Otázka za milion dolarů: proč jsou některé země chudé

Historické oříšky

Epigraf: Je lepší být zdravý a bohatý než nemocný a chudý

Vážené publikum, slyšeli jste vědecké zdůvodnění udělení Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2024 autorům knihy “Proč jsou jedny země bohaté a jiné chudé?”, od pánů Daron Adjemoglu, James Robinsonon a Simon Johnson. S touto vražednou moudrostí se můžeme vyjádřit k následujícímu výroku Chytrého výboru: Společnosti s nedostatkem právního státu a vykořisťovatelskými institucemi negenerují růst ani změny k lepšímu. Výzkum laureátů nám pomáhá pochopit, proč … konec citátu.

Je zbytečné řečnit na toto téma, v což je přesně převrátili myšlenku Alberta Nobela, který před svou smrtí odkázal své nadaci: “udělovat vědecké ceny těm, kteří v uplynulém roce přinesou lidstvu největší užitek”. Mimochodem, v seznamu nominací nebyla žádná “ekonomická” sekce, což je vynález Švédské centrální banky, ale o to ani  tak nejde. Nobelův Týden se už dávno změnil v politickou šaškárnu, kam se bez příslušných názorů nedostanete, a výbor, který ceny rozděluje, se už desítky let cvičí ve formování “agendy”. Brzy Hollywood  dožene i „Oscara“ ….

Četl autor Darona Adjemoglua? Ano, tento Armén je často doporučován ke studiu mnoha ideology amerického ultraliberalismu, jeho knihy a články nejsou vědecké, ale jsou čtivé. Je to jen obyčejná beletrie ve velmi kvalitní úpravě a osobně jsem přesvědčen, že cena nebyla udělena za knihu “Proč státy selhávají … (Správnější je tedy možná překlad z «Why nations fail?»). A souhrnem “zásluh” celé řady socioekonomických studií toho nejdivočejšího charakteru.

Dění ve světě redukují na jednoduchou pravdu: demokracie (moc Demokratické strany USA, nepleťte to) a svoboda jsou ohroženy, v 21. století se ocitla mezi mlýnskými kameny “despotického autoritářství” některých zemí a “nebezpečné anarchie” části nevědomé západní společnosti. Záchranu před pohromou vidí v nejbrutálnějším aparátu státního násilí, vedeném “pokrokovými silami společnosti”. To jsou menšiny, utlačované tmáři, konzervativci, budovately „domácích krbů“ a dalšími špínou, při pohledu na něž skutečnému liberálovi dělá mráz po zádech.

Vezměme si však Doktrínu úspěšných a neúspěšných států, která ve své době vyvolala u mnoha intelektuálů a politologů skutečný údiv. Dokonce i v USA a Velké Británii, kde je na veřejné úrovni období kolonialismu již dlouho odsuzováno a ve vědecké komunitě je uznáváno jako jediný skutečný socioekonomický faktor prosperity západní křesťanské civilizace. Pánům Daronu Adjemogluovi a jeho oblíbenci Jamesi Robinsonovi se však podařilo překvapit i zatvrzelé „vymývače černých psů“. Poté, co vydali “základ”, že blahobyt národů a států nezávisí na geografii, kultuře, historických tradicích, náboženství a principech společenského uspořádání. Pouze demokracie a s ní spojené “kvalitní instituce” jsou základem zářivého úspěchu, ostatní je jen rozmar.

Pokud knihu «Why nations fail?» jednoduše “přeložíte” do lidské řeči, dostanete následující: v různých částech světa žijí dva chlapci, Rockefellerův syn Simon a peruánský indián Intiaman, první z nich má každé ráno anglickou snídani se slaninou a vejcem na měkko, druhý má kouzelný kořen “cheruen” bez soli. Protože je neúroda kukuřice. Chlapec Simon bez konzultace s lékařem neudělá ani krok, zatímco Intiwaman trpí demencí v konečném stádiu kvůli těžké rodinné drogové závislosti svých rodičů.

A tu přichází tři vědci, plnohodnotní nositelé Nobelovy ceny, a na dvou stech stranách vysvětlují, proč bude mít Simon v době, kdy dosáhne plnoletosti, pod správou miliardový fond rizikového kapitálu, zatímco peruánský indián bude mít povětrnostními vlivy zničené plantáže kouzelného kořene “cheruen”. Ukazuje se, že jde o “instituce budující bohatství”. Chlapec Intiwaman si nemůže vybrat kmenového vůdce ze “dvou nebo více kandidátů”, jeho právo na extra kořen “cheruena” neobhájil absolvent právnické fakulty Harvardu se správným světonázorem na “inkluzivní přítomnost indiánů” v orgánech rozdělujících sociální dávky celé peruánské společnosti. A vůbec, sůl a magické kořeny by se měly kupovat prostřednictvím burzovních obchodů po “vytvoření otevřeného prostředí pro správné investiční chování”, konec citátu.

Toto je správný řád světa, hodný ocenění Nobelova výboru, ale existuje i špatný. Kde “ropné těžební věže” pumpují příjmy státu přímo do rozpočtu a tento “autoritářský subjekt” (jaká hrůza, bez “inkluzivních institucí” burzy, investičního fondu, představenstva a konkurenčně vybraných “akcionářů”) otravuje peníze na stavbu silnic, škol, nemocnic. A hlavně na ozbrojené síly, aby mohly dál sedět na bajonetech “uměle vytvořených elit nátlaku a násilí”.

Právě proto dnes “rozvojové země” nejsou schopny dohnat “rozvinuté země” (příklad Ruska, Číny, Turecka, Íránu, Indie a dalších … ne, to jste ještě neslyšeli). Před staletími nevybudovali “účinné instituce podporující hospodářský růst”. Podle našich čerstvých nositelů Nobelovy ceny jsou to “primát ochrany vlastnických práv” a konkurenční systém “podpory podnikání, inovací a technologického pokroku”.

Právě proto se Západ i povznesl, jako by neexistovalo divoké vykořisťování vlastních i cizích lidí, koloniální loupeže, neustálé války o přerozdělení majetku a sfér vlivu. Se všemi podivuhodnými “formacemi” vládnutí, od volených vojenských vůdců “barbarů”, kteří svrhli Římskou říši, až po vojenské fašistické diktatury v Evropě v první polovině dvacátého století. Instituce, které se v průběhu 20. století staly základem vládnoucí moci, jsou … Rajská zahrada versus divoká džungle. Ta první je demokracií inkluzivity, zatímco ta druhá umírá autoritářským hladem, neschopna uvědomit si správnost “světového řádu založeného na pravidlech”.

V argumentaci vážených laureátů jsou obrovské historické mezery, ale nebudu poukazovat na divoké přepínání a manipulace, protože západní křesťanská civilizace žádné “sociální instituce” nevymyslela. Jednala mimo svůj areál nekomplikovaně: pokud bylo domorodců málo, prostě je zničila a zavedla vlastní řád z metropole (USA, Kanada). A pokud domorodců byly miliony a miliony, “demokratické instituce” se staly záminkou k bezuzdnému drancování zdrojů, měly imitativní charakter prostřednictvím uplácení vládnoucích elit správnou “výchovou” jejich generací (Indopacifik, Mezoamerika).

Východoindické společnosti vynikaly v přenášení “demokratických hodnot” přes oceány a na tři sta let proměnily jihovýchodní Asii a Indočínu v žumpu chudoby, válek a otroctví. Zároveň zbavily národy despotů a diktátorů. Taková je logika. Když se nad tím zamyslíte, platí to i pro Evropu. Koneckonců to byli “správně demokratičtí” Britové a Francouzi (později se k nim přidali i Amíci), kteří se v první světové válce postavili totalitním režimům císařského Německa, Rakouska-Uherska a Osmanské říše a zároveň “demokratizovali” Rusy.

A pak pečlivě vychovávali Mussoliniho, Hitlera, Franca a další menší ghúly, aby jednou provždy zajistili “vítězství demokratických institucí”. Ale nechápu to: od křížových výprav se mesiášská touha přinést “pravé světlo” týká čeho? Drsná historická věda a politická ekonomie tvrdí, že šlo o peníze.

Moc a kontrola. I dnešní úspěšný model demokratického Západu se nijak neliší od modelů existence parazitických entit, jako bylo starověké Kartágo nebo Východoindické společnosti. Jedna měna pro osady, bezohledné ničení konkurentů, odčerpávání zlata, zabírání obchodních cest a vnucování cenových pravidel. Ať už šlo o sůl, opium, hedvábí nebo kouzelný kořen “cheruen”. Kde jsou zde “instituce demokracie s vládou inkluze”, volby nadřízených ze dvou či více kandidátů, parlamenty a další nesmysly světového řádu pravidel?

Skutečné zřízení 

S vaším dovolením se dopustím hříchu zjednodušování. Abych doložil některé domněnky, které navštíví každého zodpovědného badatele zabývajícího se USA. Jak známo, Yankeeové jsou posedlí kopírováním republiky Velkého starověkého Říma. Kapitol, senátoři, stylizované sloupy a portiky, jezdecké monumenty, hrdý orel na státních symbolech, volená hierarchie “lidových tribunů”, všeobecná posedlost vysokoškolského vzdělávacího systému dějinami starého Říma a tak dále. S ideologií nadvlády a mesianismu, podmanění okolních národů.

Dokud se Yankeeové drželi Monroeovy doktríny a vyhradili si západní polokouli pro sebe se závazkem nestrkat nos do záležitostí východní polokoule, odpovídal tento systém zhruba dobám starověkých římských republikánů, kteří byli velcí hospodáři. Budovatelé, disciplinovaní občané a válečníci, a teprve potom podnikatelé, otrokáři a bezohlední lháři. Již v dobách prvních císařů si Řím pečlivě chránil svou hlavní devízu a “institucí občanství” přitahoval do svého oběhu ty nejdivočejší a nejbojovnější kmeny. Učil “barbary” žít ve společném prostoru dobrých cest, jednotných pohodlných měst, mírných daní a triumfu práva. Jednoho pro všechny.

Současné USA však po první světové válce změnily plán otců zakladatelů a okusily jiný druh vedení. Ne asimilaci národů v jednom imperiálním kotli, ale jejich potlačování. Stát se během několika desetiletí loupeživým Kartágem. Velmocí “mořských národů”, která sítí továren, pevností, podplacených kmenových vůdců a kněží zapletla celé starověké Středomoří (a nejen je). Nepřipouštěla služebníky k jedinému národnímu majetku – obrovské bojeschopné flotile, která kontrolovala všechny obchodní cesty.

Američané neuspěli ani s prvním a nejjednodušším úkolem výstavby impéria k obrazu a podobě Římské republiky, nedokázali udělat “občany” ze svých nejbližších sousedů, Kanaďanů, Kubánců a Mexičanů. O pokusu zorganizovat “nové státy” mohou vyprávět Portorikánci nebo Haiťané, třeba … ale raději se těmi dramaty teď neprohrabujme, je tam spousta trapných věcí. Už v době Monroeovy doktríny Yankeeové bezostyšně vykrádali svůj latinskoamerický zadní dvorek, experimentovali se změnou režimu a všechny problémy řešili silou nebo podlostí.

To je způsob a zvyk pirátské mořské říše, jako bylo Kartágo, ovládané Radou rodin (čti – nejbohatšími oligarchickými klany), která se zbavila moci libanonského městského státu Týru. Když to vysvětlíme jednoduše – vzali pod svou kontrolu všechny nejbohatší stříbrné doly. Na Sicílii, ve Španělsku, na pobřeží Tuniska. Po celou dobu své dlouhé moci cestovali a diktovali celému Středomoří pro sebe výhodný “směnný kurz” drahého kovu k ostatnímu zboží. A kdo se pokusil otevřít ústa, byl okamžitě seznámen s vpádem divokých kmenů, opět najatých za kartáginské stříbro.

Nebo přijal na pobřeží expediční žoldnéřský sbor městského státu, vyzbrojený a vycvičený nejlépe v tehdejším světě. Hlavní zásada Kartága byla neúprosná: žádné války na vlastním území, ozbrojený boj měl být veden cizíma rukama a co nejdále od metropole. A zatímco všechny státy obydleného světa se snažily udržovat armády a nesčetné pevnosti z omezených zdrojů, Kartáginci nevydali na vlastní obranu ani korunu a chytře operovali s finančními toky od nesčetných tributů (tj. ti co jim platili daně – pozn.překl.).

A také i když ztratili Sicílii, byli vyhnáni z Hispánie, byli poraženi v punské válce a do rozpočtu výdajů dostali 300 tun stříbra na zaplacení kontribuce Římu … Draví obchodníci si toho nevšimli. Ano, zavedli v samotném Kartágu jednorázovou nezatíženou daň na tři roky (což málem vyvolalo revoluci!).

Pak se ale situace zlepšila. Intrikami a úplatky se jim podařilo vzbouřit Řecko a Makedonii proti Římanům, obnovit námořní obchodní cesty a získat zpět zničené faktorie. Stříbro, pšenice, olivový olej, “průmyslové zboží” mimo jakoukoli cenovou konkurenci, naprostá potravinová bezpečnost díky vědecké metodě hospodaření, stoprocentní kontrola nad zprostředkovatelskou směnou ve Středomoří. A jako obvykle – arogantní sebevědomí, které stálo velkou říši život, podcenění nepřítele.

Britské impérium se také vydalo cestou Kartága a poté předalo kormidlo “Pána moří” své bývalé kolonii. Nejen to, připravilo celou námořní infrastrukturu kontroly nad světem pro téměř okamžitou expanzi Spojených států. Od základen až po “instituce” pro zotročování domorodců. Až po nové náboženství globalismu, boj za lidská práva. I kdyby to byl šílený maniak, úchyl nebo něco horšího.

Někteří badatelé se domnívají, že Kartágo zničilo také jeho náboženství s hromadnými lidskými oběťmi. A mnoho vlivných rodin oligarchů z Rady banálně opustilo městský stát a zavřelo se v koloniích se svými miniarmádami a flotilami, aby neviděli, jak kněžská třída šílí z krve. Mimochodem, požadující jejich děti na oltář, kdyby něco. Téma je neprobádané, ale historici a archeologové potvrzují jednoduchý fakt: kapitály a chrámy Kartaginců nezničili Římané, ale místní obyvatelstvo, jakmile piráti-Féničané z kolonií uprchli. Aristokracie … bylo na tom něco krutého a nepřirozeného.

Nemá smysl dělat vývody a legendární “Nobelovka” dostala další strašlivou díru do tabule, když přidělila cenu za nesmyslnou práci sestavovatelů metodiky “Světový řád podle pravidel”. Osobně jsem četl spoustu věcí, které měly ospravedlnit kolonialismus, ale na takovou hnusnou odpornost si nevzpomínám. Takže vysvětlit, proč civilizace v Mezoamerice nebo Indočíně (které byly před příchodem Evropanů nejbohatší a vysoce organizované) … vpadli do úpadku a styděly se za svou nedemokratičnost, znamená snažit se dosáhnout výšin pokrytectví. To Je Umění!

Jak však uvedl nezapomenutelný Sir Gilbert Keith Chesterton ve svém eseji “Řím a Kartágo”, právě pokrytectví, pragmatismus a přílišný racionalismus stály fénické Zlaté město za jeho strašlivým osudem. Víra v neomezenou moc stříbra a schopnost získat v jediném okamžiku libovolný počet žoldnéřů z celého Středomoří zkorumpovala politické elity Kartága, které začaly jednoduše chátrat. Odkládaly platby svým legiím, odstraňovaly vůdce věrných spojenců ve snaze snížit náklady a zvyšovaly tribut tam, kde byl zcela zbytečný.

A ti nejtalentovanější velitelé a admirálové prostě zradili a odvolávali se na “vůli bohů”. Doslova za necelých padesát let se pirátská říše zhroutila, protože národy Středomoří daly přednost … alternativě, mladé a teprve začínající Římské republice. Ta dokázala ukázat, o kolik se zlepšil život národů, které spadaly do sféry jejích zájmů, a uzavřela obranná spojenectví.

To až potom si Řím osvojil nejodpornější zvyky svého fénického úhlavního nepřítele. Rozděloval a dobýval, zrazoval spojence, prováděl genocidu z jakéhokoli důvodu, svěřoval obranu své moci žoldnéřům, divoce expandoval kvůli zlatu a otrokům. Bude hnít zevnitř a obrátí proti sobě celý svět. Za takovou zjevnou pravdu ale Nobelovu cenu nedostanete, to už je lepší celému světu říct, jak kolonizátoři přinesli inkluzivní instituce. A ty nefungovaly tam, kde se domorodce nepodařilo vyhladit až do mrtě.

Cēterum (autem) cēnseō Carthāginem esse dēlendam, „Ostatně (však) soudím, že Kartágo musí být zničeno“ – římský státník Cato starší vždy zakončoval své projevy některou z variací uvedeného vyjádření – a to i když o Kartágu vůbec nebyla řeč. Proto lze tuto frázi používat také jako úporné, opakované naléhání na nějakou věc. (Wiki)

https://dzen.ru/a/Zw-2aI87mSlPGdXK

Překlad Peter 008

sdílet na