Bída západní filozofie ve službách hegemonie a militarismu

Někdy se to tak stane. Něco si odložíte, že na to nemáte právě teď čas. A prostě na to zapomenete, a i když kolem „šmátráte“, stane se i to, že čirou náhodou zase přehlédnete to něco. Tak to bylo i s tímto textem. I když … možná nebyl jeho čas. Teda tady u nás. Článek vyšel v červnu 2022.      Peter 008

Filosofie se považuje za vědu o moudrosti, ale sami filosofové – vznešení intelektuálové – neprojevují v praxi o nic více moudrosti než obyčejné uklízečky a taxikáři. Předpovědi filozofů se téměř nikdy nenaplnily a jejich teorie nemají rozhodující vliv na společenský vývoj. Autoři filozofických doktrín, které skutečně změnily svět, nebyli profesionálními filozofy, ale vytvářeli teorii uprostřed politické a vojenské praxe. Historie zkrátka ukazuje, že moudrost z křesla je sice fascinující, ale v mnoha ohledech pochybná. (Přímo se nabízí přirovnání profesionálních filosofů – Gaučoví filosofové – pozn.překl.)

Přesto se však velcí filozofové těší v informačním prostoru velké úctě a často se jim naslouchá. V Evropě je poměrně dost slavných filozofů, ale dvě osobnosti jsou skutečně ikonické – Slavoj Žižek a Jürgen Habermas. Představují výkvět západního filozofického myšlení a vždy kritizují kapitalismus, imperialismus a mnohé nešvary západního způsobu života a myšlení. Nejsou to však marginálové ani revolucionáři, kteří by upřednostňovali pravdu před osobním blahobytem, takže v rozhodujících a klíčových politických otázkách zaujímají postoje, které jsou snadno zavazující pro ty, za jejichž peníze se filosofuje.

Zahájení ruské speciální operace na Ukrajině bylo přelomové nejen v politické a ekonomické, ale i v duchovní sféře západní společnosti. Víceméně “klidnou” fázi boje USA o udržení světové hegemonie vystřídala smršť vojenských operací na Ukrajině, do nichž se zapojily doslova všechny západní země. V západním světě navíc po nástupu militarismu došlo k prudkému obratu od liberálně-demokratické atmosféry svobody názorů a diskuse, kterou se Západ po desetiletí chlubil, k zuřivé hysterii a neomccarthismu. Pokud nejste proti Rusku, jste nepřítelem společnosti. A nebude možné mlčet. Je na Západě mnoho významných intelektuálů, kteří razí heslo porážky vlastní vlády? A Žižek a Habermas se neštítí bubnovat na válečné bubny.

Ačkoli se Žižek tradičně zaměřuje na kulturní otázky a je považován za stoupence freudomarxismu (ubohé zdání inkluzivního myšlenkového proudu, který spekuluje o jednotlivých bodech Marxovy a Freudovy teorie), jeho názor na současnou politickou situaci se zdá být významný. Žižek vždy píše a mluví plamenně, jeho filozofie připomíná spíše detektivku než zásadní studii společnosti a lidské duše. Přesnost jeho kategoriálního aparátu a terminologická přísnost nejsou jeho silnou stránkou. Je produktem doby klipového vědomí a komiksů. Žižek je velmi populární mezi vzdělanou mládeží, která postrádá vysokou filozofickou kulturu a zoufale se snaží intelektuálně povznést nad masy lidí. Jeho postoj hraje důležitou roli v politické orientaci mladých západních humanitních pracovníků. Dalo by se dokonce říci, že je pro mnoho intelektuálů ikonou.

Co Žižek řekl o fašistické povaze ukrajinského režimu, o rozšiřování NATO, militarizaci Západu, o zločinné přeměně ukrajinského lidu v potravu pro děla? Je snadné uhodnout, že nic chytrého. Naopak, srovnává Ukrajinu se … znásilněnou ženu.

“Rusko ukázalo, že pokud nedostane od Ukrajiny souhlas k sexu, je připraveno se dopustit znásilnění a obviňuje Ukrajinu, že ho ke znásilnění vyprovokovala.”

To znamená, že celý jeho “filozofický postoj” se soustředí na jedinou skutečnost, že boje začala Ruská federace. Neexistuje žádný kontext, žádná minulost, současnost a budoucnost současného politického procesu, neexistují žádné skryté mechanismy, vše je na povrchu. Důvodem této zvláštní operace je “touha po sexu”, tedy touha zmocnit se Ukrajiny. O oplzlé “freudovské” metafoře nemá smysl mluvit, jasně ukazuje kulturní úroveň filosofa.

“Stejně jako v případě skutečných násilníků,” píše dále Žižek, “znásilnění svědčí o bezmoci agresora. Tato bezmoc je nyní hmatatelná v tom, že akt znásilnění začal přímým průnikem ruské armády na Ukrajinu.”

Zkrátka, velký a silný muž s impotencí se impotentně vrhl na módní návrhářku v krátké sukni. Tolik k filozofii. Ten člověk se celý život zabývá moudrými záležitostmi, ale když na to přijde, jeho úsudek je k nerozeznání od nějakého Galkinova (uteklý „ruský“ komik – pozn.překl.) blábolu na Instagramu.

Žižek nejenže nabízí veřejnosti empatické metafory, ale také aktivně kritizuje protiamerické argumenty:

„Nyní někteří, kteří si říkají levičáci, obviňují Západ …“ Argument je známý: NATO pomalu obkličuje Rusko, podněcuje “barevné revoluce” ve svém blízkém zahraničí a ignoruje oprávněné obavy země, která byla v minulém století napadena ze Západu.

Na tom je samozřejmě něco pravdy. Říci to by se však rovnalo omlouvání Hitlera, který vinil Versailleskou smlouvu z nespravedlnosti. A co hůř, znamenalo by to přiznat, že velmoci mají právo na sféry vlivu, kterým se všichni ostatní musí podřídit v zájmu globální stability. Putinův předpoklad, že mezinárodní vztahy jsou soubojem velmocí, se odráží v jeho opakovaných prohlášeních, že neměl jinou možnost než vojensky zasáhnout na Ukrajině.

Pokud se Žižek domnívá, že mezinárodní politika rozhodně není soubojem světových mocností, co tedy je? Další Žižkovy texty a projevy o americké invazi do Iráku a Afghánistánu, o americké politice “rozděl a panuj” v Evropě vycházejí právě z konceptu amerického imperialismu, tedy soupeření světových mocností. Vidíte, jak rychle a bezbolestně filozofové mění názory, když ve vzduchu cítí podezřelý zápach.

Mimochodem, “ospravedlnit Hitlera” za versailleskou nespravedlnost je sice možné, ale ne tak, jak to chápe Žižek. Faktem je, že zrůdné podmínky Versailleského míru byly přirozenou příčinou nové světové války a měly významný vliv na to, že se v Německu dostala k moci postava Hitlerova typu. Chytří lidé po vyhlášení podmínek Versailleské smlouvy napsali, že bude jen zárukou malého oddechu před novou válkou.

Dokonce i Stalin byl do jisté míry ochoten ospravedlnit hitlerismus:

“Lze hitlerovce považovat za nacionalisty? Ne, nelze. Ve skutečnosti už hitlerovci nejsou nacionalisté, ale imperialisté. Zatímco se hitlerovci zabývali shromažďováním německých zemí a sjednocením Porýní, Rakouska atd., mohli být oprávněně považováni za nacionalisty. Ale poté, co dobyli cizí území a zotročili evropské národy – Čechy, Slováky, Poláky, Nory, Dány, Holanďany, Belgičany, Francouze, Srby, Řeky, Ukrajince, Bělorusy, pobaltské národy atd. a začali usilovat o světovládu, přestala být Hitlerova strana nacionalistická, protože od té chvíle se stala stranou imperialistickou, invazní a utlačovatelskou.”

Jinými slovy, dokud se hitlerovci zabývali sbíráním německých zemí, byli nacionalisty a lze je v tom ospravedlnit právě podmínkami Versailleského míru. To je rozdíl mezi filosofem Stalinem a filosofem Žižekem: první zkoumá procesy konkrétně, ve vývoji, zatímco druhý přizpůsobuje fakta předem daným odpovědím. Hitler je v západním informačním prostoru stále strašákem, i když Churchill nebo Truman se od něj liší jen ne tak rozsáhlými důsledky krvavé politiky. Filozofická mysl by to měla napravit jako první.

Žižekovi nejsou cizí ani banální podvrhy. Když tedy přijde řeč na ukrajinský fašismus, obchází toto pro Západ citlivé téma známou Putinovou slabostí pro filozofa Iljina. Přes veškerou kontroverznost této postavy a fascinaci Putinem jsou Žižekovy pasáže směšné:

„Je ukrajinský fašismus skutečně problém? Tuto otázku je lepší adresovat Putinovu Rusku. Putinovou intelektuální vůdčí hvězdou je Ivan Iljin, jehož díla jsou opět vydávána a rozdávána státním aparátčíkům a brancům.“

To znamená, že podle Žižeka jsou v ruském generálním štábu na stolech Iljinovy knihy a s Iljinovými články za zády jdou ruští vojáci do boje, aby “znásilnili Ukrajinu”. Nejde ani o falešnou propagandu, ale o přirozený hollywoodský hukot světoznámého filozofa.

V komentáři k cílům ruské speciální operace se Žižek uchyluje ke stejnému polemickému prostředku a hází obvinění na Putina:

“Když Putin mluví o ‘denacifikaci’ na Ukrajině, měli bychom mít na mysli jeho podporu ‘Národní unie’ Marine Le Penové ve Francii, ‘Ligy’ Mattea Salviniho v Itálii a dalších skutečných neofašistických hnutí.”

I za předpokladu, že Putin skutečně podporuje Le Penovou a Salviniho a že tak činí z ideologických důvodů, a ne například proto, že se staví proti amerikanizaci Evropy a růstu NATO, je přirovnávání těchto politiků a jejich stran k “Azovcům”, “Ajdarům”, “Pravoslavům” a dalším “obráncům Ukrajiny” s hákovým křížem přinejmenším přitažené za vlasy. Ostřelují snad “Liga severu” nebo “Národní fronta” civilisty už léta? Mají na svých účtech mučírny a stovky umučených mrtvol?

Žižek se méně zajímá o situaci ukrajinského lidu, o boje na Donbasu, o názory ruského lidu, o povahu a podstatu ukrajinského režimu, o zájmy a cíle americké politiky v regionu. Jako ten nejobskurnější propagandista “tančí” z jediné myšlenky o “Putinově imperiální vizi”. Celá jeho teorie, celá jeho filozofie se redukuje na vlažnou představu o boji dobra a zla a o absolutní roli zlovolného jedince v dějinách.

Habermas je vážnější osobností filozofie v tom smyslu, že jeho dílo je určeno spíše odborné veřejnosti. V německém tisku je označován za hlavního německého filosofa, neméně významného dědice Kanta, Hegela a Marxe. Je představitelem tzv. frankfurtské školy neomarxismu. Je to filozofický proud, který vznikl v opozici vůči klasickým komunistickým doktrínám, především v opozici vůči leninismu, stalinismu, maoismu, tedy vůči praxi budování reálného socialismu. Teoretické poznatky představitelů “frankfurtské školy” měly rozhodující vliv na formování moderní ideologie západní demokracie, která se rychle vyvinula ve známou totalitu levicově-liberálního “powwow” s kultem práv menšin, bojem za ekologii, demokracií zdola atd. (de facto to má velmi hodně společného s trockismem, ale přesnější by bylo označení – maloměšťácký pseudomarxismus „říznutý trockismem“ – pozn.překl.)

Filozofové frankfurtské školy byli západními mocnostmi vždy vřele přijímáni, především proto, že jejich kritická filozofie ohrožovala západní světový řád pouze slovy. Dokonce i když v roce 1968 vypukly v celé západní Evropě studentské a dělnické protesty, částečně inspirované bezzubou kritikou Frankfurtské školy, sami filozofové včetně Habermase se od nepokojů distancovali a obvinili studentské vůdce z levicového fašismu.

Od Habermase se kdysi očekávala zdrcující kritika vojenské intervence NATO v Jugoslávii, ale on hovořil ve zcela bylinářském duchu o nepřijatelnosti svévolného jednání NATO a zdůrazňoval “lidskost” agresora.

“Zdá se, že letecké údery aliance se liší od tradičního vedení války,” napsal filozof. – “Chirurgická přesnost” bombardování a zásada ochrany civilistů jsou ve skutečnosti velmi legitimizující. To vše znamená odmítnutí totální války, která určovala fyziognomii uplynulého století. Ale i z toho, co vidíme každý večer v televizi, je jasné, že obyvatelé Jugoslávie chápou to, co se děje, jako válku.

Podstatou Habermasova postoje bylo, že vojenská agrese v Jugoslávii byla ospravedlnitelná, ale útok na nezávislou zemi byl ošklivý:

“Devatenáct nepochybně demokratických zemí … požívá práva vykládat a rozhodovat – kompetence, která – ačkoli dnes platí – by měla být k dispozici nezávislým institucím. Zatím se chovají paternalisticky. Existují pro to značné morální důvody.”

Habermas vnímal americkou intervenci v Iráku a Afghánistánu spíše negativně, když viděl, že americké nálety byly mimo jiné přesně vedeny na hlavy civilistů. Celý jeho protest proti válkám se však omezil na nářky nad nemožností postavit Bushe před haagský tribunál a nad zbytečností Rady bezpečnosti OSN kvůli americkému vetu. Velký prostor byl věnován nuancím mezinárodního práva a morálnímu pozadí americké politiky, nikoli však skutečným cílům USA, povaze a podstatě režimů, které svrhly, ani zájmům napadených národů. “Klasik německé filozofie” zkrátka nepřekročil průměrnou publicistiku v hloubce a propracovanosti svých děl.

Po zahájení ruské speciální operace na Ukrajině přispěchala některá naše média s tvrzením, že Habermas se v konfliktu nestaví na žádnou stranu, uznává faktické zapojení NATO do konfliktu a chválí Scholzovu zdrženlivost. To, že Habermas mluví z pozice neutrality, je jen běžný autorský trik, který ctihodný filozof dokonale ovládá.

    Například píše:

“Racionálním pozadím, na němž tyto emoce v zemi zuří, je samozřejmá zaujatost proti Putinovi a ruské vládě, která rozpoutala rozsáhlou agresivní válku v rozporu s mezinárodním právem a svými systematicky nelidskými vojenskými akcemi porušuje mezinárodní humanitární právo.”

Mohlo by se zdát, že poukazování na zaujatost vůči Ruské federaci je součástí přinejmenším snahy o objektivní posouzení situace. Ale není tomu tak. Habermas kritizuje nejagresivnější politické kruhy v Německu z toho hlediska, že Rusko je jaderná mocnost a otevřený konflikt je smrtící. Kritizuje volání po “Putinovi do Haagu” ne proto, že by bylo špatné, ale proto, že je nerealistické.

Hlavním poselstvím Habermasova článku je, že Ukrajina nesmí prohrát, jinak bude evropský “společenský a politický řád života destabilizován zvenčí”.

Habermas jasně nevyjadřuje podstatu konfliktu mezi Západem a Ruskem, ale nabízí čtenáři argumentaci z arzenálu civilizačního přístupu. Proto píše:

“Jak si tedy vysvětlit domácí debatu o opakovaně potvrzené politice solidarity kancléře Scholze s Ukrajinou, která je vnímána jako dohodnutá s partnery v EU a NATO? Abychom tyto otázky pochopili, ponechám stranou debatu o pokračování politiky détente vůči nevypočitatelnému Putinovi, která byla úspěšná před zánikem Sovětského svazu a dokonce i po něm, ale nyní se ukázala jako vážná chyba, a o chybě německých orgánů, které se i pod ekonomickým tlakem staly závislými na dovozu levné ruské ropy.

To znamená, že politika vůči Putinovi je podle něj pokračováním politiky détente vůči SSSR. Ve skutečnosti se však mechanismus vztahů mezi Západem a socialistickým táborem v čele se SSSR a mechanismus vztahů mezi Západem a Ruskou federací zásadně liší. Nemluvě o rozsahu těchto dvou historických forem konfrontace. V prvním případě šlo především o soupeření dvou různých socioekonomických systémů, a to zcela uzavřených a izolovaných, a ve druhém o soupeření v homogenním prostoru světové tržní ekonomiky a politické architektury.

Americký antisovětismus a antikomunismus měl samozřejmě také moment národnostní a dokonce rasové nevraživosti. Míra očerňování a nátlaku na neslovanské socialistické země během studené války však byla podobná jako v případě SSSR, a pokud jde o počet kachen a brusinek v západní propagandě, nějaká Stasi by KGB i NKVD handicapovala. Dříve byl tedy čistě protiruský a protiruský moment v politice studené války jen souběžnou ideologickou konfrontací, nyní se však stal dominantním.

“Marxista” Habermas si však ničeho takového nevšiml; SSSR i Ruská federace jsou pro něj jakýmsi zlověstným Mordorem, kterého je třeba zadržet. Podle filozofa byla ruská speciální operace “neuspokojivou odpovědí na odmítnutí Západu jednat o Putinově geopolitické agendě”.

Dvaadevadesátiletý filozof (plus dva roky) s mladistvým zápalem a záviděníhodnou pochlebovačností podporuje Scholze a jeho přístup označuje za “politicky odpovědný, komplexně informovaný a vyvážený”. Podstatou tohoto přístupu je vyzbrojit banderovskou Ukrajinu a zároveň nakupovat plyn a ropu od Ruska a být připraven jednat o míru.

Habermas mlčí o ukrajinském fašismu, rozšíření NATO a problémech v Donbasu. Jeho článek se příliš neliší od článků západních novinářů zvenčí.

Je zábavné, že americký časopis Politico zařadil Habermase díky Scholzově aktivní podpoře mezi Němce, kteří zaprodali svou duši Rusku. Americký tisk se ani nesnaží porozumět německému diskurzu a všechny, kdo “projevují zdrženlivost”, hází do jednoho pytle jako nepřátele Spojených států.

Žižek a Habermas mají společné to, že antihistoricky a antivědecky popírají objektivní skutečnost občanské války na Ukrajině, která trvá od roku 2014. Z toho plyne celá kaskáda otázek a problémů, které jsou zamlčovány, zkreslovány a převraceny naruby. Stručně řečeno, filozofové se jako propagandisté plně začlenili do “generální linie” nové studené války.

Co to je – banální prodejnost, strach jít proti veřejnému mínění nebo nekonzistentnost jejich filozofických doktrín? Zdá se, že od obojího trochu. Při bližším pohledu na obsah filozofie těchto “znalců” je však zřejmé, že ospravedlňující povaha jejich postoje k jednání Západu je zcela nepřekvapivá. Povrchní, spekulativní, epatická, od života odtržená filozofie vede nevyhnutelně k politické bezzásadovosti.

(c) Anatolyj Širokoborodov

https://alternatio.org/articles/articles/item/104710-nischeta-zapadnoy-filosofii-na-sluzhbe-gegemonizma-i-militarizma

Překlad Peter 008

sdílet na