Klidně si před černochy klečte. Ale bez nás, vzkazuje kandidát SPD Latýn

07.04.2024 14:23 | Komentář

Ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) nedávno prohlásil, že tzv. migrační pakt EU je krok správným směrem, že v praxi to znamená přerozdělování nelegálních migrantů do zemí, kde jich ještě není mnoho. Podle kandidáta SPD do europarlamentu Borise Latýna je ale takové uvažování postavené na hlavu. Země, kde je migrantů hodně, jsou obvykle takové, které skutečně těžily z koloniálního systému a teď je to doběhlo. To ale rozhodně není náš případ.

Sdílej

Foto: Archiv Borise Latýna
Popisek: Boris Latýn, kandidát SPD do europarlamentu

Samozřejmě, problémy mají hlavně bývalé koloniální země, které dříve drancovaly, a někde dodnes drancují africké a arabské státy. Jedná se o jakousi povinnou solidaritu s těmito zeměmi. Měli bychom ale vůbec uvažovat nad nějakou pomocí těmto evropským zemím s nadměrnou „invazí“ migrantů?

Pojďme se podívat na historii afrického kontinentu. Poměrně rozsáhlé panství tam měla Francie, která oficiálně umožnila nezávislost afrických zemí po roce 1960. Do té doby patřilo do koloniálního panství země galského kohouta mnoho států, mezi nimi Alžírsko, Tunisko, Maroko, Senegal, Niger, Mali, Burkina Faso a další.

Jenže ani po získání nezávislosti se africké země z francouzského vlivu nevymanily. Koloniální mocnost vládla dál pomocí svých loutek v afrických vládách a tak plynuly „za hubičku“ do Francie v Evropě nedostatkové suroviny, jako zlato z Burkiny Faso nebo vzácný prvek uran z Nigeru.

Doprovázeno to samozřejmě bylo přítomností francouzských vojsk na území těchto zemí, oficiálně jako „ochrana před vpádem cizích vojsk“, ovšem spíše to bylo z důvodu ohlídání si svého dobrého byznysu, pokud se tak drancování dá říkat.

Francouzského prezidenta Macrona za to nedávno kritizovala italská premiérka Georgia Meloniová, která ho dokonce označila za cynického člověka, zvyklého poučovat druhé a přitom mít „máslo na hlavě“. Jenže aniž by to věděla, v Africe odstartovaly nevratné změny, pro Francii velmi nepříjemné. Její vojáci se dlouho snažili udržet vliv v Mali, nakonec jej museli vyklidit.

V minulém roce následovaly Burkina Faso a Niger. Zejména ten byl pro Francii velmi bolestný, protože z něj měla přes 20 % uranové rudy pro své elektrárny. Tehdy Francouzi společně s Anglosasy přemlouvali okolní země ke vpádu do Nigeru, ale marně.

Francouzská vojska nakonec opustila Niger a jejich američtí kolegové později také. Aktuálně se k těmto zemím přidal Senegal a Francie tak ztratila téměř veškerý vliv v severní Africe.

Co se týče Anglosasů, tak ti měli rozsáhlé panství ve východní Africe, jednalo se o pás zemí od Egypta, Súdánu a Keni až po Botswanu a Jižní Afriku. V té poslední jmenované to bylo ještě pikantnější, protože odtamtud vyhnali původní kolonisty, Nizozemce, a založili tam pro ně první koncentrační tábory. Nebyl to tedy původně nápad Hitlera, ale anglických kolonistů.

Britové dále v zemi zavedli apartheid, to znamená rasové dělení obyvatelstva na čtyři skupiny – bílí, černí, asiati a barevní. Pokračovalo to i po vyhlášení samostatnosti JAR a skončilo až na začátku devadesátých let, kdy se bělošský prezident Frederik de Klerk dohodl s černošským předákem Nelsonem Mandelou o zrušení apartheidu.

Britská koloniální říše v Africe se oficiálně nerozpadala tak rychle, jako francouzská; Egypt získal samostatnost již v roce 1922, kdežto například Lesotho až o 44 let později.

I dnes mají však Britové i Američané na černém kontinentu své vojenské základny s více či méně loutkovými režimy a vůbec se jim nechce tento stav dobrovolně ukončit.

Když už o tom mluvíme, tak nejdéle se v Africe drželo Portugalsko, které si své dvě hlavní kolonie – Mosambik a Angolu – uhájilo až do roku 1975.

Itálie se naopak na africkém kontinentě příliš neohřála, všechny kolonie tam ztratila během druhé světové války. Jelikož stála na straně poražených, ztratila v nich i svůj vliv, který s radostí převzali Britové. 

Proto se, na rozdíl od Britů i Francouzů, její bývalé kolonie nepřeměnily na kryptokolonie, ze kterých by pomocí loutkových vlád a vojenské přítomnosti Itálie mohla realizovat superzisky. Ještě méně mělo z Afriky Německo, které potkal podobný osud ještě dříve, po první světové válce. Jeho kolonie byly navíc poměrně „přebrané“, získalo je daleko později než ostatní mocnosti, které už ta nejlepší území tou dobou dávno ovládaly.

Za zmínku stojí naopak Belgie, která měla jedinou, ovšem obrovskou africkou kolonii – Belgické Kongo. Tehdejší belgický král Leopold II. zavedl v letech 1885 až 1908 v Kongu brutální autokratickou vládu, která nedávala místním žádná práva a naprosto nechutným způsobem je terorizovala. Jelikož chtěla mít koloniální mocnost co největší zisky z těžby kaučuku, na jednotlivé osady byly zaváděny těžko splnitelné kvóty. Pokud je místní nedodrželi, docházelo k usekávání rukou i k vraždám jak mužů, tak i žen a dětí. Jelikož se počty obětí nijak zvlášť neevidovaly, odhady se velmi liší, jejich rozpětí je tak od jednoho milionu až po neuvěřitelných 15 milionů těchto vražd. Belgie si koloniální nadvládu udržela až do roku 1960, uplatňovala podobné formy apartheidu, jako byly v Jižní Africe a upírala původním obyvatelům jakoukoli rovnost s belgickými osadníky. Je jasné, že tedy Belgie si oblibu Afričanů nezískala a místní to dodnes dávají najevo. Jestliže se o německých kolonizátorech s odstupem času mluví ve stylu, že byli ze všech relativně nejvíce milosrdní, tak Belgie svým surovým chováním překonala všechny své starší koloniální bratry.

Dnes mají všechny bývalé koloniální mocnosti problémy s masovým přílivem nelegálních migrantů z Afriky. Chudoba v Africe je z velké míry způsobena právě drancováním afrických zemí.  Chtějí to vyřešit jejich přerozdělením do zemí Evropské unie, kde tito migranti nejsou.

Jenže je to jejich problém – ne náš. My – a vlastně žádná země bývalého východního bloku – jsme nikdy kolonie neměli a cizí země jsme nedrancovali.

Před pár lety se stalo populární hnutí BLM – Black Lives Matter (v překladu: na černošských životech záleží) a projevovalo se to tím, že běloši klečeli před černochy ve znamení prosby o odpuštění za hříchy koloniální minulosti a za rasismus.

Někdy to bylo až absurdní, například se hromadně klečelo při fotbalových zápasech. Hráči naší Slávie třeba odmítli pokleknout v zápase proti Arsenalu Londýn a vysloužili si kritiku Britů. Absurdní, že?

Takže, Britové, klidně si klečte, hříchů máte ve svých bývalých koloniích dost. My jsme ale žádné kolonie neměli a není to náš problém. Neměli jsme ani žádné „domácí černé otroky“ jako v USA a v dalších koloniálních zemích, ani jsme nedělali žádnou rasovou segregaci.

Naopak, k africkým studentům, kteří se u nás už od minulého století učili medicíně, přírodovědě i jiným oborům, jsme se chovali normálně, nikdo rasismus neřešil. Je proto smutné, že někteří naši liberálně-demokratičtí politici z toho chtějí dělat i náš problém a chtějí tahat za Brity, Belgičany či Francouze horké kaštany z ohně.

sdílet na