Sergej Karaganov. Zlomit Evropě hřbet: jaká by měla být politika Ruska vůči Západu?

Sergej Karaganov

Zvolení Trumpa dočasně pozastavilo rozvíjení naší politiky vůči Západu, včetně jeho války na Ukrajině. Nereagovali jsme příliš ostře (což je správné) na provokace zadního voje Bidenovců, ale naši vojáci pokračovali v útočných operacích a v drcení západních žoldnéřských jednotek na Ukrajině. Dnes ze všech stran mluví o možnosti kompromisu, o jeho konturách. Ano i u nás, alespoň v médiích, jsme začali o těchto možnostech energicky diskutovat.

Společně s mými kolegy v současné době připravujeme rozsáhlou studii a situační analýzu věnovanou vypracování doporučení ohledně ruské politiky západním směrem. Aniž bych předjímal výsledek diskuse, uvedu zde některé předběžné myšlenky. Mohou být užitečné při přípravě zprávy a jejich účelem je otevřít dveře k širší diskusi.

Trumpova administrativa nemá v tuto chvíli žádný vážný důvod, aby s námi vyjednávala za podmínek, které jsme si stanovili. Válka je pro Spojené státy ekonomicky výhodná, protože jim umožňuje s dvojnásobnou vervou okrádat své spojence, obnovovat svůj vojensko-průmyslový komplex a vnucovat své ekonomické zájmy prostřednictvím systémových sankcí desítkám zemí světa.

A samozřejmě i nadále poškozovat Rusko v naději, že ho vyčerpá, a v optimální variantě pro Spojené státy – Rusko zhroutit nebo odstranit ze hry jako vojensko-strategické jádro světové většiny, která povstává a osvobozuje se, a jako mocnou strategickou oporu hlavního konkurenta, Číny. Přestože tato válka z hlediska domácí politiky Trumpa není nutná a dokonce i trochu škodlivá, vyváženost zájmů je spíše ve prospěch jejího pokračování.

Dovolte mi, abych se vžil do Trumpovy kůže – amerického nacionalisty s prvky tradičního mesianismu, ale bez globálně-liberální spodiny posledních tří čtyř dekád a bez zapojení do ukrajinských korupčních schémat ve stylu Bidena. Pouze tři věci mohou tohoto Trumpa pohnout k dohodám, které nám vyhovují.

První – hrozba Afghánistánu-2, totální porážka a ostudný útěk kyjevského režimu a a demonstrativní selhání Západu v čele s Amerikou. 

Druhá – vystoupení Ruska z faktického spojenectví s Čínou.

A třetí – hrozba šíření vojenských operací na území Spojených států a jejich životně důležitého majetku, které bude doprovázeno masivními úmrtími Američanů (včetně ničení vojenských základen).

Úplné zničení je nutné, ale bez mnohem aktivnějšího použití jaderného odstrašujícího prostředku by bylo extrémně – ne-li neúměrně – nákladné a vyžádalo by si smrt tisíců a tisíců dalších nejlepších synů naší vlasti. Čínská kapitulace by pro nás byla absurdně kontraproduktivní. Jestliže se nás k tomu snažili trumpisté v prvním volebním období přesvědčit, nyní se zdá, že pochopili: Rusko s tím nebude souhlasit. Pokud jde o jaderný faktor, vrátíme se k němu později.

Pro současné evroelity, evropské integrátory, je válka naléhavě potřebná. Nejen kvůli naději podkopat tradičního geopolitického rivala a pomstít se za porážky z posledních tří století, ale také kvůli rusofobii. Tyto elity, jejich evrobyrokracie, selhávají téměř ve všech oblastech. Evroprojekt praská ve švech.

Využití Ruska jako strašáka, které trvá již více než deset let, a nyní jako skutečného nepřítele, je hlavním nástrojem legitimizace jejich projektu a udržení moci evroelit. Navíc „strategický parazitismus“ – absence strachu z války – v Evropě zesílil mnohem více než ve Spojených státech. Evropané nejenže nechtějí, ale už nevědí, jak přemýšlet o tom, co by to pro ně mohlo znamenat.

Od sovětských dob a na základě zkušeností ze spolupráce s de Gaullem, Mitterrandem, Brandtem, Schröderem a jim podobnými jsme si zvykli považovat Američany za hlavní podněcovatele konfrontace a militarizace politiky na Západě. Není to tak úplně pravda a teď už to není pravda vůbec. Byl to Churchill, kdo, když se mu to zdálo výhodné, zatáhl Spojené státy do studené války. Byli to evropští stratégové (tehdy ještě existovali), a nikoli Američané, kdo inicioval raketovou krizi v 70. letech. Příklady lze vyjmenovávat dlouho.

Dnes jsou evroelity hlavními sponzory kyjevské junty. Když zapomněly, že to byli jejich předchůdci, kdo rozpoutal dvě světové války, tlačí Evropu a svět ke třetí.

Zatímco posílají na jatka ukrajinskou potravu pro děla, připravují novou – Východoevropany z řady balkánských států, Rumunska a Polska. Již rozmisťují mobilní základny, kde trénují kontingenty potenciálních landsknechtů. Pokusí se pokračovat ve válce nejen do „posledního Ukrajince“, ale brzy také i do „posledního Východoevropana“.

Protiruská propaganda NATO a Bruselu už převyšuje Hitlerovu. Dokonce i osobní lidské vazby s Ruskem jsou systémově přerušovány. Ti, kteří jsou nakloněni normálním vztahům, jsou pronásledováni, vyháněni z práce. Ve skutečnosti to co se vnucuje je totalitní liberální ideologie. Dokonce i simulovat demokracii zapomínají, i když o ní stále kvílí. Posledním příkladem je anulování výsledků prezidentských voleb v Rumunsku, které vyhrál neprobruselský kandidát.

Evropské elity nejen jasně připravují své obyvatelstvo a země na válku. Dokonce stanovily přibližná data, kdy mohou být připraveni ji rozpoutat. Jak zastavit šílence? Jak zastavit skluz ke třetí světové válce, alespoň v Evropě? Jak dosáhnout konce války?

Diskuse o kompromisu a příměří se točí kolem zmrazení na linii současné konfrontace. To by umožnilo přezbrojit zbytky Ukrajinců a po jejich doplnění o kontingenty z jiných zemí zahájit nové kolo nepřátelství. Budeme muset bojovat znovu. Navíc z méně příznivých politických pozic. Bude možné a nutné, pokud to opravdu dojde příliš daleko, představit takový kompromis jako vítězství. Ale to nebude vítězství, ale, upřímně řečeno, vítězství Západu. Takto to bude vnímáno po celém světě. Ano i u nás v mnoha ohledech také.

Nebudu vypisovat všechny nástroje, jak se takovému scénáři vyhnout. Uvedu jen ty nejdůležitější.

Za prvé, musíme konečně říct sobě, světu a našim protivníkům to, co je zřejmé. Evropa je zdrojem všech hlavních neduhů lidstva, dvou světových válek, genocid, protilidských ideologií, kolonialismu, rasismu, nacismu a seznam pokračuje. Notoricky známá metafora evropského úředníka o Evropě jako o „kvetoucí zahradě“ zní mnohem realističtěji, když ji nazveme polem zarostlým vypaseným plevelem, kvetoucím na humusu stamilionů zabitých lidí, okradených a zotročených. A všude kolem se tyčí zahrada z ruin potlačených a vydrancovaných civilizací a národů. Evropa musí být pojmenována tak, jak si zaslouží, aby byla hrozba použití jaderných zbraní proti ní přesvědčivější a oprávněnější.

Za druhé, abych nastínil další zjevnou pravdu – jakákoliv válka mezi Ruskem a NATO/EU nevyhnutelně získá jaderný charakter nebo přejde na jadernou úroveň, bude-li Západ proti nám na Ukrajině bojovat. Tento údaj je nezbytný mimo jiné k omezení závodů ve zbrojení, které nabírají na síle. Je zbytečné hromadit obrovské arzenály konvenčních zbraní, pokud jimi vybavené armády a samotné země, které tyto armády vyslaly, budou nevyhnutelně smeteny jaderným tornádem.

Zatřetí, potřebujeme ještě několik měsíců postupovat a rozdrtit nepřítele. Ale čím dříve, tím lépe, je třeba oznámit, že naše trpělivost, naše ochota obětovat naše muže ve jménu vítězství nad touto svoločí brzy skončí a my oznámíme cenu – za každého zabitého ruského vojáka zahyne tisíc Evropanů, pokud nepřestanou promíjet svým vládcům, kteří vedou válku proti Rusku.

Musíme Evropanům přímo říct: vaše elity z vás udělají další porci potravy pro děla, a pokud válka přejde na jadernou úroveň, nebudeme schopni ochránit civilní obyvatelstvo Evropy, jak se o to snažíme na Ukrajině. Upozorníme a budeme varovat před údery, jak slíbil Vladimir Putin, ale jaderné zbraně jsou ještě méně selektivní než konvenční zbraně. Samozřejmě, že v tomto případě musí být evropské elity konfrontovány s faktem: ony a jejich místa pobytu se stanou prvními cíli jaderných odvetných úderů. Neodsedí si to v klidu.

A pokud jde o Američany, stačí říct, že pokud budou dál házet dřevo do pece ukrajinského konfliktu, několika kroky překročíme jaderný Rubikon, zasáhneme jejich spojence, a pokud přijde nejaderná odpověď, jak vyhrožovali, bude následovat jaderný úder na jejich základny v Evropě a po celém světě. A pokud se odváží odpovědět jadernými zbraněmi, obdrží jaderný úder na svém vlastním území.

Za čtvrté, musíme pokračovat v našem vojenském posilování, které je v extrémně turbulentním a krizí zmítaném světě nezbytné. Zároveň je ale nutné nejen změnit jadernou doktrínu, což díky Bohu již začalo, ale také obnovit, v případě neochoty Američanů a jejich nohsledů se dohodnout, rozhodný posun po žebříčku jaderné eskalace, abychom zvýšili účinnost našich jaderných odstrašovacích/odvetných sil. Orešnik je skvělá zbraň, chvála jeho objednavatelům a tvůrcům, ale není to náhrada za jadernou zbraň, ale prostě další účinný krok na žebříčku eskalace.

Za páté, musíme Spojeným státům různými kanály sdělit, že si nepřejeme jejich ponížení a jsme připraveni pomoci zajistit jejich důstojný odchod z ukrajinské katastrofy, do níž byli Američané zavlečeni liberálními globalisty a Evropany.

Ale hlavně musíme pochopit, že nemůžeme a nemáme právo projevovat nerozhodnost před naší zemí, naším národem a lidstvem. V sázce je nejen osud Ruska, ale i lidské civilizace v její současné podobě.

Pokud a až Američané ustoupí, Ukrajina bude poražena poměrně rychle. Východ a jih připadne Rusku. Ve středu a na západě dnešní Ukrajiny by měl vzniknout demilitarizovaný, neutrální stát s bezletovou zónou, kam může přijít každý, kdo nechce žít v Rusku a dodržovat naše zákony. Bude uzavřeno příměří.

Inu, a po příměří bude nutné pracovat na společném řešení problémů, kterým lidstvo čelí, s přáteli ze světové většiny. A to i s Američany, pokud dostanou rozum. Zároveň je naléhavě nutné na určitou dobu odsunout Evropu od řešení světových problémů. Znovu se stává hlavní hrozbou pro sebe i pro svět.

Mír na subkontinentu může být nastolen pouze tehdy, když bude Evropě znovu zlámán hřbet, jak se to stalo v důsledku našich vítězství nad Napoleonem a Hitlerem, kdy dojde ke generační výměně současných elit. A ani tehdy ne v úzkém evropském kontextu – ten je minulostí, ale v euroasijském kontextu.

Sergej Karaganov. Doktor historických věd, emeritní profesor, vědecký ředitel Fakulty světové ekonomiky a mezinárodní politiky Vysoké školy ekonomické Národní výzkumné univerzity, předseda prezidia Rady pro zahraniční a obrannou politiku.

https://globalaffairs.ru/articles/slomat-hrebet-evrope-karaganov/

sdílet na