uvědomit, že migranti jsou na cestě často velmi dlouho. Obvykle si hodně zjednodušeně představujeme, že se člověk vypraví z domova a za týden, nanejvýš měsíc, je v Evropě. Ve skutečnosti migranti často několik let prožijí v „mezistanicích“ a mění své plány podle situace a svých možností. Třeba Irák, na který se ptáte, je taková přestupní stanice pro mnoho Syřanů. Hlavně v iráckém Kurdistánu je jich obrovské množství, řádově přinejmenším statisíce, ale spíš miliony. Pracují tady, někteří podnikají. Je tu hodně mladých mužů, kteří utekli před povinnou vojenskou službou. Někteří říkají, že je nic neohrožuje, ale že země má rozvrácené hospodářství a hledají lepší životní úroveň v zahraničí. A většina z nich se vyptává, jak by se mohli dostat do Evropy. O přesídlení do Evropy stojí i dost Iráčanů, hlavně těch, kteří už tam mají příbuzné. Bez jejich podpory by byly počty migrantů do Evropy nesrovnatelně nižší.

Když tedy dost zjednoduším odpověď, motivaci k cestě do Evropy mají skoro všichni na Blízkém východě a v severní Africe. Jde jen o to, nakolik je pro ně prostupná cesta.

Z toho, co jste měl možnost osobně poznat, jak v zemích, odkud pocházejí migranti, pohlížejí na Evropu, jak o ní smýšlejí a jak si život v ní představují?

Pro mé vrstevníky pamatující ještě zavřené hranice, bych to přirovnal k těmto časům. Za Rozvadovem jsme si malovali svět jako idylické místo, kde je jakási blíže nespecifikovaná svoboda, peníze se válejí po ulicích, všude bezstarostný blahobyt, zkrátka ráj na zemi. Žádný stín do našich představ o Západu nepronikal. Představy potenciálních migrantů z mimoevropských oblastí jsou ještě daleko naivnější.

Rozšíření internetových sítí tento klam posílilo, namísto aby ho vyvracelo. Šťastnější migranti, kteří již do Evropy pronikli, nedávají na své facebookové profily informace, že bydlí v tělocvičně, nedokážou se naučit místnímu jazyku a že brigádničí v pekárně. Příbuzné zásobují svými fotografiemi před nablýskanými auty, v restauracích, oblečeni do nových šatů. Nevyčítám jim to, koneckonců kdo z nás se chce prezentovat jako lúzr? Daleko spíše vyčítám evropským vládám, že už léta nevedou objektivní informační kampaně cílené do zdrojových oblastí migrace.

Obvyklá představa o životě v Evropě, se kterou se migranti vydávají na cestu, je, že dostanou dům, budou během půl roku naučeni jazyku, dostanou vzdělání a důstojnou práci.

Silnému tlaku ilegální migrace dlouhodobě čelí Itálie, k jejímž břehům ze severní Afriky po nebezpečné uprchlické trase přes Středozemní moře nyní výrazně přibývá lidí původem z Tuniska, ale také z Egypta, Bangladéše nebo Pákistánu. Je namístě nad tím přemýšlet a hledat řešení především z toho důvodu, že pocházejí z vesměs silně muslimských zemí?

Ve skutečnosti, bohužel, vůbec nevíme, kolik migrantů a kam přichází. Čísla, se kterými operujeme, odrážejí jen ty, které se podařilo někde zaregistrovat. Třeba do zmíněné Itálie zdaleka nepřijíždějí jen zachycené lodě do přístavů. Mnoho dalších vysazuje migranty nepozorovaně. Jeden důvod je, že Itálie už pro ně přestala být atraktivní destinací, je „vybydlená“. Znám osobně migranty, kteří Itálií prošli bez jakékoliv registrace, protože mířili dále a obávali se, že by se jim to kvůli tzv. Dublinskému procesu ztížilo. Někteří se pak v cílové zemi přihlásí úřadům, ale osobně znám i dost lidí, kteří cestovali s tím, že budou žít neevidovaní v cizinecké komunitě. Příbuzný má třeba v Paříži malou stavební firmu. Rád zaměstná synovce, protože za něj neplatí pojištění a daně. A kdo se ho bude ptát při malování bytu na doklady? Když potřebuje k lékaři, vezme si kartičku jiného člověka z komunity, který už pobyt má. Neuvádím hypotetický příklad, ale jeden z modelových osudů, které znám osobně.

Zmínil jste lodě, které vysazují migranty nepozorovaně. Na jakém principu to funguje?

To souvisí s druhým důvodem pro to nepozorované vysazování, a sice že lodě nejsou zbožím na jedno použití. Třeba na tuniských ostrovech Kerkenna je hezky vidět, jak si rybáři postupně pořizují ke člunům silné motory, upravují je pro delší plavbu, mění se v pašeráky a s převáženými migranty samozřejmě nepřistávají oficiálně. O spolehlivosti údajů o tom, kolik migrantů přichází, tedy silně pochybuji.

Ovšem negativní vliv islámu bych u nově příchozích nepřeceňoval. Problémem začíná být spíš později, kdy jsou imigranti frustrovaní realitou, zjišťují, že se ocitají na okraji společnosti a hledají záchytný bod pro svou lidskou důstojnost proti většinové společnosti. Někdy se kvůli této motivaci obrací k islámu třeba až druhá, nebo dokonce třetí generace imigrantů. V takové situaci je úspěšnější takové pojetí islámu, které je ještě více izoluje od společnosti, ve které neuspěli a nezačlenili se do ní, a které jim dává pocit, že v něčem stojí nad ní.

Migrace už nějakou dobu není pro Evropu takovým tématem, jak tomu bylo v letech 2015–2016. Je tomu tím, že už pro Evropu uprchlíci nepředstavují takové nebezpečí, jak jsme si ještě donedávna mysleli?

Podle mne je to problém stále větší. Ale média pracují kampaňovitě. V jednom období vidí buď jen migraci, nebo jen covid, anebo jen Ukrajinu. A co není v médiích, i když to máme přímo před očima, jako by neexistovalo. Nikdo se neptá, jak vznikly a fungují všechny ty směnárny a kebabárny a co je za nimi. Zvykli jsme si na ně a přijali je. Nestaráme se o to, že s nimi narůstají paralelní společnosti, jaké vidíme třeba na pařížských předměstích. Zatím to spíš vypadá, že se v nich evropské společnosti dobrovolně rozpustí a vzdají své identity.

Dá se po osmi letech hodnotit, jak se od té obří migrační vlny z roku 2015 začlenili do společnosti v evropských zemích lidé jiného náboženského vyznání, tedy hlavně muslimové, jichž byla naprostá většina?

Hodnotit se to dá, ale dost často se to nesmí. Na naší fakultě jsme měli společný tříletý výzkumný projekt s univerzitou v Bayreuthu o integraci migrantů. Peníze pocházely z evropských fondů, nám z nich bavorští partneři usypávali, projekt byl v jejich rukou. Byl velký problém sbírat a interpretovat data objektivně. Spíš bych řekl, že to nebylo možné. Na společných konferencích a workshopech přednášeli zásadně jen pozitivní příklady, poukazování na problémy se někdy dost nevybíravě bagatelizovalo a zpochybňovalo. Takto vedených výzkumů je dost, a když pak dojde na vážné politické diskuse o migraci, mohou se zastánci přijímání migrantů opírat o seriózní instituce, i když jsou jejich závěry tendenční.

A tady bych se opět postavil proti tomu, jak se u nebezpečí migrace interpretuje role islámu. Náboženství pomáhá imigrantům konzervovat jejich způsob života a hodnot, působí mezi nimi jako stmelovací faktor a izoluje je od majority. Náboženství je totiž jak v jejich, tak i v evropských společnostech respektovanou nedotknutelnou hodnotou. Pod její záštitu se pak často skrývají dovezené zvyklosti nekompatibilní s evropskými hodnotami. Úplně stejně ale fungují třeba křesťanští koptové, jen to tak nevnímáme, protože jich je mnohem méně.

Před časem jste se vyjádřil, že si Evropa začíná uvědomovat, tedy alespoň její část, že množství migrantů a jejich způsob života, může znamenat velké nebezpečí. Jste přesvědčen i nyní, že znamenají velkou hrozbu pro náš způsob života? A týká se to i Česka, kde zpravidla ten, kdo před takovým nebezpečím varuje, bývá vysmíván a všelijak nálepkován?

Já se tak vyjadřuju stále. Pokládám pro nás imigraci z neevropských kultur za největší ohrožení, větší než třeba globální oteplování nebo epidemie. Uznávám, že to může být tím, že o jiných hrozbách tolik nevím. Vidím to tak, že epidemii aspoň část obyvatelstva přežije a jsou to pořád oni, mohou se zase postavit na nohy a pokračovat. Imigrací ztrácíme vlastní identitu, ne někdy v budoucnosti, už teď. Někomu to nevadí, někdo je tím dokonce nadšen, já patřím k nespokojeným. Zároveň z tohoto procesu neobviňuju samotné migranty, ale ty společenské síly v Evropě, které jim to umožňují a vytvářejí k tomu podmínky.
Parlamentní listy

---

sdílet na