Niklotova závěť, III. část
Předchozí části:
https://www.pokec24.cz/historie/niklotova-zavet-i-cast/
https://www.pokec24.cz/historie/niklotova-zavet-ii-cast/
Vyzvědač
Na skalistém vrcholku Alp, v opevněném zapadlém zámku
uprostřed noci vzplanul oheň, svolávaje příchozí k setkání.
A na ten bezeslovný povel vyrazily černé stíny z věží,
kde seděly v očekávání, kdy je pozvou do podzemí.
V šedém kameni pod pevností starou byla bohy zapomenutá
hluboká sluj – přírodní výtvor a výtvor rukou černých mágů.
A do ní se sletěli cizinci, podobní netělesným nočním stínům,
a, shromáždivše se v sále tajných schůzí, u krbu se všichni usadili.
A v krbu hořel „chlad vesmírný“, mrtvý hrozný oheň Černoboha,
osvětloval jejich bledé tváře a oděvy z černého hedvábí.
V tomto neviditelném a tajném se shromáždily síly smrti a zmaru,
dvacet dva mágů černých z těla, a netělesný duch vojska Světla.
Byl neviditelný v tomto sále, rozplynuv se ve tmě neprůhledné,
pozoroval duch volchva setkání svých nepřátel temných a mocných.
Věděl duch světlý, že brzy uslyší rozhodnutí sluhů Černoboha,
a pomůže Bělboh v dobrém díle!
Vždyť je vyslancem tohoto boha.
Tu začali své zasedání černí mágové v podzemním sále,
a nastražil se světlý vyzvědač, když uslyšel to, co chtějí sluhové Mary.
Temní mágové hovořili o utrpení, které čeká vojsko křesťanů v Pomoří,
co volchvové síly Pravi vyvolali v nejvyšším světě, a světlá Svarga
že odebrala papežencům úspěch.
Že křesťanům bude třeba pomoci, a nenadálý útok na Venety
nemilosrdný, rozhodný a krutý povede na jejich vojsko jarl Svejů.
Ten podle jejich vůle temné připravuje své vojsko a flotilu v nástupu…
Ale ten úder bude nebezpečný, pokud se žreci vojínů opozdí,
nepostačí vypravit z východu vojsko Rusů na pomoc svým bratrům.
A proto je nutno je odpoutat, Ať zachraňují svůj chrám vprostřed boru,
kde hoří věčný plamen jejich života.
Na něj nutno zamířit vědomí, a, naleznuv jej, zničit beze zbytku.
Poté ruské plémě navždy opustí své země
a nebude bránit řízení na planetě, kde černé síly
zavládnou dle vůle vědomí těch, kdo se v podzemním sále sešli.
Vyslechnuv řeči černých žreců, „poslanec“ nepozorován opustil
sluj podzemní pod opuštěným zámkem, a, vzav na sebe tělo žrece Svetovida,
ztělesnil se v Arkoně kvetoucí. v chrámu slavném vznikl ze světla,
a pozval k sobě své duchovní bratry, dvě knížata a žrece, kterým věřil,
koho znal už od narození. Pověděl jim o úmyslech temných
Bílý volchv, ničeho neskrývaje.
A odjet zítra ráno přikázal mladému knížeti
do Rusi východní k bratrům Slověnům.
Ať požádá severní vojska V den útoku Svejů na Dubín
svou mohutnou flotilou a vojskem odrazit invazi Segtuny.
Jsou sto zlomit sílu Svejů, a přiblížit vítězství Venetů.
Rujaňané
Pozdě večer vešla za Niklotem do jizby krásná děva,
pravnučka jeho, Lada – Svetlena, ta, kterou Russ vojevůdce
choval blízko svému srdci.
Byla věrným jeho druhem i pomocníkem, kterému Niklot bezmezně věřil.
Vstoupila hrdě.
Vysoká, štíhlá jak břízka, mírná, modrých očí,
které Niklota se zájmem hledaly.
A úsměv! Jaký to úsměv!
Rty rudé – zralé višně –
a zlatý cop! A obočí!
Temněrusé – jak křídla v letu!
Jak bojaři spatřili v sále krásnou dívku, popošli jí naproti,
poklonili se mladé krásce a zavedli ji k Niklotovi.
Rychlým krokem přistoupila pravnučka ke knížeti,
objala ho a políbila, řka, že přišla zpráva z daleké Arkony.
Přiletěl sivý poštovní holub a přinesl napsané to, co bylo přáním
těch, kdo seděli v opevněném Dubíně.
„Zde – čtěte“
a ladným gestem podala knížeti to, co držela,
šedokřídlého holoubka Lady, a spokojena odešla ze sálu.
Semkli se bojaři kolem knížete a četli zprávu Rujaňanů, pevných vůlí,
že již brázdí moře směrem k Dubínu, aby potopili koráby jarla Svena,
ale Knudovy drakkary nechají, jak jsou.
Ať si myslí, co chce, jestřáb. A dodali, že Niklotovi budou poslušni i nadále.
Dočetli bojaři zprávu Rujaňanů z Arkony a obestoupili Niklota, pravíc:
„Ó, jak jsi moudrý, kníže náš, tvé slovo je jak ryzí zlato, všechno předvídáš, vše víš dopředu.
Je vidět, že tě bratři ne nadarmo vybrali, aby naši sílu v bitvách umocnili.“
Ale Niklot se jen poklonil, pravíc, že má jen pramalou zásluhu,
protože sami Dánové mu pomáhají, své království utápějíc v rozporech.
Když studená a vlhká mlha zahalila moře i Labi,
tu neviděni, tiše veslujíc, přiblížili se ke korábům jarla Svena
ti, které Dánové nečekali:…. lodě smělých Rujaňanů z Arkony.
I spatřili Dánové vlát na stožárech zlaté Rarohy,
jak se přídě lodí blyští bronzem a tu již ostré ocelové háky
prosvištěly vzduchem na paluby drakkarů.
Příliš pozdě pochopili Dánové, co se to na moři z mlhy vynořilo.
Hlučně opouštěli svůj tábor a pospíchali bránit lodě.
Ale marně: moment překvapení pomohl Rujaňanům lodě Svena
po větru odtáhnout do mořského zálivu, Kde část z nich uvízla na mělčině,
ostatní neslavně shořely.
Nedotčeny však zůstaly drakary jarla Knuda, které stály hned vedle.
Všechno Knudovo zůstalo, jak bylo, ani jeden voják nezahynul,
ani námořník, šermíř, střelec z praku, ani veslař, nevěřícně zíraje.
Trápili se Dánové tím napadením, začali přemýšlet, jestli Rujaňané
tajně neuzavřeli s Knudem dohodu.
Dohodu o tom, aby Svena oslabili a roztříštili jeho síly.
Marně Knud přísahal, že on není úkladným zrádcem svého rodáka.
Stále opakoval, že neví, proč Rujaňané nenapadli
také jeho lodě, stojící společně s loděmi Svenovými.
Dánové ho poslouchali mlčkya nevěděli, co si myslet a co dělat,
jak nyní provést obléhání z moře této silné venétské pevnosti,
když loďstvo ztratilo polovinu v korábech i lidech jarla Svena.
I rozhodl Sven plavit se zpět, aby v Dánsku Knuda oslabil
a věrné jeho stoupence i jeho bratra vzal k sobě, vázaje je slovem.
Příliš se nezabýval přípravami k odplutí, velmi brzo jeho lodi vypluly
k bouřlivému moři rychlou Labí a daly se na západ měsíčnou nocí.
Sledujíc útěk Svena do vlasti, pochopil Knud, že je na tom bledě.
Zapomněl na těžké obléhání, přemýšlet začal o dánské koruně,
že jí může snadno získat Sven, pokud po Dánsku rozhlásí slovem,
že Knud s Arkonou podepsal vojenskou smlouvu.
I vydal Knud rozkaz připravit se na zpáteční cestu za Svenem i bratrem.
Ten přijali Dánové s radostí a již ráno se flotila Knudova
plavila bouřným mořem podzimním na západ, po větru do vod Heldu.
V ten čas na hradbách Dubína, smějíc se, stáli Veneti,
pobízeje nazlobeného Svena, gratulujíc mrzutému Knudovi,
všem Dánům přáli šťastnou cestu domů, bez nehod a neštěstí,
a aby za rok přišli na návštěvu k vítězným Vánům
a sebou si odnesli spoustu zboží, aby jím vyrovnali své ztráty.
Slyše pokřikování Venetů na věžích, starý moudrý Niklot se usmíval,
říkal si, že srdce lidu se nezatvrdilo, naplněné nenávistí,
že válka nezlomila duch Pravi, v jeho bratrech vlastní krve,
jak je hrdý, když slyší dobré slovo pro líté nepřátelé, z moře narozené.
Ať si Dánové na dlouho zapamatují, že není v zemi Obodritů
takové pravidlo chovat se krutě k oslabenému nepříteli.
Ať odejdou, ale jako lidé, důstojně.
Bez příkoři a zla ve svém srdci.
Sotva zmizely v daleké mlze koráby sivookého Knuda,
rozezněl se zvuk rohu z věže na počest spojenců věrných a spolehlivých,
Na počest Rujaňanů, kteří ke hradbám hlavního města
pod ochranou vojenských hlídek připlouvali s naloženými loděmi.
Vplouvaly k hradbám Dubína drakkary, které byly v bitvě odvlečené
Dánům, naložené chlebem, také rybami, vepřovým, dřevem,
a z jejich palub volali Rujaňané:
„Přijměte dárky – jsme s vámi!
Přišli jsme – to znamená, že blokáda je prolomená.
Nemohou vás už zlomit hladem a Svetovid vám v bitvách pomůže.
Pohlédněte na stožáry, jak vlají ve větru vlajky válečníků Raroha,
jasný sokol uprostřed modrého nebe!
Dá nám zvítězit na moři, a jsme přesvědčeni, že pomůže i na souši
ukázat vítězství síly světla.
Ať se válka s námi stane utrpením pro křesťany a odrodilce.
Ledaže by kdo svedl zlomit vůli ke světlu u našich plemen hrdých a svobodných!“
Tu otevřela se brána Dubína a Obodrité, radujíc se celým srdcem
z přátelství s Arkonou, odnášeli dárky Rujaňanů
do svých světlých domovů.
Bylo dobré, že Rujaňané v tento těžký čas nezapomněli jejich utrpení a neštěstí
a dorazili s hroznou mořskou silou, aby prolomili blokádu svým loďstvem.
A nyní je Dubín opět plný produktů, jeho sklady zaplněny po střechu,
také plno dřeva dovezli sbratřenci, dřeva, tolik potřebného na dlouhou zimu.
V ten samý čas sešli se knížata i bojaři ve velkém prostorném sále,
také Svetojar se svým duchovním bratrem Niklotem a Vseslav z Rujaňanů Koreniců.
Tři venétská knížata se objala, po ruském zvyku usedla na lavice
a začala rokovat, jak dále překazit plány drzých útočníků z jihu,
jak je přimět upustit od obléhání a odejít od starobylého Dubína,
také od Retry, která se statečně drží, a od Volína, hrdého v síle?
Porozmýšleli, a všichni tři se shodli na prosbě volchvům o radu boží vůle,
a pochopit tak, co se děje v „Ladoni“ ve starobylém světě vznešených živlů.
Tak tři knížecí bratři odložili své meče a dýky, vyšli ven a společně se svými vojáky vydali se k chrámu Rodu, který stál v centru města. Vcházeje dovnitř, bratři sňali své ocelové přilbice všichni společně a stáli tam jak pokorné děti před světlým volchvem u hořícího ohniště, před tím, koho nazývali přemoudrým a velikým po duhové záři srdce.
Tak tam stáli všichni tři a mlčeli, vrhaje na sebe kradmé pohledy.
První promluvil volchv Dobrosvet:
„Vím, bratři, co chcete znát.
Potřebujete radu předků minulých, těch, kteří již opustili zemské cesty
a navždy odešli do království Světla.
Řeknu vám tu bez oklik, bohové očekávají vaše zasloužené vítězství,
jsou s vámi! V boji přetěžkém na zemi, na moři i ve Svarze
Latince čeká jen porážka. Nepomohou jim sluhové stínů.
Naši předkové se spojili s námi, bratři, v tomto hrozném a těžkém čase.
Takže budoucnost naše je v našich rukách, všechno závisí na našem bratrství,
na jednotě Slovanů zde i s věčným nebem.“
Naplněna vznešeným slovem, vyšla knížata a znovu vystoupila na hradby,
odkud spatřila, jak Latinci pokračují v obléhání města.
Sestrojili vysokou věž a posadili ji na skřípající kola.
Věž tuto pobili hřeby, na hřebenu zhotovili padací mostek,
a snažili se ji dostat přes příkop, aby se dostala až k opevnění.
Bylo zřejmé, že ač oslabeni o silnou flotilu dvou dánských jarlů divokých,
znovu se gótští rytíři chystají do útoku s novou silou.
S obavami sledovali Obodrité věž z hradeb pevnosti
a netušili, co si mají počít s takovou pohromou,
jak vyklouznout z chystané pasti, co hrozí krutou smrtí všem:
městu, ženám i vojákům.
Jen starý Niklot byl klidný.
Vzal si Svetojara stranou a šeptal mu tiše, aby slyšel jenom on:
„Podívej, sleduj čajky, zvedly se od břehů a odletěly nad moře.
To znamená, že dnes přijde mráz. Led sváže vody Labi, i v našich příkopech.
Už víš, co musíme v noci udělat?
Tu věž musíme svrhnout do vodního příkopu a nad ránem ji tam led pevně uvězní.
Pak přijdou větry, sněhy a metelice, prostě – naše zima, po venétsku.
Papistům zajde chuť na válčení, budou závidět svým mrtvým.“
Předav radu Svetojarovi, starý moudrý Niklot vnuka povolal,
aby mu roztopil parní lázeň v nadcházejícím večeru mrazivém.
Když zjistili Vánové, že kníže si žádá lázeň,
bylo jim hned lehčeji u srdce.
Úsměv se jim vrátil na tváře a s Rujaňany súru chutnajíc,
začali zpívat písně na počest Lady okolo ohňů, v ulicích zapálených,
aby se vojáci měli kde zahřát a kde popít lahodného moku.
Svetojar zatím s družinou vojáků smělých v noci mrazivé opustil město,
a prolomil obranu papistů.
Věž na kolech svrhli společně do hlubokého vodního příkopu,
a pak jen podzimní deštík smýval krev ze země i z mrtvých.
Časné ráno přineslo krutý mráz od daleké hvězdy Sedavy
a svázalo ledem – pancířem pevným, vody Labe i příkopů vodních.
Přišel i sníh, vánice ho roznášela, to přišla zima svěží, stříbrná.
Sníh zasypal cesty i pole, i město Vánů, ti se zaradovali
nečekanému vítězství zimy, která jim přišla na pomoc.
Radovali se též z Rujaňanů, věrných spojenců, že neopustili své bratry po krvi.
Zpráva o vítězství
Během dne znovu Lada-Svetlena přispěchala ve zbroji k Niklotovi,
útlá, v pevném pancíři, obepínajícím hustou drátěnou košili,
a v přilbici se žlutou svastikou, vyjadřující slunce – Dažďboga.
Se zalíbením hleděl Niklot na mladou dívku:
je tak dobrá, tak prospěšná a přitom krásná!
Maguru překrásnou připomíná!
Z luku střílí obstojně, vládne mečem i sekyrou,
sebe sama nešetří ani na hradbách.
A právě za to se ji starý chystal pokárat,
ne ve zlém, ale z lásky, jakou k ní choval.
Jenže Svetlena, objímajíc Niklota, hned spustila, že z Retry
dorazila zpráva o vítězství Venetů, že jinověrci byli rozprášeni.
Luticové nyní čekají, co řekne Dubín, má vojsko přijít Obodritům na pomoc?
Co vzkáže moudrý kníže?
Děva příjemná domluvila a podala pradědovi svitek, který do města tajně přinesl zvěd.
A hned se vzdálila, hrdě nesa přilbici.
Nechav k sobě povolat Russa z Retry, starý moudrý Niklot k němu promluvil.
Popsal, v jak ohromné síle stojí Latinci u hradeb města,
a že pro Lutice bude nyní lepší posečkat do jara, tak nadějného,
že síly temných se zimou vyčerpají, pak může vojsko lutické směle
k Dubínu v železné síle napochodovat a zničit v krutém boji
společně s chrabrou armádou Dubína oslabené cizáky.
Dořekl svá slova kníže Vánů přikázal vojáku z Retry,
aby se rychle vydal na zpáteční cestu temným lesem se zprávou,
aby Luticové vyčkali jeho rozkazu a v zimě se k Dubínu nevydávali,
že se vše vyřeší na jaře. V zimě ať nabírají sílu a třeba i odpočívají,
a až nastane správný čas k bitvě, pak se to od něj včas dozví.
Vlci
V hluboké zimní noci promrzlou doubravu osvětlila záře vycházející hvězdy,
ještě neviděna na horizontu, ale přece již zrozena v hlubinách nebe.
Hvězda ta svým svitem zvěstovala časy nových vítězství a událostí pro celou Rus i Pomoří.
Její jasné zrození neuniklo ani volchvům, ani služebníkům Mary.
Jestliže první přitom zvedali ruce a pěli písně k oslavě věčné Svargy,
ti druzí se od strachu zachvěli a ke svému hospodinu se spěšně duchem obraceli,
žádajíc o radu:….. co teď máme dělat?
A od toho temného démona smrti, toho, kdo nebeský pořádek rušil
myslí svou mrazivou, dostalo se jim rady i naděje,
příslibu, že hvězdu tu uhasí, to světlo ochrany a věčnosti Russů,
ať otroci jeho v klášteře tajném zničí věčný oheň Dažďbogův,
a jestliže plamen věčného života uhasne, pak už hvězda nemůže pomoci Venetům,
její světlo bude se linout nadarmo, protože ruské země ho nebudou schopny přijmout.
Tak srozuměni černí mágové, vypravili v zimní bor vojsko své temné.
Stalo se tak na konci zlého zimního Luteńa.
Uprostřed hluboké doubravy vstal ze sněhu bílý vlk mohutný, otřepal se,
zvedl svou hlavu ke hvězdám a zavyl, svolávaje bratry.
Na znamení svého bílého knížete seběhla se smečka u rozložitého dubu
a vyrazila za ním doubravou, povinna zákonům přírody.
Vůdce jejich tmavou sovu sledoval, co nad lesem kroužila,
a za tím letícím ptákem vedl smečku přímou cestou, nedbaje sněhových závějí.
Pták se nakonec snesl na vrcholek dubu u paseky, a pod tím stromem
shromáždila se i zvířata okolo vůdce v pevném kruhu.
Bílý vlk vrčením přikázal, aby všichni zůstali na místě, čekajíc na znamení.
Sám se rozběhl s bystrostí rysa přes paseku po tajné stezce,
na konci se přikrčil, vyhlížejíc „hosty“, o kterých mu pověděly sovy.
Brzy spatřil pocestné, jdoucí stezičkou, vinoucí se lesem,
krátce se zamyslel a rozhodl se, že paseka se stane místem zápasu s nepřáteli.
„Ať jen vyjdou z hloubi lesa, cizinci, narušitelé tajné hranice,
na pasece se na duby nevyškrábou.
Jsou to chlapíci, ti ptáci soumraku, vyslídili nezvané hosty v noční temnotě a dali včas znamení vlčí smečce.
Na šedé vlky čeká lítý boj, snad pomůže jim přítel jejich lesní pán.“
Skryl se vlk před lidmi do křoví, a cizinci, brodíc se pasekou, obhlíželi se kolem.
Bylo jich víc než sto, s koňmi, naloženými nákladem
přikrývek, kabátů, stanů a také zbraněmi poutníků.
Tu ucítili koně pach dravce v křoví a vylekali se,
neklidně ržáli, vyhazovali, odmítaje poslouchat jezdce, a na pasece nastal zmatek.
Lidé se váleli na hromadě, jejich křik doléhal až ke smečce v záloze.
Ve vhodný okamžik vůdce zavyl a tu se střemhlav na cizince vrhla
šerá masa ochránců lesa.
Nastal nelítostný boj, sníh se barvil rudou krví, zněly výkřiky o pomoc, ržání koní,
svist střel i drnčení tětiv kuší… A do toho divoké vlčí zvuky zápasu.
Nad pasekou, kde zuřila bitva, zjevili se jestřábi, výři, sovy
a z výšky začali útočit na lidi. Zobáky a drápy bez zaváhání
zasahovaly oči i tváře sluhů Mary, nedovolujíc jim svými ostrými dýkami
rubat šeré vlčí bratry.
Jen bílý vůdce se s nepřáteli nebil, seděl stranou, očima kol pátrajíc,
čekal na svou chvíli, na setkání s černým, který objevil cestu.
A dočkal se.
Konečně oči bílého vlka rozpoznaly, kdo že vládne mocí a silou,
kdo tu pouhým slovem rozdává rány a šedé válečníky tím vydává smrti.
Oči obou bojovníků se setkaly, oba mocní a silní,
a již se k sobě probíjí, aby se setkali ve smrtícím zápase.
Mág namířil na Bílého své žezlo, vykřikujíc s námahou zaklínadla,
ale vlk ten útok odrazil silou Světla, ve skoku hrudí svou srazil na zem člověka,
a pak zuby jeho na hrdle mága tiše sklaply ve smrtícím sevření.
Krvavý boj byl pak brzy ukončen, zvítězili venétští vlci.
A tu na místo bitvy vyšel vlastník temného lesa – lesní pán.
Byl on temný, ohromný a strašný, ale vzhled jeho nebyl podstatný.
Hladil vlky svou mechem obrostlou tlapou, blahopřál k vítězství v těžkém boji.
Později k němu vlci přihnali vyplašené naložené koně
a paseku již opustili družně, mizíc v hustém porostu.
Pouze Bílý odešel s lesním pánem do hloubi lesa po tajné stezce,
a vánice les zasypávala sněhem, pohřbívajíc stopy boje a prolité krve.
Když přišli k tajnému chrámu, Bílý skokem přeskočil zídku
a proměnil se v urostlého Veneta v teplém kabátu a čepici z mechu.
Společně s lesním pánem vešel ve starobylý chrám, poklonil se zde svatému ohni,
a potom, prohlížeje si tváře ležících volchvů, promluvil k jejich bezvládným tělům:
„Bratři rodní, sami už víte, jak jsme dnes ubránili chrám.
Vaše duše ať bojují ve Svarze, zde si poradíme, buďte klidní.“
Obavy Niklotovy
Dlouho se táhnou zimy u Venetů, chumelenice střídají vánice dují z moře i od zlého západu.
Je těžko křesťanům ve stanech, kosí je nemoci, i střelné rány, co často od Dubína létají.
A zásoby jídla se tenčí, karavany neprojdou lesem,
Veneti je nepustí a zabírají je pro sebe.
Zato ve městě je veselo, tam je vše: …. a hlavně teplo.
Tam jsou opěvováni bohové Světla, ochránci Vánů,
tam se tancuje, pije a veselí.
Pro Obodrity nejsou mrazy strašné, ani větry ze zlého zimního moře,
jsou přeci doma – tak čeho se bát.
Tak uběhla zima stříbrná, na zemi se vrací Jarilo,
sněhy začínají kvapem tát, a potůčky bublají mezi kameny,
i moře se projasnilo, ptáci se vracejí ke břehům:
čajky, labutě, kachny, husy,
i havrani z jižních zemí přiletěli,
všude plno štěbetání v hnízdištích.
Proběhl slavný svátek jarní – Komojadry, svátek živý a veselý.
Naložené ohně dýmily, v nich Obodrité spalovali své nepřátele:
zlo vesmírné, Tmu a nemoci, a všechno, co brání svobodnému životu.
Znovu se městem točily chorovody a zvučné písně zněly k nebesům.
Lidé v těch písních oslavovali volnost, také bohy a předky své starodávné,
že přišli na pomoc v tom smutném roce, v těžký čas nástupu Navi.
Jen na srdce starého Vána každým dnem doléhala větší tíseň.
Viděl sice, jak řady papistů řídnou, že jejich pýcha povadla,
trápila však knížete zlá předtucha.
Vojska nespěchala s odchodem a bylo jasné, že vévoda v cosi doufá.
S touto myšlenkou přišel Niklot ke Svetojarovi za ranního rozbřesku
a vypověděl mu, že křižáci určitě čekají na posily z papežské kurie,
však již před časem kardinálové zamýšleli poslat do Pomoří Švédy na jaře.
„Musíme zjistit vše o Segtuně, Švédové nás mohou napadnout nečekaně
a opět oblehnout pevnost z moře.
Tentokrát nám Rujaňané nepomohou, loďstvo Švédů je silnější, než dánské.
Také vojsko mají mnohem silnější a v počtu předčí burgundské.“
Dořeknuv, objal Niklot knížete a dodal, že město v obležení
vydrží možná rok, možná i déle, ale přijatelnější by bylo pro Venety
obejít se bez Švédů o tomto létě.
Svetojar poté, co se dozvěděl od Niklota, že král chystá švédské vojsko,
začal vysílat zvědy věrné a spolehlivé na hranice Pomoří hlídat,
aby se Švédi nečekaně nevylodili u Dubína jako Dánové.
Na vlastní pěst vyplouvali Rujaňané na svých lodích šikmobokých
od hlavního města na průzkum, lodi jejich vznášely se jak ptáci,
pod plachtami a za skřípění vesel, lekaje bílé čajky a rybáky.
Tak poklidně uplynul Kveteň a přišel krásnější čas,
čas jemných vánků od západu, očistných bouřek a třešňových květů.
Na loukách opět vyrašila tráva, mladé listoví posvátných bříz
znovu odráželo zlatavé sluneční paprsky, a mlhy, vystupující z teplých vod,
unášené vlahým větrem, vzbuzovaly pochybnosti a obavy
u křesťanů, kteří obléhali hrad Dubín, sídelní město Obodritů.
Přicházejíc k ranním modlitbám, ohlíželi se a vzdychali…
Zdálo se jim, že venétští bohové dívají se na ně z nebe jako na oběť,
kterou Obodrité musejí přinést svým bohům o tajemných svátcích Pravi.
Pouze vévoda samotný byl přesvědčen, že válka přinese jeho vojsku
zdar a slávu o tomto létě.
Věděl Karoling, že co nejdříve dorazí válečné lodě z mlžné Segtuny,
a Rujaňany, nedávno zvítězivší na moři, znovu spoutají železným řetězem blokády,
tak, jak tomu bylo na podzim.
Proto nechal vévoda zhotovit dvě nové vysoké věže,
které zamýšlel postavit před bránu a zlomit jimi víru Vánů ve vítězství.
Jenže nevěděl plukovník vytrvalý, že vojsko švédské očekávají i v Dubíně,
že Rujaňané se připravují utkat se s černými konungami v bitvě na moři.
Všichni jako jeden muž dnem i nocí opevňovali koženými štíty
boky svých lehkých, svižných lodí a připravovali střelivo balistám,
také háky a dlouhá kopí.
Pouze Obodrité, sledujíc jejich úsilí, své pokrevní bratry v duchu litovali,
znali, jak těžce se povede Rujaňanům v bitvě se segtunskou flotilou.
Švédský král má dvakrát více korábů bojových, než mají Vánové,
mnohoveslic, těžkých a spolehlivých, opevněných štíty z bronzu,
po bocích obité rudou mědí a okrášlené erby jarlů.
…….. pokračování