David Martinek: Zlý omyl Petra Fialy. Koho zastupuje? Jak lhali o Babišovi

21.12.2021 4:43 | Analýza

Petr Fiala řekl, že chce zastupovat ,,své” voličské skupin: Byznys a bohatší. To je ale chyba, uvádí v analýze psané pro ParlamentníListy.cz publicista a režisér David Martínek. Ten rozebírá rozpačitý nástup nové vlády a dochází k závěru, že zatímco Babiš korupci krotil, Fialova vláda je jí ohrožená. A expremiér Babiš? O něm dle Martinka lhali, že je autoritář, nicméně vládu předal klidně. A kauza ,,zámek ve Francii” se ukázala jako splasklá bublina.

Patrně nejzajímavější věcí na nástupu nové české vlády je zjištění, že z hlediska dodržení základního principu demokracie, tedy demokratického střídání vlád na základě výsledků voleb, proběhla vládní výměna nejkorektnějším možným způsobem.

ento fakt staví na hlavu většinu dosavadních mediálních teorií a výkladů na téma, kdo je a kdo není v Česku vlastně demokratem.

Jak minulá vláda, tak Miloš Zeman, tak i Andrej Babiš byli posledních osm let systematicky označováni coby autoritativní totalitáři se sklonem k podpoře nedemokratických režimů, proruští a pročínští švábové, nevábná postkomunistická soldateska, rozhazovači veřejných financí, případně zastánci oligarchie.

Způsob, jakým byl komentován charakter Babišovy vlády, tvořil základní osu a identifikační postoj opozice, českých médií a díky přičinlivé práci části českých korespondentů i zahraničního zpravodajství. Prováděného soustavně, vytrvale a s velkou péčí.

S lehkou dávkou ironie je nutné poznamenat, že právě proces nástupu nové české vlády premiéra a proces střídání u moci tenhle pracně vytvořený opoziční i mediální konstrukt definitivně zbořil.

Babišova vláda nebyla nedemokratická ani v nejmenším.

Právě proces a průběh výměny u moci je identifikujícím okamžikem, kdy se rozhoduje o demokratickém charakteru jednotlivých aktérů v politice. Oligarchové, autoritáři, totalitní diktátoři se jen velmi neradi a neochotně vzdávají moci. Každou výměnu doprovází tvrdý zápas o moc, zahrnující obvykle demonstrace, generální stávky, pokusy o puč či převraty. V mírnějším provedení příslušný autokrat alespoň nasadí veškerou mediální, vlivovou nebo silovou strukturu pro udržení u moci, zavírá nebo ostrakizuje politické konkurenty a přirozeně, zastrašuje státní správu, úředníky, soudce, aktivisty nebo novináře.

Jak se ukázalo. Situace je úplně jiná.

Andrej Babiš sice počtem získaných mandátů vyhrál volby, ale prakticky neměl s kým sestavit vládu. Jeho dosavadní partneři se nedostali do Sněmovny. Babiš uznal porážku a připravil vládu k demisi.

https://www.facebook.com/plugins/video.php?height=314&href=https%3A%2F%2Fwww.facebook.com%2FAndrejBabis%2Fvideos%2F650166879678526%2F&show_text=false&width=560&t=0

Demisi své vlády v souladu s ústavou podal a osobně ji také doručil na Úřad vlády v řádu hodin.

Ministři vlády, jako Karel Havlíček, Alena Schillerová, Jana Maláčová, předali nastupujícím ministrům úřady i rozsáhlé a podrobné agendy bez sebemenšího zádrhele. Alena Schillerová i Jana Maláčová připravily nastupujícím ministrům podrobné stostránkové předávací dokumenty. V případě vicepremiéra a dvojministra Karla Havlíčka bylo třeba jeho agendu předat rovnou třem nastupujícím ministrům. Karel Havlíček předávaný dokument z Ministerstva dopravy i zveřejnil. Dokument zahrnuje podrobný výčet dokončených i rozpracovaných dopravní staveb, dálnic, železnic, VTR, projekty vodní, letecké dopravy, projekty datové infrastruktury, dálniční známky a desítky dalších okruhů, na které může nastupující vláda plynně navázat.

Hladce a v přátelském duchu předal resort Ministerstva vnitra Jan Hamáček Vítu Rakušanovi a stejně tak tomu bylo i u dalších ministrů.

Vláda pracovala do posledního okamžiku. Ministr Havlíček poslední den v úřadu otevřel úsek dálnice D11. Premiér Andrej Babiš předal vládu, poskytl Úřadu vlády dary ze státních návštěv, napsal premiéru Fialovi v intencích americké tradice prezidentské výměny osobní dopis. Svou osobní předávku okomentoval formou veřejného bulletinu se stručnou bilancí vlády anebo například dokumentu, kde zhodnotil, jakým způsobem vláda zrekonstruovala vládní budovy.

Zhruba takhle vypadala předávka vlády v podobě smrtelného ohrožení demokracie.

Demokraté dodržují pravidla hry

Dodržování pravidel demokracie, psaných i nepsaných, pojmenovává více než přesně charakter jednotlivých aktérů.

Ukázalo se, že Babišova vláda nemá v této věci sebemenší deficit. Předání vlády proběhlo korektně, transparentně a bez problémů na straně odstupující vlády.

Je to jeden z určujících okamžiků, který staví na hlavu vytrvalou osmiletou mediální masáž, která z běžného politického konkurenta systematicky vytvářela a vytvořila bezmála riziko a ohrožení demokratických pořádků.

Dva měsíce po volbách je tak možné konstatovat, že jedinou vážnější komplikací byla aktivita senátora Vystrčila za ODS na straně nastupující vlády, který využil zdravotních obtíží prezidenta Zemana a navrhl aktivaci článku 66 ústavy, který je možné využít v okamžiku, kdy je prezident neschopen služby. Pravda je, že situaci při předávání vlády by odvolání prezidenta nesmírně zkomplikovalo a zavedlo zemi do další zbytečné krize.

Navíc snaha využít zdravotní komplikace prezidenta udělala z celé aféry ryzí trapnost.

Kauza s odvoláváním prezidenta byla poslední tečkou za vyhecovanou volební kampaní, sérií útoků a podpásovek, kterou si opozice a dnešní vláda razila cestu k volebnímu vítězství.

Dlužno dodat, že prezident na adresu senátních aktivistů, pokračujících v jakési obskurní povolební kampani, nakonec v televizním rozhovoru jen smířlivě poznamenal, že jim odpouští. Důvod je zřejmý.

Miloš Zeman je jedním z nejzkušenějších českých politiků. Je v politice od počátku, od prvních klíčových okamžiků listopadové revoluce. Hovořil už na Letné spolu s Václavem Havlem, Dubčekem, Komárkem a dalšími lídry listopadu 1989. Vedl opozici, vládu, stal se dvakrát prezidentem s největším počtem preferenčních hlasů.

Zabývat se zjančenými pokusy o odstranění z úřadu na základě nemoci a případným následným vyřizováním účtů by bylo vyslovenou ztrátou času a energie. Za situace, kdy stát potřebuje vzhledem ke covidové situaci, rostoucí inflaci a energetické krizi urychleně vytvořit funkční vládu.

Stejně tak pro Zemana nemělo smysl zabývat se podrážděnými výpady stran jednání s jednotlivými nominanty pro vládní a ministerské posty.

Zemanovo jednání s nominanty, novinka v politickém provozu, má opodstatnění a smysl, který, jak už to v české kotlince bývá, zůstal většinou médií i politiků jednoduše nepochopen. Pokusím se jej věcně okomentovat.

Česká politika profesionalizuje

Česká politika se pomalu, ale jistě profesionalizuje. S nástupem reálné politické konkurence v roce 2017 odezněla éra pohodlného vládnutí, kdy polistopadovým stranám stačilo v nedělních Moravcových televizních estrádách markýrovat politické zápasy, hubené vládní výsledky prodávat jako progres a prostřednictvím marginálních kauz zaměstnávat voličskou obec obvykle nepodstatnými tématy.

S vládou Andreje Babiše se polistopadový kartel moci ocitl v nepříjemném postavení. Andrej Babiš se pokusil změnit politiku, nasměrovat ji na střet vizí a soutěž ve schopnosti odvádět práci a mít prokazatelné výsledky. Tuto snahu Babišovi pokazil až covid.

Nicméně trend, který přichází pouze se skutečnou politickou soutěží, byl nastaven. Rozdíl si dnes uvědomuje obrovská masa lidí a dlužno dodat, nejde jen o sympatizanty ANO.

Je viditelná i v postavení nové vlády. Reálný přínos činnosti vlády pro občany bude hlavním tématem povolební situace.

Zemanovy pohovory jako cesta k profesionální vládě

Miloš Zeman trend pozvolné profesionalizace české politiky podpořil. A přišel s novinkou. S pohovory s vládními adepty.

Je to novinka, která vnáší do české politiky novou a rozumnou praktiku.

Když použiji příměr, dnes prakticky každý člověk, který nastupuje do nové funkce, například ve firmě, musí projít poměrně náročným výběrovým řízením a tendrem.

Výběrovým řízením, kde vás HR specialisté proklepnou do nejmenších detailů.

Nastupujete-li do role ředitele firmy, jako uchazeči vám nebude stačit poslal CV. Manažerské a vyšší manažerské posty se obsazují s odkazem na prokazatelné předchozí výsledky. Hodnotí se nejen erudice, dosavadní reference, ale i vztah k oboru, znalost prostředí, charakterové a osobnostní parametry každého člověka.

Stejnou roli hraje i názor manažerské obce na vaše předchozí výkony. Majitelé firmy, investoři musejí pečlivě zvažovat nástup každého manažera či ředitele.

Špatné rozhodnutí ve volbě nesprávného člověka může mít pro firmu nebo úsek katastrofální důsledky. Důraz na výběr správných lidí je klíčovou dovedností firem.

V politice jako by tohle neplatilo.

K vedení klíčových resortů se mohou dostat lidé, kteří tam jednoduše nepatří.

Politický nominant není limitován profesní zkušeností. Jinak by se do nejvyšších vládních a zastupitelských úřadů jen velmi těžko dostali lidé jako paní Pekarová, Langšádlová, Lipavský nebo Richterová.
Je to i princip demokracie. Že se ve vysokých funkcích objeví lidé, kteří mají spíše než profesionální, dlouhodobou zkušenost s řízením velkých celků například schopnost vhodně formulovat veřejné názory, získávat si pro své názory silnou společenskou podporu a prostřednictvím jejich prezentace podpořit nutné změny ve společnosti.

Problém je, když do rolí vládních představitelů doputují lidé, kteří nemají ani tuto schopnost. Formulovat veřejný zájem v souladu s většinovým veřejným míněním.
Pak je opravdu těžké pochopit, proč jim byla daná funkce vlastně nabídnuta.

Prezident Zeman se pokusil tento deficit veřejné kontroly vyřešit.

Pozval jednotlivé vládní nominanty k rozpravě. Byl podrobně zpraven o dosavadní kariéře, činnosti jednotlivých kandidátů a pro každou samostatnou oblast měl připraveny dotazy na klíčové části agendy nastupujícího ministra.

Prezident v našem politickém systému není nadřízeným vládě ani jednotlivým ministrům ve smyslu klasické řídicí hierarchie. Ústavou je definována vzájemná relace mezi prezidentem a premiérem. Na vládní úrovni se ani nepředpokládá, že lidé, kteří směřují k výkonu nejvyšších vládních postů, jsou amatéři, kodrcálkové nebo prodejci mobilů. Nic ve zlém.

Nicméně poloha, kdy prezident alespoň vyzpovídá jednotlivé nominanty a příštímu předsedovi vlády poskytne názor na jejich připravenost a vhodnost pro svěřený úřad, je prvkem, který by měl být standardní procesní součástí výměny každé vlády.

Umožňuje tak alespoň minimální veřejnou kontrolu nominantů. Prezident zastupuje v systému přímo veřejnost a je jí přímo volen. Pro ministry je podobná věc prubířským kamenem. Souhlas či odmítnutí nominanta je možné pak chápat jako doporučení či nedoporučení k vykonávání úřadu.

Jemná, civilizovaná forma veřejné kontroly pak jen posílí nároky na kvalitu lidí, kteří mají poté řídit nejvyšší úřady.

Novinka samozřejmě vyhecovala politiky i část médií k neurvalým komentářům. A po, řekněme, nedoporučení adepta na post ministra zahraničí Lipavského vedla k úvahám o kompetenční žalobě. Naprosté nepochopení.

Pro Petra Fialu je názor prezidenta spíše formou podpory. A nikoliv zdrojem napětí. Oba muži se budou muset setkávat nad řadou problémů a volba špatného nominanta jen oběma ztíží jejich práci.
Nic jiného než tento smysl pohovory neměly. Podobně jako v běžném životě normálních smrtelníků pohovory při získání místa.

Navíc. Zeman je zkušený politik, který sám ze své vládní zkušenosti dobře ví, jakým způsobem se angažmá nevhodného člověka projeví na výsledcích a kreditu vlády.

Vládní mechanismy jsou založeny na vzájemném vyvažování, jemném předivu vztahů, které umožňují vytvářet potřebný konsenzus. Balancovat a předcházet komplikovaným situacím a výzvám, které přináší doba.

Předchozí spolupráce prezidenta Zemana s premiérem Babišem byla v naprosté většině případů bezproblémová. Oba muži našli rozumný způsob, jak společně dobře vycházet a navzájem si nekomplikovat život. Jejich spolupráce vládu posilovala.

Stejnou věc a stejný přístup uplatňuje Zeman i ve vztahu s premiérem Fialou. Profesionální přístup. Spolupráci. Věcnou debatu nad průběhem a výkonem vlády.

Pochopitelně. V českém prostředí si podobnou věc uvědomí jen málokdo. Nastavení diskurzu, kdy je Zeman po léta ostřelován jako autoritář, antidemokrat, příznivec autokratických režimů, toto nastavení ani neumožňuje. Vystoupit z mediálně vykolíkovaného koridoru úvah je problém. Hodnocení Zemana jsou povětšinou povrchní. Na negativním konstruktu se živí stovky novinářů a politiků, pro které bude jen obtížné pochopit a přijmout, že role prezidenta není a nebyla o jejich výkladech. Ale spíše o zabezpečení činnosti svěřené funkce a úřadu a naplnění jejího poslání.

Komentátoři tak aktuálně blouzní o konci Zemanovy éry, vypovězení kartelu Zeman – Babiš a byli nejspíše upřímně zklamáni, když Zeman doutnající spor o Lipavského jednoduše odmávl.
Zeman názor Fialovi poskytl. A pokud si Fiala Lipavského ve vládě přál, je to nyní čistě otázka jeho volby.

Přísliby prosperitou versus reálná připravenost k výkonu vlády

Pojďme od prezidenta k nastupující vládě.

Ta prozatím více než vlastní výkon předvádí sérii ujišťujících až sebeujišťujících vyhlášení, ze kterých plyne, že Česko se v nejbližších letech změní v oázu demokracie a nekontrolovatelného nárůstu dobra a prosperity.

Co říká zkušenost?

Dobří manažeři nepotřebují halasně vyhlašovat moudra a ohánět se všeobecnými a planými přísliby. Vědí velmi dobře, co mají dělat. Rovnou jednají.

Převzetí vlády procesní optikou

Pokud přebíráte stát, nebo zase pro srovnání, přebíráte korporaci, firmu či chystáte fúzi, začínáte analytikou. Analytika stavu je základním výchozím bodem.

V tomhle ohledu nastupující vláda ohlásila národní inventuru. Proč ne.

e ovšem klasickou a začátečnickou chybou manažerů začít chystat audit až po předávce vlády. Podobně jako je tomu například u firem.

Analýzami práce předchůdců se má zabývat interní auditor po celou dobu fungování společnosti. Při předání vlády má mít nastupující vláda audit připravený a vycházet z něj. Vláda, pokud se nemýlím, po celou dobu seděla v Parlamentu a byla účastna politického provozu.

Odstupující vláda audit také provedla. A předala nastupujícím ministrům podrobné zprávy.

Když to srovnám s korporátní praxí, je naprosto běžné, že nastupující manažer nebo nový ředitel ve firmě provede analytiku stavu firmy během týdne nebo měsíce. Stavu napomáhá setříděná struktura údajů, ze kterých snadno zjistí bilanci, stavy výroby, zakázek a věcně, rychle už při úvodních jednáních rozhodne o nejdůležitějších postupech.
Ve vládě by to mělo být podobné.

Korporátní praxe je v tomhle ohledu poměrně přínosná. Data o stavu podniku jsou strukturována podle standardů EBITDA, k analytice slouží řada osvědčených postupů. Firemní struktura, finanční analýza a rozvaha, analýza obchodů, investic, výroby, SWOT, SLEPT, Porter 5F, EFQM a desítky dalších.

Manažeři, kteří znají svou práci, pochopí z údajů stav firmy velmi rychle a velmi rychle také dokážou navrhnout potřebný postup. Analytika se odehrává rychle a efektivně.
Ale existují i manažeři, kteří tráví stovky hodin analýzami činnosti předchůdců a prohrabáváním desítek tisíc údajů. Ti obvykle sledují jiný cíl. Chtějí se představit v lepším světle než dosavadní management a získat si jednoduše politickou oporu pro rozhodování.

Protože i ve firmách funguje něco jako firemní politika. Sféry zájmů a boje o moc.

V případě vlády je to podobné.

Kromě halasných příslibů rostoucího veřejného blaha, určených veřejnosti, je zároveň nutné zapudit odkaz a výsledky práce politického konkurenta. Tak aby měl v příštích volbách ztížený případný návrat k moci. Zároveň si takto lze vykolíkovat hřiště pro manipulativní výklady sloužící samotnému hodnotiteli.

https://www.facebook.com/plugins/video.php?height=314&href=https%3A%2F%2Fwww.facebook.com%2FAndrejBabis%2Fvideos%2F907546706615222%2F&show_text=false&width=560&t=0

Je to průhledná taktika. A prakticky každý zkušený manažer, investor, majitel se s podobnými věcmi setkal.

Mám za to, že namísto halasných prohlášení je potřeba klást důraz spíše na akceschopnost a samotný výkon ministrů. Na konkrétní kroky vlády. Jejich konkrétní dopad a přínos pro stát a pro lidi.

Co je v danou chvíli nejdůležitější?

Covid. Inflace. Energetická krize. Státní rozpočet.

Při jmenování vlády pojmenoval hlavní okruhy prezident Zeman.

Další postup je možné vysledovat i ze stručného doporučení MMF, poskytnutého Ministerstvu financí. První úkoly jsou jasné a definované.

V oblasti měnové politiky půjde o to, zamezit rizikům plynoucím z příliš rychlého zvyšování sazeb, které by mohlo ohrozit hospodářské oživení.

V oblasti vládních výdajů bude nutné opatrně snížit fiskální podporu, ale zároveň usnadnit transfery plateb a jejich využití institucemi, městy, úřady. Smyslem je nepodvázat vitalitu, která vzešla z vládních výdajů minulé vlády, jejímž cílem bylo nastartovat ekonomiku směrem k moderním průmyslům, technologiím, vědě a obnově infrastruktury.

Vláda by měla zpřísnit nástroje kontroly a obezřetnosti při poskytování a koordinaci daňových pobídek, dotací a úlev. Zlepšit nabídku bydlení a omezit rychle rostoucí ceny nemovitostí pokračující reformou, kde by mohlo výraznou roli sehrát například návrat k družstevnímu investování.

Důležité bude udržet nízkou nezaměstnanost. Vrátit růst mezd na úroveň před pandemií a dál růst mezd podporovat.

https://www.parlamentnilisty.cz/tv/embed?id=839

Podpořit výrazně export očekáváním oživení čistého exportu. Předpokládá se, že do poloviny roku 2022 se vyřeší problémy s dodavatelskými řetězci, které výrobcům a exportérům komplikují život.
Nakonec ve výčtu úkolů svítí nejvíce téma inflace. Očekává se, že inflace způsobená domácími tlaky – oteplováním trhu práce a bydlení, vysokými cenami energií a stejně tak narušením globálních řetězců ekonomické výměny zůstane zvýšená do roku 2022. Vláda se musí pokusit do roku 2023, kdy se očekává odeznění současných inflačních tlaků, provádět vhodnou protiinflační politiku.

Další témata – klima, digitalizace, robotizace, rozvoj infrastruktury – nastartovaná minulou vládou, propojení vědy a průmyslu, ultimátní podpora nových technologií, které by se v budoucnu mohly stát strategickými průmysly Česka, a další okruhy a úkoly v době covidové a postcovidové popisují a navrhují instituce typu OECD. Inspiraci a optimální směr vláda najde vcelku snadno.

Není nad čím příliš dumat. Stačí se pustit do práce.

Rozjezd

Vládní agendy potřebují určitý čas na rozjezd. Britové poskytují nové vládě 100 dní na základní konsolidaci. Stejně tak média dodržují sto dní hájení nové vlády. Je to dobrá praktika.
Česká zkušenost je ale nutně jiná. ODS a další strany tvořily systémovou parlamentní opozici. Už více než rok avizují naprostou připravenost.

Navíc vlády pod taktovkou ODS nejsou neznámou.

V minulosti šlo o vlády, za jejichž působení došlo k rozsáhlé změně a transformaci ekonomik, jejímž výsledkem bylo a je postavení Česka jako druhořadé montovny v rámci globální výměny. Vlády ODS výrazně přispěly k devastujícím následkům pro domácí průmyslovou infrastrukturu. Krachy a bankroty tradičních firem i celých odvětví jsou její vizitkou. Většina českých firem se ocitla v držení zahraničních vlastníků. Dění kolem privatizace odstartovalo prakticky nekontrolovatelnou korupci. Řada skandálů a kauz ukázala, že nepotismus, korupce a drancování státu proniklo až do struktur systému. A stalo se tolerovanou součástí systému.

Bilance polistopadových vlád je tristní. Stát přišel o biliony korun.

Právě korupce, nepotismus, provázanost aktérů na různě spletité sítě lobbistických firem, operujících ve sféře vládních zakázek, nakonec vynesly k moci Andreje Babiše. Který na vymezení vůči všeobecné korupci postavil svůj úvodní politický program.

Korupce

O korupci v souvislosti s vládami ODS se dnes už nepíše. Je to chyba.

Nastupující vláda se tématu korupce příliš nevěnuje ani ve vlastní koaliční smlouvě.

Cituji: „Zavedeme zákony k posílení průhlednosti veřejné správy, prevence a postihu korupce. Jde zejména o jednotnou veřejnou evidenci dotací, rozklikávací rozpočty na úroveň faktur při zachování zásad obchodního tajemství, funkční období státních zástupců a posílení jejich kárné odpovědnosti. Zpřesníme podmínky odvolání nejvyššího státního zástupce.“
Jeden odstavec.

Korupci považuji za jednu z největších rizik nastupující vlády.

https://www.parlamentnilisty.cz/tv/embed?id=835

Vláda je složena z pěti různých koaličních subjektů. Jestliže ve volebním tažení tyto dříve opoziční strany spojila potřeba porazit Babiše a jeho vládu, po převzetí moci společný cíl jednoduše zmizel. A žít z étosu „boje proti oligarchovi“ nelze donekonečna. Při samotném vládním výkonu se dříve či později projeví různorodost přístupů, rozdílných optik a především rozdílných zájmů.

Jak ukazuje slovenská zkušenost, vládní slepenec ze stran s rozdílným zaměřením, který spojuje pouze odpor k politickému protivníku, po nástupu k moci po čase přejde do fáze vzájemných bojů.
Strany si navzájem neposkytují podporu a společný zájem jde často a rychle k ledu.

Přesně takové prostředí i podmínky měla jak předchozí Topolánkova, tak i Nečasova vláda.

Výsledkem byl nakonec příklon k tvrdému hájení vlastních zájmů. Parcelaci příležitostí. A v rychlém sledu nástup různých klientelistických skupin a lobbistů, kde ústředním motivem je pokaždé snaha ukořistit podíl na státních zakázkách. Vládě a premiérovi pak nezbývá než pouze retušovat přešlapy. A čekat, kdy některý z obchodů jednoduše praskne a položí vládu. Jako tomu bylo například s pandury.

Babišova vláda byla k potírání korupce ve vlastních řadách poměrně striktní. V okamžiku, kdy se objevil první pokus o korupční praktiky v hnutí ANO v řadách brněnských zastupitelů během aféry místostarosty Švachuly, Babiš rezolutně zrušil místní organizaci.

Brněnská aféra podnítila rozsáhlou kritiku směřovanou na Jaroslava Faltýnka. Ten přišel o funkci prvního místopředsedy ANO během aféry s plukovníkem Prymulou.

Babiš sám jako ikona protikorupčního tažení byl nakonec obviněn v řadě dnes už ikonických kauz. Čapí hnízdo, neoprávněné čerpání evropských dotací a řada dalších. Problémem těchto kauz je, že ani jedna z premiérových kauz nedospěla k rozuzlení. S odstupem času a právě s jejím neukončením se spíše ukazuje, že ve všech případech šlo o ryze politická zadání. S cílem poškodit kredit Babiše a v rámci politického souboje jej zlikvidovat trestní kauzou.

Podobně jako tomu bylo v minulosti například s Vítem Bártou, kterého v roce 2011 stálo falešné obvinění z uplácení poslanců křeslo ministra dopravy, po kterém následoval rozpad jeho hnutí Věci veřejné. Bártu soud osvobodil v roce 2013, ale v té době už jeho hnutí nebylo možné zachránit. Bárta navíc čelil i dalšímu obvinění z vynesení odposlechů, které bylo soudem uzavřeno teprve tento rok. Samozřejmě, nebylo mu prokázáno žádné obvinění.

Je nutné říct, že Babišův důraz na odmítnutí korupce, směřovaný k vlastním lidem, zafungoval.

Klasická česká korupce s igelitkami, provizemi, desátky, úhlednými vilkami a domečky pro politiky, vystavěnými za peníze státních zakázek, tak jak ji známe z devadesátek, byla výrazně utlumena.
Nyní se ale potenciál korupce znovu vrací. Jestliže Babiš byl schopen si své straníky ohlídat a bylo jasné, že v případě problémů nebo korupce je Babiš ze strany prakticky okamžitě vyrazí, Petr Fiala není v podobném postavení. Je odkázán na koaliční partnery, kteří si z jeho případného nátlaku nemusejí dělat velké vrásky. Odchod jediného člena koalice, s výjimkou Pirátů se čtyřmi poslanci, by znamenal praktiky pád celé vlády.

Tapetáž

Nová vláda nutně potřebuje získat podporu. A změnit obraz z minulosti.

Nejspíše proto Petr Fiala a další tapetují sociální sítě prohlášeními ve stylu: „Naše země se musí vypořádat nejen s pandemií, ale s následky bezohledného populismu předchozích vlád.“ Tím patrně myslí snahu předchozí vlády narovnat bezútěšnou situaci v oblasti platů, důchodů a podpor.

Jindy Fiala postuje statut o potřebě modernizace, cituji: „Jsem přesvědčen, že spolu se nám podaří zemi obnovit, modernizovat a posunout dopředu.“ To vzhledem k enormním výdajům na infrastrukturu, vědu a podporu domácího prostředí předchozí vlády může být víceméně dobrá zpráva. Pokud Fialova vláda posune investice ještě o řád výše, bude to jen dobře.

Případně: „Je naší povinností bojovat za ty, kteří bojují za demokracii a svobodu.“ Tím je zase, v ptydepe vládních vyhlášení míněna podpora neziskovek a vlivových agentů, kteří dláždili nastupující vládě cestu k moci. Protože pokud bychom chtěli podpořit svobodu a demokracii, začít bychom měli například u Juliana Assange.

Konečně máme kompetentní a slušnou vládu

Statuty a veřejná vyjádření představitelů vlády jsou vůbec zábavnou kapitolou. Vyberu za všechny typický povolební statut, pocházející například od paní Pekarové. Ocituji: „Vláda Andreje Babiše rozhazovala peníze, jak jen mohla. Na nás tak připadnou nepopulární, ale nezbytně nutné kroky, kterými tento rozjetý vlak musíme zachránit před blížící se katastrofou. Já ale věřím, že to byl právě ten důvod, proč jste nám v říjnu dali svou důvěru: všichni jsme chtěli a potřebovali změnu. Změnu, která nás vytrhne z područí populismu, ekonomického diletantství a námluv s východními diktaturami.“
Tak jistě.

Vládní výdaje, spojené s koronavirovou pandemií vzrostly u všech vlád světa. Růst vládních výdajů a dluhů je v současné době enormní a platí pro každou zemi. Zpráva a graf Eurostatu k nárůstu vládních výdajů v EU do roku 2020 říká:

„V letech 2001 až 2008 činily vládní výdaje v EU průměrně 46 % až 47 % HDP.

V letech 2009 a 2010 se míra výdajů prudce zvýšila a dosáhla vrcholu 51 % v důsledku finanční krize. Od té doby se míra postupně snižovala, zpět na 47 % v letech 2016 až 2019.

V roce 2020 se opět zvýšila na 53 % v důsledku pandemie covidu-19.

Průměrný nárůst vládních výdajů v Evropě představoval 6 % HDP.

Na tomto grafu si může každý zkontrolovat dynamiku vývoje vládních výdajů. Jak v EU, tak v jednotlivých zemích. Křivka vládních výdajů v celé Evropě má prakticky stejný průběh ve většině zemí. Po roce 2019 začaly vládní výdaje strmě stoupat.

Podobně vliv covidu hodnotí i detailní zprávy OECD nebo ourworldindata.org.

Pekarová tvrdí, že „nastupující vláda nás vytrhne z područí populismu, ekonomického diletantství a námluv s východními diktaturami“.

V minulém článku, na příkladu Vystrčilovy cesty na Tchaj-wan, uvádím geopolitické souvislosti našich relací k Číně nebo k Rusku. S důsledky vyplývajícími ze zdejší aktivistické politiky. Dnes je jasné, že většina evropských států ve vztahu s Čínou i Ruskem posiluje. Je specifikem této vlády, že se od počátku staví proti win-win spolupráci s východními zeměmi, ač pro to není ani důvod, ani to po nás nikdo nevyžaduje. Globální ekonomická spolupráce s Čínou i Ruskem je realitou dnešního světa. Náš přihlouplý, domácímu publiku určený aktivismus zemi vysloveně a dlouhodobě poškozuje. (Analýza pro ParlamentníListy.cz, 27 minut čtení.)

Posledním tématem statutu je důvěra veřejnosti ke koalici SPOLU.

Důvěru trojkoalici SPOLU dalo ve volbách 27,79 % voličů. ANO, které kandidovalo samostatně a skončilo druhé, získalo 27,12 % voličů. Což znamená pozoruhodně stejný výsledek. Ve volbách díky volební reformě, iniciované Ústavním soudem osm měsíců před volbami propadlo přes milion hlasů.

Těžko říct, z čeho paní Pekarová usuzuje, že „všichni jsme chtěli a potřebovali změnu“.

Aktuální průzkumy hovoří jasně. ANO opět vede.

Proč se tím zabývám? Statuty na Facebooku?

Metoda příslibu provází každou vládu.

Je běžné, že každá vláda se potřebuje vymezit proti předchozí vládě a zároveň formulovat veřejně svůj postoj. Ujistit sympatizanty a podporovatele. A ostatním lidem impritovat do myslí hodnotový rámec, ve kterém se vláda pohybuje.

Problém je, že tohle prakticky nikoho nezajímá.

Lidé nepotřebují další přísliby, výzvy a ujišťování, že s nástupem nové vlády přijde jakási „změna“, ve které se Česko stane zemí směřující na obmyslný demokratický Západ. My demokracií jsme. V tom problém není.

Lidé chtějí vidět výsledky.

Vláda před volbami setrvale ujišťovala, že je na vládnutí dobře připravena.

Dobře. Pojďme v telegrafickém průletu probrat několik momentů charakterizujících jednání a optiku nastupující vlády.

https://www.facebook.com/plugins/video.php?height=323&href=https%3A%2F%2Fwww.facebook.com%2Fpetr.fiala1964%2Fvideos%2F216612747301970%2F&show_text=false&width=560&t=0

Nová energie v úřadech

Jako první, určující moment pro styl vládnutí nové vlády byla vzrušená debata o obsazení pozic předsedů a místopředsedů Sněmovny. Ukázalo se spíše v symbolické než praktické rovině, že vláda, která nominálně pléduje za demokratické způsoby, přistoupila k obsazování pozic místopředsedů Sněmovny podivným způsobem.

Role místopředsedů je jasná. Vedení schůzí Sněmovny. A případné zastupování. Pět místopředsedů by na takový úkol mohlo stačit. Vláda nejdříve navrhla zvýšení počtu místopředsedů z pěti na šest. Sama obsadila post předsedy Sněmovny paní Pekarovou za TOP 09 a roli prvního místopředsedy svěřila Věře Kovářové za STAN. Zbývajících šest postů místopředsedů rozdělila tak, že čtyři obsadila vládními nominanty. Zbylé dva posty nabídla opozici.

ANO na místopředsedu Sněmovny navrhlo Radka Vondráčka, který dosud plnil roli předsedy Sněmovny. Byla to pochopitelná volba. Vondráček vedl sněmovní schůze čtyři roky s přehledem. V rozhovoru pro ČT24 paní Pekarová uvedla, že podle ní Vondráček Sněmovnu špatně reprezentoval.

Měla na mysli kytarovou vsuvku a vadil i zdvižený prostředníček, kterým Vondráček obdařil kolegu z ANO při jejich vzájemné kamarádské výměně. Gesto nebylo určeno opozici a nemělo účel poškodit politické konkurenty.

Vondráček je klidný, tolerantní a vtipný člověk. Roli člověka, který řídí schůze, hravě naplní. Jeho provinění je… spíše úsměvné než kritické.

Pro příkré soudy paní Pekarové existuje i jiné vysvětlení. Vondráček byl nepříjemným soupeřem, především ve schopnosti zvládnout a ukočírovat často složité a vypjaté situace, které se ve Sněmovně vyskytují. Eventualita, že při řízení schůzí by mělo plénum jednoznačné srovnání, bylo pro Pekarovou jednoduše nepřijatelné.

Nakonec se rozdíl ukázal už během první schůze, kterou vedla pirátka Richterová. Zmatený projev, chaotické řízení schůze ukazují, jak je vláda na role připravena.

Kousavě k tomu poznamenám, že bych stokrát raději viděl při řízení Vondráčka, který si ze sebe umí udělat legraci, než militanta, jehož prakticky každý druhý výrok má potenciál rozbouřit celou společnost. Nebo zmatenou pirátku, která nezvládá základní úkony.

Nedosti na tom, post posledního místopředsedy je dosud neobsazen. Nominace Karla Havlíčka byla zamítnuta. Stejně jako nominace Tomia Okamury za SPD. ANO solidárně apelovalo, aby byl do role místopředsedy nominován i zástupce opoziční SPD, což Pekarová opět striktně odmítla.

Hovoříme o demokratických pravidlech? Skutečně.

Michalik

Jiným, podobně vtipným příběhem byla nominace kandidáta na post ministra průmyslu za STAN, pana Věslava Michalika. Michalík je podnikatel a velmi schopný člověk, který měl na obtížném postu vystřídat úspěšného Karla Havlíčka. Volba byla v zásadě správná. Do okamžiku, kdy Deník N přinesl podrobnou zprávu o kyperských fondech, půjčkách a možném střetu zájmů, ve kterých Michalik figuruje.

Vláda, která si v závěru předvolební kampaně notně pomohla obviněním Babiše v kauze Panama Papers, již rozpoutala zakladatelka a ředitelka serveru Investigace.cz paní Holcová, vyšuměla po volbách naprosto do ztracena. Ukázalo se, že jde o obyčejnou kachnu. Nicméně kauza, spuštěná tři dny před volbami, stála Babiše nejspíše vítězství ve volbách.

Nabídnout v takové situaci nominanta, který parkuje své peníze v kyperských fondech, značí naprostou ztrátu soudnosti. Pan Michalik odstoupil.

Pekarová, Rakušan a další se snažili z dané situace vybruslit prohlášeními ve smyslu, že Michalik nezačal hovořit o kampani, účelovce a honu médií a odstoupil. S poukazem na Babiše, který se štvanicím kolem Čapího hnízda a kauz evropských dotací vzepřel a bojoval.

„Slibovali jsme změnu politického stylu a podle toho jednáme.“ Hm. Možná by stačilo nominovat kandidáta, který neparkuje byznys na Kypru. A nespoléhat na to, že kauzu nikdo neotevře, jak záležitost komentuje Neovlivní.cz.

Padni, komu padni

Na kauze pana Michalika byl důležitý podstatný moment. Když dám stranou omluvná a vysvětlující prohlášení vládního ansámblu, média zareagovala promptně a přesně.

V zásadě trvalá, vytrvalá a tvrdá kritika předchozí Babišovy vlády nastavila laťku, jak přistupovat k vládním úředníkům a politice. Považuji to za cenné. A myslím si, že tento ostrý kurz je nutné udržet.

Protože opuštěním ostrého kurzu a tolerancí k nastupující Fialově vládě by média jednoznačně prokázala, že jsou stranící. Stranící média neplní roli v demokratickém systému.

Systematicky nastavený dvojí metr ve vnímání politiků je v českém prostředí normou. Je čas to změnit. Síla médií spočívá v jejich striktní nezávislosti. Objektivních soudech, systémem padni, komu padni. Kauzách, které vyústí v konečné řešení. Nikoliv v provokovaných kauzách, které se nakonec ukážou jako instrument, kterým média podporují tu či onu stranu politického zápasu.

Sponzoři STAN

Vtipné nakonec je, že záhy po skončení kauzy Michalik vyplula pro STAN další nepříjemná kauza.

Podivné dary na účtu STAN. A zjištění, že straně chodí statisícové částky od „kyperských“ firem.

Předseda Starostů Vít Rakušan záležitost okomentoval způsobem, kdy „odmítá, že by firmy mohly čekat, že si takto koupí vliv na politickou stranu“. Zakroutím hlavou. Vláda ještě v rolích opozice naprosto nekompromisním způsobem útočila na Babiše v rámci jeho jednotlivých kauz. Aby vzápětí po nástupu k moci dělala prakticky totéž. A měla tytéž problémy.

Policejní prezident

První den po nástupu Víta Rakušana do úřadu ministra vnitra rezignoval policejní prezident Jan Švejdar. Čerstvý ministr vnitra jej k tomu nepřímo vyzval. Aniž mu sdělil své důvody.
Ocituji Novinky.cz. Rozhodnutí rezignovat popsal generál Švejdar slovy. „Dospěl jsem k názoru, že moje další setrvání ve funkci není žádoucí.“

Rakušan údajně neměl k práci policejního prezidenta žádné výhrady. Ale jak sám nakonec připustil: „Je pravda, že jsme měli témata, kde jsme se evidentně neshodli nebo neshodli jsme se úplně.“

Věcně řečeno, nový ministr vnitra se potřeboval zbavit respektovaného šéfa policie.

https://www.parlamentnilisty.cz/tv/embed?id=836

Rezignace Jana Švejdara vzbudila velkou nevoli v řadách policistů. Generál Švejdar je profesionál, otevřený a přímý člověk s velkým respektem v policejním sboru. Pokud se bude vláda chovat tímto způsobem, dělá jak v politické, tak i manažerské rovině velké chyby. Od prvního dne ve vládě.

Role a stabilita institucí je základem fungování státu. Ministr má samozřejmě právo vyměnit neschopného úředníka nebo zástupce instituce, který neplní dobře svou roli. Ale v případě Jana Švejdara o nic podobného ani v náznaku nešlo. Je to velmi špatný signál směrem k institucím.

Problém ale bude i v něčem jiném.

Vláda byznysu

Vláda v čele s ODS je připravena podporovat primárně byznys, horní decil a horní percentil. A byznys, bohatí a úspěšní budou naopak podporovat tuto vládu. Je to zřejmé v logice Fialova prohlášení z volebního kongresu ODS 2021.

Principiálně je tato vládní sestava nastavena na podporu vybraných segmentů společnosti. Fiala to na kongresu ve svém jinak bezchybném a burcujícím projevu vyjádřil explicitně.
„Jsme tu pro všechny. Ale neobracejme se na všechny. Jsme politická strana. Oslovujme naše voličské skupiny, oslovujme lidi, kteří chtějí žít ve svobodě, kteří chtějí, aby věci fungovaly, aby je stát neobtěžoval, aby je chránil, ale nespoutával, aby jim vytvářel prostor pro jejich vlastní život. Na naše voliče se musíme soustředit, jejich zájmy hájit, jejich budoucnost zajišťovat.“

Ve Fialově vyjádření je zjevný rozdíl oproti předchozí vládě. Babišova vláda, ANO se sociální demokracií a podporou komunistů, se soustředila na vitalizaci a zlepšení postavení rozsáhlých voličských skupin. Na rozvoj infrastruktury. Investice do chodu státu. Nápravu stavu podfinancované veřejné správy a institucí. Jak v úřadech, institucích, školách, vědě. Babiš se soustředil na podporu lidí, kteří byli za předchozích vlád na okraji zájmu. Vytěžovaných tříd, nižší a střední třídy, pracujících, kterým dokázala změnit především platové podmínky. Důchody.
Byl to krok správným směrem.

Moderní politiky by měly být založeny na široce uplatňovaném společenském konsenzu. Není smyslem politiky vybudovat dravčí rozkastovanou společnost sociálního a ekonomického darwinismu. Smyslem je budovat stát pro lidi. Platí, že pokud chcete, aby stát fungoval, musíte se umět o lidi nejprve postarat. S časovým odstupem a investicemi do prostředí a do lidí se vrátí důvěra v ekonomiku a stát. Instituce, úřady a stát začnou fungovat správně a budou dobře plnit svou roli. Vitalizace prostředí, kvalitní platy, důstojné podmínky pro život nastartují spirálu růstu. Jak ve spotřebě, tak v daňových příjmech, tak v tvorbě příležitostí trhu.

Ale tuto politiku bude teprve potřeba znovu a již systematicky nastavit a prosadit.

Petr Fiala se ve svém politickém směřování hluboce mýlí.

Podnikatelé, movití, kreativní a byznys sami o sobě stát nevytrhnou. Nezmění dlouhodobé subalterní nastavení české ekonomiky. Podnikatelé mají především úspěšně podnikat. Kreativní lidé tvořit. Panuje naprostá shoda, že byznysu a podnikání má stát překážet co nejméně. A naopak stát má posilovat uplatnění podnikatelů, podporovat jejich schopnosti a podporovat podnikatelské prostředí a projekty. O tom není sporu.

Ale stát je o něčem jiném. Podnikatelské projekty uspějí zpravidla nejlépe v prostředí ekonomik, které se rovnoměrně rozvíjejí. Vytváří silné, dobře saturované, dobře motivované prostředí, ve kterém nachází uplatnění i příležitosti naprostá většina lidí.

Společnost musí růst rovnoměrně. Za akceptace, spoluúčasti všech tříd a kast, kdy zároveň platí, že lidé musejí získávat z provozu systému poměrný přínos a benefity. Všichni. Nikoliv jen vybraná kasta.

Podle mě se názor a optika Fialy a ODS příliš neliší od někdejších komunistů. Jak kdysi řekl Brežněv Dubčekovi po zavlečení vlády do Moskvy na počátku okupace v roce 1968: „Sáša… nemysli na všechny. Mysli na komunisty. Jediný, o koho jde, jsou komunisti.“

Dnes tedy pro změnu půjde o bohaté, byznys a podnikatele. Stará, odvěká praktika logiky moci, logiky zastupování a zájmů. Jen v jiné podobě.

Co je potřeba dál. Výzva pro opozici

Fialova vláda se na příští čtyři roky pokusí změnit směr. Od zájmů obyčejných lidí směrem k zájmům korporací. Opozice nesmí zůstat sedět v parlamentních lavicích pouze coby parta křiklounů komentujících vládní přešlapy. Opoziční válečný pokřik je do jisté míry úkolem opozice.

Ale čas musí být využit jinak. Jiným způsobem.

Je nutné začít tvořit plán B. Teď. Nikoliv půl roku před volbami.

Vláda bude mít nepopiratelnou podporu v médiích. V byznysu. V rozsáhlé síti relací umožňující prosazovat vládní politiku, získávat podporu a postupně manévrovat českou společnost do jediného správného názoru, spočívajícího v odevzdané podřízenosti zahraničnímu kapitálu, nadnárodních institucí, odevzdanosti osudu, ve kterém podnikatelský kapitalismus je jedinou správnou cestou do budoucna.

Vláda bude mít i podporu různých nadnárodních aktérů, jejichž zájmy se dotýkají nebo prolínají v rámci České republiky. Bude prosazovat jejich zájmy.
Vládě půjdou na ruku veřejnoprávní média.

Pro opozici, jak parlamentní, tak mimoparlamentní, jsou cestou do budoucna kulaté stoly.

Nemá smysl čekat, až zahřmí. Je potřeba systematicky vytvářet společenské platformy, nezávislá média, diskuzní panely a komunikační platformy, kde se mohou postupně vytvářet obsahy směřující k vytvoření koncepce veškerých kapitol správy státu.

Nemá smysl, aby se každá jednotlivá platforma pokoušela postihnout veškerý rozsah veřejné správy.
Na to nebude mít jednotlivá strana nebo hnutí energii, čas, peníze ani lidi.

Cestou je spíše specializace. Zemědělství, zdravotnictví, kultura, právo, obrana, věda nebo byznys… V jednotlivých kapitolách by měla mít opozice schopné a erudované lídry, kteří zveřejní své názory, a v diskuzích, panelech a kulatých stolech by je měla mít možnost konfrontovat jak s veřejností, tak s odbornou a fundovanou kritikou.

Nemluvíme jen o levici, která aktuálně leží na krovkách. Mluvíme i o ANO, SPD, o pravicových, konzervativních, vlasteneckých a také alternativních proudech společnosti i politiky. My se musíme začít setkávat, jednat, navzájem férově prozkoumávat možné názorové průniky a fundovaně debatovat nad správou státu.

Tato vláda má mandát na čtyři roky. A je otázka, jestli vůbec dovládne do konce.

Není čas na opoziční lenošení. Je potřeba okamžitě začít pracovat.

Vytvořit koncepci, jak řídit stát jako stát. Česko jako úspěšnou zemi. Tak jak o ní uvažovali Masaryk, Beneš, Švehla, Baťa a další.

https://www.parlamentnilisty.cz/tv/embed?id=834

sdílet na