Jan Amos Komenský – Příběh lidské nezdolnosti, optimismu i zklamaných nadějí 

Životní pouť Učitele národů vypráví neobyčejný lidský příběh. Osud našeho velikána, Myslitele stojícího na rozhraní dvou velkých dějinných epoch, renesanční vše-moudrosti a barokní zbožnosti, by jako studnice pestrých životních epizod vydal přinejmenším na román či velkofilm. 

Cesta Jana Amose Komenského se jako zrcadlo života odráží v jeho tvorbě, jež představuje spojitou nádobu s Myslitelovým osobním i profesním poznáním. Patří do kategorie těch lidských osudů, pro něž se stal konstituujícím faktorem myšlenkový svět daný hodnotou idejí vštípených již při narození. Jakási až magická (před)určenost posílená pevnými kořeny duchovního i rodinného zázemí. 

           Jan Amos Komenský (lat. Comenius), rodným příjmením Szeges (Segeš), se narodil roku 1592, a to pravděpodobně na Jižní Moravě v obci Nivnice. Je pravděpodobné, že další zmiňované – údajné – Komenského rodiště s názvem Komňa nějak může souviset s jeho přídomkem, lat. slovem Comenius.

Komenský se cítil být původem Moravan, avšak řečí a jazykem spíše Čech. Otec prý, jak ostatně napovídá rodové příjmení, měl kořeny maďarské. Za svou vlast sám Komenský považoval Moravu, avšak jako svůj rodný jazyk vnímal a vnitřně cítil češtinu. Nejprve žil s rodiči v Uherském Brodě. Jako dítě těžce pracoval ve mlýně. Morová nákaza mu vzala sourozence. V dospělosti věnoval tématu moru i jeden svůj méně známý spis.

Komenského otec byl členem Jednoty bratrské. Českobratrská víra, realizace myšlenek jihočeského filosofa Petra Chelčického, se stala onou osudovou životní průvodkyní i pro samotného Učitele národů. 

Jan Amos Komenský studoval na bratrských školách v Strážnici a v Přerově, později na německých protestantských univerzitách v Herbornu a Heidelbergu. Zde vidíme přímo internacionální rozměr evangelického náboženství, jež otevíralo bratrskou náruč, bez ohledu na dobovou nacionální etnicitu. Komenského studia představují rovněž cenný doklad vysoké vzdělanostní role českobratrské církve v naší zemi. A obecně vzato i vzdělanosti dobových evangelických vyznání v zemích německých. 

Po návratu ze studií se Komenský stává učitelem v Přerově a později ve Fulneku. Situace po porážce českých nekatolických stavů po bitvě na Bílé hoře se stávala pro Komenského neúnosnou. Procesy násilné rekatolizace a odnárodnění nakonec zapříčinily Komenského odchod z milované vlasti do exilu.

A tak coby pronásledovaný nekatolík nuceně odchází roku 1628 do polského Lešna. Zde Komenský usilovně pracoval zejména v oblasti lingvistické, konkrétně lexikografické. Jeho slovníkářská činnost budí zasloužený obdiv až do dnešních dnů. Komenský svým odchodem z vlasti sice ztratil svůj domov, avšak neztratil svou víru. A skálopevně doufal v budoucí návrat zpět. 

Naděje je stav ducha, který dává našemu životu smysl!

V pohnutém životě Jana Amose Komenského nastalo mnoho situací, kdy došlo ke zmaření Myslitelova upřímného úsilí. Poctivá mravenčí práce vzala za své např. vypuknutím požáru, když mu v polském Lešně shořelo pečlivě zpracovávané badatelské dílo čítající stovky stránek. Ale ani v osobním životě bohužel nemůžeme hovořit o šťastném osudu velkého Učitele národů.

Ačkoli Komenský horoucně usiloval o vybudování šťastného rodinného zázemí, jeho sny o naplnění rodinného štěstí byly zmařeny, stejně jako (marné) čekání na návrat do milované vlasti. Komenského lásku a vidinu rodinného štěstí překazila smrt, jeho naději na návrat domů pak definitivně zlomil nedostatečně vyjednaný Vestfálský mír.

Navzdory nepřízni osudu i navzdory osobním neštěstím se Komenský, ve snaze o nápravu věcí lidských, doslova „lopotí“ dál. Svou víru v Bohočlověka Ježíše Krista tak český bratr Jan Amos Komenský, hlásící se k odkazu české (husitské) reformace, nikdy nezradil. A svou vlast v těžce zlomeném srdci vlastně úplně neztratil jen a pouze díky své spravedlivé víře, jež se stala jeho vnitřním duchovním domovem.

Přes všechny osobní životní prohry velkému Učiteli národů zůstává jedna hodnota, jež je člověku ctností z nejvěrnějších – NADĚJE. Komenského vnitřní myšlenkový svět jako by se však postupně ocital v určitém kontrastu s realitou světa vnějšího.

A tak zůstává velký Učitel národů, respektovaný v mnoha zemích (jen ne v té své), nakonec osamělý. Osobní smutný příběh jen částečně kompenzuje rostoucí celoevropská prestiž a uznání na poli pedagogiky, lingvistiky, teologie, filosofie a mezinárodních mírových snah.

Pokus o všenápravu věcí lidských, pokus o sbratření lidí ve víře v sociální spravedlnost a humanitu, ale i nekonečná naděje na “návrat vlády věcí spravedlivých” – to vše činí Komenského odkaz stále přítomným, věčně pravdivým a navždy živým. Dle Komenského Brány jazyků se učily děti napříč národy i napříč náboženstvími.

Komenský a jeho pedagogický odkaz zůstávají věčně živými entitami proto, že při poznávání světa i člověka zohledňují nejen vzdělání rozumu, ale také – a to je třeba zvláště zdůraznit – ještě i cosi navíc – něco, čemu s láskou říkáme vzdělání srdce. 

Kéž nám vzdělanost lidského srdce zůstává vlastní i v epoše, v níž člověka postupně začíná “nahrazovat” fenomén nový, fenomén v mnohém neprobádaný, riskantní, svým způsobem zrádný a poněkud odlidštěný – umělá inteligence! 

Vzdělání je schopnost porozumět druhým.

Historia magistra vitae!

Mgr. Marek ADAM 

sdílet na