„Očůrají nás.“ NATO nebude stačit. Ben Kuras o zásadní chybě Západu

OBZOR BENJAMINA KURASE Putinovi se podařilo zvýraznit nejednotu NATO, konstatuje spisovatel a publicista Benjamin Kuras, který se domnívá, že v případě konfliktu by vzhledem ke své rozmanitosti mohla Ukrajina následovat osud Jugoslávie se vším všudy. „Uvažuje-li NATO vůbec o nějaké obraně Ukrajiny, není mu možná ani jasné, o kolik jejího území vlastně půjde,“ dodává. A poukazuje na zásadní chybu Západu, ze které má jistě radost Čína.

Válka na Ukrajině nebude, Putin ji už vyhrál rozkladem jednoty NATO. Oslabení západní aliance využívá ke sblížení s Čínou na „transformaci globálního systému vládnutí a světového řádu“ – jak to spolu s čínským šéfem právě oznámili. Tato nová protizápadní „osa“ se navíc ještě sbližuje s Íránem. Ten zavádí rakety s dostřelem na Evropu, zrovna v době, kdy mu Západ ustupuje v jednání o jaderné produkci. Nezahnal se Západ do kouta, kde se stává snadným terčem nového nepřátelského paktu? A nezpůsobil si to i tím, že místo smiřování s Ruskem, které se jevilo nadějné po pádu komunismu, jej zahnal do objetí s Čínou, jak se dnes dočítáme v mnohých komentářích?

Oslabenou jednotu NATO se Putinovi rozhodně podařilo ukrajinským tahem zviditelnit a vsadím se, že mu šlo víc o to než o kousek ukrajinského území, za nějž by asi muselo padnout pár tisíc ruských vojáků. Kromě toho už tam vznikají dva odpadlické státečky s ruskou většinou, Doněck a Luhansk, které by se mohly od Ukrajiny odtrhnout. Uvažuje-li NATO vůbec o nějaké obraně Ukrajiny, není mu možná ani jasné, o kolik jejího území vlastně půjde. Ukrajina, tedy území, které se dnes Ukrajina jmenuje, je vlastně umělý a násilný Stalinův slepenec z konce druhé světové války s kusem do tehdejšího Polska, Rusínska, Maďarska a Rumunska, tedy s menšinami, které se určitě nepokládají za Ukrajince, a kdoví jakou loajalitu by od ní ukrajinský stát mohl čekat. Maďaři se dokonce často nechávají slyšet, že od ukrajinského státu zažívají etnickou diskriminaci. Nějaký vojenský střet by mohl dokonce způsobit rozpad Ukrajiny – a kdoví, možná i vzájemné řežby jako při rozpadu Jugoslávie. Toto je aspekt, který málokdo vnímá. Je to, jako by nějaká kulturní a civilizační trhlina mezi evropským Západem a Východem – historicky vytvořená křesťanstvím západním a pravoslavným – procházela právě středem Ukrajiny. Ostatně právě tak to popsal americký historik Timothy Snyder. Samotné jméno Ukrajina nám zní, jako že si zde každou chvíli někdo něco od někoho ukrajuje.

Dohnání Ruska do náruče s Čínou je vlastně taky dost přesný popis politiky vůči Rusku, jak se vyvíjí za ta tři desetiletí. Západ při ní zapomněl na slavný bonmot prezidenta Johnsona o potenciálních nebo pofidérních spojencích: „Je lepší, aby ten parchant byl s námi ve stanu a čůral ven, než venku a čůral dovnitř.“

Takže jak tedy má Západ s Ukrajinou jednat?

Přijetí celé Ukrajiny do NATO snad nikdo nemyslí vážně. Doufat se asi ještě dá v diplomatické ponechání Ukrajiny bez války vcelku jako neutrálního pásma mezi NATO a Ruskem, když už se nám Rusko stalo opět nepřítelem – na jehož energetice si navíc vytváříme závislost. Jak ta by pro nás dopadla při válečném konfliktu, si asi dokážeme představit. Alternativou je onen právě popsaný rozpad.

Nemohl by vás za tohle někdo nařknout z proruské propagandy?

Od útlého dětství patřím mezi silné nesympatizanty Ruska a všeho ruského kromě hudby – a rád to komukoli opakuji. Ale jedna věc jsou pocity, třebaže ovlivněné realitou sovětského komunismu a četbou Karla Havlíčka Borovského, něco jiného je historie, či jak se dnes rádo říká „narativ“ Ruska ve vztahu k Západu. Do bolševické revoluce bylo Rusko součástí civilizace, které říkám „anticko-biblická“ čili přibližně západní. Jejím okrajem, pravda trochu zaostalým a ušmudlaným. Pokládalo se za dědice Byzance, a dokonce si rádo říkalo „Třetí Řím“. Ostřílelo se střety s všelijakými Tatary, Mongoly a džihádisty, před nimiž vlastně i Evropu chránilo. Ukrajina – tedy bez těch dříve polských a rakousko-uherských území – byla vždy součástí ruské historie. Stará prvotní Rus ostatně nevznikla v Moskvě, ale v Kyjevě. A historicky bylo pro Evropu vždy bezpečnější spokojit se na východě s těmi hranicemi rakousko-uherskými, pevně si je držet, do Ukrajiny nevrtat a nechat Rusy, ať se roztahují do Asie. Čili ať čůrají ze stanu ven, slovy Johnsonovými. Teď je tedy máme zase venku, s podporou Číny, a nedáme-li jim nějakou použitelnou latrínu, očůrají nás od hlavy k patě. Nějaké budoucí zastavení plynu Evropa pocítí od Čiernej pri Čope až po Hoek van Holland. 

Má tedy Západ v konfrontaci s novou protizápadní trojkoalicí šanci přežít?

Teď možná právě dostáváme šanci pořádně se zamyslet, kdo jsou naši civilizační spojenci. Tedy my, Západ, včetně nás, Česka. Plus země, které sdílejí demokratické myšlení a smysl pro osobní a národní svobodu. Kromě Evropy a anglofonního zámoří jsou to hlavně Indie, Japonsko, Jižní Korea, Filipíny, Tchaj-wan a Izrael. Pak tu jsou ještě státy, jimž bychom spojenectví měli nabízet, než jim je za zdánlivě výhodnějších podmínek nabízí ona „osa“, teď hlavně Čína. Země jako Latinská Amerika, části Afriky, Tichomořské ostrovy. Rusko-čínsko-íránská osa se stala hrozbou globální, takže nás ohrožuje všechny. Těsnější koordinace těchto všech prozápadních států by ještě mohla vytvořit dostatečnou sílu, na niž by se tato osa neodvážila zaútočit. Samotné NATO už nepostačí. Každý vojenský historik ví, že mír se udržuje silou, připraveností na válku a pravidelným signalizováním odhodlanosti se bránit. A válka se nemusí vždy vyhrávat zbraněmi, někdy stačí ekonomika. Tou teď bojuje Čína kromě nověji i masivního zbrojení s vysokou technologií. Takže potřebujeme široké globální spojenectví, chceme-li v onom tvořivém dobrodružství západní civilizace pokračovat. Zvlášť když vidíme, jak ti západní „velikáni“ – jako Amerika, Británie, Francie a Německo – dělají vše pro to, aby ji pohřbili. Nějaké snění o „nezávislé politice suverénního státu“, jaké tu teď někteří propagují, je sebevražedné. Stát, který nemá vlastní hrůzostrašnou armádu, nemůže dlouho zůstat suverénní jinak než v alianci podobných, ale silných suverénů. Otázka je, jak se dál vyvine Aliance, jíž jsme součástí. Nadějné návrhy, bohužel zatím nebrané vážně, slyšíme stále častěji od Orbána – a někdo by tu už měl vydat soubor jeho státnických a neoblomně „evropanských“ projevů. Měla by si je pořádně přečíst i paní předsedkyně Parlamentu, než ho začne podle bruselského receptu lživě osočovat z nějakých snad fašistoidních sklonů.

Mimochodem, Orbán byl jedním z hlavních řečníků na konferenci euroskeptických stran v Madridu, kterou pořádala koncem ledna španělská strana Vox. Kdo všechno se jí zúčastnil a k čemu dospěla?

Shrnula to závěrečná věta společného prohlášení: „Budeme spolupracovat a spojíme síly na obranu Evropy proti vnucovaným ideologiím a antidemokratickým trendům vedoucím k jejímu zhroucení.“ Prohlášení obsahuje i výčet těchto trendů, zde jen stručné shrnutí: Odklon od křesťansko-evropských ideálů, na nichž byla založena. Byrokratické jednání, prosazování programů bez demokratické legitimity, útočících na potřeby Evropanů a na samotné přežití západní civilizace. A slibuje bránit Evropu před hrozbami vnějšími i vnitřními, konfrontovat politické proudy cizí evropské historii, odtržení od reality vedoucí k demografické sebevraždě a společenské transformaci. „Milujeme Evropu, protože milujeme své národy,“ vyznávají se účastníci konference. „Musíme obnovit kulturu vzájemné úcty mezi členskými státy, bez politicky motivovaných útoků z Bruselu, demonstrujících pohrdání základními principy EU a duchem jejích dohod.“ Účastníky byli také Morawiecki za Polsko, Marine Le Penová za Francii a zástupci další desítky konzervativních stran. Za Česko tam, tuším, nikdo nebyl.

Těmi konzervativními stranami moc neoplýváme. Ale mezitím to vypadá, jako že celá ta západní aliance suverénních států čile pokračuje v odbourávání suverenity a pohřbívání svobody i přes to, že už na to desítky let upozorňují známí autoři jako Douglas Murray, Bruce Bower, Thilo Sarrazin, Éric Zemmour, Renaud Camus, Robert Spencer, Bill Warner, Pamela Gellerová, Ayan Hirsi Ali, jsou jich už desítky ve stotisícových nákladech. A politici jednají, jako by měli zacpané uši a zakryté oči. Jaké máme novinky civilizační sebedestrukce tento týden?

Biden nechal v Afghánistánu 9 000 Američanů, oznámil americký senátní výbor pro zahraniční vztahy. Místo nich přivezl více než 100 tisíc neprokádrovaných Afghánců a otevřel jižní hranice už údajně dvoumilionovému přílivu neprokádrovaných imigrantů kdoví odkud včetně džihádistů.

Británie, zatímco ztrojnásobila ceny energií a připravuje miliony občanů na drastické chudnutí, utrácí 4,7 milionu liber denně na hotelové ubytování většinou afroislámských imigrantů ilegálně připlouvajících z Francie, oznamuje think-tank Migration Watch.

Do Francie jich stále ročně přichází 300 tisíc, tvrdí Éric Zemmour ve své prezidentské kampani. Tam Štrasburk vydává 2,5 milionu eur jako příspěvek na stavbu největší evropské mešity, kterou staví turecká organizace.

Němečtí Zelení s novým předsedou íránského původu jménem Omid Nouripour navrhují zavést „některé aspekty“ islámských zákonů šaría. Německá Křesťansko-demokratická strana zvažuje vypustit ze svého názvu slovo „křesťanská“, aby její název lépe odpovídal „diverzitnější demografii“. Soud v Bambergu legalizoval manželství patnáctileté dívky s jejím 21letým bratrancem, uzavřené v Sýrii. Soud v Mnichově rozhodl, že německá občanka ovdovělá po íránském manželovi má nárok jen na čtvrtinu jeho pozůstalosti, ty ostatní tři čtvrtiny přiřkl příbuzným zesnulého v Teheránu podle zákona šaría.

Kandidát na předsednictví švédských Zelených jménem Yasri Khan odmítl podat ruku novinářce. Předseda tamních zelených mládežníků jménem Salahaden Raoof se nechal vidět v televizi spolu s několika dalšími členy Zelených se čtyřmi vztyčený prsty – znamením Muslimského bratrstva.

Nizozemští Zelení představili nadějnou političku v hidžábu, poslankyni jménem Kauthar Bouchallikht, která je členkou organizace napojené na Muslimské bratrstvo.

Evropská komise v letech 2007–2020 darovala 52 milionů eur organizacím napojeným na Muslimské bratrstvo, zjistil magazín Le Point.

Chorvatská poslankyně Marijana Petarová byla v dokumentu European Islamophobia Report 2020, vydaném koncem prosince 2021, označena za islamofobku za to, že zařídila stipendia křesťanským uprchlíkům z islámských zemí.

Papež František „pracuje na destrukci zbytků křesťanství v Evropě“, napsal a dokumentoval významný americký arcibiskup Carlo Maria Viganò, citující případy prosazování levicových sekularistických změn a dosazování levicových kleriků do vysokých funkcí včetně kardinálské koleje, která bude volit příštího papeže, a přesouvání konzervativních kněží na vzdálená, bezvýznamná místa. Viganò dokonce vyslovuje obavy, že v církvi převládne „antikatolická forma katolictví“. Ovládl ji „deep church“, podobně jako Ameriku „deep state“ – „síť progresivních prelátů měnící církev v sekularisticko- ekologickou organizaci směřující k novému světovému řádu“.

Prestižní americká univerzita Princeton klasifikovala balet jako umění „vyrůstající z bělošského suprematismu“. Ale to už možná patří do rubriky komedie.

Je v ní něco ještě komičtějšího?

Salman Rushdie je exotický rybí pokrm, domnívá se v jednom průzkumu 29 procent Britů ve věkové kategorii 19–34. A bristolská univerzita vydala instrukce, jak oslovovat osoby „catgender“ čili ty, kdo se identifikují jako kočky nebo kočkovité šelmy.
https://bit.ly/3rIyAD6

Knihy Benjamina Kurase jsou k mání ZDE:

sdílet na