Zvěsti o jiné civilizaci, Judea

Martin Davídek

Kdy přesně ve vývoji lidského druhu existoval okamžik, kdy se naše násilná civilizace, potácející se od jedné války k druhé mohla vydat jiným směrem?

𝑁𝑖𝑐̌𝑒𝑛𝑖́, 𝑏𝑜𝑟̌𝑒𝑛𝑖́, 𝑜𝑏𝑛𝑜𝑣𝑎. Kreativní destrukce.

Marx a od něj Schumpeter pojmenovali proces, kdy je záměrně zničeno staré, aby se uvolnilo místo novému. Během této záměrné destrukce, provázené nějakou formou revoluce, války, změny, přichází na svět nová idea, produkt, či změna uspořádání společenského řádu, která promění optiku a chod civilizace.

Známe tu věc, běžně, z prostředí byznysu, technologií a inovací. Disruptivní technologie a inovace dokáží smést dosavadní pořádky, nahradit předchůdce a změnit podstatu matérie světa. Parní stroj nastartoval první průmyslovou revoluci. Tranzistor otevřel dveře k dnešní digitální éře. Umělá inteligence posune civilizaci k všesměrovému vývoji, který skokově změní vědu a technologie.

Německý sociolog Werner Sombart byl prvním, který pojem kreativní destrukce použil v souvislosti s válkou. V knize Krieg und Kapitalismus z roku 1913 pojmenoval fakt, že kapitalismus záměrně snižuje hodnotu celospolečenského bohatství a majetku válkami nebo opakujícími se hospodářskými krizemi.

Proč? Ničení umožňuje přetrhat pouta a systém vztahů, jimiž je společnost definována a zároveň svázána. Ničení zároveň vytváří prostor pro novou výstavbu. Na konci kreativní destrukce je jakýsi nový počátek.

Po válce, když se v roce 1945 svět začal zotavovat ze stavu naprostého zničení, Německo i Rusko leželo v rozvalinách. Válka, která sužovala po šest let kontinent, zničila desítky měst. Leningrad, Varšava, Drážďany, Berlín. Hirošima a Nagasaki, atomovými bombami. Svět se vzmáhal z poválečného chaosu velmi obtížně. Přesto už v roce 1969 stanul na měsíčním povrchu Neil Armstrong, první člověk, který tam přistál v rámci vesmírné mise Apollo 11.

Poválečný růst si dodnes malujeme jako “zlatou éru kapitalismu”.

Proč? Protože lidstvo po válce potřebovalo obnovit zničená města. A právě poválečná obnova umožnila obrovský ekonomický růst.

Navíc, z vynálezů, které byly vyvinuty během války těžil technologický pokrok. Radar a sonar. Proudové motory a rakety. První počítače, Collosus a Eniac. Atomové bomby i reaktory. Plasty. Antibiotika.

Jako bychom potřebovali válku a ničení pro civilizační genezi. Je to obludné.

Válka není nic jiného než rvačkou o cizí území, surovinové zdroje a mindset. To, čemu lidé věří. Čí vláda, toho náboženství, středověké pravidlo, které je v obdobě platné dodnes.

Pokud akceptujeme, že válka je řešením problémů a svět je možné v pravidelném cyklu rozbít, bez ohledu na oběti a životy lidí, jsme jednoduše hloupí tvorové.

Pro elity může být nákladné přebudovávat svět za pochodu. Je to složité a pomalé. Provázené obrovskými potíži a odporem. Lépe a levněji se staví na zelených loukách. Na dobytých územích. Snadnější je porazit slabší stát, nebo alianci a vzápětí vydrancovat její zdroje, podřídit si obyvatelstvo a vnutit poraženým své pořádky.

Ale naše civilizace dospěla do bodu, kdy je svět již plně obsazen. Všesměrová expanze jednotlivých gigantů, Spojených států, Ruska, Číny a jejich civilizací a systémů dospěla k vzájemným hranicím. A cestou je buď globální konflikt, který nemá řešení. Nebo jiná cesta.

Dokážeme tohle změnit?

Existuje jiný princip, který by posouval civilizaci bez potřeby ničení, zabíjení a obrovských a zbytečných obětí? Možná ano. Ale to bychom se museli vrátit někde k počátku křesťanské civilizace. Do bodu nula. Do Říma, na přelomu věků.

Těžiště totiž leží ve způsobu, jakým myslíme. V naší etice.

Přitom. Ten nejdůležitější příběh všech dob máme k dispozici.

𝗕𝗼𝗱 𝗻𝘂𝗹𝗮

Na přelomu římské civilizace se objevil nový prorok. Ohlásily jej nebeské úkazy.

Řím ovládá většinu tehdejšího světa. Impérium, šířící svou moc, kulturu, etiku, právo i božstva, expandovalo do všech koutů kontinentu. Vládne mečem, silou, technickou a vojenskou dominancí, přesahujícím schopnosti a možnosti porobených národů a kmenů. Pouze římská vojska jsou schopna překračovat veletoky řek, budovat rozsáhlá fortifikační opevnění pro strategicky významné a opěrné body říše, zde budovat města, silnice, mosty, viadukty, vést vodu po stovky kilometrů.

Římané prosadí své vidění světa a zákony kdekoliv. Provincie spravují přísnou správou dobytých území. Válka je denním chlebem Římanů.

V provinciích stojí v čele římští prefekti, konzulové, praetoři, politici senátorského stavu.

Situace v provinciích je napjatá. I Judsko, mocný stát, je podroben Římu. Židé pozorují, jak římská civilizace prostupuje jejich životy. Na jedné straně pokrok, cesty, kanalizace, přehledná správa daní, čilý stavební ruch, pořádek a bezpečnost v ulicích. Na straně druhé pohrdání ze strany Římanů. Židé jsou ve vlastní zemi lidmi druhé kategorie.

𝗜𝗻 𝘀𝗶𝗹𝗲𝗻𝘁𝗶𝗼

Věří v Proroka. V nového Davida, mocného bojovníka a krále. Který Římany, pohlížející na židovský národ s despektem a převahou, vyžene ohněm a mečem. Šeptají si o příchodu nového Mesiáše a šepot v provincii je trvalý. Už od dob Makabejců či Antigona a jeho povstání, které bylo potlačeno a je v živé paměti.

Z něj, z tohoto šepotu, se rodí pouliční kazatelé, ponoukající k odporu. Ale Řím si s nimi ví pokaždé snadno rady. Vězení jsou jich plná a karabáč a důtky sviští při exekucích svižně a důrazně.

Judsko má navíc vlastního krále. Heroda Velikého. Vazala Říma, který Judsko dobyl, porazil Antigona a s římskou mocí v zádech se stal satrapou a mocným vládcem. Herodes přestavěl jeruzalémský Chrám, který se nyní pyšně vypíná nad městem. Vybudoval přístav Caesarea Maritima, nedobytnou Masadu, pevnost, která ukazuje sílu jeho moci a přestavěl královský palác. V němž jej velebí jeho rozsáhlé dvořanstvo. Herodův trůn si s římskými patricijskými a aristokratickými domy nezadá. Jeho nádhera a okázalost předstihuje i obvyklé orientální manýry vládců a satrapů.

Herodes je mocný. Je to muž meče.

Když k němu dorazí zvěsti, že se narodí nový židovský král, povolá své kněží. Ti mu neochotně potvrdí zvěsti, kolující mezi lidem. Herodes neváhá. Nechá povraždit všechny novorozence.

Z Judee pak prchá žena a její ochránce, Josef, ve spěchu, do Egypta. Ví, že dítě, které se jí narodí, bude jiné. Musí jej ochránit, před vším a přede všemi.

Ve snech se jí stále zjevuje tvor s křídly, který jí navštívil před rokem. Slyší a rozumí tomu, co říká. Sen se jí vrací. Otěhotněla, přestože před tím nikdy nepoznala muže. A když porodila, přišli magové. Tehdy pochopila, že dítě, které se jí narodilo a nyní jej veze ukryté pod látkami, je neobvyklé. Je možná příštím Prorokem.

𝗩𝗼𝗹𝗯𝗮

Prorok žije v ilegalitě.

Když z ní vystoupí, už jako mladý muž, pojmenuje východisko z nastavení násilné římské civilizace i Judee. Vnímá a vidí, že civilizace, stojící na síle zbraní, moci, peněz, násilí, není cestou, která někam vede. Není cestou, kterou lidem darovali Stvořitelé. Ví, že ani podpora satrapů Říši není cesta. Je to jen politika, vedoucí lid k útlaku. Která navíc nutí porušovat svatá přikázání víry.

Nezabiješ. Nesesmilníš. Nepokradeš. Pomni, abys den sváteční světil. Řím je přesným opakem.

Prorok odmítá násilí. Říká, nastavte druhou tvář.

Pro Řím, impérium, prosazované za cenu válek, krve a mrtvých jsou podobné teze k smíchu. Říman si má být jist svou převahou, kdekoliv na světě. Nemá nabízet soucit, pochopení, odevzdání, mír.

Říman má u pasu meč, který rozetne problém, kdykoliv se nějaký objeví.

Jak by fungovaly římské legie, základ římské moci, kdyby vojáci nabízeli nepřátelům říše tvář k políčku.

Co je to za hlupáka? Nepomohlo by mu pár ran bičem?

Tenhle chlapík navíc odmítá i dogmata židovské víry. Což mezi samotnými Židy působí obrovskou nevoli. Protože právě dogmata, udržovaná od dob Mojžíše, pomáhala kmenům a národu přežít celé věky. Takže proti němu bouří i Farizejové, kněží. A dožadují se u Říma zatčení tohoto muže. Což je pro Římany poněkud překvapení. Židé chtějí trestat jiné Židy? Zábavné.

Židé čekají proroka, který vyžene Římany mečem a ohněm. Římané velmi dobře vědí, po čem prahnou židovská srdce. Po vzpouře a násilí. Tenhle heretik naopak nechce válčit. Jen znesvěcuje židovské náboženství inovacemi.

Když nechce válčit, pro Římany zprvu nepředstavuje ohrožení. Jen dalšího potulného kazatele, který dělá rozruch.

𝗩𝘆́𝘀𝗺𝗲̌𝗰𝗵 𝗮 𝗼𝗱𝗺𝗶́𝘁𝗮́𝗻𝗶́

Kdo je ale ten člověk? Ptají se farizejové, ochránci víry.

Jaký je jeho původ? Kde se vzal?

Je to Žid. Jen tesař. Samozvaný kazatel z lidu. Pocházející, probůh, odněkud z Nazaretu, malé a špinavé venkovské díry. Nikdo. Rouhač.

𝗭𝗮́𝗽𝗮𝘀

Situace se změní, když muž začne prokazovat svůj úděl neobvyklými úkazy.

Muž dokáže měnit nemocnou tkáň ve zdravou. Uzdraví desítky lidí. Oživí i mrtvého Lazara.

Mění vodu ve víno. Podobnou moc měl Mojžíš.

Lidé to vidí a křičí: zázrak. Zvěsti se šíří rychlostí požáru. A budí nepokoje. Jeho kázání přitahují obrovské davy. Lidé vnímají, že léčitel ovládá podstatu mystéria hmoty. Živých tkání. Lidem je tento dar a druh schopností prozatím z dobrých důvodů odepřen. Než přijde čas.

Události se začnou rychle vyvíjet. Muž, obdařený takto výjimečnými schopnostmi, hlásající novou víru, je rázem ohrožením. Jak pořádků v Judeji, tak i pro samotný Řím.

Na počátku konce jedné civilizace, ukazuje muž cestu, kudy se má civilizace vydat. Je to dar Stvořitelů.

Klid, mír, láska. Tvoření. Spása. Poznání. A z něho plynoucí rychlý civilizační pokrok. Směrem ke hvězdám. Svět, ve kterém jsou si lidé rovni. Spravedlivý svět bez násilí. Kde je člověk odpovědný pouze Stvořiteli.

Sabat má sloužit lidem. Ne lidé sabatu.

Chrám má sloužit lidem. Nikoliv lidé Chrámu.

Řím má sloužit lidem. Nikoliv lidé Římu.

Farizejové, vládce Herodes, Kaifáš, velekněz Chrámu i prefekt Pilát Pontský vědí okamžitě, že brzy vypukne vzpoura.

𝗦𝘁𝗿̌𝗲𝘁 𝘀 𝗺𝗼𝗰𝗶́

Herodes do jádra komunity vyšle krvavý vzkaz. Nechá popravit Jana Křtitele, jednoho z kazatelů. A jeho hlavu věnuje tanečnici Salome. Odměnou za tanec. Je to výsměch ulici. Násilný akt, demonstrace moci, odmítnutí křiku z ulice, stejně jako potulných kazatelů, která má zastrašit narůstající odpor.

Po tržištích Judeje v té době pobíhá spousta kazatelů. Mezi nimi i spousty pomatenců. Za některými táhnou celá procesí. Řím je na to zvyklý. Během výbojů vojáci viděli ledacos. Temné kulty krve. Levitanty. Šamany, kteří léčí pouhým dotekem. Kněžky v egyptských chrámech. Orákula. A mraky místních vůdců. I Herodes zná velmi dobře své poddané.

Vykládej si, co chceš, ale nesmíš se dotknout podstaty moci.

Tento muž je jiný. Říká. Země uživí bez problému všechny, bez rozdílu. Chléb náš vezdejší.

Zná podstatu stvoření. A ukazuje způsob, jak dosáhnout skutečné změny.

Římané jej přibijí na kříž.

A po něm tisíce jeho následovatelů.

𝗘𝘁𝗮𝘂

Jak by vypadala civilizace, kdyby v roce nula namísto ukřižování nazaretského kazatele svět přijal myšlenky nenásilí? Jak by se vyvíjela civilizace, postavená nikoliv na hmotě, meči a moci, ale na duchovní podstatě, rozvíjející myšlení, učení, tvoření? Lásce, jako zdroji vztahů mezi tvory. Pravdě, jako určujícímu principu poznání a cestě, která vede člověka ke Stvořitelům?

Úkol, který má civilizace od Boha, tedy entitu, kterou nazýváme Stvořitelem, je velmi prostý.

Vesmír je velmi nehostinné místo. Zázrak života, zázrak stvoření, uprostřed rajské zahrady, v níž Bůh vytvořil po několika pokusech Člověka a dal mu darem Zemi, s jediným úkolem. Žít na této planetě. Vytvořit civilizaci. A až přijde čas, rozšířit život dále do Vesmíru.

𝗛𝗲𝗿𝗲𝗱𝗶𝘁𝗮𝘀 𝘀𝗽𝗶𝗿𝗶𝘁𝘂𝗮𝗹𝗶𝘀 𝗥𝗼𝗺𝗮𝗲

Křesťané jsou pronásledováni. Herodes Agrippa, vnuk Heroda Velikého s nenávistí pozoruje, jak se z malé sekty příznivců stává kult a poté odnož víry s početnými přívrženci. Uvězní Petra, apoštola a prvního biskupa církve. Ten se zázračně osvobodí, uprchne do Říma, kde jej beztak čeká mučednická smrt.

Řím císaře Nera je v krizi. Války na okraji impéria vedou k potížím se zásobováním. Cena obilí a potravin roste. Války, daně, pokuty a výstřední rozhodnutí vládce ničí ekonomiku státu, měst i vypleněných provincií. Vede římský lid k nenávisti a odporu.

Když ještě navíc vypukne obrovský požár, který zničí větší část Říma, odpor vůči násilnému a šílenému císaři je na hranici vzpoury. Zvlášť, když Suetonius a Cassius Dio přímo obviní císaře ze žhářství. Požár by mohl získat prostor pro nový Neronův palácový komplex. Nero situaci vyřeší po svém. Obviní z požárů a obtíží Říše křesťany. Přesměrování agrese na nevinné je velmi účinným způsobem, jak se vyhnout odpovědnosti za vlastní špatná rozhodnutí.

Křesťané jsou pochytáni, později udáváni za úplatu Římany. Když jsou upalováni, přibíjeni po stovkách a tisících na kříž, dav si z umírajících tropí posměšky a týrá je. Dovoleno je vše.

I Petr, vyděšený hrůzami Říma, popravami, upalováním, křižováním a násilím v ulicích, chce na prosby souvěrců odejít a utéct. Cestu mu zastoupí oživlý Kristus.

𝑄𝑢𝑜 𝑣𝑎𝑑𝑖𝑠, 𝐷𝑜𝑚𝑖𝑛𝑒?

𝑃𝑟̌𝑖𝑐ℎ𝑎́𝑧𝑖́𝑚 𝑠𝑒 𝑑𝑎́𝑡 𝑝𝑜𝑑𝑟𝑢ℎ𝑒́ 𝑢𝑘𝑟̌𝑖𝑧̌𝑜𝑣𝑎𝑡.. odpoví Kristus.

První biskup umírá na kříži, hlavou dolů. A po něm tisíce, desetitisíce, statisíce dalších. Řím, libující si v násilí, agresi a krvi terorizuje křesťany po další tři staletí.

Přesto se prorokovo učení stane základem nové civilizace. Ale stane se tak z vůle Říma.

𝗞𝗼𝗻𝘀𝘁𝗮𝗻𝘁𝗶𝗻

V roce 312 římskému císaři Konstantinovi prorocký sen pomůže k rozhodnutí postavit do čela bitvy pronásledované křesťany. Ti se bijí jako lvi. Vítězství v rozhodující bitvě u Milvijského mostu, podle Lactantia a Eusebia, podle legendy pomohl křesťanský Bůh. O rok později císař ukončí pronásledování a zabíjení křesťanů Milánským ediktem a učení se stane oficiální vírou Říma.

Namísto lásky, pravdy, svobody se ale víra stane novým nástrojem pro ovládání civilizace.

Násilné dědictví Říma se vpraví do praxe a politiky církví.

Cestu lásky, evangelií, šíření Písma a odkazu Krista provází dvě tisíciletí utrpení. Křížové války, v boji proti muslimům. Interdikty, v politickém boji papežů proti světské moci. Upalování žen pod záminkou čarodějnictví. Upalování, vraždění a pronásledování reformátorů, odmítajících dobová dogmata. Viklef, Jan Hus, Zwingli, Luther, Kalvín a další. Upalování nositelů nových myšlenek, bořících svými objevy kulisy tehdejšího světa a moci. Kněží, žehnající generálům, zbraním a armádám křížem a modlitbou ve všemožných válkách.

S Kristem samotným to nemá nic společného.

Jsme stále potomky Říma.

A nikoliv Krista.

sdílet na