Od 11. září do 7. října: Falešná „válka proti terorismu“ se hroutí

Spojené státy léta realizovaly izraelský regionální destabilizační program pomocí fantomových teroristů jako ospravedlnění pro „válku proti terorismu“. Ale 7. říjen 2023 zničil nekonečný válečný projekt Washingtonu – jedním otočením spínače protivníci Ameriky obrátili „dlouhou válku“ proti Izraeli.

Pepe Escobar

Kolonizace … je nejlepší byznys, do kterého se může kapitál staré a bohaté země zapojit … neplatí stejná pravidla mezinárodní morálky … mezi civilizovanými národy a barbary. – John Stuart Mill, citováno Eileen Sullivanem v “Liberalism and Imperialism: JS Mill’s Defense of the British Empire,” Journal of the History of Ideas, vol. 44, 1983.

Události 11. září 2001 měly zavést a posvětit nové paradigma výjimečnosti v mladém 21. století. Historie však rozhodla jinak.

11. září 2001, zobrazený jako útok na americkou vlast, okamžitě vedl ke spuštění globální války proti teroru (Global War on Terror – GWOT), která začala v 23:11 toho dne. Pentagon zpočátku používal termín „Dlouhá válka“, ale administrativa Baracka Obamy později tento termín objasnila jako „Operace pro případ mimořádných situací v zahraničí (OCO)”.

Válka proti terorismu organizovaná USA stála osm bilionů nevysledovatelných dolarů, aby porazila fantomového nepřítele, zabila více než půl milionu lidí  – v drtivé většině muslimů – a vedla k nelegálním válkám proti sedmi státům s muslimskou většinou. To vše bylo neúnavně ospravedlňováno „humanitárními důvody“ a údajně podporováno „mezinárodním společenstvím“ – následně byl tento termín také přejmenován na „mezinárodní řád založený na pravidlech“.

Qui Bono?  (Kdo z toho má prospěch?) zůstává ústřední otázkou všeho, co s 11. zářím 2001 souvisí.  

Hustá síť neokonzervativců, horlivých obránců Izraele strategicky umístěných v obranných a národních bezpečnostních institucích viceprezidenta Dicka Cheneyho, který sloužil jako ministr obrany v administrativě otce George W. Bushe, začala podnikat kroky k zavedení dlouhodobé plánované agendy – Projektu nového amerického století (PNAC). Tento dalekosáhlý program čekal na správný spouštěč – „nový Pearl Harbor“ – k ospravedlnění řady operací změny režimu a válek na velké části Blízkého východu a dalších muslimských států, čímž se globální geopolitika posunula ve prospěch Izraele.

Nechvalně známé odhalení amerického generála Wesleyho Clarka tajného spiknutí Cheneyho režimu, jehož cílem bylo zničit během pěti let sedm hlavních islámských zemí od Iráku po Írán, Sýrii až po Libyi, nám ukázalo, že při plánování již bylo vše předem připraveno. Tyto cílové země měly jedno společné: byly horlivými nepřáteli okupačního státu a horlivými obránci palestinských práv.

Z pohledu Tel Avivu spočívala sladká dohoda v tom, že ve válce proti terorismu budou USA a jejich západní spojenci bojovat ve všech těchto sériových válkách, ve prospěch Izraele, ve jménu „civilizace“ a proti „barbarům“. Izraelci nemohli být spokojenější nebo samolibější, jakým směrem se to ubírá.

Není divu, že 7. říjen 2023 je zrcadlovým obrazem 11. září 2001. Samotný okupační stát tento den prohlásil za „11. září“ Izraele. Paralel existuje více než dost, ale rozhodně ne v tom smyslu, jak izraelofilové a kabala extremistů v čele Tel Avivu očekávali.

Sýrie: bod obratu

Západní hegemon vyniká v konstruování narativů a v současnosti se utápí v bažinách rusofobie, íránofobie a sinofobie, které sám vytvořil. Diskreditace oficiálních, neměnných narativů, jako je ten o 11. září, zůstává nejvyšším tabu.

Falešný narativní konstrukt však nemůže vydržet věčně. Před třemi lety, v den dvacátého výročí pádu Dvojčat a zahájení války proti terorismu, jsme byli svědky velkého rozuzlení na pomezí střední a jižní Asie: Tálibán se vrátil k moci a slavil vítězství nad hegemonem ve věčné válce.

V té době už mánie „sedmi zemí do pěti let“ – jejímž cílem bylo vytvořit „Nový Blízký východ“ – ztroskotávala napříč celým spektrem. Zlomovým bodem byla Sýrie, i když někteří by mohli tvrdit, že čajové lístky byly vhozeny již v roce 2000, kdy libanonský odboj porazil Izrael, a poté znovu v roce 2006.

Rozbití nezávislé Sýrie by však otevřelo cestu ke svatému grálu hegemona a Izraele: změně režimu v Íránu.

Americké okupační síly vstoupily do Sýrie koncem roku 2014 pod záminkou boje proti „teroru“. To byl Obamův OCO v akci. Ve skutečnosti však Washington využíval dvě klíčové teroristické jednotky – Daeš, také známý jako ISIL, alias ISIS, a Al-Káidu, alias Jabhat al-Nusra, také známý jako Hayat Tahrir al-Sham – k tomu, aby se pokusily zničit Damašek.

To bylo přesvědčivě prokázáno v odtajněném dokumentu US Defence Intelligence Agency (DIA) z roku 2012, který později potvrdil generál Michael Flynn, šéf DIA v době, kdy posudek vznikl: „Myslím, že to bylo záměrné rozhodnutí  [Obamovy administrativy]“ pokud jde o pomoc, ne o boj proti terorismu.

ISIS byl vytvořen pro boj proti irácké i syrské armádě. Tato teroristická skupina vznikla z Al-Káidy v Iráku (AQI), poté se přejmenovala na Islámský stát v Iráku (ISI), poté se přejmenovala na ISIL a nakonec na ISIS poté, co v roce 2012 překročila syrské hranice.

Zásadní je, že jak ISIS, tak Fronta Nusra (později Hayat Tahrir al-Sham) byly tvrdými salafisticko-džihádistickými odnožemi Al-Káidy.

Skutečným zlomem byl vstup Ruska do syrského válčiště na pozvání Damašku v září 2015. Ruský prezident Vladimir Putin se rozhodl skutečně zahájit válku proti teroru na syrském území dříve, než tento teror dosáhne hranic Ruské federace. Vystihovala to tehdejší standardní formulace v Moskvě: vzdálenost z Aleppa do Grozného je pouhých 900 kilometrů.

Koneckonců, Rusové již byli vystaveni teroru stejné značky a stejného modu operandi v Čečensku v devadesátých letech. Poté mnoho čečenských džihádistů uprchlo, aby se nakonec připojili k pochybným oddílům v Sýrii, které financovali Saúdové.

Zesnulý velký libanonský analytik Anis Naqqash později potvrdil, že to byl legendární velitel íránských sil Quds Qassem Soleimani, kdo osobně přesvědčil Putina, aby vstoupil do syrského válečného prostoru a pomohl porazit terorismus. Ukázalo se, že tento strategický mistrovský plán měl fatálně oslabit USA na Blízkém východě.

Americký bezpečnostní establishment samozřejmě Putinovi a zejména Soleimanimu nikdy neodpustil, že porazil jejich džihádistické pěšáky. Na příkaz prezidenta Donalda Trumpa byl íránský generál bojující proti ISIS v lednu 2020 zavražděn v Bagdádu spolu s Abu Mahdi al-Mohandesem, zástupcem vůdce iráckých Lidových mobilizačních jednotek (PMU), širokého spektra iráckých bojovníků, kteří se spojili, aby porazili ISIS v Iráku.

Pohřbívání dědictví 11. září

Soleimaniho strategický husarský kousek spočívající ve vytvoření a koordinaci Osy odporu proti Izraeli a Spojeným státům si vyžádal roky příprav. Například v Iráku se PMU dostaly do čela odporu, protože irácká armáda – vycvičená a kontrolovaná USA – prostě nedokázala bojovat proti ISIS.

PMU byly vytvořeny po fatvě velkého ajatolláha Sistaniho v červnu 2014 – když ISIS začal své řádění v Iráku – kdy vyzval „všechny irácké občany“, aby „bránili zemi, její lid, čest jejích občanů a posvátná místa“.

Několik PMU bylo podporováno Soleimaniho jednotkami Quds – které jsou paradoxně po zbytek desetiletí Washingtonem neměnně označovány za mistra „terorismu“. Souběžně s tím, což bylo rozhodující, irácká vláda zřídila v Bagdádu zpravodajské centrum proti ISIS, které vedlo Rusko.

Zásluhu na porážce ISIS v Iráku měly především PMU, stejně jako jejich pomoc Damašku prostřednictvím začlenění jednotek PMU do Syrské arabské armády. O tom byla skutečná válka s terorismem, nikoliv ten špatně pojmenovaný americký konstrukt zvaný „válka proti terorismu“.

A co je nejlepší, reakce západní Asie na teror byla a zůstává nesektářská.

Teherán podporuje sekulární, pluralitní Sýrii a sunnitskou Palestinu; v Libanonu existuje aliance Hizballáhu a křesťanů; Irácká PMU se vyznačuje spojenectvím mezi sunnity, šíity a křesťany. V domácí protiteroristické strategii jednoduše neplatí „rozděl a panuj“.

To, co se stalo 7. října 2023, posunulo charakter regionálních sil odporu na zcela novou úroveň.

Jedním šmahem zničili mýtus o vojenské neporazitelnosti Izraele a jeho vychvalované převaze ve sledování a zpravodajství. Přestože děsivá genocida v pásmu Gazy pokračuje v nezmenšené míře (podle The Lancet si možná vyžádala až 200 000 životů), izraelská ekonomika je vykuchána .

Strategická blokáda jemenské úžiny Bab al-Mandeb a Rudého moře pro všechny lodě spojené s Izraelem nebo pro něj určené, je mistrovským kouskem efektivity a jednoduchosti. Nejenže již přivedla na mizinu izraelský strategický přístav Ejlat, ale jako bonus nabídla velkolepé ponížení thalassokratického hegemona, kdy Jemenci de facto porazili americké námořnictvo.

Za méně než rok společné strategie, Osy odporu pohřbily šest stop pod zemí falešnou válku proti terorismu a s ní spojené miliardy dolarů.

Stejně jako Izrael profitoval z událostí po 11. září, akce Tel Avivu po 7. říjnu rychle urychlily jeho rozklad.

Dnes, uprostřed masivního odsouzení izraelské genocidy v Gaze ze strany globální většiny, stojí okupační stát jako vyvrhel, který každým dnem špiní své spojence a odhaluje pokrytectví hegemona.

Pro Hegemona je to ještě znepokojivější. Připomeňme si varování doktora Zbigniewa Brzezinského z roku 1997 ve „Velké šachovnici“: „Je nezbytné, aby se neobjevil žádný euroasijský vyzyvatel, který by byl schopen ovládnout Eurasii, a tím i vyzvat Ameriku“.

Nakonec se všechen ten hluk a zuřivost 11. září, války proti terorismu, dlouhé války a operace „Tohle a tamto“ za dvě desetiletí proměnily přesně v to, čeho se „Zbig“ obával. Neobjevil se jen pouhý „vyzyvatel“, ale plnohodnotné rusko-čínské strategické partnerství, které udává nový tón Eurasii.

Washington najednou na terorismus zapomněl. To je skutečný „nepřítel“ – nyní považovaný za dvě hlavní „strategické hrozby“ pro Spojené státy. Ne Al-Káida a její četné inkarnace, chabý výplod představivosti CIA, rehabilitovaný a sanovaný v předchozím desetiletí jako ti bájní „umírnění rebelové“ v Sýrii.

Ještě děsivější je, že koncepčně nesmyslná válka proti terorismu, kterou neokonzervativci zahájili bezprostředně po 11. září, se nyní mění ve válku z (kurzíva moje) teroru, ztělesňující zoufalý pokus, kterým CIA a MI6 prošly, aby „čelily ruské agresi“ na Ukrajině.

A ta nutně metastázuje do bažiny sinofobie, protože tytéž západní zpravodajské agentury považují vzestup Číny za „největší geopolitickou a zpravodajskou výzvu“ 21. století.

Válka proti terorismu byla vyvrácena; nyní je mrtvá. Připravte se však na sériové války z teroru vedené hegemonem, který není zvyklý nevlastnit příběh, moře a zemi.

Pepe Escobar

zdroj: Cradle

sdílet na