Alastair Crooke: Může Trump zachránit Ameriku před ní samou?

Alastair Crooke / 11.1.2025

Ruský ministr zahraničí Lavrov minulý týden odmítl vznášené mírové návrhy Trumpova týmu pro Ukrajinu jako neuspokojivé. Ruský názor v podstatě zní, že volání po zmrazení konfliktu se přesně míjí účinkem: Z ruského pohledu se takové nápady – zmrazený konflikt, příměří a mírové síly – nedají považovat za typ dohody založené na smlouvách a „velkém obrazu“, kterou Rusové prosazují od roku 2021.

Bez udržitelného, trvalého ukončení konfliktu budou Rusové raději spoléhat na výsledek na bojišti – i za cenu vysokého rizika, že jejich odmítnutí přinese pokračování eskalačního – dokonce jaderného – amerického popichování.

Otázka spíše zní: Je vůbec možný trvalý mír mezi USA a Ruskem?

Smrt bývalého prezidenta Jimmyho Cartera nám připomíná bouřlivou politickou „revoluci“ sedmdesátých let, která se vtělila do textů Zbigniewa Brzezinského, Carterova poradce pro národní bezpečnost – revoluci, která sužuje vztahy mezi USA a Ruskem od té doby až dodnes.

V Carterově éře došlo k zásadnímu zlomu, když Brzezinski vynalezl zbraňový identifikační konflikt a prosazoval tytéž identifikační nástroje – aplikované v širším měřítku – s cílem dostat západní společnosti pod kontrolu technokratické elity „[praktikující] nepřetržitý dohled nad každým občanem … [spolu s manipulací elity] s chováním a intelektuálním fungováním všech lidí ….“.

Brzezinského zásadní knihy zkrátka obhajovaly řízenou kosmopolitní identitní sféru, která by vyměnila komunitní kulturu – tj. národní hodnoty. Právě v nepřátelské reakci na tuto technokratickou „řídící“ vizi můžeme hledat kořeny dnešních potíží, které propukly všude a na všech globálních frontách.

Jednoduše řečeno, současné události jsou v mnoha ohledech opakováním bouřlivých sedmdesátých let. Dnešní pochod k antidemokratickým normám započal zásadní knihou Trilaterální komise Krize demokracie (1975) – předchůdcem WEF („Davosu“) a Bilderbergu – s (slovy Brzezinského) mezinárodními bankami a nadnárodními korporacemi korunovanými jako hlavní tvůrčí silou na místě „národního státu jako základní jednotky organizovaného života člověka“.

Brzezinského zkreslený pohled na Rusko nebyl ničím novým. Spíše sahá až k Hudsonovu institutu v sedmdesátých letech a k senátorovi Henrymu „Scoopovi“ Jacksonovi, dvojnásobnému kandidátovi na demokratickou nominaci pro prezidentské volby v letech 1972 a 1976. Jackson (norského původu) prostě nenáviděl komunismus; nenáviděl Rusy a měl velkou podporu v Demokratické straně.

Brzezinski, původem Polák, sdílel rusofobii Scoopa Jacksona. Přesvědčil prezidenta Cartera (v roce 1979), aby do Afghánistánu dosadil radikalizovanou, džihádistickou identitární kulturu, která by atakovala sekulární socialistickou kulturu Kábulu, podporovanou Moskvou. Výsledek afghánské války byl následně líčen jako obrovské americké vítězství (což nebyl).

Přesto – a o to jde – toto tvrzení o vítězství nicméně podpořilo představu, že islámští povstalci jsou ideálními „řešiteli“ v projektech změny režimu (a je tomu tak dodnes, jak jsme toho svědky v Sýrii).

Brzezinski však měl pro prezidenta Cartera ještě další radu. Ve své Velké šachovnici z roku 1997 Brzezinski tvrdil, že Amerika a Kyjev by potenciálně mohly využít starobylé kulturní a jazykové složitosti (jako tomu bylo v Afghánistánu) a vytvořit tak kloub, kolem něhož by se mohla rozpustit síla heartlandu tím, že by se Rusku odepřela kontrola nad Ukrajinou:

„Bez Ukrajiny by se Rusko nikdy nestalo mocností heartlandu, ale s Ukrajinou by se Rusko mohlo stát a stalo by se mocností heartlandu,“ trval na svém. Rusko se musí zaplést do podobné ukrajinské kulturně-identitní bažiny, obhajoval.

Proč bylo toto politické rozhodnutí tak škodlivé pro vyhlídky na konečný mír mezi USA a Ruskem? Bylo to proto, že Kyjev, podněcovaný CIA, prosazoval zcela falešné identitární tvrzení, že „Evropa končí na Ukrajině“ – a že za ní leží „Slované“.

Už jen tato manipulace umožnila Kyjevu proměnit se v ikonu totální kulturně-identitární války proti Rusku, a to navzdory skutečnosti, že ukrajinský jazyk (správně nazývaný rusínština) není germánský jazyk. Ani mezi současnými západními Ukrajinci nelze nalézt žádnou vikingskou (germánskou) DNA.

V touze podpořit Kyjev a zavděčit se Bidenovi skočila EU na tento ukrajinský strategický revizionismus: „Ukrajina“ vytvořená jako „evropské hodnoty“ bránící se „ruským“ (asijským) hodnotám. Byl to pól, i když falešný, kolem něhož se mohla vytvořit evropská jednota v době, kdy se ve skutečnosti jednota EU rozpadala.

Je tedy možný „udržitelný mír“ s Ruskem? Pokud by se o něj mělo usilovat ve smyslu snahy o udržení Ukrajiny jako válečnického průlivu „Evropy a jejích hodnot“ proti „regresivní slovanské sféře“, pak mír není možný. Jeho nosný předpoklad by totiž byl zcela falešný a v budoucnu by zcela jistě vedl k obnovení konfliktu. Moskva by takovou dohodu téměř jistě odmítla.

Mezi americkou veřejností však narůstá znepokojení, že válka na Ukrajině se zdá být uzamčena do věčné eskalace, přičemž veřejnost se hmatatelně obává, že Biden a „jestřábi“ v Kongresu vedou USA směrem k „jadernému holocaustu“.

Máme se – lidstvo – nadále potácet na pokraji zkázy, pokud bude Trumpova „dohoda“ – úzce omezená na Ukrajinu – v Moskvě odmítnuta? Naléhavost zastavit skluz směrem k eskalaci je zřejmá; prostor pro politické manévrování se však neustále zmenšuje, neboť nutkání washingtonsko-bruselských jestřábů zasadit Rusku smrtící úder není vyčerpáno.

Viděno z perspektivy Trumpova týmu je však úkol vyjednávání s Putinem všechno, jen ne přímočarý. Západní veřejnost prostě nikdy nebyla psychologicky nastavena tak, aby očekávala možnost vzniku silnějšího Ruska. Naopak, snášela, jak se západní „experti“ vysmívají ruské armádě; jak očerňují ruské vedení jako neschopné; a jak je jeho vedení v jejich televizích prezentováno jako čisté zlo.

Máme-li na paměti Brzezinského zásadní příspěvek o demokracii a její pozdější „soustředění“ do elitně technicky řízené „identitární sféry“, není těžké pochopit, jak se tak roztříštěná země, jako je Amerika, ocitá na chvostu, když svět sklouzává ke kulturně založené multipolaritě.

Samozřejmě není tak docela pravda, že Amerika nemá žádnou komunitní kulturu, vzhledem k široké rozmanitosti přistěhovaleckých kultur v USA Ale je pravda, že to, co je považováno za tradiční kulturu, je v ohrožení. To ostatně bylo jádrem nedávných prezidentských voleb – a voleb v mnoha dalších zemích.

Představa, že jakmile budou Trumpovi vyslanci na počátku v Moskvě a odjedou s prázdnýma rukama, že Trump zamete s uzavřením dohody s Ukrajinou, neodráží to, co Moskva donekonečna zdůrazňuje. To, co je zapotřebí, je dohoda založená na smlouvě „ Velkého formátu“, která vyřeší bezpečnostní architekturu a hranice mezi bezpečnostními zájmy Heartlandu a Rimlandu.

Bude však taková dohoda mnohými Američany vnímána jako „slabost“; jako ústupek z „vůdčího postavení“ a „velikosti“ USA? Samozřejmě, že to tak vnímáno bude – protože Trump by tím fakticky zpečetil americkou porážku a znovu postavil USA jako jeden stát mezi rovnými v novém „koncertu velmocí“ – tj. v multipolárním světě.

Je to velký „požadavek“. Dokáže Trump tuto výzvu splnit – překousne americkou pýchu? Jednou ze schůdných cest vpřed by bylo vrátit se k původnímu gordickému uzlu a rozvázat jej: tj. rozvázat uzel spočívající v tom, že po druhé světové válce neexistuje žádná písemná smlouva, která by vymezovala stále se posunující NATO, a tím ukončit předstírání, že do přesunu NATO, kamkoli se mu zachce, nikomu nic není, jen jemu samotnému.

Bohužel další možný způsob, jak „vyvážit“ zdání americké porážky a porážky NATO na Ukrajině, mohou Trumpovi „jestřábí“ poradci vidět v rozprášení Íránu – jako signál americké „mužnosti“

Jednání jsou v konečném důsledku o zájmech a o tom, jak vyřešit hádanku, kdy dvě strany vnímají, jak „ten druhý“ vnímá sám sebe – jako slabost nebo jako sílu. Pokud Trump narazí v doslovné patové situaci ohledně Ukrajiny, může jednoduše vystupňovat tento metafyzický žebřík a jednoduše říci, že jen on má vizi, jak zachránit Ameriku před třetí světovou válkou. Zachránit Ameriku před ní samou.

Překlad Deepl

Zdroj

sdílet na