Kdo se bojí referenda

30.6.2021

Před pár dny jsem se zájmem shlédl panelovou diskuzi na uvedené téma za účasti MUDr. I. Davida, T. Okamury a P. Hampla, kterou uváděla pí L. Procházková. https://youtu.be/cNGUC9IdRlM Téma zajímavé, příspěvky jednotlivých účastníků rovněž, něco ale v celém pořadu chybělo. Chyběl tam komplexní pohled na celou záležitost, jehož jsem se nedočkal ani v závěru této debaty. Kdyby tam totiž byl, celá panelová diskuze by musela skončit závěrem, kdo by se měl za daných okolností ve skutečnosti referenda bát a proč. A jakou jinou cestou by měl k dosažení svých politických cílů volit.

Z celé debaty bylo zřejmé, že nikdo z jejich účastníků neslyšel nic o „metodě hlavního článku“ a pokud ano, již na ni dávno zapomněl. Jde o to nalézt v pomyslném řetězu problémů ten hlavní, po jehož správném uchopení a vyřešení lze pak již vcelku bez problémů řešit ty další.

Abychom ten hlavní článek v tomto případě spolehlivě našli, pojďme si nejprve položit následující otázky a nalézt na ně odpověď:  

Co je cílem SPD, který se jí již několik let nedaří realizovat? Je to:

A/ prosazení obecného zákona o referendu nebo

B/ Czexit?

Ačkoliv to bylo ve zmíněné diskuzi (ale i dříve) často zaměňováno či směšováno a do jisté míry to spolu i souvisí, není to zdaleka totéž.

Prvotní zodpovězení právě těchto otázek je přitom tím hlavním článkem. Podle odpovědi na ně je pak třeba postupovat dále. Postup nebude v obou případech stejný, byť na první pohled se zdá, že obě varianty spolu úzce souvisejí. Je tomu tak ale ve skutečnosti? Pouze za určitých, nikoliv však za jakýchkoliv okolností. Pojďme se tedy na každou z obou variant a na s nimi související okolnosti blíže podívat.

A. Na prosazení obecného zákona o referendu v současnosti SPD příp. česká alternativa v současnosti nemá. Proč bez ohledu na to SPD právě tuto cestu protlačuje?

Obecný zákon o referendu je zákonem ústavním a jako takový vyžaduje schválení hlasy 3/5 všech členů sněmovny (120 poslanců) a k tomu ještě 3/5 všech přítomných senátorů (tj. max. 49 senátorů)- A jaká je situace v praxi?

• Nejprve lze vyslovit značnou pochybnost nad tím, zda by se podařilo získat pro schválení obecného zákona o referendu hlasy minimálně 120 poslanců ve Sněmovně PČR;
• v případě senátu, který s ohledem na svoji skladbu ovlivněnou obvyklou malou účastí voličů na senátních volbách se chlubí tím, že přes něj tento zákon nikdy neprojde, je věc předem jasná a výsledek hlasování záporný.
• Sněmovna v případě ústavního zákona senát přehlasovat nemůže na rozdíl od situace při schvalování běžných zákonů. Tím je tedy za stávajících podmínek tato cesta uzavřená.

Prosazovat za těchto okolností obecný zákon o referendu znamená tedy jít neúčelně hlavou proti zdi bez šance na úspěch. Taková snaha pozitivní výsledek nepřinese, pouze se takto ztrácí čas. A to by měli účastníci této panelové diskuze dávno vědět a T. Okamura jako bývalý senátor a později poslanec a místopředseda sněmovny obzvláště.

Proč tedy za dlouhodobě přetrvávající situace nevolí SPD v této otázce jinou taktiku?

Přitom ze strany SPD či některých subjektů naší alternativní politické scény neproběhla dosud ani potřebná informační kampaň, která by občanům osvětlila důvody, proč mají chodit k volbám ve větším počtu, což se týká zejména doplňovacích senátních voleb. A koho a proč mají voliči podporovat.

Chce tedy SPD pro prosazení obecného zákona o referendu začít něco konkrétního dělat, když právě tuto cestu protlačuje? Co a kdy?  Samotné předložení návrhu příslušného zákona k projednávání ve sněmovně a poukazování na to, jak dlouho tam návrh leží neprojednán, totiž zdaleka nestačí, jak jsme toho dlouhodobě svědky a jak jsme si právě ukázali.

Závěr: do doby nastolení zásadních systémových změn na naší politické scéně je prosazení ústavního zákona o obecném referendu neprůchodné a dokonce i kontraproduktivní. Nastolení systémových změn si ale vyžádá jak výraznou podporu našich voličů, tak i některé zahraničně-politické předpoklady, jež se budou formovat v budoucnosti. Mezi ně patří i czexit, a to jinou formou než referendem.

B.  Použijme sněmovní volby jako faktické referendum k czexitu. Proč se nepoučíme ve Velké Británii?

Takový postup jsem navrhoval již před sněmovními volbami v r. 2017. Marně. Nyní se blíží sněmovní volby v r. 2021 a stojíme stále před stejným problémem. A zase ho budeme podle návodu SPD řešit za setrvávajících okolností neprůchodným způsobem.

Pro ilustraci připomínám podobnou situaci s brexitem ve Velké Británii, kde sice mají referendum jako nástroj pro rozhodování občanů běžně využitelné, kde však referendum nebylo schopné zajistit jasné rozhodnutí občanů ve věci odchodu z EU.

Důvody k tomu vedoucí jsou zřejmé. Jde především o:

• způsob formulace příslušné otázky (či otázek) do referenda ze strany vládnoucích kruhů, které referendum nechtějí (ve svých funkcích jsou vesměs se souhlasem Bruselu) a
• masáž voličů ze strany vlády a mainstreamu, což v případě předložení ucelených volebních programů politických stran vč. podání příslušných vysvětlení k jednotlivým bodům programu občanům jde již hůře.

Po neúspěšném referendu nakonec vyřešili otázku odchodu V. Británie z EU její voliči ve volbách. Zbavili se tak současně i vlády T. Mayové, která jednání o brexitu s Bruselem brzdila a záměr vystoupit z EU fakticky sabotovala.

Budou-li občané volit ty politické strany, které budou mít czexit v programu, bude mít vláda složená po vítězných volbách z takových stran dostatečný mandát k tomu, aby z EU vystoupila. Záleží to na voličích a na osvětové činnosti SPD a části české alternativy.(To, že vystoupení musí být připraveno a že je s ním spojena celá řada dalších otázek je nesporné, toto téma však nebylo předmětem dotyčné panelové diskuze a není tedy ani předmětem tohoto článku).

Závěr: k czexitu předchozí schválení zákona o obecném referendu není zapotřebí, o této otázce mohou voliči rozhodnout již v podzimních sněmovních volbách 2021, pokud si zvolí do vlády strany prosazující české národní zájmy a snahu postavit náš stát opět na vlastní nohy. Po stránce politické i ekonomické, jakož i dalších.  

A nyní se vraťme k zavedení institutu referenda jako jednoho z nástrojů přímé demokracie, neboť pomocí tohoto nástroje by měli občané rozhodovat i o dalších otázkách. Nejde tedy o jednoúčelový nástroj k rozhodování o czexitu, navíc ještě za daných okolností nepoužitelný.

Je tedy na místě položit si následující otázku:

Referendum se týká i rozhodování občanů o dalších otázkách. Kdy tedy přistoupíme k projednání a schválení zákona o obecném referendu?

Pokud setrváme v EU, od níž přejímáme stále více zákonů a vyhlášek do naší legislativy, tak nikdy. Není totiž v zájmu EU, abychom o něčem u nás rozhodovali. Právě naoak. Proto také prostor pro rozhodování o našich záležitostech v ČR se neustále zužuje. A v souvislosti s požadavky na odevzdání zbytku naší suverenity do EU a na rozpuštění jednotlivých členských států (vč. ČR) v jediné euroříši tento prostor pro schválení zákona o obecném referendu v dohledné době dokonce zanikne. Pokud ovšem z EU ještě na poslední chvíli neodejdeme. Při řešení této problematiky nelze ale „přepřahat vůz před koně“, postup proto musí být v následujícím pořadí kroků:

1) změna chování voličů u voleb (jak z hlediska zvýšení jejich účasti ve volbách, tak i modelu jejich chování při volbách a způsobu volby). Budou-li si počínat tak jako dosud, tak nejen že EU neopustíme, ale nevyměníme ani ty poslance a senátory, kteří jsou zásadně proti obecnému referendu za takové, kteří budou tento nástroj přímé demokracie nejen podporovat, nýbrž současně i ctít ustan. čl. 2 odst. 2 naší ústavy v jeho platném znění, který tuto problematiku upravuje, ač poněkud vágně;

2) vítězství pronárodních sil ve volbách, které vytvoří novou vládu se skutečným, nikoliv jen proklamovaným zájmem vystoupit z EU;

3) vystoupení ČR z EU (tímto krokem si vytvoříme předpoklady k tomu, abychom mohli začít opět samostatně rozhodovat o našich záležitostech, mimo jiné tedy i o zákonu o obecném referendu.

4) projednání a schválení zákona o obecném referendu – v této chvíli si k tomu již vytvoříme předpoklady jak vnitřní, tak i vnější.

Nejde přitom o odsouvání řešení problematiky zákona o obecném referendu „na později“, právě naopak. Jde o know-how, jak postupovat efektivně k cíli namísto planých výmluv, jež k řešení nepřispějí a k výsledku nespějí.

Závěr: k projednání zákona o obecném referendu má smysl přistoupit teprve tehdy, kdy si k tomu vytvoříme podmínky výše uvedenými kroky a v uvedeném pořadí.

Nyní již chybí pouze dát odpověď na otázku:

Kdo se tedy bojí referenda?

Budeme-li na tuto otázku odpovídat za současné situace a hovořit o čistě hypotetické možnosti, jak jsme si právě ukázali, pak si nejprve uvědomme, že případné referendum by se konalo:

• v situaci dostatečně neinformované většiny voličů;
• za obtížně splnitelných podmínek (stanovený vysoký počet voličů k podpoře vyhlášení referenda);
• při značné mediální masáži občanů ze strany vlády a mainstreamu (proti referendu) a
• za situace, kdy SPD dosud neprovedla ani minimální osvětovou kampaň v této věci mezi občany.

Přitom již samotný název panelové diskuze je matoucí, neboť nespecifikuje o jakém referendu je řeč. O obecném nebo o referendu o czexitu?

Závěr: zejména v případě referenda o czexitu by se za této situace měla bát referenda především sama SPD, neboť voliči na takové referendum nejsou připraveni. Voličům je totiž nezbytně nutné též říci, co bude dělat SPD po vystoupení z EU, když se občané pod vlivem propagandy mainstreamu budou bát o svá zaměstnání, o pád jejich rodin do ekonomické nejistoty atd.). A je na to samotná SPD snad připravena?

             Ke schválení zákona o obecném referendu se SPD dosavadním postupem přitom nemůže dopracovat. Pro jeho schválení je třeba volit shora uvedený postup, jemuž musí rovněž předcházet osvětová kampaň tak, aby na institut referenda voliči nepohlíželi s podobným despektem jako na senátní volby.

Shrnutí

Nejsem nepřítelem zavádění prvků přímé demokracie u nás, mají-li jasně stanovená pravidla, vzájemnou provázanost a potřebnou kompatibilitu s českou legislativou.  

V tomto případě je ale zjevné, že libovolná záměna obou témat, dle momentální potřeby, případně „přepřahání vozu před koně“, jak jsme toho v této souvislosti dlouhodobě svědky, ke kýženému cíli nepovede. Otázkou tedy je, proč na to za ty roky SPD ještě sama nepřišla a proč setrvává na postupu, který k cíli nepovede a vést ani nemůže.

Zmíněná panelová diskuze na tyto otázky odpověď rovněž nepřinesla, dokonce se jimi ani nezabývala. Neodhalila ani tu skutečnost, že sama SPD je zejména na příp. referendum ohledně czexitu nepřipravena a že neudělala zatím vůbec nic pro objasňování důvodů k takovému kroku občanům a k jeho přípravě, nemluvě již o tom, že by měla mít jasno i v tom, co chce dělat po czexitu po stránce ekonomické, politické a s kterými zahraničními partnery. A v tom jí nepomůže ani Salvini ani Le Penová, státy k užší spolupráci je třeba hledat v našem nejbližším sousedství.

Odpověď na tyto otázky ale ponechám již na čtenářích a voličích SPD.

sdílet na