3. ZABÍJENÍ LIDSTVA INTERNETEM

Jurij Ignatěvič Muchin 

Postřehy učitele

Obvykle současný člověk , když je mu vytýkána neznalost určitých zásad z různých oborů znalostí, hrdě odpovídá, že “je nemožné vědět všechno”, takže “věří odborníkům, specialistům”. Ale není třeba vědět všechno, musíte být jen schopni používat základní znalosti – znalosti, pro které člověk navštěvuje školu. Koneckonců, pokud člověk není schopen využít znalosti získané ve škole, tak proč vůbec navštěvoval školu? Kvůli maturitě a jen pro ni? Kvůli kusu papíru o nějakém atestátu? Proč to pak potřebujete?

Koneckonců, s takovou výukou, když vypadnete ze školy, získáte více potřebných znalostí a naučíte se je používat, když jen budete pomáhat svému otci nebo své matce.

Taková výuka – naučit se slova, která bylo třeba v minulosti vyslovit při zkoušce, nebo, jako nyní, naučit se uhodnout správnou odpověď – člověka ohlupuje. Je to ohromující, protože na takové učení se ztrácí dlouhý čas, který by dítě nebo mladý člověk mohli využít k získání znalostí o životě v obrazech, k výuce schopnosti používat znalosti.

Když se mi to podaří, dívám se na současné děti a jsem zděšen – celou tu dobu, co by mohly věnovat rozvoji schopnosti využívat znalosti o životě nebo se alespoň seznámit s tím, jak všechno v životě vypadá, se děti věnují hrám na internetu, na počítačích a trochu starší – pustému tlachání na různých fórech.

Je to tak odlišné od mého dětství, nebo dokonce od dětství mých dětí, že prostě nemůžu uvěřit, že taková degradace je možná. Proto chci dát slovo svědkovi, který viděl a popsal všechnu tuto degradaci. Jedná se o učitele, který však začal učit děti až 20 let poté, co jsem dokončil školu, a proto nemůže srovnávat moji dobu se současnou, ale může porovnat tu svou dobu (80-90 léta) se současnou. Nedám ani odkaz, dám jen text.

Jak se moderní děti liší od školáků z roku 1980: 10 bodů učitele historie.

Měl jsem záviděníhodnou příležitost porovnat své studenty – ty minulé a nynější, současné. To bylo obzvláště zajímavé, zejména proto, že mezi novými studenty byli i potomci mých bývalých žáků. Srovnání otců a dětí slibovalo, že to bude zajímavé!

Já, Igor Nikolajevič Gusev, jsem učil v Rižské střední škole č. 17 od roku 1986 do roku 1994, vyučoval jsem historii, stejně jako společenské vědy, psychologii a logiku (v těchto letech byly tyto disciplíny experimentálně praktikovány). Byl jsem třídním učitelem. Školu jsem opustil s jejich maturitou, takže mám před nimi čisté svědomí. Uplynulo čtvrt století a minulý rok jsem byl požádán, abych dočasně zastoupil historika, který byl nemocný v jedné ze škol. Takže naráz, nečekaně pro sebe, jsem se znovu ponořil do tohoto krásného mimořádného, monstrózně nešťastného školního života se všemi jeho klady a zápory.

Předpokládá se, že dobrý učitel nemá oblíbence. Všechny děti jsou mu stejně protivné. Jsem špatný učitel … Já mám děti velmi rád a sám, jako moderní současný táta, se upřímně snažím pochopit novou generaci, mladou a málo známou. Samotné děti jsou krásné! Jsou prostě chytré a milé, s mnoha, myslím, jsme se upřímně spřátelili. Byly dojati do hloubi duše se slzami v očích, když po šesti měsících naší společné práce nastal čas, abych opustil tuto pohostinnou školní komunitu. Děkuji, moji milí, vzpomínám na vás a miluji vás … Existuje tedy rozdíl mezi minulými studenty a současnou generací?

První rozdíl. V současné škole upoutá velkou pozornost to, že je mnoho obézních dětí, zejména dívek. Vinu má podle mého názoru nejen nezdravá strava, ale také stres, kterému jsou děti vystaveny od okamžiku narození. Nezřídka tlustý člověk získává nadváhu právě pod vlivem neustálého nervového napětí. Jedná se o druh obranné reakce těla. Děti, ve srovnání s předchozími generacemi, jsou obecně velmi málo fyzicky vyvinuté. Nedostatek venkovních her.

Nnyní jsem nikdy neviděl dívky hrát jejich dřívější věčné dívčí “švihadla”, “gumičky”, „panáky“ a chlapce honit o přestávce míč. Žádní “kozáci-lupiči” a “hry na babu”! V nejlepším případě je to nesmyslné dovádění a „strkanice“.

Ale nejčastěji, Jeho Veličenstvo MOBILNÍ TELEFON! Zapomínajíce na všechno na světě, nevidí neslyší nikoho a nic, děti ťukají prstem na obrazovku. “Hrají” na mobilním telefonu cestou do školy, o přestávce, ve třídě, na toaletě, cestou domů. Začátek hodiny je pro děti je vždy mučivý – koneckonců, ten zlomyslný učitel požaduje vypnout a skrýt mobilní telefon s rozehranou hrou! Děti jsou naštvané, podrážděné a o látce moc nepřemýšlejí …

Druhý rozdíl. Současné děti se velmi rychle unaví, ztrácejí rychle pozornost a koncentraci. Ještě si pamatuji hodiny o délce 45 minut. Ale dnes mají délku 40, a i to je hodně! Současný žák po 20 minutách je prakticky neschopný dále pracovat, již není schopen sledovat řeč učitele. Projevuje se nemotivovaná hyperaktivita: vrtí se, ruce bloudí po lavici, dítě nesmyslně přerovnává tužky-pera-pravítka z místa na místo. Náhle, v nejdůležitější části lekce, pozvedne tašku a začne do ní hlučně kopat, po té ji vrátí zpět na místo. Zajímám se: “Sašo, co jsi hledal?” Rozpačitě se usmívá, červená se, pokrčí rameny … Neví. Takových “Sašů” je půl třídy.

Třetí rozdíl. Současné děti si od narození osvojují spoustu informací, ale všechny tyto informace mají zpravidla málo společného s každodenním životem a nemají nic společného s historií. V hodinách mluvím o tradiční zemědělské metodě kácení a vypalování. A tu chápu, že děti vůbec nevědí, co je pluh, proč jsou zapotřebí brány, jak se obilí seje a pěstuje! Nevěřícně mrkají očima.

Za starých časů sovětské děti obdržely spoustu informací z kreslených filmů. Pamatujete si? Kočičky a pejsci pekli chléb, Foka (1) koval mistrovsky podkovy v kovárně, postavy lidových pohádek ze sovětských pohádek hodně a zaujatě pracovaly. V moderních pohádkách různorodí superhrdinové vůbec nepracují. Nemají čas pracovat – oni přece “zachraňují svět”!

Čtvrtý rozdíl. Děti nečtou, tj. Absolutně! Vůbec!!! Úspěšná výuka historie je nutně založena na těch historických dobrodružných románech, které dorůstající “spolkl” na střední škole. Pamatujete u Vysockého: “To znamená, ty jsi v dětství potřebné knihy četl!” Teď nečtou žádné knihy … A tady stojím před třídou, celý takový vyfešákovaný a odvážně troufalý, mluvím o historii Francie sedmnáctého století a naivně se ptám: “Pamatujete, jak d’Artagnan přišel do Paříže?”

Ukazuje se, že ze čtyř středních tříd četli román “Tři mušketýři” pouze TŘI lidé!!! Ale jsem tak starý, že si stále pamatuji, jak tuto knihu četl doslova KAŽDÝ, protože její nepřečtení bylo považováno za hanebné a neslušné! Obecné pravidlo současné školy: pokud student reaguje dobře a svižně, pokud úspěšně studuje, pak je dítě dobrým čtenářem. Bohužel, takových unikátů je velmi málo …

Pátý rozdíl. Děti jsou smutně pragmatické, téměř úplně u nich chybí romantické impulsy. Máloco je zajímá, kromě toho, co souvisí s jejich “osobní spotřebou”. Mám malou sbírku předmětů přivezených z archeologických expedic. V minulých letech, demonstrující v hodinách historie fragmenty starověkých řeckých amfor, nástroje primitivního člověka, tisíce let starou keramiku se stopami prstů dávno zetlelého hrnčíře, jsem rád pozoroval žhavé oči dětí, které vášnivě sledovaly všechny tyto archeologické zázraky, vytrhávaly mi je z rukou, bombardovaly mě otázkami …

Nyní, pokus představit svou sbírku studentům, způsobil jen zdvořilý zájem (u některých!) před 25 lety by to způsobilo nadšení … Dnes je to NEZAJÍMÁ! To, co jsem předával po řadách, byly pěstní klíny z doby kamenné, mnozí se na to ani nepodívali a předávali to bez zájmu dál.

Obecně jsem byl zvyklý na zvláštní pozornost svých studentů, byl jsem zvyklý na skutečnost, že po hodině se u učitelského stolu shromáždilo hejno zvědavých podivínků, bombardovalo mě otázkami, dokazovalo svůj vlastní, nesouhlasný názor. To dnes není možné. Ihned po zvonění všichni družně popadnou mobilní telefony a hraje za chodu, vyletí na chodbu.

Šestý rozdíl. V každé třídě byli vždy disidenti. Zpravidla se jedná o děti osobnosti, jsou zvláštní, neordinární. Mohly by ničit nervy učitele, mohly by argumentovat a nesouhlasit, obhajovat svůj názor. Takoví studenti vždy dostávali vynadáno, “snažili se je usadit na své místo”, jejich rodiče byli často voláni k řediteli. Ale chytří učitelé takové žáky velmi milovali ve svých srdcích. Byly to OSOBNOSTI s vlastními názory.

V současné škole je i takový disidentský typ. Jediný rozdíl je v tom, že současný “disident” vám ničí nervy a dělá „chytrého“ ne proto, že “bojuje za spravedlnost”. Je jízlivý JEN “PRO ZÁBAVU”! Nemá nějaký vlastní zvláštní názor. To je zpočátku inteligentní, mimořádné dítě, ale bohužel … s nesmírně skrovným balíčkem znalostí, ale s velkými ambicemi. Chce se hádat, ale nemůže o ničem diskutovat, znalosti mu nestačí. Takže je jen prostě drzý.

Sedmý rozdíl. Současné děti mají extrémně nízkou motivaci k úspěšnému studiu. Nechápou, proč by se měli dobře učit? Zní to šíleně, ale je to pravda … Tváří v tvář tomuto hroznému jevu jsem udělal experiment: položil jsem učebnice na jejich stoly, zadal několik otázek a řekl jsem  studentům, aby sami jednoduše NAŠLI A OPSALI hotové odpovědi z učebnic! V předchozích letech by mě ani ve snu nenapadla taková profanace (znesvěcení) vzdělávacího procesu …

Experiment přinesl zarážející výsledky. Mnoho žáků nenašlo odpovědi v odstavci, který jsem přímo zmínil. Pro ně se ukázalo nad jejich síly číst text a psát hotové odpovědi! Mnozí se o to ani nepokusili. Nebyli motivováni ani dobrou známkou. Deset minut před koncem hodiny jsem dostal listy s několika náhodně vybranými frázemi, jejich majitelé pak jen seděli a čekali na zvonění, potajmu si pod lavicí hrající na mobilních telefonech.

Snažil jsem se tento jev prozkoumat. Zdá se, že mnoho dětí má pevně zakořeněný stereotyp, že všechno v životě k nim nějak samo přijde a bude se vyvíjet samo. Možná je to kvůli těmto stereotypům vědomí? (Pozn.překl.: Ne, je to součást promyšlené taktiky na ohlupování lidstva, je to vina rodičů, kteří nechtějí sami mít potíže a tak nechají děti dělat to, co ty chtějí, neučí je pracovat, plnit svoje povinnosti , všechno jim dávají na „stříbrném tácu“ a nechtějí žádnou skutečnou budoucnost pro své děti, vidí jen takové profese, kde se jejich „milánek, milánka“ neunaví, neušpiní, ale bude mít spoustu peněz …, jinými slovy olupují je o smysl života – pozn.překl.)

Při bližším pohledu na kreslené filmy a filmy, které naše současné děti sledují, které nyní hrají v kinech, můžete vidět, že mnoho z nich má určitý společný obrys. Někde tam či onde žije jistý chlapec (dívka) – jednoznačný „lůzer“ a „nezdárník“. On (ona) nemá žádné zvláštní schopnosti, žádné zvláštní talenty. Je chudý, ošklivý a osamělý. A najednou se ukáže, že on (ona) je tím VYVOLENÝM! Přišel do této inkarnace, aby ZACHRÁNIL SVĚT! Neuvěřitelným magickým způsobem, náš včerejší lůzer náhle získá zvláštní talenty, schopnosti a stane se SUPERHRDINOU! Získává všechno – slávu, čest, lásku, přátelství i úspěch!

Všimněte si, že ve starém „socíkovém filmu pro děti”, hrdina, aby našel sám sebe a něco získal, musel tvrdě pracovat, učit se, překonávat obtíže i vlastní lenost. V sovětském filmu pro děti nikdo nic nedostal zadarmo. Pouze díky PRÁCI a překonávání lenosti, zbabělosti, egoismu se nevážený stal hrdinou. Neměnil se naráz zázrakem, ale sám sebe vytvářel! V současných filmech hrdina obvykle získává své schopnosti jen tak, kouzlem, nebo v nejhorším případě spolkne speciální pilulku (pak už to není fantazie, ale sci-fi). Možná tento stereotyp, uložený do nich současnou kinematografií, skrývá skutečnost, že mnoho dětí jen čeká na dárek od osudu, nechce samo vynaložit žádné úsilí?

Osmý rozdíl. Současné děti velmi rádi “točí svoje práva”, protože jsou pečlivě seznámeni s “právy dítěte” od první třídy. Pokud by si také tak dobře pamatovali své povinnosti …

Devátý rozdíl. Byl jsem šokován téměř úplným nedostatkem choulostivosti (opovržení, ošklivostí) u mých současných studentů. Oni klidně sedí a leží přímo na podlaze na chodbě a na schodech. Svoje špinavé tenisky z hodiny tělesné výchovy dají klidně přímo do tašky bez speciálního sáčku, mezi učebnice a sešity. Upustí sušenku na podlahu a pak ji zvednou a klidně ji snědí …

Možná se však jedná o celoevropské trendy a já jsem jen starý zatuchlý konzervativec. V Evropě jsem viděl slušně vypadající dívky klidně odpočívat na podlaze veřejné toalety (unisex toalety), veselé Francouze, kteří v poklidu položili čerstvě zakoupenou bagetu na autosedačku nebo veřejnou lavičku. Viděl jsem Němce, který upustil cigaretu na chodník, pak ji zvedl a klidně kouřil dál … Možná by to tak i mělo být. No, ale ta choulostivost …

Desátý rozdíl. Vždy jsem se snažil probudit ve svých studentech touhu po Vysokém duchovním ideálu, kultivovat úctu k duchovním hodnotám našeho nedokonalého světa. Zdá se mi, že každý normální člověk by měl mít v životě Velký sen. Během mé nedávné středoškolské praxe se děti podělily se mnou o své myšlenky. Byly různé, ale byl jsem hořce dojat slovy chlapce ze 6. třídy, který smutně řekl: “Sním o studiu ve svém rodném jazyce …” Takový je onen Vysoký sen. (Nezapomeňme, že je to příběh z Rigy, z Lotyšska, kde jako ve všech zemích Pobaltí jsou upírána i prostá občanská práva etnickým Rusům – pozn.překl.)

Na závěr chci poznamenat, že vůbec nekritizuji NAŠE děti. Není to jejich chyba, ale jejich neštěstí, že jsou nuceni vstoupit do života v této obtížné, nelaskavé době. Dokonce i teď, dejte mi normální učebnici, normální dobře promyšlené učební osnovy a nezasahujte mi do práce, a jsem si jistý, že s těmito dětmi můžete dělat zázraky! Ale kdo to dá …”

(konec následuje)

(1) «Фо́ка — на все руки до́ка» (Dalo by se to přeložit asi takto – Foka mistr všech řemesel)— sovětský kreslený film, vyrobený studiem «Союзмультфильм» (Sojuzmultifilm) v roce 1972. Kreslený film natočený podle pohádky Jevgenije Permjaka. Zde jej můžete shlédnout   https://www.youtube.com/watch?v=53FjiFo0MzI 

sdílet na