O vztazích mezi Čínou a USA. Část I: Aktuálnost problému 

Tento článek je necelý rok starý a přesto zůstává aktuální. Můžete také posoudit, co se změnilo, či ne. Zde je podaný minimální přehled vztahů USA a ČLR. Je to reakce na to, jak málo chápeme zde celou problematiku vztahů dnes dvou největších ekonomik světa, což vede k mylným závěrům. A také je zde vysvětleno, že nelze očekávat žádné rázné změny v těchto vztazích. Omluva za případné chyby v čínských jménech. Když je hledáte, kromě velmi známých, musí se brát to, co je k dispozici a v jiných jazycích mají prostě jiné přepisy a ještě mohou být i varianty. Má to celkem sedm částí a zajímavost bude narůstat. Toto je nutný a užitečný úvod.  Peter 008

Anatolij Širokoborodov

Mezistátní vztahy a diplomacie jsou jednou z nejvíce licoměrných oblastí  společenských vztahů. Studovat diplomacii založenou na faktech samotné diplomacie je jako psát historii založenou pouze na memoárech těch správných postav. Každý účastník diplomatického procesu má svou pravdu, především proto, že neexistuje diplomacie bez dvojího dna. I když subjekty mezistátní komunikace našly styčný bod svých zájmů v boji proti společnému nepříteli, jejich upřímnost je velmi relativní. 

Na rozdíl od všech deklarací Charty OSN a ideologie rovnoprávných, vzájemně prospěšných, vzájemně se respektujících mezinárodních vztahů jejich hlavním a základním obsahem zůstává vztah mezi vojensko-politickým potenciálem zemí, na jehož základě se utvářejí skutečné vztahy. Stát s působivým vojensko-politickým potenciálem tisíci způsoby nutí politiky států s menším potenciálem přizpůsobit se jejich zájmům, požadavkům a cílům. 

Mezi faktory vlivu navíc patří nejen akce v čistě politické oblasti, jako je diplomatický tlak nebo zasahování do vnitřních záležitostí země, ale také opatření ekonomického charakteru. Vzhledem k tomu, že moderní úroveň výroby a způsob její organizace objektivně váže národní ekonomiky na světový trh, tak velké subjekty mezinárodního obchodu, mají také velké možnosti ovlivňovat finance, regulaci obchodních řetězců, cenotvorbu, přístup ke zdrojům, technologiím atd., mají tak přímý vliv na růst či pokles (kteréhokoliv – pozn.překl.) národního hospodářství. A ekonomika nakonec určuje hranice samotného vojensko-politického potenciálu. 

Americká hegemonie s tisíci vojenskými základnami, sedmi flotilami, tisíci špiony, desetitisíci agentů vlivu a četnými institucemi měkké síly svět tak obklopuje a dusí ho diktaturou dolaru a technologickou převahou, to je, ekonomicky. 

Co je vojensko-politický potenciál? Jedná se o abstraktní pojem, který odráží váhu konkrétního státu na světové scéně. Nakonec jde o schopnost vést plnocenou válku mezi jednoho státu s druhým. Skutečnost, že jaderné mocnosti mají smrtící zbraně a zaručené prostředky k jejich dodání na místo určení, činí jejich vojensko-politický potenciál zdánlivě všezahrnující. Na druhou stranu poměr vojensko-politických potenciálů zemí lze ve formě jakéhosi světového žebříčku znázornit jen částečně. Je jasné, že poměr vojensko-politického potenciálu např. USA a Mexika je jeden a USA a Laosu je jiný, čistě kvůli geografické odlehlosti subjektů. Právě proto, aby vyrovnaly důležitost vzdáleností, Spojené státy vytvořily flotily s letadlovými loděmi a udržují stovky vojenských základen s plnou logistickou podporou, aby mohli rychle rozmístit významnou vojenskou skupinu téměř v jakémkoli koutě planety. 

Vojensko-politický potenciál před zahájením skutečné vojenské konfrontace je hodnotící, subjektivní pojem. Každá země nezávisle posuzuje své schopnosti konfrontace se svými sousedy a těmi mocnostmi, které se nazývají světové velmoci. A v těchto hodnoceních je z pochopitelných důvodů spousta nadhodnocování, podceňování, mlžení a dezinformací. 

Je-li obsahem mezinárodních vztahů vztah potenciálů, pak je jejich podstatou konkurence. Globální trh, nerovnoměrné rozdělení zdrojů a historicky nerovnoměrný vývoj zemí vedou k permanentnímu boji o všechny faktory výroby a spotřeby. Mírové a vzájemně se respektující soužití zemí je krajně křehký stav, do značné míry pokrytecký, protože stále existuje země nebo skupina zemí, která z toho má větší prospěch. 

Podstatným rysem mezinárodních vztahů je historická cesta, kterou prošly od staré koloniální konfigurace k nové konfiguraci, která se odráží v mezinárodním právu a Chartě OSN. Minulost představuje rozdělení zemí na říše a kolonie nebo polokolonie. A to přirozeně dominuje i současnosti. Evropské země se nadále chovají jako impéria, využívají svého kulturního vlivu a skutečných faktů přinášení (své – pozn.překl.) civilizace zaostalým národům. Bývalé koloniální národy připisují svou zaostalost a problémy tomu, že byly okradeny, zničeny, poníženy atd. Spojené státy se považují za maják svobodného světa, protože se na jedné straně postavily proti starým koloniálním říším, jinak se jí podařilo najít nové formy neokoloniální, dolarové podřízenosti, kterou považují za legitimní a dokonce spravedlivou (americký mesianismus (mesiášství) a liberalismus). Evropské státy, které vytvořily velmoci po první a druhé světové válce, jsou utápěny ve svém uzrmním nacionalismu a aktivně obchodují se suverenitou. Teoretici mezinárodních vztahů si toho všeho jakoby nevšímají, na mezistátní vztahy nahlížejí pouze prizmatem formálního právního řádu nastoleného po Druhé světové válce. 

Během existence SSSR došlo k pokusu o nastolení zásadně odlišných principů vztahů v rámci zemí „socialistického tábora“. Smyslem bylo sblížit státy politicky do takové míry, aby odstranění všech rozdílů (personálních, zdrojových, technologických) bylo vnímáno jako přínos pro všechny. Po rozpadu SSSR a rychlé likvidaci komunistických režimů v sousedních zemích se vztahy okamžitě opět staly konkurenčními až ke konfrontaci, a to i mezi samotnými bývalými republikami SSSR. Dodnes se ze všech stran vedou drby o tom, kdo koho v tomto historickém období „krmil“ a jak hrozný byl život pro všechny národy pod „jhem Moskvy“. Praxe ukázala, že bez silné centrální vlády a totální (čti silné – pozn.překl.)  ideologie nebyli sami lidé na takový, logicky racionálnější, komunitní život připraveni. 

Aktuálnost uvažování o peripetiích vztahů mezi ČLR a USA je nepopiratelná téměř pro každého, protože „případ ČLR-USA“ tvoří významnou část mezinárodních vztahů obecně a dnes přímo či nepřímo ovlivňuje interakce jiných států. Spojené státy navíc záměrně rozdělují svět na dva válčící tábory a vnucují logiku „ti, kdo nejsou s námi, jsou s Čínou“. 

Pokud se v Číně ponoříte trochu hlouběji od oficiálních zpráv do veřejné debaty o problémech mezinárodní situace, můžete vidět názory, které ruskému čtenáři nejsou zcela známé  a jsou nezvyklé. 

Evropský think tank Evropská rada pro zahraniční vztahy poskytla shrnutí toho, jak čínské intelektuální elity nahlížejí na mezinárodní situaci ve světle SVO. 

Za prvé, Číňané vidí Rusko jako svého mladšího bratra, jehož podpora na strategické úrovni je nezbytná kvůli globální rivalitě se Spojenými státy. 

„Sdílené vize post-západního světového řádu tvoří kritický prvek společné čínsko-ruské mezinárodní agendy. Oslabení hegemonického vlivu USA je to, co obě země nazývají „demokratizací mezinárodních vztahů“. 

Za druhé, Spojené státy využívají konflikt na Ukrajině k obklíčení Číny a shromáždění co největšího počtu zemí kolem sebe, ale nedaří se jim to. 

„Na rozdíl od studené války měl Západ jen malý úspěch v mobilizaci zemí na svou stranu. Celkem 157 zemí nepodporuje Západ, ani Čínu v otázce Ukrajiny.“ 

V čínské společnosti je tak stále méně pochyb o tom, že svět sklouzl do nové Studené války, a je stále méně důvěry k formálnímu právnímu systému OSN a diplomatické ideologii, která maskuje boj velmocí a formování dvou pólů moci. A je těžké nesouhlasit se závěry Evropanů. 

Ředitel Institutu mezinárodních studií na Tsinghua University a šéfredaktor čínského žurnálu International Politics Yan Xuetong ve svém nedávném článku tedy píše, že svět skutečně vytvořil bipolární strukturu mezi USA a Čínou. . Multipolarita podle něj jako proces probíhá již 30 let, ale nepřináší žádné významné výsledky. Yan tvrdí, že američtí politici se vyhýbají konceptu bipolarity, aby verbálně neuznali moc ČLR. A čínští politici používají koncept multipolarity, aby nedráždili Rusko, Indii, Japonsko, Brazílii a evropské země. Multipolarita tedy podle něj není nic jiného než politicky korektní diplomatický termín, nikoli objektivní realita. 

Yan kritizuje myšlenku, že EU je sama o sobě pólem moci kvůli velikosti své ekonomiky. Říká, že i během studené války byla evropská ekonomika srovnatelná s americkou, ale její politika nebyla nezávislá. Mimochodem, chválí Macrona, který v roce 2019 řekl, že západní hegemonie skončila a všechny země si budou muset vybrat mezi Spojenými státy a Čínou. Rusko podle Yana postrádá ekonomickou nezávislost a ekonomickou sílu, aby mohlo rovnocenně konkurovat Spojeným státům. 

Poslední události ve světě americké diplomacie – rétorika o upuštění od nové Studené války, prosazování kurzu k normalizaci vztahů s Čínou, návštěvy ministra zahraničí a ministra financí v Pekingu – vedou k nedorozuměním. Například známý „vlastenecký“ kritik Severního vojenského okruhu, generálplukovník Ivašov ve výslužbě, přímo uvádí, že Moskva svými akcemi na Ukrajině „zachránila NATO“ a dotlačila Čínu k přiblížení se Spojeným státům. Ivašov má částečně pravdu v tom, že se Spojeným státům skutečně podařilo rozdrtit Evropu v boji proti Ruské federaci, ale z této skutečnosti vyvozuje neobjektivní závěry, které jsou pro jeho politickou pozici přínosné. Čína je země s nejmenší pravděpodobností manipulace. I ze sblížení s Čínou v 80. letech Amerika nedokázala získat žádné výhody z konfrontace se SSSR.  (!!zapamatujte si to!! – pozn. Překl.)

Pro správné posouzení tohoto posledního diplomatického kličkování ve dvojici USA-Čína je třeba nezaujatě uvažovat o historii vztahů mezi těmito zeměmi ani ne tak z pohledu diplomacie, ale z pohledu té globální konkurence: ekonomické (síla financí proti síle výroby), politické (americký kapitalismus proti čínskému socialismu) a duchovní (západní individualismus proti asijskému kolektivismu). 

Mnozí nechápou, že hegemonie USA je křehká a platí spíše ze strachu, že ztratí lesk své arogantní tváře jako nositel univerzálních hodnot a významů, ze strachu, že bude být odhalena zkaženost a nespravedlnost jejího modelu společnosti jako takové. Bylo tomu tak jak v konfrontaci se SSSR a děje se tak i nyní. 

Je také důležité, abychom pochopili sílu strategického partnerství s Čínou, do jaké míry odpovídá zájmům boje ruské země o suverenitu, o budoucnost v konfrontaci se Spojenými státy a NATO. 

speciálně pro alternatio.org 

Překlad Peter 008

sdílet na