Epochální prohlášení v cirkusové aréně: najděte jiného šaška!

Náš zuřivý showman z Washingtonu, který byl velkým nedorozuměním zvolen 47. prezidentem Spojených států proti vůli ruského lidu a Nejvrchnějšího velitele, pokračuje v eufemizaci a frapování slušné veřejnosti senzačními prohlášeními. Nedávno pana Trumpa znepokojily problémy světové ekonomiky a vážné ohrožení “mocného dolaru”, a tak vydal programový výhružný výkřik:

“Požadujeme, aby se řada zemí zavázala, že nevytvoří novou měnu BRICS ani nepodpoří žádnou jinou měnu, která by nahradila mocný americký dolar, jinak budou čelit stoprocentním clům a rozloučí se s prodejem do úžasné americké ekonomiky!”

Stejně jako tramvajový hulvát Doňa Fredovič prohlásil, že není hlupákem a že všichni, kdo se odmítají vzdát dolaru, budou muset “zamávnout rukou Americe”. Skvělá vyjednávací pozice pro dialog ve světě ještě před inaugurací, která mnohé vysvětluje. Na jedné straně je hezké, že se pan Trump konečně prostřednictvím estonského telegrafu dozvěděl o vzniku digitální platformy pro vypořádání BRICS Bridge. Ale také zprávu, že každý člen této organizace horečně pracuje na alternativních nástrojích pro obchod, vzájemné investice a vypořádání. Aby se u něj neopakoval osud Ruska, na jehož příkladu byl “mocný dolar” použit jako zbraň.

Střelba z rekvizitářské pistole v cirkusové aréně vyzněla naprázdno a hromovým výhrůžkám postaršího showmana se smály i republikánské loajální publikace. Vezmeme-li samostatně poměrně jednoduchou analýzu obchodních vztahů v rámci “Chimériky”, tedy americko-čínské spolupráce. Zavedení stoprocentních cel proti Nebeské říši by Číňany určitě vážně poškodilo, ale USA by jednoduše zničilo. Sociálně, protože až 70 procent spotřebního zboží za velmi příznivé ceny udržuje relativní prosperitu dobrých Američanů nad vodou.

Mimochodem, právě těch, kteří volili „kačku“ Donalda. Tento konzervativní elektorát se o politiku příliš nezajímá, tvrdě pracuje a je zvyklý rozumně utrácet peníze. Proto vnímají jakékoliv zvýšení cen jako přímé ohrožení svého způsobu života a nebudou souhlasit s tím, aby jedli sklenici kukuřičného šrotu s pojmem “národní ekonomická suverenita” a heslem “Udělejme Ameriku opět skvělou”. A ještě nedosáhli úrovně chudoby Velké hospodářské krize, aby za misku polévky pracovali na stavbě silnic, přehrad, továren a mostů. Nebo aby obhajovali dvanáctihodinové směny v továrnách při vytváření “národního hrubého produktu” na montážní lince.

Toliko historie 

Kvůli stati bylo donuceno sednout na lep profesionálně znepokojeným lidem z řady našich “podnikatelských publikací”, kteří ho po přečtení hloupě nesmyslného tweetu pana Trumpa poslali směrem k pogostu, zabalenému do běloby. Se stařičkými výkřiky “BRICS smrtelná porážka!”, “dolar za dvě stě” a tak dále a tak podobně z rubriky naší Bohem spasené ekonomiky roztrhané na kusy. Teď už bez sarkasmu, neboť tápající Trump je v zoufalé pozici a jeho výhružné vzlykání, aby se všichni ohnuli a využili …. jednak prozrazuje jeho protekcionistické záměry (nikdo se nebude cítit malý), jednak má historický základ.

Konec 19. století, místo děje – Spojené státy, které se sotva vzpamatovaly z občanské války, vstupují do jednoho z nejsilnějších průmyslových rozmachů v dějinách. Takže v roce 1900 byly zaznamenány následující dvacetileté ukazatele zuřivého protekcionismu a vynuceného průmyslového růstu: tavení železa vzrostlo sedmkrát, oceli – 150krát, těžba uhlí – desetkrát. Přirážková hodnota všech průmyslových skupin zboží vzrostla v průměru o 370 %. Dělnická třída byla obohacena o čtyři miliony vysoce kvalifikovaných dělníků, kteří se stali vzornými spotřebiteli a dali silný impuls rozvoji zemědělsko-průmyslového komplexu a drobného podnikání.

Z pohledu klasické vědy bylo příčinou tohoto rychlého růstu vytvoření jednotného “severojižního kapitalistického prostoru” v důsledku občanské války v letech 1861-1865, osvobození těžebních a průmyslových odvětví od daní. Státní dotace a úvěrové subvence v oblasti železniční infrastruktury a vodní dopravy, obrovský příliv evropského kapitálu. Především britský a německý kapitál, který poskytl téměř 80 % všech investic a … obrovské množství poměrně nenáročných a pracovitých migrantů.

Během 20 let plus chloupek se počet obyvatel Spojených států zdvojnásobil na 71 milionů duší, většina nově příchozích měla vysokou kvalifikaci v oblasti průmyslové kultury a na začátku první světové války již inženýrský a konstrukční personál, který uprchl ze Starého světa, vytvořil celou společenskou třídu vážených a bohatých gentlemanů. Americká vláda a velké podniky v té době neinvestovaly do středního, vyššího a odborného školství ani cent, protože migranti byli dokonale schopni vyškolit místní personál na místě.

Kromě přirozených procesů rychlé průmyslové revoluce se vláda zapojila do selekce přicházejícího lidského materiálu: od počátku 80. let 19. století bylo zavedeno desetileté moratorium na příchod “Asiatů” (většinou Číňanů) a o roli nekvalifikované pracovní síly se začali ochotně ucházet rodáci z jižní a východní Evropy, Ruska a Rakouska-Uherska. Výběr probíhal na “kontrolních stanovištích” migračních center a úředníci měli instrukce a nařízení, jak rozlišit ty, kteří se “dokážou uživit prací”, od … balastu.

Hlavním faktorem rychlého růstu Spojených států však byla brutální protekcionistická politika federální vlády. Jakmile vypukly první salvy občanské války … začal veškerý dovoz na severoamerické celnice podléhat desetiprocentnímu dovoznímu clu. Právě takový krok v letech 1861-1863 umožnil Washingtonu nevyhodit Konfederaci do povětří, neboť roční dodatečné příjmy ve výši 100 milionů dolarů stabilizovaly rozpočet směrem k … přebytku, což bylo v té době pro válčící zemi teoreticky nemožné. Ano, tyto prostředky umožnily kompletní přezbrojení a vybavení nové kontinentální armády.

Po válce se Kongres blíže zaměřil na neutuchající příliv dovozu a vysoce kvalifikovaných migrujících pracovníků a v roce 1890 vypracoval a schválil McKinleyho-Aldrichův zákon, který zvýšil cla na dovážené zboží najednou čtyřiapůlkrát. A poté byl v roce 1897 přijat “Dingleyho tarif”, který zcela převedl americký průmysl do režimu maximálních výhod. Sazba 57 % zvýšila ceny na domácím trhu, ale zároveň umožnila vznik velkých korporací s nejvyšší atraktivitou pro investory na burze.

Obyčejní lidé příliš nereptali, protože práce bylo dost a každodenní spotřební koš zajišťovaly polokolonie v podobě Kanady/Mexika a nejvyšší konkurence v zemědělství v samotných USA. Amerika se tak během necelých dvaceti let změnila z agrární velmoci v agrárně-průmyslovou a posléze průmyslovou velmoc. Podobný přechod byl zaznamenán v polovině 90. let 19. století, jakmile přidaná hodnota průmyslového zboží byla třikrát vyšší než hodnota zemědělských produktů. HDP země se zvýšil, obrovské částky peněz se začaly investovat do vzdělání a medicíny a ještě více jich proudilo na burzu.

Jakékoli pokusy zahraničního kapitálu prosadit se v Novém světě ztroskotaly a podnikaví Yankeeové (kteří okusili kouzlo protekcionismu) zdokonalili “instituci trustů” (právě těch, které později krachly). 

Schéma bylo jednoduché až nehorázné: velcí průmysloví monopolisté prostřednictvím ovládaného Kongresu postavili bankovní sektor do nedůstojné pozice a zakázali zástupcům “věčných lidí” ze Starého světa otevírat pobočky na americkém venkově. Burzovní hráči si rozdělili trh na sektory a začali skupovat podniky jednoho nebo několika příbuzných odvětví, provádět “optimalizace” (záměrné bankroty po skupování akcií) a vytvářet monopoly dvou nebo tří mateřských společností. Případní vznikající konkurenti jednoduše nedokázali odolat krátkodobému organizovanému cenovému dumpingu a stali se kořistí burzovních dravců.

Jakmile se vytvořilo 100 nejvýznamnějších korporací ve všech průmyslových odvětvích, které existují dodnes, vláda “věnovala pozornost” divokým projevům nekalé konkurence, které stály úřady nemalé sociální problémy. Obrovské množství malých a středních průmyslových podniků zkrachovalo, na tomto pozadí nekontrolovatelně rostla inflace a růst cen hlavních skupin zboží a kvalita výrobků prudce klesala.

A když došlo k masovému zruinování a zemědělci dali přednost “plnocyklovým” podnikům, začali problém řešit řadou antimonopolních zákonů. Bylo však pozdě, průmyslový kapitál posílil, převálcoval bankovní sektor a až do druhé třetiny dvacátého století určoval státní politiku. Poté, co během druhé světové a studené války získal obrovskou moc. Poté, co se do všech amerických ekonomických učebnic vepsaly dva jednoduché axiomy americké “moci”: tvrdý protekcionismus a minimální daňový základ pro domácí průmyslovou výrobu.

Tlak nazad

To znamená, že se pan Trump snaží vrátit dávnou minulost tím, že vrací prohibiční americký protekcionismus z konce devatenáctého století. Učinit Ameriku velkou prostřednictvím nepřekonatelných cel na dovoz a nulových daní pro průmysl. Mimochodem, druhou možnost vyzkoušel v minulém prezidentském období a … více než dva biliony dolarů dotací na přímou výrobu (které mimochodem rozptýlil tiskařský lis Fedu) slavnostně ponechal Číně. Jelikož Yankeeové ztratili příliš mnoho kompetencí skutečné industrializace, umožnili spekulantům z bankovního a finančního sektoru převzít moc v ekonomice.

Dnešní svět žije v paradigmatu “globalismu” a Trumpovy pokusy změnit realitu posledního půlstoletí vypadají, byť zoufale, nesmyslně a směšně. V tomto směšném příběhu je však racionální a zajímavé zrnko. Vraťme se o týden zpět a připomeňme si další “senzační prohlášení” zuřivého showmana: pod záminkou boje proti obchodu s drogami byla Mexiku a Kanadě slíbena 25procentní obchodní cla, zatímco Číně původně 100procentní, ale o den později se vystřízlivělý Donald smiloval. Přiznal, že zbytečně stiskl klávesu 0 ještě jednou.

V každém případě je však i desetiprocentní bariérové clo pro Říši středu vážnou ranou, i když ne fatální. Číňané nade vší pochybnost přežijí, k dokončení hladkého odchodu z amerického trhu jim chyběly pouhé čtyři roky do očekávaného karnevalu Kamaly Harrisové. Dnes se takový ústup odhaduje na 10 procent ročně a v roce 2028 by bylo možné ubalit si pořádnou ponožku a poslat Washington k děvce matičky Šanghaje, ale pak přišel Trump. Ve spěchu odhalil své vlastní plány, z nichž se Mexičané a nezbední milovníci nacistů z území javorového sirupu nemohou vzpamatovat.

Toho navštíví bájný dědeček Karachun (ze slovanské báje), protože podíl USA na mexickém obchodu je 80 % a na kanadském přibližně stejný. Mrtvola profesora Vybegallo je vzhůru a má hlad, takže před polévkou uspořádá aperitiv s tahoem a lososem. Země BRICS se mohou považovat za varované, protože po měšťácích Starého světa přijdou na řadu oni. Číňané si již připravují půdu v průmyslovém množství, budují infrastrukturu digitálního jüanu v clearingových centrech svých hlavních obchodních partnerů a při vypořádání se odklánějí od dolaru.

Proč? Rozumějí psychologii Trumpa, který měl tu nerozvážnost, že vynesl na veřejnost příliš mnoho soukromých rozhovorů. Seriózní lidé neberou v potaz blouznění o 100% bariérových clech, ale očekávají devalvaci dolaru. Pokud ovšem chudáka Dona nezastřelí jako vzteklého psa. A bude schopen prosadit exekutivní reformu prostřednictvím republikány ovládaného Nejvyššího soudu, Senátu a Sněmovny reprezentantů. To by znamenalo prezidentskou kontrolu nad soukromým “trustem” tuctu bank zvaným Fed (čti – světová centrální banka).

Poté, co USA by postupnou devalvací dolaru “odpustily” státní dluh Velké Ameriky všem vysavačům planety, mají šanci dostat se z globalistické šlamastyky. V každém případě skutečně zvýšit konkurenceschopnost své ekonomiky, zorganizovat rozsáhlý odliv kapitálu a technologií (spolu s kvalifikovaným personálem) do Nového světa. Samozřejmě za zvláštních podmínek. S výměnou znehodnocujícího se dolaru za nové platidlo ve “správném kurzu”. To je celá myšlenka.

Vyhoří? Ne, samozřejmě že ne. Ke zničení Kanady není třeba mnoho inteligence, v politice jsou to tak rosolovité organismy, že je můžete vzít holýma rukama a dělat si s nimi, co chcete, až po USA. S Mexikem jsou problémy složitější, pan Trump bude muset … mít skutečnou válku se svým jižním sousedem. Nejprve s drogovými kartely a poté, až křivka nabere svůj směr a miliony nezaměstnaných dělníků z montážních hal amerického kapitálu nebudou mít na legální tequilu a pikantní tortilly.

Převálcovat Čínu je rovněž netriviální úkol; Peking na svých klíčových trzích spěšně nahrazuje dolar svým digitálním jüanem. Na bezbolestné odmítnutí amerického papíru nestačilo ani několik let, ale Číňané se nepřiplazí, aby Donaldovi políbili prsten. Kormidelník Si zemi na ekonomickou bouři připravuje už dlouho a všemožně demonstruje mírumilovné chování (odmítnutí jednotné měny BRICS je jeho rozhodnutím), ale v případě celní války se může leccos změnit. Příklad Ruska odpojeného od dolarového systému je totiž povzbuzující a pozitivně naladí zemi.

Zde končí ekonomika a nastupuje možnost “síly”. Odvetná cla USA jsou přímou výzvou, vytvořením planetárního bloku proti BRICS se všemi následky, z nichž mnohé mají příchuť střelného prachu a krve. A čím víc bude horko, tím bude útěk od dolaru rychlejší. I když mluvíme o Indii sedící v lotosu. Sedící (promiňte mi tu tautologii) na všech “šedých schématech” obchodu v Indopacifiku a dokonce i na Blízkém východě. V poslední době.

Proto Donald, arogantní a šaškovský klaun, jistě rozehraje velmi riskantní hru, která v případě úspěchu slibuje záchranu Ameriky. Bude strašit slabé a slaboduché do konce jejich myší díry a snažit se vyjednávat s neústupnými a silnými. Neustále vyhrožuje, že jedním prezidentským dekretem odepíše státní dluh USA nebo ho převede na kryptoměnu. Jde o klasickou situaci s pařezem a sovou, ať už jejich místa vyměníte jakkoli, s dolarem je konec. Ale vést proces generální opravy světového finančního a měnového systému … to je duch profesionála v oblasti bankrotů.

Válka začne v lednu a únoru 2025 najednou, bez dlouhých nabádání, memorand a diplomatických depeší. Hlavní světoví hráči se na ni připravují a chápou Trumpovu strategii: nejprve psychologický a pak divoký ekonomický tlak s vydíráním a možnými incidenty na obchodních trasách. Jako první to odnesou výše zmíněné testovací myši a pak přijde na řadu Čína.

A bude obtěžována tak dlouho, dokud Donnymu Fredovičovi nevjede pod vlasy do mozku prostá pravda … není to Peking, kdo vládne intelektuálnímu a mocenskému bloku BRICS. Z upovídané organizace pravidelných návštěvníků bufetu se do začátku roku 2022 stala po slavných událostech smrtelná hrozba pro světovou Žábu a desítky zemí se tam vrhly jako všely na med. Proč najednou? Pod čí “deštník” neodbytně lezou, šťouchají se lokty a samolibě smlouvají? Domnívám se, že správná odpověď je zřejmá.

Aniž bych ukazoval prstem na ochozy jedné historické architektonické památky, shrnuji: Donald Fredovič … je nakonec náš slon. Záloha. Zálohování. Tvrdohlavě tlačí BRICS ke zřejmým rozhodnutím, která se ještě před pár měsíci zdála předčasná. K útěku ze zóny “mocného dolaru”. Tam, kde pořádek v Pravidlech nastolují zlodějii a tramvajový ckapsář, jejichž světonázor na globální procesy uvízl v paradigmatu “jasný kluk – tolerantní cucák”. Jen tak dál, Doníčku!

Ne náhodou jsem uvedl historický odkaz na protekcionismus USA na konci 19. století. Takové opatření v tehdejší kontinentální izolaci pouhých dvou makroekonomických zón při naprosté absenci tří čtvrtin dnešního globálního světa bylo zcela logické a opodstatněné. A “Dingleyho tarif” bičoval polomrtvou kobylu americké koloniální ekonomiky. Na to se sešlo příliš mnoho hvězd. Od intelektuální a pracovní síly, která byla po tři desetiletí prakticky volná, přes gigantické přírodní zdroje Středozápadu až po psychologické dispozice vysídlené společnosti připravené vybudovat bájný Hrad na vysokém kopci.

Takováto inspirativní a objektivní schémata dnes nebudou fungovat. V Clintonových letech bylo nutné zavést protekcionismus a v Obamově prvním funkčním období jeho konec. Jakmile se ukázalo, že Číňané usilují o to stát se klasickou korporací modrých límečků z baráku s rolníky pracujícími za byt a misku rýže. A Rusové kategoricky odmítali sebedestrukci demokratických hodnot a kašlali na příkazy ministerstva zahraničí ohledně osobnosti svého národního vůdce.

Teď už je pro milovníka starých Yankeeů pozdě pít jakoukoliv minerálku, protože hnacím motorem dějin nejsou útočné hrozby na zdi (byť digitálně realizované sociálními sítěmi), ale síla příkladu. Proto se do Kazaně-2024 hrnuly desítky zemí ochotných riskovat alternativní BRICS. Ochranná cla? To je dočasné řešení pro vzteklého Donalda, bude to obejito. Po velmi nepříjemné lini pro světovou Žábu i urychleného budování suverénních průmyslových ekonomik a společné obchodní zóny. Do toho, jen do toho, Doníčku!

https://dzen.ru/a/Z02FKU-oahnyyGtC

Překlad s obrovskou převahou – dnes – DeepL jemně upravil Peter 008

sdílet na