𝟭𝟳. 𝗹𝗶𝘀𝘁𝗼𝗽𝗮𝗱 𝟮𝟬𝟮𝟮

𝟭𝟳. 𝗹𝗶𝘀𝘁𝗼𝗽𝗮𝗱 𝟮𝟬𝟮𝟮
David Martínek

Režim má dnes „Kristove roky“. 33 let. Kdyby byl režim mužem, byl by to mladý chlap. Už ne dítě nebo jinoch, ale mladý rozhodný chlap, plný energie, který si jde za svým. Který chce žít. Růst. Být někým. Mít lásku. Možná rodinu. Víru v sebe. Ve vlastní síly. V budoucnost.

Tak by to bylo dobře. Ale není to tak.

Dnešní režim je pokřivený zmetek. Je to svazák, který vyměnil komunistické floskule za ty dnešní. Je to zlý tvor, který se přizpůsobil novým poměrům. A jak už to v Čechách chodí po staletí: 𝘕𝘢𝘩𝘰𝘳̌𝘦 𝘴𝘦 𝘩𝘳𝘣𝘪́. 𝘈 𝘱𝘰 𝘵𝘦̌𝘤𝘩, 𝘬𝘵𝘦𝘳𝘦́ 𝘮𝘢́ 𝘱𝘰𝘥 𝘴𝘦𝘣𝘰𝘶, 𝘴̌𝘭𝘢𝘱𝘦. Pohrdá jimi.

Ten tvor, který se narodil z Listopadu, je v podstatě otrokem. Jen změnil vektor.

Už se nehrbí před Moskvou. Před UV KSČ. Před policajty, hrozbou vězení a problémů. Hrbí se před Bruselem. Berlínem. Washingtonem. Podobně jako tehdejší soudruzi a svazáci má na své straně všechnu to potřebnou ambaláž. Především přesvědčení, že je na správné straně historického zápasu. Že je nositelem demokracie. Ale je to, bohužel, jen sofistikovanější lhář.

Náš režim je ve skutečnosti je otrokem reliktního systému, který znovu dospěl do hrozivé podoby, v jaké se ocitl před první světovou válkou.

33 let. 𝘋𝘰𝘷𝘰𝘭𝘵𝘦 𝘮𝘪 𝘷𝘻𝘱𝘰𝘮𝘪́𝘯𝘬𝘶.

V listopadu 1989 jsem byl na vojně. V Třebíči. V momentě, kdy se komunistický režim překvapivě sesypal během několika týdnů. Na opuštěné letní posádce železničního vojska. Tahle třebíčská posádka byla pro čerstvého zobáka, se 700 dny do civilu – „milionáře“, jak se posměšně zobanům říkalo, docela výhra. Do Třebíče mě uklidil rozumný poručík zábřežské posádky, který s údivem zjistil, že jsem schopný se naučit stupidní vojenskou přísahu během deseti minut. Jak sám řekl a usoudil, bude lépe, když mě uklidí sem. Abych uniknul teroru starších vojáků, vší šikaně, mlácení a svinstvům, které nastalo, když zobani museli po přijímači na roty. Stejně jsem se teroru a šikaně nevyhnul. Byla všudypřítomná. Nakonec nás poslali do Pohořelic a Olomouce, nejtvrdší bachmy v republice. Kde vyražené zuby, noční přepady, čištění hajzlů kartáčkem nebo vyházené věci z oken byly natolik běžnou věcí, že si to člověk už ani neuvědomoval. Bachma. Neřeš. Přežij.

Za okny posádky panovala revoluční nálada. Trpěl jsem tam. Jako všichni. Venku lidé zakládali Občanská fóra. Všude se mluvilo o Havlovi a demokracii. Režim dokonával. Ale na bachmě to nikoho nezajímalo. Byl to v podstatě poloviční komunistický lágr. Jen teror si uštědřovali navzájem vojáci mezi sebou, za letargického přihlížení ožralých a rezignovaných důstojníků.

Nenáviděl jsem komunismus už před tím. Všechny ty odporné, břichaté, strupaté soudruhy, všechny ty Kabrhelové, Fojtíky, Indry a Mamuly. Jejich věrné lokaje, kteří seděli díky partajní organizaci v čele stolů a rozhodovali, blbě, hloupě o všem. Komunismus, v závěru své existence byl nesmírně podivný režim. Na jedné straně rudé prapory a hesla a hvězdy. Mumlání televize o sklizni. Jakási neochotná podoba ruské glasnosti, která se omezovala na boj o zrno a svítící žárovky.

A na druhé straně už tady jel ryzí polokapitalismus. Praha a její propojená vekslácká, nomenklaturní, zelinářská, obchodní i kumštýřská scéna. Polosvět.

Nebo ostravská burza. Kdo na ní chodil, tak moc dobře ví, jak tady vznikaly zárodky budoucího režimu. Šmelináři. Veksláci. Poláci. Lidé, co měli možnost jezdit ven. Tolerovaní místními komouši.

Hadry, džíny, desky. Kazeťáky. Kosmetika. Videa. Rozprostřené na dekách. Všechny ty krámy, na západě volně dostupné v kdejakým zastrčeným krámu za německou hranicí tady představovaly vrchol luxusu. Který si lidi doma pietně ustavili do sektorek z Dyhoru.

Nikdo nevěděl, co vlastně přijde. Podle mě možná tak Klaus, který o kapitalismu, jako první, mluvil už v Měšťanské besedě v listopadu 1989. Havlova suita tehdy jásala. Konečně máme odborníky. Bože můj.

Havlovi, chartistům a umělcům šlo o to, aby mohli mluvit. Aby je za úsvitu neodváželi policajti. Aby nešli na dlouhé roky do vězení. Za co? Za to že Havel přesnými slovy popisoval realitu komunismu? Když jsem poprvé slyšel z televize, co říká, bylo to jako zjevení. Protože vlastně jasnými slovy popisoval to, o čem mluvili všichni. Že je režim v koncích. Že existuje jiná varianta, než komunismus. Mnohem lepší. Svobodnější.

Chtěl jsem to. Moc. Nechtěl jsem se vrátit z vojny a jít zpátky do nějakého hnusného poloprovozu, bydlet v šedivém paneláku, v hnusném městě, plném špinavých otřískaných baráků. Ostrava byla temné, špinavé a černé město. Snil jsem o městě světel. Městě, plném života. Klubů, barů, muziky, divadel. Smíchu. Radosti. Chtěl jsem práci, která bude dávat smysl. Možnost si vydělat a mít se dobře. Cestovat. Projet celý svět a netřepat se na hranicích. Nebát se, že jen kvůli tomu, že se nebudu moct vrátit. Že zavřou mámu, nebo jí budou dělat problémy, když vycestuji za poznáním.

Věřil jsem, že Havel znamená cestu. A jen stěží jsem mohl tušit, co znamená Klaus. A Tříska. Dlouhý. Nebo Ježek. Podle mě v téhle republice nebyl prakticky, s výjimkou komunistů, nikdo, kdo by ty lidi byl schopen zarazit. Nebo aspoň korigovat. Jenže komunisty nikdo neposlouchal. Takže jsme šli cestou z extrému do extrému.

Komunismus už nechtěl nikdo. Ale o kapitalismu lidé v listopadu 1989 nemluvili. Chtěli jen změnu režimu. Zbavit se Jakeše a Husáka a provést rozumné reformy. Nechtěli kapitalismus. Vím to, žil jsem to. I Havel tehdy ujišťoval veřejnost, že kapitalismus nepřijde. Propouštění, exekuce, nebo výprodej státu? Nemyslitelné.

Komunismus byl už k ničemu. Žil z podstaty.

Říká se, že konec komunismu začal s exodem východních Němců na pražské velvyslanectví. Odkud mohli do západního Německa. A exodus východních Němců spustila reportáž západoněmecké televize, která ukázala Honeckerovu vilu. Honecker byl východoněmecký nejvyšší představitel. Obdoba Husáka. Německá televize ukázala, jak Honecker vlastně žije. Žil v relativně normální vilce, kterou v té době měl na západě každý průměrný kapitán západní fabriky. Trocha luxusu. Ale pro východní Němce, držené po 40 let v přísném režimu, který poskytoval jen skromné výhody, bakelitovou verzi světa, kterou nejlépe reprezentoval čmoudící Trabant, to byla rána do hlavy. Všeobecně deklarovaná rovnost, skromnost, tvrdě prosazovaná režimem do podoby unifikovaných sestav nábytku, zboží i spotřeby Němce jednoduše urazila. Papaláši si žijí takhle vysoko nad poměry? A nás nechají žít v tomhle?

OK. Hlasujeme nohama. Němci v trabantech tak spustili revoltu ve východní Evropě.

Na počátku stálo prosté uvědomění. Oni nám lžou.

Dnes nám lžou ti, kteří nahradili dosluhující komunisty.

Jak je možné, že souhlasím s Katkou Konečnou? S komunistkou. Která se za republiku a lidi pere líp, než kdokoliv z téhle polistopadové reprezentace? Co jsme to sakra udělali s vlastní zemí?

Odpověď je jednoduchá.

My jsme se nenaučili sami sobě vládnout. Pro nás je stále republika vlastně cizí organismus. Po třista let jsme byli otroky jiných. Vídně. Berlína. Moskvy. Každé z těchto silných epicenter moci nám vtisklo svou vlastní představu, jak máme fungovat. Dokázali nás zkrotit. Ten nepokojný, odbojný bójský kmen s tisíciletou tradicí. S tisíciletou historií. Prahou, jedním z věčných měst světa. S kmenem, který má jeden z nejkrásnějších a nejkomplikovanějších jazyků na světě, schopných vyjádřit nejjemnější nuance vědomí. Národem, který má intelekt vetkaný přímo do vlastní podstaty.

Ale přesto stále nechápeme. Skutečnou podstatu světa.

Stará válečná poučka Halforda Mackindera říká: Kdo ovládá Heartland, ovládá Světový ostrov. Kdo ovládá Světový ostrov, ovládá svět. Heartland jsou státy bývalého Rakouska Uherska, střední a dolní Dunaj, Balt, Černé moře, Anatolie, Arménie, Persie, Tibet, Mongolsko a Rusko.

Na druhé straně stojí námořní velmoci. Schopnější. Tvrdší. Silnější. Jejichž systémy jsou napřed. Vznikly z nesmírně tvrdých zápasů a střetů, které tuto námořní civilizaci naučily, mimo jiné, jak účinně fungovat a prosperovat. A zároveň, jak ovládat jiné.

My patříme k Heartlandu. Ale po roce 1989 jsme se přidali k námořním velmocem. Protože existoval příslib, že se staneme součástí jejich světa. A že jejich přijetím se nám dostane dobrodiní sdílet jejich osudy. Normy. Bohatství. Respekt a uznání.

Přičinlivě jsme se jim snažili přizpůsobit. Napodobit je. Být jimi. Ne sebou samými.

Náš systém je ale jen neblahou kopií jejich pracně vybudovaných systémů, které se u nich rodily z krve, válek a strašlivých bojů.

My ale nejsme oni. Naše povaha i zkušenost je jiná. Naší povinností je nalézt jinou cestu.

Naše cesta je cestou míru. Naše cesta je cesta hobitů. Jsme v podstatě Hobiti z Tolkienovy ságy.

Jsme malí. Neválčíme. A je to správně. Budoucnost planety. Mír jako základ všeho. Nepotřebujeme války, protože války nás ničí a ohrožují. Smějeme se diktátorům. Nesnášíme dominantní vůdce. Hitlery. Protože víme, jak to pokaždé skončí. Ví to Poláci, Maďaři. Slováci, kteří si užili Tisa a luďáky. Ví to Ukrajinci. Bulhaři. Ví to i Rusové. Tyhle národy podle mě touží po míru. Je to jejich přirozeností.

Nakonec jsme se ale stali jejich kolonií Rimmelandu. Ne partnery. Přiznejme si to.

Nepotřebujeme agresi. Milujeme chytré lidi a vážíme si jich. Naše historie je plná chytrých lidí.

Náš den je rozdělený mezi práci, rodinu a odpočinek. Je zdravý. Je pro radost. Přátele. Pivo, klidně. Objímání a lásku. A pravdu.

Hodně toho nakecáme. Ale právě náš jazyk a silný a vyvinutý pozorovací talent nám umožňuje spolehlivě rozeznat, kdo bulíkuje lži a maže med kolem huby. Aby vzápětí uškubnul ze společného krajíce pro sebe. Pohrdáme takovými lidmi. Jinde jsou možná ceněni víc.

Západ říká, že hamižnost, sebeprosazení, tvrdost je způsobem, který posiluje systém. Že tvrdá soutěž, kdo z koho, která vystavěla jejich města, zbraně a světovou dominanci je tou nejlepší cestou. Cestou, která z nich udělala velmoci.

Ale tohle je svět středověku. Je to svět nevědomí. Dominance a násilí. Je to svět pohrobků Říma a nikoliv Krista. Tohle je svět, který pokaždé dospěje k hranicím impérií a poté pokaždé znovu dospěje k válce. K nekontrolovatelnému ničení a bestialitě.

Protože planeta je obsazená. Jsou tu jiné civilizace, než jen západní. Ruská. Čínská. Japonská. Latinská a iberská. Africká. Ty mají jiná pravidla a jiné způsoby přežití. Ony ani nemohou chtít být součástí světa námořních velmocí, Rimlandu. Mají jiné podmínky.

A když se tyto světy setkají na zlomové linii, jakou je aktuálně Ukrajina, pokaždé z toho vzejde jen zlo.

Válka. Zabíjení. Protože neustálá expanze a růst, základní princip námořních velmocí, narazí na hranici, kam už prostě dál jít nelze. Jen za cenu vraždění.

Nechceme tohle vidět.

Podobně jako za komunistů Moskva prosadila nejen dráty na hranicích, prosadila propagandou i druh myšlení, který odděloval dva světy. A říkal a nutil, že komunistický svět je spravedlivější a bude na věčné časy. Hm.. Že svět dospěje ke komunismu. Hm.. Kde budou lidé dostávat věci podle potřeb. Nejen podle výsledků.

Byla to lež. Proti přírodě i přirozenosti. I ta nejmenší rybka v oceánu musí plavat a hledat potravu, aby se uživila a přežila. Nemůžeš sypat shora do oceánu a čekat, že se nakrmí všichni. Tak to nefunguje.

Jenže opozitem tohoto komunistického mýtu je dnešní džungle a zlo. Archetypální predátorský režim dravců, kteří se navzájem požírají mezi sebou. A když už nemohou, pro svou velikost, tak svůj zájem a hlad obrátí jinam. Kamkoliv, kde je to možné.

Ale o tom je potřeba lidi přesvědčit.

Podstata morfování pole vědomí Rimlandu se utkává postupně. I země, jako je naše, na pomezí civilizací mezi Heartlandem a Rimlandem je v podstatě rozpolcená. Náš rozum nám říká, že chceme být součástí západu. Protože toužíme být součástí ultramoderního světa, plného zářivě blyštivých technologií, luxusu, spotřeby, hédonismu, individuality. Chceme a toužíme vyniknout.

Když se na tenhle svět nabalí slovo „svoboda“, je vyhráno.

Na tomhle stojí podstata práce dnešních propagandistů.

Ale je to iluze. Svobodní jsou jen ti nahoře a ti, co už vše ztratili.

Ostatní jsou nedobrovolnými otroky systému.

Kde leitmotivem je buď tvrdý, urvi, co můžeš. A když to tak budeš dělat dlouho, nakonec budeš vítěz.

Nad kým vlastně? Nad svými sousedy a přáteli? Na svou rodinou? Před sebou samým?

Na druhou stranu, v naší rozpolcenosti. Srdce nám říká, že cena, kterou za tyhle nablýskané kulisy Západu platíme je nakonec ta, že přitakáváme dominanci a predátorství. Násilí. Zabíjení. Intrikám. Globálně prosazovaným sofismům, které umně zakrývají kořistnou povahu dnešního světa. Ovládaného stále námořními velmocemi.

Je to na každém z lidí. Nakolik dokážeme zatvrdit své srdce a omluvit svědomí. A přijmout sofisma, která všechny ta svinstva, války, vraždění, kolonizaci, neokolonizaci, bombardéry nad Vietnamem, Laosem, Koreou, Afgánistánem, Indonésií, Libyí, Jugoslávií, všechno to vraždění ve jménu demokracie omluví. Protože nepřítel. Rus. Kubánec. Vietnamec.

A pak se divíme. Že Rus, ten podrobený národ vytáhne do boje. Tou samou kartou.

Jsme uraženi. Co si to ti Rusáci dovolují? Tohle jim není dovoleno. Imperátoři. Putler. Agresoři.

Jim je přece dovoleno jen trpět. A snášet rány.

33 let.

Myslím si, že jsme rozpolcení. Že se teprve stále hledáme. Masaryk správně říká, že potřebujeme 50 let, abychom se stali sami sebou. Minimálně demokraty.

Musíme se naučit sami sobě dobře vládnout. Nikdy nám to moc nešlo.

Odbojné české stavy dokázaly v roce 1619 stát se stavovským vojskem pod velením hraběte Thurna před Vídní. České stavy měly šanci porazit Habsburky. Prosadit si vlastní český stát. Ale nedokázali si sehnat peníze, udržet armádu a vybojovat si vlastní budoucnost. Porazit nejen Ferdinanda, ale i Mansfelda a Buqouye u Záblatí. Hádali se, nepodporovali se a špatně si vybrali vladaře. Fridrich Falcký, kalvinista, byl v podstatě pozér, vybraný tak, aby příliš neohrožoval zájmy jednotlivých stran.

Nakonec všichni jen přihlíželi, jak kat Mydlář usekává hlavy představitelům odboje.

Prohráli jsme zápas o první středověkou podobu spravedlivějšího světa. Magna Charta? Jako počátek demokracie? Ne. Jen uznání práv nejvyšší britské šlechty králem v nesnázích. Pokus o demokracii hledejme tady. V Čechách se rodila vize spravedlivějšího světa.

Tábor je nejdůležitějším středověkým konceptem pro spravedlivou společnost. Měli bychom být pyšní na to, že jsme se opakovaně pokusili hledat a najít spravedlivější řád. Na jejímž počátku byli moudří lidé. Jan Hus. Spravedlivý, čestný a odvážný člověk.

Aby nakonec, jak už to u nás bývá, jsme tu věc nedotáhli do konce.

Husity neporazila vojska křížové výpravy. Ani zuřivý vztek tehdejšího světa a jeho vládců. Které husitská revoluce nesmírně děsila. Kteří na zemi vyhlásili interdikt a klatbu. A křížovou výpravu.

U Lipan se nakonec zabíjeli navzájem bratři husité. Lidé, kteří se znali. Protože ustavit z tehdejších husitských komun spravedlivý řád a systém bylo jednoduše nad síly tehdejšího světa. Nad možnosti doby. Žižka věděl, jak válčit. Ale už nevěděl, jako konstituovat systém.

Neuměli jsme si vládnout.

Myslím, že teprve teď začne vyrůstat nová česká elita. Duchovní.

Vzniká z vědomí. Z myšlenek. Učí se z historie. Z poučení z předchozích proher.

Nebudeme budovat tisícileté říše. Jsou k ničemu. Nebudeme věšet vlajky a torpédovat lidskou mysl masivní indoktrinací a propagandou. Nepotřebujeme to. Lidem stačí říkat pravdu. Jsou dost chytří na to, aby pochopili, co mají dělat. Nebudeme ukazovat prstem na jiné a řvát, s novými Hitlery, tyhle potřebujeme pozabíjet, abychom získali nový životní prostor. Ne.

Naše cesta je a bude mírná. Bude to cesta lidí, kteří opečovávají zemi jako zahradu. Kteří žijí v symbióze se zemí, planetou, ostatními lidmi, rasami i národy. Kteří hledají cestu k životu pro všechny, nejen pro vybrané. Kteří vědí, moudře, že lidé potřebují motivaci, víru, práci, aby se z nich nestala zlá, líná a zdegenerovaná zvířata, jak to ukázal Calhounův pokus s myškami.

Ale bude to něco stát.

Nevybojuje to za nás nikdo.

Musíme my sami. Jeden vedle druhého.

17.11. 2022 dm

sdílet na