O vztazích mezi Čínou a USA.

Anatolij Širokoborodov

5.8.2023

Na počátku 20. století byla mnohem starobylejší Asie podrobena impozantním a technologicky vyspělejším evropským říším. A zchátralou a rozpadající se říši Čching srazili na kolena nejen „barbaři ze zámoří“, ale také Japonci, kteří si dříve než ostatní v regionu uvědomili, že je nutné vybudovat průmyslovou základnu pro silný stát. 

Zpočátku přemýšlející čínská inteligence a kypící národní hnutí viděly jediné východisko pro rozvoj Číny v její transformaci po vzoru západních kolonistů. Tehdy v letech 1911–1913 nastala Sinhaijská revoluce, která ukončila moc mandžuské dynastie a vyhlásila v Číně republiku. Vůdce čínské revoluce Sunjatsen byl nositelem evropských revolučně-demokratických názorů, který se snažil zničit feudální řád v duchu Velké francouzské revoluce. Navzdory svržení císařské moci byla revoluce v podstatě poražena: Čína se rozpadla na mnoho vojensko-feudálních knížectví a proces kolonizace a zabírání území cizími mocnostmi pokračoval s obnovenou silou. 

Říjnová revoluce v Rusku neměla na národní hnutí v Číně menší dopad než evropské demokratické myšlení. Mnoho Číňanů, fascinovaných doktrínou „diktatury proletariátu“, vidělo v komunismu jiný, rychlejší a progresivnější způsob, jak zemi znovu sjednotit, oživit a rozvíjet (A také kolektivistické pojetí mnohem více odpovídalo asijským tradicím – pozn.překl.). A sám Sunjatsen, postava s absolutní autoritou mezi Číňany, byl fanouškem Října a Lenina: „Lenin byl vůdcem revolučního hnutí celého světa a největším mužem, bojovníkem za osvobození utlačovaných národů, který všem ukázal novou cestu k osvobození.“ 

V rámci čínské společnosti se takovým způsobem během dlouhého procesu národního osvobození zformovaly tři základní vize budoucnosti Číny. Za prvé: zachování starého feudálního řádu bez jakékoli reálné vyhlídky na odražení otrokářů a sjednocení země. Této vize se drželi především velkostatkáři, kteří uvažovali ve starých, již reakčních kategoriích a principech. Za druhé: budování demokratické republiky podle moderních „civilizovaných vzorů“ s podporou především Spojených států, které vypadaly jako progresivnější síla ve srovnání se starými evropskými říšemi. Tuto vizi sdílela významná část inteligence, městská vrstva a tzv. liberální statkáři. Za třetí: vyhlášení proletářské revoluce v Číně s prováděním politiky k obrazu a podobě sovětského NEPu s podporou SSSR. Tuto pozici zastávala nejradikálněji smýšlející inteligence a malá vrstva továrních dělníků ve velkých městech. Čína byla uprostřed občanské války mezi těmito třemi politickými frakcemi: válečníky, nacionalisty a komunisty. 

Během Druhé světové války se Čína stala jedním z hlavních cílů expanze japonského impéria, takže čínská osvobozenecká válka v situaci formování spojeneckého tábora proti zemím Osy byla podporována jak západními demokraciemi, tak SSSR. V rámci země uzavřeli nacionalisté a komunisté dočasné spojenectví. Po roce 1945 se situace změnila. Na jedné straně se Spojené státy a Západ, podporující Kuomintang, snažily z Číny udělat svou sféru vlivu a obrovský strategický odrazový můstek k vytváření napětí pro SSSR z východu, na straně druhé SSSR aktivně podporoval KSČ (Komunistická strana Číny – pozn.překl.), chtějící rozšířit komunismus v Asii a zajistit si pevný východní týl. 

Vážnost záměrů USA byla viditelná, už jen proto, že 30. září 1945 se v Tianjinu vylodila divize americké námořní pěchoty a koncem roku již čítala americká skupina vojsk v Číně 110 tisíc bajonetů a byla vyhnána až v roce 1949. Jen od srpna 1945 do února 1946 činily podle Trumana náklady na vojenské dodávky pro Kuomintang 600 milionů dolarů – v té době značná částka (cena všech dodávek Lend-Lease do SSSR na čtyři roky byla asi 10 miliard dolarů ). (V podstatě USA dělaly to, co dnes kolem Ukrajiny a dalších zemí, jen na tom nevisel až tak jejich vlastní osud, jako dnes – pozn.překl.)

Vítězství KSČ v občanské válce v Číně, mírně řečeno, tedy nebylo součástí plánů USA a neodpovídalo jejich strategickému plánu v tomto regionu. KSČ zase považovala Spojené státy za agresivního imperialistu a Kuomintang za jejich loutkovou politickou stranu. Téměř okamžitě po vítězství v občanské válce a vyhlášení Čínské lidové republiky vyslal Mao Ce-tung statisíce dobrovolníků bojovat proti Američanům v Koreji. 

Podstata vztahů mezi Spojenými státy a Čínskou lidovou republikou se v tomto období scvrkla do konfrontace a pokusů Washingtonu úplně izolovat Čínskou lidovou republiku, která zoufale potřebovala technologie a zboží strategického významu. 

Na podzim roku 1949 v průběhu tajných jednání mezi Spojenými státy, Anglií a Francií uzavřeny dohody o koordinaci vývozu technologií a strategických materiálů do „zemí komunistického bloku“. Tak vznikla neformální organizace Coordination Committee on Multilateral Export Controls (COCOM). Následně se k němu připojily téměř všechny velké západní země, především členové NATO. Zpočátku šlo o tajnou organizaci, jejíž sídlo se nacházelo na území amerického velvyslanectví v Paříži. Pravda, informace o takové „gentlemanské dohodě“ unikla a v roce 1953 byla oficiálně uznána existence COCOM. Doktrína COCOM spočívala v řízeném technologickém zaostávání socialistických zemí, byl povolen vývoz pouze morálně a technicky zastaralého zařízení. Všechny seznamy komerčních produktů byly tajné, ale předpokládá se, že neustále obsahovaly asi 300 tisíc položek. 

S ohledem na to, jak se mladému sovětskému Rusku (za Stalina – pozn.překl.) podařilo postupně navázat ekonomické vazby s vyspělými západními zeměmi, nakoupit potřebné technologie, najmout kvalifikovaný personál, byl v rámci COCOM vytvořen zvláštní výbor pro Čínu („chinkom“). Seznam zboží zakázaného pro vývoz do Číny překročil seznam zboží zakázaného pro dovoz do zemí Varšavské smlouvy (prostě do socialistických zemí – pozn.překl.). Spojené státy také přijaly slavný „plán senátora Battleho“ o zbavení hospodářské, finanční a jiné pomoci jakékoli třetí zemi, která neuplatňuje embargo proti státům, které „ohrožují bezpečnost Spojených států“. 

Na diplomatické úrovni Spojené státy uznaly vládu Čankajška, který uprchl s pomocí Američanů na Tchajwan, kde se od roku 1947 nacházela americká vojenská základna. Namísto obrovského strategického předmostí proti SSSR v podobě pevninské Číny získaly Spojené státy tchajwanské taktické předmostí v podbřišku ČLR. 

Po Stalinově smrti se však mnoho změnilo kvůli rozkolu mezi KSSS a KS Číny. Krize vztahů mezi SSSR a ČLR, která přerostla nejprve v ideologickou lokální konfrontaci mezi dvěma stranami, a poté v rozkol mezi zeměmi a dokonce i v ozbrojenou konfrontaci, izolovala Čínu od zemí Varšavské dohody, jejichž společný podíl dosáhl třetiny na světové produkci. Mao Ce-tungova Čína, stále ekonomicky zaostalá, se ocitla téměř zcela izolovaná. 

Spojené státy evidentně doufaly, že politika izolace Číny povede k ekonomickým problémům a zhroucení komunistického režimu a Kuomintang z Tchajwanu se vrátí do Pekingu jako legitimní vláda. KSSS doufala, že ekonomické potíže způsobené izolací učiní KSČ vstřícnější a vrátí Čínu pod neformální vedení Moskvy. Stupeň stability moci KSČ se však ukázal být vyšší, než se očekávalo, a přes všechny zvraty „velkých skoků vpřed“ a „kulturních revolucí“ si čínští komunisté nejen uchovali moc, ale byli také schopni dokončit industrializaci země. Do 70. let 20. století Čína ovládla jaderné (postavila jak jaderné elektrárny, tak hlavice) a vesmírné (vypouštěla jak satelity, tak balistické střely) technologie a stala se soběstačná v ropě (Takže Čína mezitím nespala a snažila se podobně jako předtím Sovětský svaz zajistit si potřebné odborníky sama – pozn.překl.). Přestože byla země stále chudá a technologicky zaostalá, semikoloniální minulost skončila a k žádnému uškrcení nedošlo. 

S ohledem na dosažený jaderný a vesmírný status Číny, stabilitu moci KSČ (ani během bouřlivého období „kulturní revoluce se západní agenti nedokázali projevit“), si vedení USA uvědomilo marnost doktríny ekonomické a politické izolace Číny a marnost nadějí znovu podnítit občanskou válku rukama Kuomintangu. V roce 1975 navíc Čankajšek zemřel a jeho syn Ťiang Čing-kuo se stal vůdcem Kuomintangu a prezidentem Tchajwanu, jehož postoj k vojenské eskalaci s KSČ byl mnohem skeptičtější. Zřejmě vzpomínka na studium na Moskevské univerzitě čínských pracujících Sunjatsena, stejně jako na Vojensko-politické akademii Rudé armády a léta tvrdé občanské války mu ve stáří odebrali zřejmě přání bojovat s komunisty. 

Ve Spojených státech s jejich liberálními politologickými teoriemi a představami o demokracii (nezapomínejme, že liberalní přístup ke všemu byl a je vždy základní doktrínou USA, jejich elit po velmi dlouhou dobu, ne-li de facto po celou dobu existence USA! – pozn.překl.) nikdy nedošlo k hlubokému pochopení vnitřních procesů v KSČ. V roce 1967 popsal americký novinář T. White politiku v Číně takto: „Boj mořských příšer. Pouze bubliny vycházejí na povrch, aby nám řekly, že probíhá hrozný boj, ale nevíme, kdo, o co a za co bojují.” 

Nepochopení ideologického a organizačního pozadí KSČ ztěžovalo vedení USA možnost vyvíjet přístupy k problémům Číny. Odpověď na otázku, jaká by měla být nová doktrína, vzhledem k americkým strategickým cílům dekomunizace a neokolonizace Číny, zejména v kontextu nevlídných vztahů mezi ČLR a SSSR, dal tehdejší prezidentský poradce USA pro národní bezpečnost a pozdější ministr zahraničí Henry Kissinger. Jeho koncept uvolňování (oteplování) vztahů mezi USA a Čínou byl silně ovlivněn chtivostí po zisku amerického byznysu a myšlenek … samotné KSČ. 

Nejprve však o proměně pohledu čínských komunistů na mezinárodní vztahy pod vlivem měnících se historických podmínek. 

Mao Ce-tung jako vůdce KSČ a čínského lidu formuloval základní principy zahraničních vztahů ČLR. Tím, že se KSČ dostala k moci, spojila formování nového politického a ekonomického kurzu pro zemi s novým počátkem čínských dějin jakoby z čistého stolu. Čínští komunisté dodnes nazývají ČLR „Novou Čínou“. Zahrnování dějin diplomatických a jiných vztahů s vnějším světem mělo začít bez zohlednění staletých zkušeností císařské Číny. Mao jako pilný marxista (no, spíše pilný žák Stalinovy koncepce a „výkladu“ marxismu-leninismu – pozn.překl.) považoval za hlavní principy zahraničních vztahů: absolutní prioritu státu v politických a ekonomických vztazích (monopol zahraničního obchodu, potlačování vnějších zásahů, kontrola nad veřejnými organizacemi ve styku se zahraničím atd.) a přistoupení Číny do „táboru socialismu“ vedeného SSSR“. Mao viděl Spojené státy jako hlavního nepřítele Číny: „Během antifašistické Druhé světové války, ve které byl hlavní silou Sovětský svaz, byly poraženy tři imperialistické mocnosti a dvě imperialistické mocnosti byly oslabeny; Na světě zbývá jen jedna imperialistická mocnost, která neutrpěla škody – Spojené státy americké. Spojené státy však zažívají velmi vážnou vnitřní krizi. USA se snaží zotročit celý svět; pomohli Čankajškovi vyhubit několik milionů Číňanů tím, že mu poskytli zbraně. Pod vedením Komunistické strany Číny čínský lid, který vyhnal japonské imperialisty, bojoval tři roky v Lidové osvobozenecké válce a v tom hlavním dosáhl vítězství.“ 

Cílem protiakce vůči USA bylo šíření komunismu po světě jako protiváhy hegemonie Západu: „Buržoazní civilizace Západu, buržoazní demokracie, projekty na vytvoření buržoazní republiky – to vše utrpělo bankrot v očích čínského lidu. Buržoazní demokracie ustoupila lidové demokracii v čele s dělnickou třídou a buržoazní republika republice lidové. Tak se prostřednictvím lidové republiky naskytla příležitost přijít k socialismu a komunismu, dojít ke zrušení tříd a nastolení velké harmonie po celém světě.“ 

Když tedy Spojené státy vytýkaly SSSR a Číně šíření komunismu a říkaly, že je třeba chránit „západní způsob života“ atd., nebyla to obecně prázdná slova. Po roce 1917 v průběhu 20. století rostl počet socialistických a prosocialistických zemí, což znamená menší zúženou zdrojovou základnu pro americký byznys, který se po Druhé světové válce z pochopitelných důvodů stal nejvlivnější a nejmocnější na světě. A čím menší měl americký kapitál přístup k levným zdrojům třetích zemí, tím méně se chtěl dělit s americkými dělníky a naopak (Takový nonsens – dalo by se říci, že i když počet a rozsah zdrojů rostl, americký byznys stejně se nechtěl dělit s americkými dělníky a pouštěl jim jen to absolutně nezbytné – pozn.překl.). Východní socialismus tedy skutečně ohrožoval „západní způsob života“, postavený na nerovné směně, vývozu zdrojů, odlivu mozků z nezápadních zemí atd. 

Mao Ce-tung a čínské vedení pevně stáli z ideologických důvodů v pozici „posílení jednoty se Sovětským svazem, stejně jako se zeměmi hlásícími se k politice socialismu“. A stejně rozhodně, z ideologických důvodů, obvinili Chruščova z antistalinismu, revizionismu, oportunismu atd., zcela tak narušili vztahy mezi zeměmi, nebáli se ani úplné izolace Číny. 

Namísto pozice „držet se jedné strany“ byla nahrazena Maovým novým principem: „proti revizionismu, proti imperialismu“. Konfrontace mezi USA a SSSR začala být vnímána jako boj dvou v podstatě identických sil o nastolení hegemonie nad zbytkem světa. Mao ve vztahu k poststalinskému SSSR předložil spekulativní koncept „sociálního imperialismu“ a tvrdil, že sovětská země téměř vykořisťuje „tábor socialismu“. Odtud slavná teorie tří světů, v nichž „prvním světem“ jsou dvě supervelmoci, „druhým světem“ je Evropa, Japonsko, Austrálie a Kanada a „třetím světem“ jsou zbývající země včetně Číny. 

Navzdory skutečnosti, že podle Maa, ideologicky a teoreticky, ČLR musela zlepšit vztahy se zeměmi „druhého světa“, aby vytvořila mezeru v jejich podřízenosti vůči Američanům, jeho teorie se stala bizardním základem pro normalizaci vztahů se Spojenými státy. Logika zde byla tato: pokud měl SSSR také kapitalismus a imperialismus, pak spolupráce s USA nebyla zločinem proti socialismu. 

Navázání a následný rychlý rozvoj vztahů mezi Čínou a Amerikou však nebyl ani tak výsledkem nějakých nových ideologických směrnic KSČ, ale souhrou dvou faktorů: změna zahraničněpolitické doktríny vedení USA ohledně Číny, protože ten předchozí zjevně nefungoval, a ekonomické příležitosti, které vedení ČLR vidělo ve zrušení blokády, sankcí ze strany Západu. 

V 70. letech 20. století ne příliš rychle, ale důsledně byly navázovány diplomatické vztahy mezi Spojenými státy a Čínou, za architekta je tu počítán Kissinger. 

V únoru 1972 Nixon navštívil Čínu a bylo podepsáno Šanghajské komuniké. Někdy to nazýváme důkazem téměř spojenectví Číny a Spojených států proti SSSR, což je nadsázka. Text v ruštině jsem na internetu nenašel, ale zde stojí za přečtení v angličtině.

1. května 1973 zahájila činnost styčná kancelář ČLR ve Washingtonu a styčná kancelář USA v Pekingu. 

V prosinci 1975 Gerald Ford navštívil Čínu. 

16. prosince 1978 vydaly Čína a Spojené státy společné komuniké o navázání diplomatických vztahů mezi Čínskou lidovou republikou a Spojenými státy. 1. ledna 1979 byly oficiálně navázány bilaterální diplomatické vztahy mezi ČLR a USA, Spojené státy oznámily přerušení diplomatických styků s Tchajwanem, stažení svých sil z ostrova a ukončení americko-čankajškovy „Smlouvy o společné obraně“. 

V lednu až únoru 1979 Deng Xiaoping (v té době místopředseda Státní rady Čínské lidové republiky) navštívil Spojené státy na oficiální návštěvě. Dne 31. ledna byly podepsány bilaterální dohody o vědecké, technické a kulturní spolupráci. 

Všechno to vypadalo jako grandiózní vítězství ČLR a naprosté selhání politiky, kterou Spojené státy sledovaly od roku 1949 a na kterou utratily miliardy dolarů. 

Jak se to stalo možným? 

Z objektivní stránky se zaprvé americká strategie uškrtit Čínu ukázala jako špatná, protože byla založena na nesprávném hodnocení síly Maova režimu. Američané navíc tvrdošíjně věřili a stále věří v absolutní sílu své ekonomiky a světového trhu, který ovládají, proto jsou prostředky ekonomické izolace nechtěných zemí považovány za nejúčinnější (Ve skutečnosti věří jen v peníze a patenty, Spojené státy nemají silnou reálnou ekonomiku, ukazuje to problém se spuštěním výroby čipů v továrně, kterou jim zařídili Thajwanci … americká pracovní síla – i ta na vedoucích místech – není ochotna pracovat za podmínek, které jsou na Thajwanu naprosto běžné. Jednoduše řečeno nejsou ochotni makat jako mourovatej“ – pozn.překl.). 

Za druhé, Čína v 70. letech 20. století. nejen posílila jako země, ale také vypadala jako velmi atraktivní místo pro vytváření super zisků. Vznikla tam průmyslová základna, energetická a dopravní infrastruktura, stavěly se přístavy, byli k dispozici inženýři a dělníci a přitom cena zdrojů a práce byla extrémně nízká a zásoby té druhé byly prakticky nevyčerpatelné. 

Subjektivně, a to za třetí, Kissinger dokázal přesvědčit vedení USA a obchodní kruhy, že jedině správné by bylo takticky v diplomacii poustoupit  (na čas – pozn.překl.) Číně. A v tomto příběhu je jemná špionážní nuance. 

Tak se 21. února 1986 v jedné z amerických věznic, dva týdny po vyhlášení rozsudku ve výši dvou doživotních trestů, udusil vysoký představitel CIA Larry Wu-tai Chin pytlem na odpadky (zajímavý článeko tomto z 22. února 1986 v NYT). Byl zatčen v roce 1985, byl již přitom čtyři roky v důchodu. Obvinění byla založena na svědectví čínského zrádce a přeběhlíka Yu Qiangshenga, bratra vysoce postaveného čínského komunisty. 

Larry Wu-tai Chin se ve skutečnosti jmenoval Jin Wutai a narodil se v Pekingu v roce 1922. Začátkem 40. let si Jin na zvláštní pokyn Komunistické strany Číny zvykl na image prozápadního Číňana a spřátelil se s mnoha cizinci. V tom mu pomohlo studium na Yanjing University, což byla bývalá misijní vzdělávací instituce vyučující v angličtině. V druhé polovině 40. let 20. století se Jin již proměnil v Larryho Wu-tai China a získal práci na americkém konzulátu v Šanghaji a poté se přestěhoval pracovně na konzulát v Hongkongu. Po vypuknutí korejské války byl najat americkou armádou a sloužil v Koreji jako tlumočník při výslechu čínských válečných zajatců. Po skončení korejské války se přestěhoval do Spojených států, získal občanství a poté více než 30 let pracoval pro CIA a stal se předním analytikem na problematiku ČLR. Zřejmě to byly jeho doklady a zprávy, které byly umísťovány na Kissingerův stůl. Jin, jako nejvyšší zpravodajský důstojník, na pokyn KSČ prováděl práci zaměřenou na budování přesvědčení vedení USA o potřebě spolupráce s Čínou. V rozhovoru poskytnutém novinářům po vynesení rozsudku a těsně před „sebevraždou“ Larry řekl: “Vězení je malá cena za výhody, které miliarda Číňanů získala díky lepším vztahům se Spojenými státy.” 

Postoj Kissingera a vedení USA k Číně však přirozeně nemá kořeny ani tak v poznámkách CIA, jako spíše v ekonomických a politických zájmech amerických elit. Kombinace politických a ekonomických faktorů, otevřených dohod, kompromisů a skrytých plánů nové politické linie vypadá asi takto: 

Z vnější strany Spojené státy uznávají socialistickou Čínu, ustupují v otázce Tchajwanu a umožňují ekonomické vazby. To vyvolává řadu otázek. Pokud nyní ve věci dekomunizace a neokolonizace nejde o Kuomintang a Tchajwan, tak O co? Pokud je Čína vnímána jako neutrální nebo dokonce spojenecká síla ve studené válce, co pak zaručuje udržitelnost nové konfigurace? Odpovědi leží ve skrytých plánech Washingtonu. 

První a nejdůležitější věcí, která způsobila pokrok ve změně kurzu, byla touha vydělat peníze v Číně. V tomto případě ekonomika zvítězila nad politikou. Ale z politického hlediska byl zvolen přístup, že čím větší liberalizace v Číně, tím hojnější tok investic, čím menší liberalizace, tím skromnější investice. V tomto schématu Amerika v jakémkoli, i nejhorším scénáři profitovala z otevření čínského komoditního trhu. 

Druhá jsou strategické politologické myšlenky amerického vedení, že začlenění Číny do systému světového trhu nevyhnutelně způsobí vážné změny ve způsobu budování čínské ekonomiky a v povaze výkonu moci KSČ. USA nabídly Číně technologii a zboží a prosazovaly demokratizaci politik, o kterých se domnívaly, že způsobí krizi moci KSČ. Takže důraz při dekomunizaci a neokolonizaci Číny byl kladen na rozvoj domácího (čínského – pozn.překl.) trhu, vznik vrstvy oligarchů, prozápadní inteligence a obecně na nepokoje ve společnosti způsobené pronikáním západní kultury, západního zboží atd. do Číny. Zejména v těchto letech se formuje doktrína „měkké síly“, způsobená uvědoměním, že nejen údernými skupinami na letadlových lodích je možné ovlivňovat další země. (Události roku 1968 byly u nás pod podobnými postuláty americké politiky – pozn.překl.)

Kromě toho americké vedení navíc od počátku chápalo, že bude narušovat tyto dohody: našlo způsoby, jak dodávat zbraně na Tchajwan, prostřednictvím médií a „mezinárodních organizací“ bude zvyšovat kritiku čínských úřadů ohledně národnostních menšin, vměšovat se do vnitřních záležitostí, atd. Obecně používat standardní dvojité dno a pokrytectví diplomacie. 

Za třetí, i mírné sblížení mezi USA a Čínou velmi znepokojilo vedení SSSR, což znamená, že vývoj vztahů mezi oběma zeměmi ovlivnil poměr sil ve Studené válce. Navíc budování vztahů s Čínou mělo ukázat ostatním socialistickým zemím, že i ony mohou tím, že se odpojí od SSSR, získat výhody, se kterými KSČ počítala. 

Pochybnosti tak byly odstraněny a kritici uspokojeni. Nová strategie vůči Číně dala americkému kapitálu nové trhy, americkým politikům příležitost škádlit a dráždit SSSR a mazaný plán vnitřní restrukturalizace Číny. Při setkání s Mao Ce-tungem se Nixon a Kissinger snažili chválit a pohladit jeho hrdost, protože se považovali za mistry jemné vyjednávací hry s Číňany. Můžete se podívat do kuchyně vyjednávání. Za pomoci tohoto přepisu rozhovoru mezi Nixonem a Maem.

V KSČ však seděli neméně mazaní intrikáni. Z vnější strany Čína získala velké diplomatické vítězství a vytvářela dokonalé podmínky pro nekonfliktní návrat Hongkongu a Macaa, jejichž nájemní smlouvy vyprší v roce 1997. Čína v budoucnu získala přístup k technologiím, investicím a světovému trhu. Jediné, co bylo třeba udělat, bylo nějak teoreticky a ideologicky zdůvodnit nové hodnocení Spojených států. V roce 1976 však Mao Ce-tung zemřel a ve vedení KSČ začal boj, včetně ideologických otázek, který nakonec vedl k obecnému přeformátování ideologie KSČ a problém amerického hodnocení ustoupil do pozadí. Zvítězil pragmatický přístup a postupně se zapomnělo na teorii „tří světů“, která hovořila o mírovém soužití. V roce 1979 zahájil Teng Siao-pching rozsáhlé tržní reformy, mezi jiným i kvůli příležitostem, které nabízí ekonomická spolupráce se Spojenými státy a Západem obecně. 

Skrytým záměrem KSČ bylo za prvé nenechat ekonomickým procesům volný průběh a uvalit kontrolu a regulaci na západní podnikání ze všech stran. Za druhé, nenechat politickým procesům volný průběh a společně s ekonomickou liberalizací utáhnout šrouby v politice. Za třetí, nepřipustit žádné skutečné kroky ke konfrontaci se SSSR, ale naopak usilovat o uvolnění. Již v roce 1982 byl mezi Čínou a Sovětským svazem spuštěn „mechanismus politických konzultací na úrovni náměstků ministrů zahraničí“, v letech 1984 a 1985 začala dynamická expanze kulturních výměn; Probíhala jednání mezi ministry zahraničí, která se poté stala pravidelnými. 

Obě strany (USA a Čína) tedy pochopily, že nejsou upřímné, a chápaly vzájemná rizika. Otázka realizace vztahů mezi zeměmi se posunula do roviny taktické konfrontace: kdo koho dokáže více přelstít a vytěžit ze spolupráce více výhod. 

V roce 2020 čínský ministr zahraničí Wang Yi v reakci na Pompeův projev o nové Studené válce s Čínou shrnul politickou linii, kterou si Spojené státy zvolily v 70. letech: „Více než 40 let od navázání diplomatických vztahů výsledkem společného úsilí generací se čínsko-americké vztahy staly jedním z nejvíce propojených mezistátních vztahů na světě s nejširšími oblastmi spolupráce a nejrozsáhlejšími společnými zájmy. Čína a Spojené státy vytváří více než jednu třetinu světové ekonomiky; příspěvek obou zemí k růstu globální ekonomiky přesáhl 50 procent. Za více než 40 let vzrostl obchod mezi Čínou a Spojenými státy více než 250krát a představuje jednu pětinu světového obchodu. Celkový objem křížových investic mezi oběma zeměmi dosáhl téměř 240 miliard dolarů. Vzájemné návštěvy občanů Číny a Spojených států ročně dosahují 5 milionů osob (statisticky, prostě přechodů hranic –  pozn.překl.). Obě země mají důležitou odpovědnost za téměř všechny globální otázky týkající se míru a rozvoje na planetě. Všechny tyto skutečnosti nelze popřít, tím spíše, že u nikoho nejsou síly, aby to udělal sám. 

O více než 40 let později se dnes Čína a Spojené státy liší, pokud jde o sociální strukturu a mnoho dalších aspektů. Takový rozdíl nenarušuje a neměl by narušovat mírové soužití a vzájemně prospěšnou spolupráci mezi oběma zeměmi, a to jak nyní, tak i v budoucnu. Není potřeba ani příležitost, aby se Čína a Spojené státy navzájem měnily, naopak, obě země musí respektovat vlastní volbu lidí druhé strany. Ohromné úspěchy Číny v posledních desetiletích ukazují, že cesta socialismu s čínskými rysy Číně vyhovuje, těší se nejširší a nejpevnější podpoře čínského lidu a prospívá všem zemím světa a jejich lidem, včetně Spojených států. Čína bude i nadále usilovat o rozvoj a pokrok, aby uspokojila touhy svého lidu a nově přispívala k lidskému rozvoji. Každý, kdo se rozhodne bránit nebo narušit tento proces, si koleduje o potíže.“ 

Nicméně nyní, v roce 2020, vše vypadá tak jak to vypadá. Období bezproblémového zlepšování vztahů mezi ČLR a USA netrvalo dlouho – do konce 80. let – počátku 90. let. 

Speciálně pro alternatio.org

https://alternatio.org/articles/articles/item/122063-ob-otnosheniyah-knr-i-ssha-chast-ii-priznanie-i-obmany

Překlad Peter 008

sdílet na