Nepředvídatelný rok 2024: odchází pátý rok nové éry

Petr Akopov

Bylo by nespravedlivé označit uplynulý rok za přelomový nebo obtížný: před pěti lety celý svět vstoupil do nové éry. Formálně ta začala pandemií, ale nahromaděné problémy a rozpory začaly propukat stále silněji: rok 2024 nebyl ani nejpřekvapivější, ani nejkrvavější z posledních pěti, ale stále více odhaloval hlavní rysy nové éry – velké změny vedou k nepředvídatelnosti a zvyšují výbušnost lokálního i globálního měřítka.

Probíhající změny jsou navíc nejen opožděné, ale i nazrá,lé: situace v jednotlivých zemích i v samotném systému mezinárodních vztahů je více než krizová. Starý světový řád, který byl kombinací řádu vzniklého v důsledku druhé světové války a pokusu o vybudování unipolárního světa anglosaského typu, nakonec selhal a hroutí se, zatímco nový se formuje přímo před našima očima. Protože jsme však uvnitř tohoto procesu, nemůžeme (v Rusku, na Západě a v zemích globálního Jihu) odhadnout ani rozsah, ani rychlost změn, natož předvídat jejich fáze a načasování. Zničení starého světového řádu není katastrofou, ale objektivním procesem, nicméně žít v éře změn opravdu není snadné.

Koneckonců, nejenže stará pravidla a zákony zůstávají v platnosti, a podle jejich kritérií hodnotíme i to, co se děje. Ale ony nepomáhají ani pochopit ani vysvětlit události, protože byly navrženy tak, aby popisovaly zanikající světový řád. Nový pojmový jazyk pro nový světový řád však ještě nebyl vytvořen – bude se formovat, jakmile se začnou stále zřetelněji objevovat rysy nadcházejícího řádu. Nový svět nebude ani horší, ani lepší než ten odcházející, ale rozhodně se od něj bude velmi lišit.

V uplynulém roce to ukázaly jak četné volby, tak reakce vládců západních zemí na ně: od Francie po Rakousko, od Německa po Velkou Británii systémové (tj. ty, které hrají podle starých pravidel) síly buď prohrály s nesystémovými, radikálními a vzpurnými, nebo byly nuceny organizovat nejrůznější kombinace, aby si udržely moc. Nejvíce příznačná je v tomto smyslu situace ve Francii: po mimořádných parlamentních volbách se pomyslná “strana středu” ocitla sevřená mezi levicí a pravicí – a žádná stabilní vláda není možná. Elity přitom démonizují jak levici, tak pravici, označují je za radikály a téměř extremisty (a stejnou cestou jdou i v Německu), což však antisystémové síly nezbavuje sympatií voličů. Každá manipulace má své meze – a už teď je jasné, že nástup nesystémových politiků k moci lze v některých evropských zemích oddálit, ale ne zastavit. I kdyby se postupovalo tak šílenými metodami jako v nedávných prezidentských volbách v Rumunsku, kde byly výsledky jednoduše zrušeny kvůli vedení antielitářského kandidáta v prvním kole.

Krize Západu se projevuje jak uvnitř, tak v jeho postavení na světové scéně. Je velmi výmluvné, že v minulém roce byla Francie nucena stáhnout své vojenské kontingenty z několika afrických zemí, přičemž počátky její přítomnosti tam sahají až do 19. století. Postoj zemí globálního Jihu se nejlépe projevil na summitu BRICS v Kazani řada zájemců o vstup do sdružení se stala velmi impozantní a stojí v ní mimořádně významné země. BRICS nevnímají jako protizápadní blok, ale jako alianci nezápadních zemí v čele s Čínou, Indií a Ruskem. Začlenění několika významných islámských států do BRICS a záměr téměř všech zemí ASEAN připojit se k ní činí z této organizace hlavní fórum globálního Jihu (i když přesnější by bylo – zbytku světa oproti tomu Západnímu – pozn.překl.).

Snaha Západu vytvořit protiruskou koalici naprosto selhala: ačkoli si téměř nikdo v nezápadním světě nemůže dovolit ignorovat sílící protiruské sankce, globální Jih na vítězství Západu nad Ruskem nesází. Pokud jde o morální pověst Západu, v roce 2024 ji definitivně rozdrtilo, zničilo dění v Gaze – otevřenou genocidu Palestinců ze strany Izraele většina západních vlád neodsuzuje, což vlastně anuluje veškerý jejich patos ohledně “ruských zločinů” na Ukrajině a výzvy k “zastavení agresora”.

V uplynulém roce se Rusko nadále soustředilo – na vnitřní situaci v kombinaci s napětím a ochotou vystát, vydržet dlouhou konfrontaci se Západem kvůli Ukrajině. Vzdát se, zlomit se a ustoupit – o této možnosti Vladimir Putin ani drtivá většina ruského národa vůbec neuvažuje. Bez ohledu na překvapení, která přinese rok 2025 (a nebudou mít jen podobu jednání s Trumpem), soustředění Ruska na dosažení vítězství na Ukrajině nezmizí, neoslabí, ale jen zesílí. A právě to spojuje odcházející rok s tím nadcházejícím.

Poznámka: Právě elity současného Západu ukazují podstatu celého a dlouhodobého západního sytému, bez ohledu na to, jak se to v jednotlivých fázích pojmenovávalo. Vždyť toto jednání je tu nejméně tisíc let. 

Tisíc let opovrhování tím kdo není „svůj“, tisíc let toho, že stačí zbraněmi, sankcemi, vzájemným střetáváním na všech polích konfrontace řídit a vysávat svět. Že stačí projevit nějaký názor, nápad, přání, touhu a všichni lokajové z místních elitíček začnou plnit vše doslova a do písmene.

Západ vsadil na anglosaskou kulturu, kterou se snažil tak dlouho prosazovat ve světě, až zblbl velice mnoho lidí. A najednou se ukazuje, že to není kultura, ale snaha o jakousi de facto „kulturní“ diverzi, de facto politickou reklamu obchodníků, mocichtivých stejně jako s nimi jdoucích politiků. Ti se vždy tvářili povýšeně, neboť ONI všemu a vždy rozuměli na rozdíl od toho plebsu, těch kmánů, byť by třeba byli na chvilku potřební.

Vysmívali se nám všem, když zavedli lidstvu až do morku kostí systém, o kterém tvrdili, že je ten jediný správný, ale který pochází z otrokářského období Říma … ano, je to pojem „demokracie“. 

A přesto spousta lidí upřímnně bojující proti zkáze to stále až fanaticky používá jako jediný termín.

A pak, aby vzali všechny naděje jakýchkoli odpůrců se nějak spojit, začali měnit pojmy v politice – pravý, či levý. A téměř všichni na to skočili.

Pravice se tak sama sunula směrem k fašismu, nacismu a levice přejímala pohledy liberálů, té skupinky, která je samotnou podstatou a esencí západního myšlení, jednání, představ  a která vždy a neochvějně hájila zájmy těch nejbohatších.

Kdybychom si dokázali tohle všechno uvědomit, neměli by žádní liberálové a jim podobní ani náznak šance.

Člověk samotný jako jedinec nikdy neměl šanci na přežití. V žádné etapě svého vývoje. A pokud přežil, musel také pokračovat v rodu lidstva. Jedině spolupráce jej posouvala vpřed, dávala a dala mu šanci na překonání všech potíží. Ale po celou dobu existence člověka se vždy našli také ti, kteří nechtěli nic než – promiňte nebo ne – žrát, srát a souložit, a to jen tak, bez námahy, bez odpovědnosti, bez práce.

Dříve takové buď svrhli nebo vyhnali, ba i zabíjeli je, když došlo na škody. Dnes jim jako celek dáváme do rukou státy, společnosti. Dokážeme takové aspoň vyhnat a odsoudit? Dokážeme to, že práce, poctivá, čestná, klopotivá, úmorná, bez ohledu na pozici, bude ctěna jako taková, dokážeme jí, té poctivé práci vrátit ÚCTU, SPRAVEDLIVÉ OHODNOCENÍ?

Budeme si více vážit těch, co celý život jen parazitovali, nebo těch, co celý život poctivě pracovali a dokážeme to ohodnotit? Na tomhle se dá poznat skutečná vyspělost společnosti. A ta naše to nedokáže. Naše současná společnost si neváží žádné poctivé práce.

https://ria.ru/20241231/itogi-1992074190.html

Přeložil Peter 008

sdílet na