Nemůže být hůř…

Autor Vidlák

 Tento příběh jsem tu už psal kdysi dávno a je mi líto, že jsem si na něj nevzpomněl ještě před volbami. Dnešní textík měl vyjít v pátek nebo ve čtvrtek v době, kdy to ještě mělo smysl. I když si nedělám iluze, že by něco změnil. Ale hodí se i do dnešní povolební situace. 

Já totiž zírám, jak se změnil tón některých výrazných hlasů na alternativě. Nebudu jmenovat, nechci se navážet do lidí se kterými sdílíme stejný pohled na svět, ale odlišný pohled na Babiše. Nechci se nikomu vrtat v otevřené ráně. Ale úplně koukám, kolik lidí ještě v pátek mluvilo o STBákovi o oligarchovi co nás všechny prodá a jde mu jen o jeho prospěch, o covid diktátorovi co nás chce všechny zadrátovat doma, co chce všechny jen fízlovat pomocí EET a do poslední chvíle na něm nenechali nit suchou, aby o dva dny později psali o “našem Andym” a rozebírali, že má ještě spoustu možností, jak vládu složit. 

Ještě v pátek by jakýkoliv Babišův pokus o složení vlády s ODS vnímali jako jasnou zradu na našem národě a všech těch ideálech svobody, aby v pondělí už Babišovi radili, že by se měl pokusit dát nabídku Starostům, protože ti jsou skoro stejně silní jako ODS, ale ministrů na ně zbyde málo. Případně že má oslovit Milé Krajany, kteří šli vždycky s každým, kdo jim zacinkal. 

On vlastně nikdo moc nepočítal s tím, že by ANO mohlo nevyhrát. Hodně lidí na alternativě si myslelo, že STBák si nějak poradí, že národ nějak zradí a dál bude prudit s evidencí tržeb, dál bude dělat covid diktaturu, dál bude zadlužovat, dál bude mluvit tou svojí čechoslovenštinou napřeshubu a hlavně… dál bude brát ty dotace a dělat daňové úniky. Hodně lidí to prostě bralo tak, že už nemůže být hůř. Nejen tam někde v pražském demobloku, ale i na alternativě. Prostě nemůže být hůř  a tak je třeba volit srdcem, protože i malý trend se může rozrůst, je třeba zvolit skutečné vlastence, hlavně ty, kteří zabrání covid šílenství a zruší oligarchovi ten dotační byznys. 

A ejhle… ono se to skoro podařilo. Skoro. Jen tam nějak nejsou ti skuteční vlastenci a dotační byznys bude oligarchovi rušit ptákostrana s Fialou v čele. Která slibovala vyrovnaný státní rozpočet. A nechce zvyšovat daně a už vůbec ne progresivně. Takže se bude škrtat. Slevy na jízdném, zastropují se platy státních zaměstnanců (především učitelů) a samozřejmě se zvýší DPH, na to přijdou zakrátko. To jde nejlíp a je to přece ta nejspravedlivější daň. 

Já teď zopakuji ten starý příběh, jak to dopadne, když nemůže být hůř… 

Kdysi jsem měl kontakt na jistou paní. Byla vdaná, věk kolem třicítky, doma dvě malé děti. Byla velmi činorodná, protože pocházela z uspořádané a poměrně zámožné rodiny. Její tatínek byl renesanční člověk, který nač sáhl, to se mu podařilo. Zemřel bohužel těsně po svatbě své dcery. Maminka se angažovala v neziskovém sektoru, protože rodina byla zajištěná a tak provozovala úspěšný projekt pomáhající vozíčkářům. Fajn rodinka. 

Dcera ovšem měla velký mindrák. Její manžel vůbec nedržel krok s její aktivitou. Když se brali, bylo to docela roztomilé, byla vlastně ráda, že brzdí její nezřízené gejzíry nápadů, ale jak plynul čas, už ho nebavilo být v jednom kuse někde na výletech, šplhat po horách a vůbec se jinak snažit. Jak sama říkala, byl přímo ztělěsněním té písničky…. “Ráno si přispíš o chvíli dýl, prý máš svý jistý, dobytej cíl…” Byli spolu ani ne deset let, manžel chodil do práce jako ajťák, rovněž dobře vydělával, ale když přišel domů, sedl si k počítači, cosi programoval, chvílemi něco hrál a pomalu se stahoval z veřejného dění. Takový budižkničemu a mouchysněztesimě. 

Ona to ovšem nemohla vydýchat a tak se rozhodla, že v takovém vztahu nedokáže žít a tak že bude rozvod. Byla velmi činorodá, vše zařídila, manžel  bez problémů podepsal rozvodové papíry, rozdělila společné jmění, manžel neprotestoval, dostal malý byteček a jí zůstal barák. Bývalý manžel neprotestoval ani proti svěření dětí do její péče s tím, že je bude vídat, kdy bude chtít. A výživné… to ona nebude potřebovat, je aktivní a zajištěná. Bývalý manžel neprotestoval.  

Tož rýchtyk. Jak vymyslela, tak se stalo. Ale očekávané štěstí se nedostavilo. Budižkničemu už sice doma neseděl, ale ukázalo se, že nebyl tak úplně k ničemu. Minimálně s ním mohla nechat děti a jít si nakoupit. Mohla ho nechat převzít poštu, mohla ho poslat pro zapomenuté věci, připravit auto, sbalit věci a podobně. Najednou na to všechno byla sama. A nejhorší na tom bylo to, že on se zdál být ve svém bytečku spokojený. Když za ním přišly děti, vzal je ven, něco jim koupil a děti se vracely nadšené k vynervované matce, která najednou nestíhala a rušila jednu aktivitu za druhou. 

Takhle to přece nemůže nechat že?  A tak byl další soud, tentokrát o výživné. Přece toho mamlase nějak musí potrestat. Ale zase to nedopadlo podle plánu. Mamlas měl najednou platit na děti a když šlo o prachy, tak ho to nějak vybičovalo k výkonu a ten stejný soud zároveň řešil styk s dětmi. Tentokrát už ne jen tak vágně, ale v pevných termínech, pravidelně, svátky, víkendy. S tím ona nesouhlasila a rozpoutala se dlouhá právní bitva na jejímž konci musela kapitulovat a umožnit otci styk s dětmi podle pravidel. 

Opět… přece to takto nemůže nechat. Nejenže je na tom zase hůř než předtím, ale k tomu přichází o děti, které se těší k tátovi a ji začínají přehlížet. Další bitva u soudů… zkusila otce nařknout z obtěžování. Kupodivu tentokrát to dostal  osvícený státní zástupce, ten vzal děti hned po oznámení k psychologovi, ten se s nimi zavřel do vyšetřovací místnosti, vzal panenky, aby děti ukázaly co bylo a za pár hodin bylo jasné, že si to vymyslela. Vyvázla jen s napomenutím, ale začala k ní docházet pracovnice OSPODu. 

Tenkrát ten příběh tady končil, ale dneska už má pokračování. Ona si nedala říct, pokusila se o nařčení ještě jednou, ale už se na ní koukalo úplně jinak než poprvé, že si to vymyslela se ukázalo ještě rychleji než předtím a pic ho… soud vzal děti a dal je otci. Psycholog napsal dobrozdání a bylo vymalováno.  Nakonec byla ráda, že vyvázla jen s podmínkou. Bývalý manžel se po té právní bitvě dočista změnil a stal se z něj mnohem aktivnější člověk, protože krize člověka zoceluje. 

Ona s tím nemohla nic udělat a tak si alespoň našla borce, co vypadal jak Adonis, aby se vedle bývalého obtloustlého a plešatého ex alespoň pořádně vyjímala a ukázala, že si polepšila. Ovšem statné tělo neznamenalo bystrou mysl, milý amant si svojí frajárečku brzy zpracoval a zavřel ji doma, aby mu nekoukala po jiných… Dneska už je zase sama.  

Pokaždé si ta paní říkala, že nemůže být hůř. Pokaždé to přece už nemohlo být horší, pokaždé měla důvod bojovat proti životnímu neštěstí, pokaždé byla přesvědčená o tom, že má plné právo rozvrtat co měla a pokaždé si nedovedla představit, co to bude znamenat. 

A to je přesně náš případ s Babišem milé děti. Ještě v pátek si spousta z nás myslela, že nemůže být hůř. Že Babiš je ta nejhorší varianta naší budoucnosti. Teď už leckomu dochází, že existují i mnohem horší možnosti. Jedna z nich se právě líhne a brzy bude škrtat naše bezstarostné a bezpracné životy ve kterých jsme měli plnou zaměstnanost, spousty drobných výhod a oligarcha byl v celé Evropě parvenu, nikde ho neměli rádi a s chutí na něj posílali kompra stejně jako na Kurze a další nepohodlné politiky. Akorát… ten hajzl si pod sebe hrabal dotace, byl miliardář a uměl optimalizovat daně. Nemohlo být hůř… 

Teď budeme mít v čele politika, co ho mají v Evropě rádi, který už dopředu avizoval, že žádné výhody prostému lidu trpět nebude, že se Bruselu nebude vzpouzet ani trochu…

A víte co je na tom největší fór? Že klidně může  být ještě mnohem mnohem hůř. 

Klobouk dolů před každým, kdo byl schopen udělat sebereflexi. Kdo je schopen včerejšího STBáka dneska familiérně oslovovat jménem. Tak nějak z toho mám pocit, že se uměl poučit lépe než ta moje známá, která ve snaze vymanit se z průseru vždycky hladce zapadla to ještě větších sraček. Přitom na začátku by jí stačilo se prostě smířit s tím, že její manžel má kromě nevýhod i nějaké výhody. 

Pokud má Andrej rozum, tak prostě teď počká. Nebude se nažit za každou cenu dokazovat, že se v touze po moci a dotacích spolčí třeba i s ODSkou. Nejdřív by ti Pražáci měli zjistit, koho volili. A ti na alternativě by měli se slzou v oku vzpomínat na chvíle, kdy tu bačoval jen jeden oligarcha, co si ohlídal, aby si nepřilepšoval ze státního i někdo jiný. 

Pokud tohle všechno nemělo být zbytečné, tak bychom si my z alternativy měli být schopni připustit, že může být hůř. Že existuje větší a menší zlo. A že vždycky, vždycky, vždycky a za všech okolností není možné bojovat proti tomu menšímu zlu a to větší nechat na pokoji. Proti menšímu zlu se bojuje až tehdy,  když je poraženo to velké. Až se z menšího zla stane to aktuálně největší, tak je možné proti němu bojovat. Ale jedině za předpokladu, že existuje alternativa nějakého zase menšího zla. 

A tu a tam… zcela výjimečně… nastane chvíle, kdy není třeba volit menší zlo, ale vyskytne se i nějaké to skoro dobro, které je navíc i dost silné, aby se mohlo se zlem pustit do křížku. 

Pokud to tak neuděláme, tak budeme neustále ujišťováni, že může být ještě hůř. Nemusíme chodit daleko, čtěte Vlka. Ten teď bude v situaci té paní z mého příběhu. Myslel si, že nemůže být hůř a tak doporučoval volit ČSSD a Starosty. Pokud u něj ale nenastane nějaká sebereflexe, tak jeho příští doporučení pro (předčasné) volby bude zase jen horší. 

Pokud mohu Vidlácky na něco apelovat, tak je to tohle. Poučte se z toho. Poučte se, že existuje větší a menší zlo. Že někdy prostě neexistuje dobrá cesta. A pokud se o něco podobného pokusíte, tak skončíte ještě dřív než začnete. Milion lidí teď nechtělo volit menší zlo. A protože se tyto hlasy přerozdělily, tak půlka z nich nakonec volila větší zlo a ta trochu menší půlka zvolila tak jako tak menší zlo. Nemohlo být přece hůř a jakákoliv kravina měla být ku prospěchu…  nebyla. 

Všimněte si – v mém příběhu se ta paní porazila sama. I my na alternativě jsme se porazili sami. Nemá smysl si nic nalhávat. A nemá smysl se dál spojovat s těmi, kteří to nejsou ochotní uznat. Příště se zase pokusí nějak zvrátit situaci, aby jí udělali ještě horší. Nemá smysl naslouchat lidem, kteří se tak báli covid diktatury, až zapomněli, že se naše životy skládají i z jiných věcí než z epidemických opatření.  Nemá smysl se přít s těmi, které tak moc štval oligarcha s jeho dotacemi, že zapomněli na zvyšování minimální mzdy a zrušení daně ze superhrubé mzdy. Kteří se tak moc děsili toho, že by je miliardář mohl zradit, že zapomněli, že druhá strana je zradí zaručeně a má to dokonce i v programu. 

Vidlákovy kydy tu jsou pro každého. Nikdy jsem si nedělal nárok na pravdu. Nikdy jsem vám nepředkládal nic jiného než svůj názor. Nikdy jsem také nedovolil, aby si jakýkoliv jiný názor dělal nárok stát se pravdou. Na tom se nic nemění. Ale vzhledem k budoucnosti je neudržitelné nadále tříštit hlasy. Nechci dělat zbytečný blog, který bude někdy jízlivě a někdy vášnivě komentovat dění v zemičce kterou mám rád…. ale budu se vlastně jen nimrat v mindrácích a iracionálních obavách. 

Má-li být nějaké naše budoucí snažení úspěšné, tak už nesmíme dopustit to, co se tu stalo v posledním roce. Nesmíme mezi nás vpustit tu náladu, že už nemůže být hůř a ať uděláme jakoukoliv blbost, tak je to krok vpřed. Prostě není. Dovolte proto, abych ještě jednou shrnul Vidlácké poučení z posledních čtyř let, které bylo završeno o posledním víkendu dokonalým výpraskem. 

1. Větší a menší zlo existují a většinou není na výběr žádné dobro. 

2. Menší zlo se volí, proti většímu se bojuje.

3. Bojovat proti menšímu zlu znamená vždycky posilovat větší zlo

4. Jen výjimečně je možné volit dobro, které je dostatečně silné, aby se mohlo postavit zlu. Ale většinou je dobro na umření už předem. 

5. Vždycky může být hůř

Ještě se nad tím trochu zamyslím a zvu vás, abyste se zamysleli také. Asi si to vetknu jako heslo na korouhev a začnu to svým prasátkům tetovat na ouška. 
https://bit.ly/3v4skp0

sdílet na