„Pak mi do koalice vleze ten černop*delník“. Sto třicet let s lidovci

19.10.2024 20:16 | Komentář

Během pátku zaujaly na sjezdu lidovců v Olomouci dvě události: Volba ministra zemědělství Marka Výborného novým předsedou a svérázný moravský catering v podobě napájení delegátů slivovicí už před polednem. Obojí vlastně tak nějak zapadá do pozoruhodného příběhu, který tato strana píše v naší historii již skoro sto třicet let.

Foto: Hans Štembera
Popisek: Marek Výborný

Wikipedie píše, že „díky svému širokému koaličnímu potenciálu a nepostradatelnosti dosahovala při prosazování svého programu úspěchů, které zdaleka neodpovídaly jejím volebním výsledkům“. Prakticky to znamená, že za sto šest let historie českého republikánství by se daly na prstech jedné ruky spočítat vlády, ve kterých žádný lidovec neseděl.

V roce 1896 vznikla politická formace s názvem Katolická strana národní na Moravě, která od počátku reprezentovala zájmy moravských katolíků, vedena olomouckým advokátem Mořicem Hrubanem.

Roku 1899 na Velehradě vznikla Moravsko-slezská křesťansko-sociální strana na Moravě, která ke katolickému programu přidávala více levicových akcentů a jejím předsedou byl mladý kněz Jan Šrámek. Ten se následně stane vůdčí postavou moravského lidoveckého hnutí, které od počátku dokázalo v zájmu Moravy celkem intenzivně spolupracovat.

Postoj „Moraváků“ se vždy odlišoval od českých politických stran, zejména v klíčové otázce postoje k rakouské monarchii, která byla zejména moravskými katolíky vždy akceptována. I politici v čele se Šrámkem až do roku 1917 podporovali monarchii. Několik moravských i českých stran s podobným programem za války utvořilo Spojenou stranu katolickou.

Po říjnu 1918, kdy novou republiku utvářely spíše protikatolické politické síly, rozhodli se katolíci přejmenovat na Československou stranu lidovou a v jejich čele stanul Jan Šrámek, který si také jako první připsal tradiční titul „monsignore“. České katolíky ve straně reprezentoval hlavně vikarista z pražského Vyšehradu Bohumil Stašek, předseda české zemské organizace strany.

Během první republiky mezi nimi docházelo k ideovým sporům, ve kterých Stašek chtěl lidovce tlačit více doprava, zatímco Šrámek reprezentoval sociální křídlo strany. Po celou éru první republiky byl členem vlády, převážně na ministerstvech zabývajících se sociální agendou.

Lidovci se během první republiky netěšily příliš velké popularitě a dvojnásob to platilo pro jejich předsedu. Premiér Švehla, jehož agrárníci s lidovci bojovali o venkovský elektorát, o něm pronesl: „Pak mi sem do vládní koalice vleze ten černoprdelník Šrámek a nikdo ho už odtud nedostane – i když jen za malíček zůstane ve dveřích vězet“.

Prezident Masaryk lidovce neměl rád z principu coby „klerikály“.

Už za první republiky se ale strana vyznačovala svou pevnou voličskou základnou ve venkovských katolických kruzích, která lidovcům dokázala zajistit volební výsledky, které je bez problémů dostávaly do parlamentu.

V prvních volbách kandidovala společně se slovenskými „luďáky“, kteří ale v té době pod vedením Andreje Hlinky neměli tak separatistický program, jako později ve třicátých letech. Toto spojenectví vyneslo lidovcům historické druhé místo. V dalších volbách získávali mezi osmi a deseti procenty hlasů.

V jejím programu dominovala témata usilující o zachování privilegií a majetků katolické církve, ale také konzervativní témata jako podpora rodiny nebo boj proti alkoholu a prostituci.

V druhé polovině třicátých let se Šrámek více sblížil s prezidentem Benešem, což udělalo z lidovců pevnou součást koalice „Hradu“. Pravicové křídlo to nikdy úplně nerespektovalo, což vedlo k velkým sporům mezi Šrámkem a Staškem po Mnichovu.

Staškovo křídlo prosadilo, že se lidovci stali součástí Strany národní jednoty, nabádající k domluvě s Německem. Šrámek s tím nesouhlasil a ještě více se přimkl k prezidentu Benešovi, který jej pak v zahraničí jmenoval předsedou exilové vlády. V Praze zatím lidovci v různé míře přečkávali nebo schvalovali protektorátní politiku, někteří jedinci přímo jako aktivní členové Národního souručenství, jediné povolené strany. Bohumil Stašek se ale proti okupaci postavil a skončil za to v koncentračním táboře v Dachau. Po válce si s ním vyřídil účty i jeho stranický rival.

Místo Šrámka Plojhar

Díky Šrámkovi se lidovci po válce stali součástí Národní fronty, která určovala dění v obnovené republice. Dostali tři ministerská křesla, ale odmítali užší integraci se socialistickými stranami.

Ve straně se postupně ustavilo velmi aktivní pravicové křídlo, které propagovalo vystoupení z koalice Národní fronty, ve které čím dál častěji dominovali komunisté. Populární mluvčí těchto názorů se stala redaktorka stranického tisku Helena Koželuhová, neteř bratrů Čapkových. Příznačnou lidoveckou kuriozitou je, že její manžel Adolf Procházka naopak seděl ve vládě jako ministr zdravotnictví.

Stárnoucí Šrámek nebyl schopen čelit energii komunistů, a v únoru 1948 strana nedokázala jakkoliv zareagovat. Předseda Šrámek a tajemník strany Hála se nejprve neúspěšně pokusili vybrat několik milionů ze stranického účtu a poté jim nevyšel pokus o odchod do zahraničí.

Klement Gottwald si v únoru 1948 do nové vlády cíleně vyhledával v dalších politických stranách ty členy, kteří budou ochotni dál pracovat pod vlivem komunistické dominance. Několik takových našel i u lidovců.

Ztělesněním této kolaborace se stal Josef Plojhar, vzdělaný a jazykově vybavený jihočeský kněz, jehož podle všeho zlomily zážitky z koncentračních táborů. Již v době, kdy se v únoru 1948 stal v Gottwaldově vládě ministrem zdravotnictví, byl v pražské politice znám především svým kladným vztahem k alkoholu.

Společně s Aloisem Petrem se stali zcela loajálními partnery pro KSČ. Jméno „Plojhar“ je u lidovců dodnes synonymem pro zradu a kolaboraci.

Ministr Plojhar vydržel na resortu zdravotnictví rekordně dlouhou dobu dvaceti let a přežil tam čtyři premiéry. Ačkoliv právě zdravotnictví bylo v padesátých a šedesátých letech oblastí, kde se věci skutečně měnily k lepšímu, ministr, z jehož pití si kolegové dělali legraci i veřejně, na tom příliš velkou zásluhu neměl.

Během Pražského jara musel opustit vládu i funkci předsedy, ale až do smrti si podržel poslanecký mandát za kroměřížský obvod.

Stal se vyloženě kuriozní postavičkou, která svou výdrží při konzumaci přiváděla k úžasu i sovětské maršály, což mu v Kremlu vyneslo obdivnou přezdívku „taváryš pop“. Po Praze se zase citovalo (prý skutečně vyřčené) moudro ministra zdravotnictví, že „alkohol hubí národy, ale jednotlivcům neškodí“. Zemřel roku 1981, symbolicky během oslav VŘSR na sovětském velvyslanectví.

Lidová strana mezitím dál fungovala v rámci Národní fronty, v sedmdesátých a osmdesátých letech se vinou úmrtí poměrně často měnili její předsedové. Díky volebnímu systému, ve kterém v každém obvodu kandidoval pouze jeden kandidát, měla jistý svůj počet zákonodárců. Ačkoliv někteří její poslanci podle vzpomínek pamětníků byli schopni přinést do diskuse osvěžující pohledy, reálně stále zůstávala ovládaným satelitem komunistů.

Trochu jiná situace byla v členské základně, kde se scházeli lidé, kteří měli k režimu velmi podstatné výhrady. Katolické mládežnické organizace se postupně staly velmi rebelskými a příležitostně se dařilo nastolovat agendu, o kterou moc příliš nestála.

Silnou pozici strana stále měla hlavně na jižní Moravě, jejíž krajská organizace byla tradičně nejdůležitější. Právě odsud vyšel i Josef Bartončík, první polistopadový předseda strany, který si kladl za cíl obnovit význam lidovců v politickém systému.

Krátkou dobu se zdálo, že by lidovecký vliv mohl výrazně přesáhnout prvorepublikových 8-10 procent. Navíc lidovci na jaře 1990 jako strana poprvé v historii získali skutečně vlivné ministerstvo vnitra. Jmenování Richarda Sachera mělo být nápadem prezidenta Havla, kterému se prý líbilo, že „na letenské ministerstvo strachu přijde muž s křížkem“.

Podle vzpomínek účastníků ale bylo působení Sachera, fanouška okultismu a paranormálních jevů, pro stranu spíše pohromou.

Před volbami 1990 ale vyhlídky lidovců dost pošramotila aféra předsedy Bartončíka. Šlo v ní o kompromitující materiály, které měly dokazovat jeho spolupráci s StB. Na vnitru je měl Sacherovi pod nosem najít náměstek Jan Ruml a na veřejnost se dostaly pár dní před volbami přes rakouský týdeník Profil.

Bartončík měl na schůzce na Hradě prezidentu Havlovi slíbit, že z kandidátky odstoupí a vysvětlí to zdravotními důvody. Když se tak nestalo, vystoupil s obviněním už v době předvolebního moratoria Jan Ruml osobně a v hlavním televizním zpravodajství.

„Úplně Honzu Rumla chápu, že chtěl lidem říct, kdo má tu drzost se v prvních svobodných volbách ucházet o jejich přízeň,“ komentoval to zpětně Václav Havel. Lidovci, kteří neuspěli tak, jak si představovali, to vnímali jako předvolební podraz a na několik let to poškodilo jejich vztah s Hradem.

Těžil z toho Václav Klaus, který tak v osmiprocentních lidovcích získal velmi loajálního koaličního partnera.

Nepostradatelnou figurou při tom byl Josef Lux. Zemědělský inženýr od Pardubic byl po Bartončíkově odstoupení zvolen trochu nečekaně, ale během několika měsíců se stal nepostradatelným.

Jako přirozený politický talent rychle pochopil, jak nejlépe obhospodařovat zájmy specifické komunity lidoveckých voličů. Základem byla „venkovská“ ministerstva zemědělství a místního rozvoje, přes která tekly jejich venkovským voličům dotace.

„Juro, už Lux věděl, že zemědělství je pro lidovce vysněný resort,“ poučí o pár let později Mirek Topolánek začátečníka Jiřího Čunka.

Vedle nich ale také třeba ministerstvo obrany, kde však nebyl nejdůležitějším ministr, ale ekonomický náměstek, mající pod palcem vojenské nákupy. Tím prvním, který v devadesátých letech nastoloval standardy, byl mladý Miroslav Kalousek.

Postupem času ale Luxovi docházelo, že lidovci mohou hrát mnohem výraznější roli, než být přívěskem ODS. Sbližoval se s ČSSD Miloše Zemana a naznačoval, že lidovci mohou být v pozici německé FDP, která dlouhé roky coby menší partner přebíhala k té z dvojice velkých stran, která právě vyhrála volby.

Kromě toho se Lux sbližoval s prezidentem Václavem Havlem, který opakovaně a rád hovořil o tom, jak důležité jsou v politice malé strany. V letech 1997 a 1998 se opakovaně hovořilo o tom, že by se předseda lidovců jednom mohl dokonce stát premiérem.

Ve stejné době ale klasik české karikatury Vladimír Jiránek namaloval slavný obrázek, ve kterém se řeší, jestli jsou lidovci „svině“. A sám Lux si mezi lidmi získá přezdívku „had na tři“

Po pádu Klausovy druhé vlády vzniká polopolitický kabinet Josefa Tošovského, ve kterém lidovci získali tolik vlivu, jako nikdy dříve.

Zkušenost s ambicemi „malých stran“, podporovaných prezidentem, byla jedním z hlavních důvodů, proč se Miloš Zeman a Václav Klaus rozhodli uzavřít „opoziční smlouvu“. Bylo to poprvé od roku 1919, co lidovci nebyli ve vládě.

Josef Lux dohodu odsoudil slovy, že „tento vlak jede na Slovensko a na Balkán“, ale krátce poté musel odstoupit, když mu lékaři diagnostikovali leukémii. O rok později zemřel. Lidovci tím ztratili nenahraditelného lídra a během následujících let se v čele strany vystřídalo hned několik předsedů.

V roce 2002 se v kabinetu Vladimíra Špidly lidovci vrátili do vlády, když předtím o volbách jejich disciplinovaní voliči výrazně překroužkovali koaličního partnera Unii svobody, pro kterou to znamenalo začátek konce.

Ale i sociální demokraté poznali svéráz lidoveckého koaličního partnerství, zejména na jaře 2005, když se rozpadala vláda Stanislava Grosse. Role předsedy KDU-ČSL v tomto dění byla reflektována sněmovním protestem, dodnes známým jako „syčení na Kalouska“.

Příští volby vyhrála ODS Mirka Topolánka, který se s lidoveckým předsedou už před hlasováním oslovoval „bratře“ a zdálo se, že se lidovcům podaří další „přeběhnutí“. Patový volební výsledek ale vedl k bouřlivému vývoji, při kterém musel odstoupit předseda Kalousek a na sjezdu jej překvapivě nahradil čerstvě zvolený senátor Jiří Čunek.

Kalousek se s lidovci rozešel a s částí pravé stranické frakce si založil novou stranu TOP 09. Ve volbách 2010 lidovcům přetáhl tolik voličů, že strana poprvé za svou existenci úplně vypadla ze sněmovny. Vyhnula se tím ale účasti na extrémně nepopulární vládě Petra Nečase.

A o tři roky později byla zpět, s mladým vedením Pavla Bělobrádka a Mariana Jurečky. A okamžitě se vrátila i do vlády, tentokrát té Sobotkovy s ČSSD a hnutím ANO. Marian Jurečka obsadil tradiční lidovecké portfolio zemědělství a Daniel Herman obnovil lidoveckou tradici kněžích v ministerské funkci.

V roce 2017 se lidovci rozhodli v koalici s ČSSD a ANO pod premiérem Babišem nepokračovat a stali se součástí opoziční platformy, která si říkala „demokratický blok“. V ní spolupracovali s ODS, TOP 09 a hnutím STAN.

První tři subjekty tohoto bloku se za Babišovy vlády sbližovaly i programově. A když rozhodnutí Ústavního soudu před volbami 2021 výrazně zmírnilo podmínky pro volební koalice, utvořily tři strany koalici nazvanou SPOLU. Ta následně volby pro mnohé nečekaně vyhrála a lidovci získali ve Fialově vládě tři křesla.

Současně průzkumy veřejného mínění začínaly hlásit, že strana vedená Marianem Jurečkou se ve volebních modelech propadá hluboko pod pětiprocentní hranici a samostatně nemá šanci uspět. Sjezd svolaný na tento pátek a sobotu byl tedy vnímán jako „restart“ upadající značky.

Do čela oživení byli vybráni dva bývalí předsedové Marek Výborný a Pavel Bělobrádek. Předsedou se v lidovecké tradici stal úřadující ministr zemědělství.

Spolu s nimi pak ministerští náměstci Václav Pláteník a Eduard Hulicius a Monika Brzesková, starostka slezských Kravař, která se pod dívčím jménem Žídková stala v roce 1995 Miss Europe.

A vedení doplnil také Jiří Horák, moravský poslanec, který zaujal tím, že na první jednání sněmovny přišel v jihomoravském kroji. Vysvětlil, že jde o projev respektu k rodinné tradici. „Před 75 lety skládal poslanecký slib ve vlčnovském kroji můj pradědeček, předválečný starosta Vlčnova a po válce poslanec za lidovou stranu,“ vysvětloval.

Pradědeček Jan Plesl, který ve stejném kroji skládal poslanecký slib v roce 1946, se o dva roky později nepřidal k předsedovi Plojharovi a v roce 1953 jej komunisté utýrali k smrti ve věznici Mírov.

Zvolení jeho pravnuka je tak velmi symbolickou okolností lidoveckého „restartu“. Tuto stranu totiž v kontextu české politiky definuje právě rodinná tradice, s níž je stranická příslušnost předávána. V žádné jiné straně se tak často nevidí, aby ještě mladiství potomci poslanců nastupovali do funkcí v mládežnické organizaci. A právě v těchto „lidoveckých rodinách“ možná tkví tajemství úspěchu strany, která je tu s námi za všech režimů už více než sto let.

Zdroj : Parlamentní Listy

sdílet na