Moje analýza dopadů rozhodnutí o rozmístění protiraketového systému v Rumunsku a Polsku

Jaroslav Štefec fb

Moje analýza dopadů rozhodnutí o rozmístění protiraketového systému v Rumunsku a Polsku a jejich nulového významu v případě konfliktu mezi RF a některou ze sousedních zemí. Konec roku 2016.

Ukrajinská karta, na kterou vsadily USA, přináší nová rizika a v příštích deseti letech bude zásadním způsobem ovlivňovat trajektorii vývoje situace v Evropě. Po téměř třiceti letech přinese s vysokou pravděpodobností výrazný nárůst rizika použití jaderných zbraní v Evropě. Proč se tak domnívám? Klíčovou otázkou při nasazení jaderných zbraní je totiž racionalita. Proč používat jaderný útok na infrastrukturu, nebo na města, byť nepřátelská, když existují vysoce přesné zbraně? Není to racionální v žádném ohledu. Jediným důvodem pro tento krok může být naprosté šílenství, nebo prostá beznaděj těch, kdo toto rozhodnutí přijmou. A sebelepší protiraketová obrana tomu nedokáže zabránit. Co nás tedy v tomto ohledu čeká?

Příští desetiletí bude charakterizováno postupným narůstáním napětí na hranicích Ukrajiny s Ruskou federací a pokusy o obdobu Majdanu v Bělorusku, Kazachstánu a dalších zemích, hraničících s Ruskem tak, aby bylo zbaveno všech blízkých spojenců a nárazníkových zón. Pokud dojde k válečnému konfliktu v některém z těchto potenciálních horkých bodů, zřejmě velmi rychle přejde v proxi válku mezi RF a USA, resp. evropskými zeměmi NATO. Tato situace může za určitých podmínek přejít až v přímý válečný střet mezi NATO a Ruskem, za které se postaví Čína. Její vedení si je dobře vědomo faktu, že v případě pádu Ruska je další na řadě.

Pokud by k tomuto konfliktu došlo, má potenciál přerůst v jadernou konfrontaci s použitím minimálně taktických jaderných zbraní, ze strany Ruska vedený především s cílem zabránit nasazení velkých kontingentů amerických vojsk, zničit překladiště, místa soustředění vojenské techniky a dopravní infrastrukturu na území, přes které by se musela vojska přesouvat, a také uzly velení a řízení vojsk NATO a USA v Evropě. V tomto ohledu má výstavba tzv. protiraketového deštníku na území Rumunska a Polska prakticky nulovou bezpečnostní hodnotu. Možnost nahradit antirakety v silech útočnými střelami z něj navíc činí jednak potenciální prostředek nenadálého jaderného napadení, který podstatně zvyšuje napětí v Evropě, jednak cíl pro jaderné údery ze strany Ruska, bude-li jeho vedení cítit bezprostřední ohrožení. Obě země by si měly být tohoto rizika dobře vědomy.

Velmi korektně a seriózně se k tomuto problému vyjádřil zakladatel americké soukromé výzvědné a analytické společnosti Stratfor a on-line média Geopolitical Futures, George Friedman:

„Války se vedou pomocí vrtulníků, letadel, tanků, obrněných vozidel pěchoty a vycvičených střelců, kteří navádějí rakety na tanky. To je podstata války, ne systémy protiraketové obrany v Rumunsku, Polsku nebo zemích Pobaltí. Ty jsou za války k ničemu. Jejich cílem je zadržování málo pravděpodobných hrozeb, jsou pouhopouhým stínem skutečné vojenské pomoci, jen deklarativním (i když velmi drahým) symbolem politických závazků Ameriky vůči obraně Evropy a těchto zemí.“

K vlastnímu systému dodává: „Systém byl vyvinut s cílem zachycení jedné nebo několika (přesný počet není znám) raket, namířených na velká území. Nebude účinný proti Rusku, rozhodne-li se Moskva jednoho krásného dne pro jaderný útok na Evropu. Jeho kapacitu snadno zdolá i malý počet raket a postrádá jakýkoliv smysl, zasadí-li Rusko hromadný jaderný úder (a ten bude pravděpodobně právě takový, pokud by se toho Rusko odvážilo).

sdílet na