Jak jsem k toulavejm botám přišel

Jak jsem k botám přišel.

To mi jednou kámo povídá „Hele, pojedem na vandr, co ty na to?”  Trvalo mi chvíli, než sem naskočil, protože bych to do něj neřek a abych se vykroutil povídám, jestli má nějakej zelenej vohoz a tak něco…, že ho nebudu vohazovat. No, jasně, znalecky zakejval, jak voslík a tak jsme to dali na pátek na vechtru, že tada jo, no.

V pátek čekám na vechtru, co že dorazí za vozdobenou figuru, když po pár minutách se to vobjevilo – tramp se vším všudy, i s teletem hozenym přes záda, na nohou pulitry, pulitry, po kterejch už koukam pěkně dlouho a teda povídám „Ty woe, kdo tě tak řádně vodhodil?. To bych do tebe nedal.“

Tak sem z něj vytáh, že fotřík se motá kolem nějakýho sběrnýho skladu. No, ale ty boty, ty mi nedaly a já na ně musel jen tak civět. Když sme vypadli z vlaku a šli do oudolí do skal, přiznám se, že sem furt na ty boty čuměl, protože nejenže to byly pulitry, voni měly zespoda protektor a ne nějak obyč, ale špuntovej. Když sme došli do skal povídám, „hele dem dolu do knajpy, vemem naplnit ferku a zkusíme v knajpě „Happy hour“, možná nám jedno, dvě pustěj, podle toho, jak budou voni naplněný“.

Vona to totiž není normál knajpa, ale taková, pro burácející vožralou víkendovou chatovou vosadu při kytarách. Jako strašáka a pro všechny případy, maj hospody v okolí na dveřích přibitou vyhášku, že mj….Jest zakázáno nalévati nevhodně oblečeným osobám tzv. čundrákům! A tahle vyhláška měla váhu v náladě a střízlivosti perzonálu, a tedy bylo to buď a nebo.

Kamarád hodil záda, že ho bolej hnáty.
„Ty woe, dyť sme hovno ušli, to tu chceš ležet nataženej do neděle?“, povídám.
„Ale, nějak mě tlačej boty“, povídá.
Jak to řek, přišel záblesk, že sem se až drc vo skálu a povídám, „tak dem bosi né?“ (a v duchu sem si říkal, že mu ty hnáty ještě víc votečou a pak ty boty rád smění;) Slovo dalo slovo a vobá sme vyrazili bosi. Pivo nedali, že prej,..Večír, jak sme šli spát, tak slyším děsný funění. Co je, co funí, no, von snad?… ale ne, von, že tam má nafukovací podložku. Ráno, dyž sme se vykopali z mumky, koukám na čem, že to chrápe. No, to mě vopřete, chrápal na atombordelu. Krásná pelerina ve tvaru A. Hořejšek áčka – náfukovací kápě a podzáda taky a protože je to áčko, tak je to logicky i dílec na stan. Tak to vohmatavám, hodnotím jak nový Rifle z Tuzíku „Kuwa, to je dobrý co?“, povídám a hned přidávám, kolik, že tam toho ještě ve skladu je a jestli budu na příště spát už v novym. Když došlo na boty se vobout, byl to jasnej smrťák, ať bojoval, jak bojoval, boty by jak učaroval.
Povídám, „mě, ale budou, co?“ a skočil sem po botech. Boty padly jak Napoleonovi „Hele“, povídám, já ty boty vodnosím, ať se s nima nemusíš vláčet a když chvilku vydržíš… Popad jsem nůž a zmizel sem v lese. Když sem se po chvíli vobjevil, nad hlavou jsem mával novejma botama. „No, neke“ a radostí mu zvlhlo voko. V ruce sem třímal vlastnoručně “hand made” vyrobený zakázkový boty, kerý sme pozdějc přemenovali na botky kůrovky. Podrážky sem vyřezal z dubový kůry a pomocí špagátu dodělal na vietnamky. Nadšení nad originalitou nebralo konce a prohlásil, že si je bude šetřit, že bude chodit bos a až se budem u nás vracet z nádraží, že pudeme přes naše oudolí, kde se srážíme a to budou lidi čumět. Jen jednou sem během cesty v garanci vyměnil špagát a nutno podotknout, dobrá baťovina.
Boty a stejně tak pelerina, vyřešil směnný obchod. Boty jsem miloval a měl je i jak příborník, džbán a byly fakt úža. Jednou to ale muselo přijít a boty začaly dávat najevo, že sou na vodchodu. Co dál,..? Pohled na boty byl žalostnej a nezbylo, než se s tím nějak vypořádat a najít náhradu. Jednou si to takhle šinu kolem místní hasičárny a hašouni momentálně nehráli karty, ale gruntovali, …a sakra, a zapích sem se do země při pohledu na jejich boty. Věděl sem, že sem je někde viděl….Na večír sem se vybral do hasičárny a vzal za zvonek. Cvak zámek a z vrat vykoukla vysmátá tvář „Co je, hoří, mladej?“ ne povídám a vysvětlil, co mě hrdelního potkalo. „Víš co, mladej, přiď za hoďku, jó a jaký máš číslo?“ Za hoďku sem vklouznul mezi partu hašmenů, kde na podlaze stály v pozoru  pulitry, kerý provoněly kůží celou místnost.
„Můžu tedy?“
“No, snad je zkusíš ne?“
Tak jsem se do nich začal soukat a cpát, ale nějak…Pak mě dva maníci z každý strany vzali pod paždí a spustili mě do bot.
„Tak, jak?“
Bylo vidět, že sem asi v nebesích. Pak ta usměvavá tvář zmizela, aby se objevila i s druhym párem pod paždí.
„Na, vem si voboje, kdyby tě jedny tlačily.”
Vypadal sem asi vyděšeně a na otázku, co jsem dlužnej je pobavilo a já se voctnul na ulici.Tejden na to jedem s kámošem na boudu a to vobá i s těma vokovanejma pulitrama, co byly vokovaný jak na patě, tak na špici – podkovy, jak na koně. Žízeň nás nasměrovala na večer do místní hospody. Bejvala tam taková knajpa, ve který točil starej šenkýř, kterej byl širší, jak vyšší a si nezavdal s hospodskym z pohádky „Obušku z pytle ven.“ vycpanym Beyvlem, jen tenhle měl ještě asi vo pytel cementu a půl navrh na váze, na hlavě taky fezku a měl jednu nohu celou po ouraze nepohyblivou až do kejčle a když roznášel ty lustry, tak vždycky dělal kolem stolu štamgastů, takové působivé krasobruslařský piruety. Hospoda sestávala z dlouhé chodby a dvou cimer. Jedna z cimer sloužívala starýmu bradýři, který sem dojížděl z města, aby zde něco utržil holením a střižením vesničanů. Zadní cimra byl šenk s místníma štamgastama přibitejma ke stolům. Lednice nebejvala, ale zato zde byl sklep s 32 schody do podzemí, kde se chladilo lahvový a který si vobsluhoval každej sám a nebo na písknutí jeho žena šenkýřka… Jelikož sme měli žízeň, tak sme se rozhodli, že si zaskočíme do tej hospody. Už zdáli byl slyšet hlahol, který nasvědčoval, že putyka je votevřená a my věšli v těch vokovanejch pulitrákách do chodby hospody. Po pár krocích, v putice, jako když utne, putyka stichla a u štamgastů by se asi v tu chvíli krve nedořezal. Po neskutečně dlouhejch minutách, kdy podkovy zvonily po žulové dlažbě, sme vešli do šenku. Hned, jak sme vstoupili, bylo na ustrnulých kamennejch tvářích vidě úleva vod očekávání, že do hospody se jede napojit koňský spřežení nebo zracená rota vojáků. Šenkýř si utřel rukávem pot s čela, udělal piruetu k pípě a chyt se za kolíky v očekávání natočení chlapskýho rezavýho moku. „Co si dáš ?“ utrousil šenkýř, a popad půlitr. Povídám “CocaColu”,  čímž sem ovšem šenkýře očividně vykolejil do bezradnostit a se pokradmu kouk po pravici na prvního vidláka, na kterého pokynul hlavou pro jako, no,,no, kterej, ale jen rozhodil ramenama. Druhýho v tu chvíli zaujal popel na cigaretě, dalšího povoz před hospodou, když konečně pohledem narazil na posledního, kerej vykroutil hrdostí koutek huby s cigárem a procedil „To je nějaká limonáááda, tůdle sem byl ve městě“ a zachránil tak hostinskýho vod totální neznalosti.
“ Nemám”, pravil hospodskej,
“Dej si pivol“.
A tak sme si na radu hostinskýho nalili do hlavy pivo a spokojeně za zvuků podkov, chřestění přezek a klapotu placek zmizeli posilněněni vo pivo a zážitek do tmy venkova, kam eště nedorazila emerická CocaCola

.

sdílet na