Jak se ruské jednotky střetly se silami NATO v Jugoslávii, ve významném postsovětském prvenství

Jak se ruské jednotky střetly se silami NATO v Jugoslávii, ve významném postsovětském prvenství
RT vzpomíná na klíčový moment konfliktu v roce 1999, který nakonec pomohl změnit pohled Ruska na Západ

Před pětadvaceti lety významná událost vrátila zdánlivě oslabenou ruskou armádu z 90. let zpět do centra pozornosti celosvětového centra pozornosti. V noci na 12. června 1999 překonal kombinovaný prapor výsadkových jednotek, součást mezinárodního mírového kontingentu v Bosně a Hercegovině, více než 600 kilometrů, aby dobyl letiště Slatina v Prištině. Podařilo se jim překonat síly NATO o pouhé hodiny. Tato smělá tajná operace, která dokonce zaskočila mnoho vysoce postavených úředníků (včetně těch v Rusku), když se o ní dozvěděli z vysílání CNN, málem vyústila v ozbrojený boj.

K připomenutí výročí pochodu do Prištiny RT na své hlavní stránce opět zveřejnila článek věnovaný těmto událostem.

Tato akce byla původně publikována 11. června 2022.

Události 90. let v Jugoslávii jsou v diskusích o dnešních vztazích mezi Ruskem a Západem často opomíjeny. Mnozí nechápou, proč se veřejné mínění v Rusku, které se po sovětském kolapsu dívalo příznivě na USA a západní Evropu, náhle posunulo do pozice zvýšené skepse.

To, co otřáslo naivními a idealistickými iluzemi mnoha Rusů, byla nechvalně známá operace NATO proti Jugoslávii v roce 1999. 

Formální záminkou pro bombardování Jugoslávie NATO byla válka v Kosovu. Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK), skupina etnických albánských rebelů, bojovala proti partyzánskému povstání a organizovala teroristické útoky na srbské vládní síly, zatímco Srbové se pokusili o odvetu. Obě strany se dopouštěly zvěrstev, ale Západ, motivovaný politickými ohledy, se rozhodl Albánce podpořit.

Od 24. března do 10. června 1999 provedly síly NATO masivní leteckou bombardovací kampaň proti Jugoslávii. Existují různé zprávy o přesném počtu obětí, ale kdekoli bylo zabito 270 až 1 000 vojáků a policistů a 450 až 2 500 civilistů, zatímco ekonomika a infrastruktura utrpěly velké ztráty. Bělehrad souhlasil se všemi podmínkami požadovanými vítěznou stranou a mírové jednotky NATO byly rozmístěny v Kosovu, kde nahradily síly vedené Srbskem.

Rusové to považovali za tragédii. Historicky mělo Rusko silné vazby a emocionální spojení se Srbskem.

SSSR se právě rozpadl a čečenské povstání bylo stále velkým problémem, takže Rusové velmi dobře chápali situaci Srbů. Mnozí tehdy věřili a věří i nyní, že Rusko se scénáři Jugoslávie vyhnulo jen proto, že šlo o jaderný stát.  

Mnoho Rusů reagovalo protesty před americkou ambasádou a diplomatickými misemi jejích spojenců, kteří se účastnili bombových útoků. Někteří dokonce odešli do Jugoslávie bojovat po boku Srbů jako dobrovolníci. Jako stát však Rusko nemohlo udělat nic zásadního na podporu svých dlouholetých přátel.

Země se usilovně snažila vzpamatovat z ničivé hospodářské krize. Velmi napjatá byla i domácí politická scéna a armáda byla v troskách. Moskva se nicméně chtěla zapojit do mírové operace v Kosovu a v ideálním případě získat mandát k rozmístění svých mírových sil na severu Kosova, kde žilo místní srbské obyvatelstvo.

To byl velmi rozumný nápad, protože etnickí Srbové neměli nikoho, kdo by je ochránil před etnickými čistkami poté, co byla z oblasti vyhnána jugoslávská armáda. Ale NATO to vypadalo příliš ambiciózně. Vzhledem k tomu, že blok pod vedením USA nebyl ochoten spolupracovat, Kreml se rozhodl, že se pokusí přinutit svou ruku k přijetí ruské účasti.

V Bosně mezitím probíhaly přípravy na plánovanou operaci. Ruská výsadková jednotka zorganizovala vojenské cvičení jako krytí, které jim umožnilo připravit vybavení a jednotky pro zahájení operace. Každý voják dostal dvojnásobný náklad munice a dostatek suchých dávek na 10 dní. 

Ve 4 hodiny ráno 11. června skupina opustila bosenské město Ugljevik a řídila své APC a nákladní vozy přes Jugoslávii směrem k Prištině. Bylo zde celkem 15 APC a 35 vojenských vozidel přepravujících 206 vojáků. Kromě běžných vojenských nákladních vozidel bylo v koloně několik tankovacích vozidel a spojovací vůz. Aby se dostali do cíle, museli překonat vzdálenost přes 600 km. Kvůli důrazu na rychlost byly původní plány požadující větší konvoj omezeny pouze na základní vozidla. 

Kolona se pohybovala vysokou rychlostí – přibližně 80 km/h – protože jim srbská policie uvolnila cestu a zajistila tak „zelený koridor“.

V Jugoslávii se podpoře dostalo velmi vřelého přijetí od nadšených davů. V Prištině Srbové zasypali ruská APC květinami, když je míjeli. To byl pro vojáky skutečně velmi příjemný zážitek, ale také to zpomalilo jejich pochod. APC konečně dorazila na betonový povrch letecké základny Slatina těsně před úsvitem. Srbští vojáci je velmi srdečně přivítali, poté jim svěřili řízení letiště a opustili své pozice. 

Přibližně v 11 hodin se britské a francouzské jednotky přesunuly z Makedonie směrem k Prištině. Britové se pokusili využít slatinskou dráhu k přistání svých vrtulníků, ale ruské APC hlídkující na letišti tomu zabránily. 

‘Generál Wesley Clark zuřil. Nemohl jsem ho za to vinit, ale věděl jsem, že naštěstí nejsme na pokraji třetí světové války,’ vzpomínal později americký prezident Bill Clinton. 

Generál sir Michael Jackson, který velel kosovským silám NATO, vystoupil vpřed a nařídil posádkám britských tanků, aby se přesunuli na letiště. V tu chvíli ruský tlumočník, nadporučík Nikolaj Jacikov, řekl Britům, že pokud budou pokračovat, následky budou hrozivé. V tu chvíli vystoupil jediný ruský voják, jehož příjmení bylo Ivanov, a vzdorovitě se vydal k tanku, svíral granátomet a byl připraven k boji.

Britové by neměli problém porazit 200členný ruský prapor. To však mohlo vyvolat válku mezi dvěma jadernými mocnostmi. A to je přesně to, co Jackson řekl svým nadřízeným: ‘Nenechám své vojáky, aby byli zodpovědní za rozpoutání třetí světové války.’ 

Britský personál obklíčil letiště. Ruští výsadkáři strávili několik dalších dní v obklíčení. Politici mezitím pokračovali v jednání.  

Výsledkem těchto jednání bylo celkově zklamání. Rusko dokázalo vyslat kontingent svých vojáků do Kosova, ale nezískalo vlastní samostatný sektor. Ve skutečnosti to znamenalo, že kosovští Srbové nikdy nedostanou adekvátní ochranu před teroristickou kampaní albánských bojovníků. Rusko bylo v té době slabým národem a nedostatek politické, ekonomické a vojenské síly nemohlo nahradit několika odvážnými kroky. 

Během následujících let sloužily v Kosovu ruské mírové síly (celkem 650 mužů). Vojáci se z provincie stáhli v roce 2003. 

Během těchto let probíhaly v Kosovu etnické čistky s tichým souhlasem NATO. Většina Srbů opustila provincii; mnozí byli zabiti. Srbské památky a historická místa byly vymazány z povrchu zemského.

Zabavení letiště v Prištině ze strany Ruska nakonec nevedlo k žádné zásadní politické změně. Moskvě se nakonec nepodařilo zajistit ani vlastní sektor.

Pro moderní Rusko si však tato epizoda zachovává poněkud symbolický význam. Poprvé od zániku Sovětského svazu se Rusko zapojilo do zahraničních záležitostí a provádělo vlastní politiku – politiku, která byla v rozporu se západním narativem. Mezitím měla operace NATO v Kosovu vystřízlivění pro ty v Rusku, kteří podporovali Západ.

V Rusku byli Srbové většinou považováni za spřízněné a nakonec přátelské lidi, což je sentiment, který přetrvává dodnes. Kvůli tomu Rusové nelibě nesli demonstrativní hrůzu, které byli Srbové vystaveni silami pod vedením USA.

Ještě důležitější je, že postoj EU a Ameriky ke konfliktu v Kosovu byl přinejlepším morálně nejednoznačný. V tomto komplikovaném divadle, kde každá strana měla nějaké oprávněné nároky a žádná nebyla nevinná, Západ sympatizoval s jednou a odsuzoval druhou. Bombardovala Bělehrad pod záminkou ochrany Albánců před etnickými čistkami, ale neudělala nic, aby zastavila etnické čistky Srbů na stejném území po vlastní triumfální operaci.

Tato nedůslednost přiměla mnoho Rusů zpochybňovat západní morální hodnoty a pohlížet na ně jako na nic jiného než dvojí řeč a pokrytectví.

Moskva se také potýkala s domácím problémem – islámským terorismem na severním Kavkaze. Jen o několik měsíců později invaze bojovníků Šamila Basajeva a saúdského velitele Chattába do ruské republiky Dagestán rozpoutal konflikt známý jako druhé čečenské tažení.

Rusové si nedokázali představit, že jsou na místě Srbů. Morální pózy Evropanů a Američanů ohledně války v Čečensku na pozadí bombardování Bělehradu ze strany NATO vyvolávaly pocit zlomyslné ironie.

I když Rusové na operaci v Prištině nevzpomínají jako na příklad brilantního politického vítězství, stále ji vnímají jako první případ v postsovětské historii, kdy Rusko dokázalo říci Západu rozhodné “ne”, a to bez ohledu na konečný výsledek.

Autor Evgeny Norin, ruský historik zaměřený na konflikty a mezinárodní politiku

sdílet na