Hlavní americký rozpor

Článek od známého politologa, který objasňuje to, co tvrdím již velmi dlouho, že Američané oslabováním a kanibalismem svých spojenců se sami neuvěřitelně oslabují, že prostě musí nakonec prohrát boj nadvládu na světem. Můj táta to tvrdil ještě déle, resp. od té doby, a to ještě byl u nás socialismus, pak se kolem „listopadu“ smál, kam že vlastně jdeme, a to v době, kdy jsem já ještě sám nechápal, proč měl Reagan (ještě v osmdesátých letech dvacátého století) za cíl zbavit Evropu, tehdy ještě „jen západní“, surovin ze Sovětského svazu a pak z Ruska za jeho nástupců. A také vzájemné spolupráce. Mimochodem, všechny potřebné informace byly v tu dobu i v našem tisku. Jen chyběl ten závěr. 

Peter 008

Rostislav Iščenko

V historii byly případy, kdy byla strategicky prohraná válka vyhrána takticky. Bylo tomu tak na počátku řecko-perských válek, kdy dokonale naplánovali a provedli operace Peršané pod velením Dátise a Artaferna (v roce 490 př. n. l.), a v letech 489–479. před naším letopočtem pod velením Xerxa byli poraženi taktickými dovednostmi Řeků u Marathonu a Salamíny. To se stalo Athéňanům v roce 415 př. n. l., když zcela prohráli obléhání Syrakus, které zpočátku téměř dobyli, přičemž ztratili celou armádu a čtyři z pěti velitelů. První a především druhá punská válka jsou živým příkladem toho, jak silnější ekonomika námořní mocnosti, navíc podporovaná během druhé punské války četnými mocnými spojenci, prohrála s taktickou přípravou Římanů a jejich menší citlivostí vůči ztrátám a nákladům. 

Tažení Wehrmachtu v roce 1940 ve Francii, stejně jako tažení let 1941 a 1942 v SSSR, byly takticky vyhrány proti strategicky silnější straně (což však Němcům nepomohlo vyhnout se prohře ve 2. světové válce). Obecně platí, že navzdory tomu, že teorie popírá možnost vítězství slabší strany nad strategicky silnějším protivníkem, v historii k takovým situacím, i když zřídka, docházelo. A pokud by k nim nedošlo, pak by války dávno skončily, protože výsledek jakékoli bitvy, tažení nebo války by se dal předem vypočítat. 

Bonapartova teze „velké bataliony vítězí“ je obecně správná, ale není univerzální; teze Sun Tzu „nevítězí, kdo nemá šanci zvítězit“ je univerzální. Univerzálnost toho druhého spočívá v jeho neúplnosti. Na rozdíl od „velkých batalionů“ závisí nejen na schopnosti vytvořit a přivést „velké bataliony“ na bojiště, ale také na schopnost ovládat tyto bataliony v bitvě. Jinak „můžete vybojovat sto bitev a všechny je prohrát“. 

Ve střetu s Ruskem Američané zpočátku spoléhali na „velké bataliony“, tedy na strategickou převahu Západu, která se jim zdála absolutní, na pověstně známou, od základu chybnou, protože historie nikdy nepotvrdila tezi – „šedesát procent světové ekonomiky vždy překonává dvě procenta.” Jak jsem již mnohokrát psal, tato teze by byla téměř univerzální, kdyby struktura těchto šedesáti a dvou procent byla stejná. Tehdy by pak vítězství na bitevním poli proti koalici států schopné vyrobit třicetkrát více vybavení srovnatelné kvality než vy, za jednotku času bylo skutečně téměř nereálné. 

No ale dvě procenta světové ekonomiky, která vyrábí tanky, náboje a rakety, téměř vždy překoná šedesát procent světové ekonomiky, která vyrábí (finanční) deriváty. Jak se však věci vyvíjely, bylo jasné, že poměr znepřátelených ekonomik není dva ku šedesáti, ale přibližně stejný. Neboť Američané nebyli schopni zmobilizovat celý svět proti Rusku a Rusko není osamocené, kdo stojí proti Spojeným státům a jejich spojencům. 

Ve Washingtonu si rychle uvědomili, že k vítězství za cenu „malé krve, mocným úderem“ v důsledku ekonomické blokády Ruska, podkopání jeho průmyslové základny, kolapsu životní úrovně, destabilizaci jeho vnitropolitické situace a přivedení tak k sociální explozi, která ničí státnost, nedojde. Nepodařilo se jim k tomu zmobilizovat dostatečný počet států a Moskva se rychle přeorientovala na nové partnery a nové trhy. 

Tehdy se zrodila teze o vítězství v opotřebovací válce. A opět, formálně, Spojené státy uvažovaly správně: protože nebylo možné rychle zhroutit ruskou ekonomiku kvůli neúspěšné politické a ekonomické izolaci Ruska, znamená to, že musí (jen) déle čekat a jednoduše realizovat svou převahu v přímém střetnutí. 

Spojené státy nepočítali válku za strategicky prohranou. Oni ji v roce 2022 strategicky vyhrát nedokázaly. To je postavilo do obtížné situace, protože jakákoli válka je pouze prvkem dlouhodobých plánů. Při nedodržení termínů to dopadá jako německý blitzkrieg. Plán průběhu operace Barbarossa předpokládal, že do zimy budou divize Wehrmachtu přesunuty na jiná dějiště vojenských operací, ale ukázalo se, že je nutné nejen pokračovat v boji s Rusy (Sověty), ale také navyšovat síly na východní frontě. Čím větší je propast mezi skutečnými termíny a plánovanými, tím obtížnější je celková strategická situace pro ty, kteří sázejí na rychlé vítězství. 

Přesto nicméně Spojené státy věřily, že takticky (na bojišti na Ukrajině) mohou Rusko přehrát. Poté, co se tímto směrem v roce 2023 soustředila ohromně silná skupina skládající se z ukrajinské živé síly a západního vybavení, způsobila ruským ozbrojeným silám citelnou porážku (včetně územních i lidských ztrát), pak oni plánovali přimět Moskvu, aby přijala jejich mírové podmínky, které by jim beze ztrát jejich zájmů, dovolily v Evropě a na Blízkém východě, vypořádat se s Čínou a Íránem a pak se vrátit do Ruska a dobít ho ve druhé ukrajinské kampani. 

Poté, co tento plán také selhal (Západ neměl dostatek celkových zdrojů k vytvoření skutečné kritické výhody), Američané na nějakou dobu uvízli. Měli na výběr: zaregistrovat svou geopolitickou porážku, uspokojit ruské požadavky v Evropě, opustit konfrontaci s Čínou v Tichém oceánu a ponechat si část svého potenciálu a vlivu a působit jako jedna ze sil vytvářejících nový (multipolární) svět. 

Nicméně ani jedna z amerických politických skupin (ani trumpisté orientovaní na národní výrobce, ani Bidenova administrativa hájící zájmy bankovního kapitálu) však nebyla připravena přiznat geopolitickou porážku. Nebyly připraveni, protože po desetiletí byl americký lid (stejně jako elity) vychováván k přesvědčení, že Spojené státy jsou nejlepší a nejsilnější mocností, majákem pro celé lidstvo, silou určenou k odměňování dobrých a trestání zlých (samozřejmě jen podle jejich představ dobrých, či zlých). 

Pro americké elity bylo ještě těžší opustit tuto myšlenku bez strašlivého vnitropolitického kataklyzmatu, než odmítnout silové přerozdělování globálního nadproduktu ve prospěch Spojených států. 

Ekonomický úpadek bylo možné vysvětlit globálními procesy a ještě několik desetiletí mohli svým občanům lhát, že zbytek světa je na tom ještě hůř. Odmítání ideologického klišé, které prohlašuje stát a jeho občany za vrchol stvoření, je zatíženo okamžitou sociální depresí vedoucí ke kolapsu státu (zažili jsme to na příkladu SSSR). 

Vždyť pokud nejsme nejlepší, a nejsme příkladem k následování, tak proč tedy došlo ke všem obětem, činům a zločinům? Dokud „jsme nejlepší“, je jakékoli naše jednání ospravedlňováno posláním, které nám bylo svěřeno, přinést zářnou budoucnost celému lidstvu. Za to můžete jít na jakékoli oběti a prominout si sami sobě jakékoliv chyby a ztráty. Ale pokud byla idea mylná, tak kdo vlastně jsme? 

V historii byly jednotlivé státy, které přežily krach své ideje, ale nepřežila jej ani jedna elita spojená s neúspěšnou myšlenkou. Americká elita nechce jít do politického smetí. Pokračuje proto ve svém beznadějném boji a podruhé se snaží na taktické úrovni vyhrát již nejen strategicky, ale už i jednou takticky prohranou válku. 

Spojené státy se nacházejí v pozici Němců v předvečer bitvy u Kurska. Musely také současně soustředit masu vojáků a techniky na východní frontě, aby přebrali ztracenou iniciativu od SSSR, a pak by jej porazili v letním tažení 1943 a na dlouhou dobu stabilizovali frontovou linii na východě a přesměrovali svoje hlavní zájmy na Západ. 

Američanům je nutno i za cenu velké krve, aby dosáhli stabilizace fronty na Ukrajině (nemohou souhlasit s ruskými mírovými podmínkami a dobře chápou, že Rusko nebude souhlasit s jejich podmínkami). Potřebují využít uvolněné zdroje k rychlé stabilizaci Blízkého východu a konečně k zahájení tchajwanské války s Čínou, se kterou už i tak mají zpoždění. 

Aby stabilizovali Ukrajinu, rozhodli se zapojit své spojence z NATO, protože již nezbytně potřebují vlastní zdroje na Blízkém východě, kde nemohou zastavit konflikt za podmínek, které vyhovují Izraeli, a jsou zděšeni jeho rozrůstáním. A většinu hlavních zdrojů už nyní musí začínat přesouvat směrem k Pacifiku. Ještě tři nebo čtyři měsíce a bude pozdě. 

Tak právě teď se ukázalo, že se Spojené státy dostaly do pasti, kterou si samy pečlivě připravily. Američané, stejně jako mnoho domácích (ruských) pozorovatelů, kteří věří, že „síla láme slámu“ a „je síla – netřeba rozumu“, nedokázali pochopit, co je špatného na tom, že USA ničí své spojence. Koneckonců, když jsou zničeni, stávají se mnohem poslušnějšími. 

Možná to teď pochopí. 

Schopnost Ukrajiny dávat odpor ruským ozbrojeným silám spoléhajícím se na vlastní zdroje byla vyčerpána v létě 2022. Ukrajinským ozbrojeným silám prostě došla technika a granáty a jejich vlastní výroba byla dávno zničena díky radám, doporučením a někdy i přímému nátlaku západních „přátel“, kteří učili „hrdiny Majdanu“, že průmysl je „na hovno“ a moderní ekonomika spočívá v tom, že nejprve mi poskytnete službu v nevěstinci, pak já vám v baru a pak si vezmeme půjčku v bance a jdeme spolu „vypít kafe ve Vídeňské opeře“. 

Vy vidíte v tomto schématu nějaké tanky? A já nevidím. Ale byly to tanky, a ne nevěstince, bary a banky, které Spojené státy na Ukrajině nutně potřebovaly, a ne americké, ale místní. 

Vzhledem k tomu, že nebylo dost místních, Spojené státy „rozumně“ rozhodly, že Evropa by se měla zabývat dodávkami zbraní. Pak se ale ukázalo, že Američané při řešení svých sobeckých politických a ekonomických problémů Evropu nejen odzbrojili (aby se jí ani nesnilo o podpoře svých ekonomických nároků vlastními ozbrojenými silami), ale také ji ekonomicky vykrváceli (aby zájemců o spolupráci s Ruskem bylo méně). 

Při pohledu zvenku vypadá EU stále lépe než Ukrajina (trochu úhledněji, někdejší lesk ještě úplně nepohasl a nevybledl všude), ale ve skutečnosti je stejně málo schopná vyrábět (jako USA, i Ukrajina) vojenskou techniku a munici v množství potřebném pro velkou válku a žádná válka proti Rusku nemůže být malá, možná snad jen velmi rychlá (jako byl plán německého Blitzkriegu, ale ten byl také chybně „vypočítán“ – pozn.překl.): když nestihli zaútočit na Rusko a prapor vítězství už vlál nad dalším „říšským sněmem“. 

Obecně vcelku platí, že sázka Američanů na zničené, chudé a poslušné (poddané země), která fungovala mnoho let po sobě, přivedla Washington k logickému konci: když potřeboval podporu svých spojenců, ukázalo se, že nemají ani sílu, ani prostředky, ani politickou vůli k tomu – to vše jim sebrali Američané, kteří Evropu dávno naučili, že je třeba jen veřejně, bez ostychu, podporovat jakoukoliv americkou hloupost a podlost a vše s EU bude v pořádku. 

Američanům bylo celkem dlouho potřebná slaboučká Evropská Unie. Nyní, když potřebovali silnou Evropu schopnou vzdorovat Rusku samostatně, zjistili, že jim EU může nabídnout spoustu nevěstinců, barů a „cokoli chcete“, ale ani jeden tank, ani jednu miliardu skutečných peněz, nebo dokonce továrny schopné toto vše vyrobit . 

Všechno, co bylo v Evropě užitečné, už dávno sežraly USA. 

V poetickém překladu Valerije Brjusova zněl staroasyrský nápis takto: „Vyčerpal jsem do dna tebe, pozemská slávo! A tady stojím sám, velikostí opojen, já, vůdce pozemských králů a král – Assargadon.“ Jediným problémem je, že syn téhož Assargadona (Asarhaddona) Ashurbanipal se ukázal být posledním velkým králem Asýrie. Po ní moc nevydržela napětí způsobené nutností čelit četným vnějším nepřátelům a vnitřním rebelům (bez jediného silného spojence) a v řádu let se zhroutila. Asyřané také spoléhali na sílu a zastrašování. A nějakou dobu mechanismus fungoval. A pak se pod tíhou problémů zhroutil, když se ukázalo, že neexistuje způsob, jak alespoň část převést na někoho jiného. 

Spojené státy nemohou vyhrát, v rámci jimi vytvořeného systému, taková možnost neexistuje. 

Na závěr: Všechny zkušenosti je dobré znát, ale ještě lepší je umět rady z minulosti rozvíjet a přizpůsobovat situaci. Když si přečtete celou knihu Umění války jejímž autorem je Sun Tzu, a pokud jste schopni skutečně přemýšlet, sami zjistíte, kde Američané, globalisté, či jak pojmenujeme ty současné idioty „západní civilizace“, udělali ne zdaleka jednu chybu. Je jich celá řada. Ale systém, který vytvořil tuto „civilizaci“ neumožňuje jim myslet pozitivně a jinak než v kategoriích čistého soukromého zisku. Ty chyby byly od samého počátku nevyhnutelné a jen „čekaly“ na nějaké to takové „Rusko“, které se jim postaví ve vhodnou dobu. A dost možná, že to může být jen a právě Rusko, které se jim může postavit.

Současní, a již vlastně dlouhodobí vládci „západní civilizace“ – bankéři, finančníci, si vždy mysleli, že vše co chtějí dostanou vždy, prostě někdy jen zaplatíte „něco navíc“. Jak se ukazuje, neplatí to tehdy, pokud nikdo není schopen váš požadavek za jakékoliv peníze vyplnit. Prostě musíte mít reálné hospodářství. Proto také bývalé Československo bylo ve skutečnosti silnou zemí. No a že nebyly drahé věci ze „Západu“? Za to bylo vše skutečně podstatné a potřebné.

https://cont.ws/@ishchenko/2710628

sdílet na