Ben Kuras: Úder Ukrajině, ze západu. Vraždící migrant? Jednoduché. Kdo ničí klima

18.11.2021 8:12 | Analýza

OBZOR BENJAMINA KURASE „Vyberte si, zda chcete svobodu Ukrajinců, nebo ruský plyn,“ cituje spisovatel Benjamin Kuras britského premiéra Borise Johnsona. V pravidelném shrnutí globálních událostí se zabývá migrační krizi na polských hranicích a také faktem, že terorista, který způsobil útok v Liverpoolu, měl být už z Británie dávno vykázán. S migranty si nejlépe poradilo Portugalsko, které je prostě posílá zpět, uvádí Kuras pro ParlamentníListy.cz. Přidává též, kolik tun oxidu uhličitého se sneslo na Glasgow v době „klimatické konference“.

Po dvou týdnech v Glasgowě skončila konference ekologických katastrofistů COP26. S jakými výsledky, závěry, dozvuky nebo kritikami?

„Nulovou emisi sprostých slov,“ slíbila Greta Thunbergová, když dostala vynadáno za sprosté nadávky z prvního dne. I tak konferenci klasifikovala jako „jen další bla-bla-bla“. Od prorokyně brzkého konce světa bychom takovou klasifikaci měli brát vážně, takže si shrňme, čeho se na ní dosáhlo, respektive nedosáhlo. Vlastně toho ke shrnutí ani moc nemáme. Nedosáhlo se hlavně navrhovaného zákazu uhlí, nad čímž se předseda konference málem rozbrečel. Zastavila to Indie, která by bez uhlí musela zhasnout a nikdo ji k tomu donutit nemůže. Tak se na to téma hezky kreativně zaslovíčkařilo. Návrh, aby se uhlí úplně vyfázovalo („phase-out“), se změnil v postupné ufázovávání („phase-down“), a to ještě bez konkrétního postupového plánu. Takže Indie je z obliga a spolu s Čínou bude dál pálit uhlí ostošest. Dokonce i Austrálie si pochválila, jak se podařilo zachránit práci jejích havířů.

Konkrétního se nedohodlo nic, co by kohokoli k čemukoli zavazovalo, závěrečné prohlášení k lecčemu jen vyzývá, naléhá a žádá. Teda ano, dohodlo se, že se příští rok všichni znovu sejdou na další poplk. Rozumějme, sletí se soukromými tryskáči, jejichž letošní uhlíkovou stopu list Scotsman odhaduje na dvojnásobek předloňské a čtyřnásobek konference v roce 2015. Počáteční kalkulace britské vlády uvádí, že na Skotsko se jejich příletem sneslo 102 500 tun CO². Mezi 39 tisíci účastníky k tomu přispěl i princ Charles letící osobním letounem z Říma opět varovat, že planetě zbývá rok života, jestli okamžitě nesnížíme uhlíkovou stopu. Borisi Johnsonovi patří pochvala, že soukromě letěl jen z Glasgowa do Londýna, aby stihl soukromou večeři s novináři. 

Delegáti zemí, jimž se říká „rozvojové“, přišli opět s návrhem, aby jim Západ přizpůsobování klimatickým změnám hezky šupem zafinancoval ještě o něco líp, než těmi 100 miliardami dolarů, které slíbil posledně (a nedodal). Západní země s vědomím, že by se ožebračily, zatímco třetí svět by bohatl, na to odpověděly slibem, že si o tom příště opět poplkají, s předložením „posílených cílů“, neboť „uznávají, že větší podpora rozvojovým zemím by jejich činům mohla přidat na ambicích“. I když vědí, že nepřidá. A tak se nakonec možná Indie stane zachránce lidstva před chiliastickým zešílením. My zas budeme mít na koho svést, jestli se nám to nepodaří. A připomínat si vysvětlení Voskovce a Wericha, že slovo chiliasmus je odvozeno od víry, že svět se ke konci chýlí.

Zatímco ekologisté straší působením lidské činnosti na změny klimatu, ignorují jiné ohrožení planety, totiž její znečišťování nezničitelnými plasty. To je prý stonásobně horší, než se dosud myslelo. Jak se na to přišlo, jak působí a co to znamená?

Již několik let na to upozorňuje konzervativní britský deník Daily Mail, jejž mnozí označují za „bulvár“, třebaže patří mezi nejlépe informované – právě v tématech často nepohodlných a nepříjemných.

O obrovských ostrovech plastových lahví velikosti Španělska v oceánech a hustých plastových hladinách zátok a řek v Asii už psal mnohokrát. Teď zveřejnil souhrn vědeckých studií několika univerzit, mimo jiné New York, Portsmouth a Utrecht. Dozvídáme se z nich, jak plasty poškozují nejen životní prostředí, ale přímo lidské zdraví. Ví se už nějakou dobu, že z nich unikají jedovaté mikroplasty a nanoplasty v mořích, kde je vstřebávají ryby, které my pak jíme. Nacházejí se v třetině ryb vylovených britskými rybáři. Poletují nám i ve vzduchu a my je vdechujeme. Vědci varují, že ohrožení by mohlo být tak velké, jako kdysi u azbestu. Vdechujeme jich až 7 tisíc denně. Kojenci je navíc vcucávají z plastových dudlíků, čímž jich do sebe dostávají několikanásobně víc než dospělí. Přímými dlouhodobými zdravotními následky jsou různé alergie, cukrovka, artritida, snížený počet spermií, rakovina. Za posledního půl století se využití plastů na planetě zdvacetinásobilo. Každý rok jich vyhazujeme do prostředí 380 milionů tun, a vyrábíme jich stále víc. Z toho 12 milionů tun se dostává do moří, kde zabíjejí živočichy. Nikdy z přírody nemizí, ale štěpí se na jedovaté částice, některé tak malé, že neviditelné. Máme je v obalech, barvách, oděvech, kobercích, záclonách, automobilech, počítačích, domácím zařízení, zdravotnických potřebách, a dokonce i v lécích. A dnes samozřejmě v tom nekonečném množství anticovidových náhubků. Poletují ve vzduchu a snášejí se s deštěm. A uvnitř místností je jich ještě 60krát víc než venku. Právě doma a v práci můžeme vdechovat až těch 7 tisíc mikroplastových částic za den. Pijeme je s vodou plastově balenou, a v menší míře už i vodovodní.  

To zní jako bezprostřednější a hlavně prokazatelnější ohrožení než klima. Jak to, že se tím ekologické konference nezabývají tolik, jako klimatem? A co se s tím dá dělat?

Asi se toho žádní urputníci neujali proto, že z toho nejde udělat abstraktní pseudonáboženskou hysterii s totalitním směrováním, ani kolosálně vydělávat na „horkém vzduchu“. Ale na rozdíl od klimatu by se s tím dalo pohnout okamžitě omezením spotřeby plastů. Proč třeba musí být každý kousek potravy v supermarketech balen v plastu? Itálie už dávno v supermarketech balí zboží do pytlíků bioodegradabilních, čili vyráběných z organických látek, čili v prostředí rozpustných. Jejich výroba, nebo třeba i jen dovoz, by přece mohly být dobrý byznys i zde. Některé země tvrdě pokutují vyhazování plastů do prostředí. Obojí by se dalo celosvětově zavést ihned a bez slétání na kongresy.

Na polsko-běloruské hranici se schyluje k ostrému konfliktu, který by mohl vyústit ve střet NATO nejen s Běloruskem, ale i s Ruskem, které Bělorusko podporuje a navíc pořádá manévry na ukrajinských hranicích. Mají ty dvě události souvislost?

Polsko, jehož běloruskou hranici se snaží prorazit 4 tisíce migrantů, převážně mužů ve vojenském věku a vyzbrojených údajně ne už jen kameny, které házejí na polské policisty a vojáky, ale i řeznými zbraněmi vyfasovanými od Bělorusů, požádalo Litvu a Lotyško o společné vyhlášení článku 4 Severoatlantické smlouvy. To je článek o vzájemné pohotovosti, po němž už může následovat článek 5 o společném vojenském zákroku. Aby ubránili celou délku hranic, povolali Poláci už 15 tisíc vojáků. I přesto se do Polska jednotliví migranti dostávají. Malou jednotkou jim přispěla i Británie, spíš symbolicky, aby dala najevo, že jde o hranice NATO. A to Putin asi vzal na vědomí – tedy nedotknutelnost Polska– a podpořil Lukašenka jen slovně, ale asi se tím náramně baví: „Když jste ochotní platit za zadržování migrantů Turecku, plaťte i Bělorusku.“

Manévrováním u Ukrajiny si Rusko asi jen testuje, do jaké míry Západu záleží na Ukrajině, a zda je kvůli ní ochoten riskovat vojenský konflikt. Ale k tomu asi nedojde, soudě podle Johnsonova typicky břitkého komentáře „vyberte si, zda chcete svobodu Ukrajinců, nebo ruský plyn“.      

S migrací má problém i Johnson, proudí mu tam přes La Manche stále po stovkách denně z Francie, která se jich ráda zbavuje. Navíc se mu v Liverpoolu vyhodil do povětří další islámský terorista při zmařeném pokusu zabít desítky, možná stovky lidí. Byl to imigrant, který ani nebyl v hledáčku bezpečnostních složek. Změní to britskou imigrační politiku?

V jednom dni už příliv migrantů z Francie dosáhl tisícovky. Johnson si myslí, že to vyřeší výzvou, aby Británie „byla bdělá“. Ale jediná změna politiky, která by fungovala, je přestat imigrantům poskytovat štědrou podporu a vracet je domů. A nenechávat jejich žádosti o azyl tahat několik let na účet daňových poplatníků. Jedinou západoevropskou zemí, kterou toto jednoduché řešení napadlo, je Portugalsko, a výsledek je, že má přibližně stejné procento muslimů jako Česko, třebaže je ze severní Afriky stejně snadno dosažitelné, jako Španělsko nebo Itálie. Ten imigrant liverpoolský tam byl už sedmý rok, s azylem několikrát zamítnutým, a přesto nevykázán. Hromadné vraždě zázrakem zabránil taxikář, který ho vezl na místo činu, ale duchapřítomně zavčas z taxíku vyskočil a jeho tam zamkl. Z exploze takto izolované uvnitř auta sám vyvázl jen s malým zraněním. K výbuchu došlo před porodnicí, kde mohl zabít desítky matek a nemluvňat. Jenže dodatečně se přišlo na to, že jeho skutečným terčem měl být sousední kostel, kde zrovna probíhala hojně navštívená bohoslužba za padlé ve světových válkách. Byl to prý konvertita z islámu na křesťanství, a kostel, který chtěl vyhodit do povětří, byl zrovna ten, který ho jako křesťana přijal. Byl napojen na skupinu džihádistů, po explozi pozatýkanou. To jen tak pro ilustraci, jak nepředvídatelný islámský terorismus může být.

Jednou z rozvojových zemí žádajících financování boje proti klimatickým změnám je Afghánistán. Není v tom trocha sarkasmu?

Afghánci prokazují nečekaný smysl pro humor, vzhledem k tomu že mají uhlíkovou stopu téměř nulovou, takže by ji těžko mohli nějak účinně „vyfázovávat“. Ale určitě by to dokázali nějak papírově ošvindlovat, jako tu svou slavnou armádu 300 tisíc ozbrojenců. Teď se totiž zjišťuje, že to většinou byli vojáci existující jen na papíře, aby za ně mohla „prozápadní“ vláda kasírovat. Sdělil to médiím bývalý afghánský ministr financí. Což konečně vysvětluje jak to, že armáda se tak rychle rozsypala a Tálibán projel Afghánistánem jako nůž máslem. A taky to vysvětluje, kde prezident vzal ty miliony dolarů cash, s nimiž zavčas prchl. 

Jaké nové absurdity nám tentokrát připravili wokeisté a cancelculturisté?

Londýnská National Gallery rozjela projekt identifikace obrazů, jejichž dárci nebo mecenáši měli něco společného s otrokářstvím. Tak se teď můžeme dovědět, že třeba Leonardův obraz „Madonna ve skalách“ koupila galerie od jistého Henryho Howarda osmnáctého hraběte ze Suffolku, jehož předchůdce v 17. století vlastnil otroky. Raffaelův obraz „Svatá Kateřina alexandrijská“ zase kdysi patřil jistému Williamu Beckfordovi, který vlastnil plantáže na Jamajce. Okolo 40 obrazů včetně Botticelliho Raffaela a Rembrandta kdysi patřilo různým otrokářům a plantážníkům v Karibiku. Co s nimi galerie udělá, zatím oznámeno nebylo, ale už si někdo zavtipkoval (nebo myslel vážně?), zda by se neměly jako kompenzace za otroctví darovat hnutí BLM.

 obvyklá komedie týdne?

Borisův otec Stanley Johnson, bývalý poslanec a nyní jedenaosmdesátiletý důchodce, byl obviněn, že v roce 2003 na stranické konferenci plácl po zadku poslankyni nyní devětačtyřicetiletou Carolinu Nokesovou se slovy „vy máte ale pěkné sedadlo“. On si na nic takového prý nevzpomíná a o poslankyni Nokesové nikdy neslyšel. Politologové spekulují, proč se to vytáhlo právě teď a jaký dopad by tomohlo mít na Borisovo premiérství potažmo konzervativní vládu. 
https://bit.ly/3CnuvpX

sdílet na