Nežijeme, splácíme

Deset let od začátku finanční krize jsme nevyřešili hlavní problém: směřujeme k budoucnosti, ve které je místo jen pro pár superbohatých. 

Dvě třetiny Čechů dnes nedosáhnou na 24 tisíc čistého. Přitom jim prý příjmy v posledních letech „rekordně rostly“, slyšíme v médiích. Jenže pravda je taková, že průměrná mzda v Česku se během pěti let zvýšila jen asi o šest tisíc. To znamená, že každý rok dostal každý Čech přidánu asi tisícovku čistého. Je to zoufale málo, a nejen kvůli tomu, že část peněz „požere“ inflace. Klíčový problém je, že vedle světa malých pracujících lidiček existuje ještě obrovský svět virtuálních financí. Ten sice běžně nevidíme, ale právě on dnes vysává většinu zdrojů, kontroluje bohatství a na lidi kašle.

Na roční bonus Kellnera vyděláte za 165 tisíc let

V našem životě je něco špatně. Kupní síla českého spotřebitele (tedy objem peněz, který každý z nás může rozpustit v ekonomice) dnes dělá 218 tisíc korun ročně. Jenže s takovou částkou konkurujeme třeba na poli bydlení firmám, které se pohybují v sumách řádově o šest nul vyšších. Vloni investovaly firmy do nemovitostí u nás asi 83 miliard korun, největší investice dosáhla deseti miliard. Právě to způsobuje, že se z bytů a domů stává v první řadě investiční nástroj, a ne zázemí pro normální lidi. Firmy, tedy svět „šesti nul navíc“, za ně prostě zaplatí víc. Výsledkem jsou astronomické ceny nemovitostí na straně jedné a vystresovaní lidé s nedostupnými hypotékami na straně druhé. Rozdíl šesti nul ale odkazuje k ještě většímu problému – totiž kolik si vyděláme prací a kolik vydělává vlastnictví.

Je opravdu tak nepředstavitelné převést do veřejného vlastnictví část obřích prostředků, které se protočí v globálních korporacích, jako jsou Google a Amazon, nebo na domácím poli Agrofert?

Vezměme si nejbohatšího Čecha Petra Kellnera, jehož majetek dělá 310 miliard a meziročně dokáže vyrůst o dalších 55 miliard. Anebo Andreje Babiše, který je s majetkem v hodnotě 88 miliard na druhé příčce hned za Kellnerem. Jmění sedmdesáti českých miliardářů už dnes přesahuje bilion korun, což jsou bez pár „drobných“ příjmy českého státního rozpočtu. Kolik z nás vidělo na vlastní oči miliardu? A co se musí udělat, aby taková miliarda vznikla? Celé roky se nám vtloukalo do hlav, že když se budeme dost snažit, nakonec se bez problémů uživíme nebo dokonce zbohatneme. Jenže jak dlouho bychom museli pracovat, abychom se někomu jako Kellner vůbec přiblížili? Se mzdou 24 tisíc měsíčně bychom jen na Kellnerův meziroční přírůstek museli makat celých 165 tisíc let (!)

Co je to za systém, kde se ve stejném čase vlastnictví jednoho zvýší o desítky miliard, kdežto příjem většiny lidí jen o pár stovek? Vtip je v tom, že ani sebeusilovnější prací svět, ve kterém se pohybují Kellner a Babiš, nikdy nedoženeme. Svět velkých peněz je schovaný za neprodyšnou stěnou, a nakupují se z něj půjčky, voda, půda, internet a velké firmy. U nás si navíc běžně konkurují ti největší právě s těmi nejmenšími. Bohatí rychle bohatnou, posouvají laťku majetku výš, kdežto svět pracujících lidí vysychá. Kontrolu nad ekonomikou a politikou stále viditelněji přebírají vlastníci kapitálu, který je uměle navýšený tak, aby ho žádná práce – a tedy ani žádná „konkurence zdola“ – nedohnala.

Posedlost prací jako ideologie mocných

Po nástupu Babiše do politiky se stalo módou proklínat oligarchy. Jenže podmínky pro oligarchii a nadvládu bohatých jsme si v Česku vytvářeli desítky let. Vždyť ani Babiš by nikdy nezbohatl, kdyby nevyužíval takové nástroje, jako je levná práce, mizerné pracovní podmínky, dravé přebírání firem a podobně. Podnikání Babiše nestojí na „poctivé práci“ jeho zaměstnanců, a pokud ano, nejspíš umějí v holdingu kouzlit. Čistý zisk Agrofertu v roce 2016 totiž dělal 7,8 miliardy korun. To by znamenalo, že každý z 33 tisíc lidí, kteří pro něj pracují, vydělal firmě 240 tisíc ročně – zhruba tolik, kolik si sám v čistém odnesl. Samotný Babiš přitom za stejnou dobu rozšířil svoje osobní jmění o osmnáct miliard. Že by mu zbylé peníze dosypal do kasičky pánbůh za to, že nám milostivě dává práci?

Čím víc se nám svět superbohatých vzdaluje, tím tvrději se nám vtlouká do hlav ideologie práce a výkonu. Máme makat, slepě věřit manažerům a držet ústa i krok. Žijeme totiž v iluzi, že kapitál a bohatství se hromadí intenzivní prací. Jenže ani sebelepší víra v makání nezakryje fakt, že většinu zdrojů dnešního světa nemají pod kontrolou ti, co se živí dřinou, ale ti, kteří vydělávají skoro bez hnutí prstu. Miliardáři, na jejichž bohatství se nikdy nevypracujete, nerostou z práce, ale hlavně z kontroly finančního kapitálu. Vždyť finanční sféra plná virtuálních peněz a bankovních produktů už několikanásobně převýšila sféru reálné ekonomiky. Superbohatí, kteří přemýšlejí v miliardách, se přitom můžou radovat. Jen co se ztratila z dohledu krize, přestala se o ně veřejnost zajímat. V tom jim dnes vydatně pomáhají naši nahnědlí politici šířením nesmyslů, abychom disciplinovaně nenáviděli ty, co nemají veskrze nic.

Ukradená budoucnost

Důsledek dnešní bizarní situace je jasný: většina z nás nemá zdroje nezbytné pro vlastní budoucnost. Je to vidět na rostoucí zadluženosti českých domácností, která vloni přesáhla jeden a půl bilionu korun. Lidé dluží hlavně za půjčky na bydlení, jelikož ceny nemovitostí a nájmů v posledních letech vylétly do astronomických výšek. A právě zatížení dluhem znamená, že v našem životě prožíváme bolestnou ztrátu perspektiv. Dosáhnout na byt nebo dům totiž znamená nevolnictví na desítky let dopředu a dotování velkých vlastníků, kteří na rostoucích cenách bytů dál bohatnou.

Základem finančního kapitalismu je dluh. Dluh funguje tak, že ti, co mají zdroje, dají k dobru jen nepatrnou část svého jmění, ovšem zpátky dostanou víc a jako bonus si po celou dobu splácení můžou pohrávat s ustrašenou podřízeností těch, kteří své zdroje potřebují k životu. Dluhovou morálku se už podařilo zavést i tam, kde to vysloveně nedává smysl – dokonce i o práci přemýšlíme jako o milodaru, který máme svému zaměstnavateli tiše a loajálně splácet. Svět velkých vlastníků díky tomu roste, kdežto možnosti většiny nás se zužují.

Když v září 2008 zkrachovala americká banka Lehman Brothers, tisíce lidí přišly o střechu nad hlavou, jelikož už nebyli schopni splácet předražené hypotéky zatížené spekulacemi. Od začátku finanční krize uplynulo deset let a je skoro tragikomické, že právě dnes v Česku čekáme, až nás zasáhne naše vlastní hypoteční krize. I když jsme se ale z krize 2008 zatím moc nepoučili, řešení je prosté: jestli budeme chtít jako společnost přežít, budeme si muset vzít svoji budoucnost zpět.

Vlastnictví není posvátná kráva

Je opravdu tak nepředstavitelné převést do veřejného vlastnictví část obřích prostředků, které se protočí v globálních korporacích, jako jsou Google a Amazon, nebo na domácím poli Agrofert? Je tak složité nastavit systém tak, aby miliardy rostly pomaleji a výplaty lidí rychleji? Proč se toho bojíme? Nepodniká náhodou první kroky tímhle směrem senátor Bernie Sanders, když v USA prosazuje zvláštní daň pro Amazon a další korporace, aby platily svým zaměstnancům vyšší mzdy? A co takhle myšlenka života mimo kapitalismus s nepodmíněným příjmem zaručeným bez námezdní práce, hypoték a dluhů?

Svět „šesti nul navíc“ a superbohatých ve skutečnosti není tak nedobytný, jak se zdá. Vlastnictví není žádná posvátná kráva, která stojí někde vysoko nad námi. Smysl dává jen tehdy, když ho uznává společnost. Jsme to nakonec my, komu velcí vlastníci vděčí za svoji existenci a kdo má právo je kontrolovat, zdaňovat a zmenšovat jejich obrovskou moc. Není totiž fér, aby si hrstka všemocných nárokovala tolik prostoru a peněz ve světě, kde je pro většinu z nás stále méně místa. Před deseti lety odskákala tenhle problém nemajetná veřejnost skoro po celém světě. A nikdo se nemůže divit, když už to nebude chtít znovu opakovat.

Autor je šéfredaktor Alarmu.

http://a2larm.cz/2018/09/nezijeme-splacime/

Veřejný nepřítel Petr Kellner
Nastal čas prolomit mlčení o společenských dopadech podnikání a politickém vlivu Petra Kellnera a jeho společnosti PPF.

V posledních měsících jsme se zabývali dluhovou a exekuční epidemií, která zachvátila Českou republiku. Problém exekucí jsme rozebrali dopodrobna ze všech možných úhlů, pojmenovali jsme příčiny, dopady i možná řešení dluhové krize. Jedna podstatná kapitola celého příběhu ale zatím zveřejněna nebyla a seriál Exekuce: Černé svědomí Česka bez ní nebude úplný. Jakou roli v zadlužení téměř milionu lidí a v udržování celé dluhové hydry sehrál v současnosti největší světový poskytovatel nebankovních úvěrů – firma PPF a její tajemný vlastník Petr Kellner? Příběh nejbohatšího Čecha a jeho globálního úvěrového byznysu představuje největší dluh české žurnalistiky, který je potřeba splatit, abychom pochopili vývoj a geopolitické směřování České republiky od devadesátých let. Zaměření pozornosti na společnost PPF může také vrhnout jiné světlo na současnou kauzu Huawei a roli, jež v ní hraje Miloš Zeman.

Měli bychom se ptát, jestli rozšiřování technologií, které mohou sloužit ke špionáži a kontrole dat ze strany Číny, není výsledkem nějaké obchodní dohody mezi PPF a čínskou vládou posvěcenou z Hradu.

Číst dálé…………http://a2larm.cz/2019/01/verejny-nepritel-petr-kellner/

Veřejný nepřítel Petr Kellner

sdílet na