Rakušanovo poslední video, útočící na premiéra Fialu, definuje okamžik, který se v managementu interně označuje za „zmrdí skirmish“.

David Martínek

Okamžik, kdy se struktura, přesycená neschopnými diletanty začíná pod napáchanými chybami hroutit vlastní vahou. A kdy diletanti, odpovědní za hrozivý stav, se začínají rvát mezi sebou.

Omlouvám se za tento silný výraz.

Skirmish je závěrečné stadium procesu, které pro prostředí byznysu před lety vtipně pojmenoval D-Fens a na jehož platnosti neubral čas ani v nejmenším. D-Fens v něm popsal, promiňte, “kulturu zmrdů”.

V nadsázce pojmenoval postupný proces zamořování firmy neschopnými, zato nesmírně agilními typy, kteří se postupně rozmnoží do firemních struktur, ovládnou rozhodující posty ve firmě a ve sledu kroků dovedou firmu do stavu, blízkému havárii.

Jak taková věc probíhá?

Diletanti po převzetí moci obvykle nastartují extrémně nákladné a zbytečné projekty, které ve výsledku obrovsky prodraží chod a režie firmy. Často motivované zcestnými, emotivními argumenty, které nedávají zpočátku možnost racionálně reagovat.

Poté rozmetají spolehlivě fungující procesy a zavedou zcela nové, nepotřebné a obvykle dysfunkční. Na provozní obtíže, jakými jsou třeba ceny energií, vstupů, tedy běžné operativní agendy nereagují. Problémy řeší obvykle, když už je pozdě a jejich neschopnost zapříčiní obrovské a zbytečné výdaje. Na vlastní projekty nicméně otevřou rozpočty, nad nimiž jen oko zkušeného manažera nevěřícně zírá. A najmou pochopitelně další nýmandy.

Ve firmě se tak prudce zvyšuje počet neschopných, nicméně agilních ignorantů a zmenšuje počet zodpovědných a produktivních pracovníků. Zvýšené náklady se řeší osekáním nákladů na provoz. Lidé přijdou o platy, prémie, jsou sníženy investice do výzkumu a vývoje a tlak se přenese na produktivní stav. Zatímco výdaje na počty a „projekty“ ignorantů rostou, manšaft firmy je omezován na příjmech a kvalitě života.

Výsledkem je demotivace, která se postupně projeví ve všech aspektech života firmy. Lidé odcházejí, kvalita produkce i života firmy se rychle začne propadat. Na konci je pád firmy, v lepším případě do náruče nejbližšího konkurenta.

Předvýslednou fází D-Fens pojmenoval jako „přezmrdování“. Tedy stav, kdy počet neschopných, nicméně agilních typů přesáhne počet normálních lidí, dosud zodpovědně pracujících pro firmu.

Poslední fází je tzv. 𝘇𝗺𝗿𝗱𝗶́ 𝘀𝗸𝗶𝗿𝗺𝗶𝘀𝗵, tedy fáze, kdy se v upadající firmě rozhoří zápas mezi přemnoženými diletanty, v níž jde pouze o to, svést na někoho vinu za samotný úpadek.

Máme možnost pozorovat fázi takového skirmishe v české politice. Kterou odstartoval ministr vnitra a jeden z nejhorších aktérů této příšerné vlády, přímo odpovědný za ničení občanských práv a svobod, procesů, podkopávajících samotné základní principy demokracie. Je to nepřekvapivé. Ostatně, v otázce charakteru vždy platilo, že zpravidla nejodpornější člen hyení smečky v sebezáchovném pudu napadne toho, koho považuje za slabšího. Rakušan tajuplně naznačující, že za mizerný vládní výkon může jen premiér Fiala a „mizerně komunikující“ vláda je skutečně k popukání.

Děsivé výsledky této vlády by neokecal ani nejlepší píárista na světě.

𝗞𝗼𝗿𝗽𝗼𝗿𝗮́𝘁𝗻𝗶́ 𝗽𝗿𝗮𝘅𝗲 𝘃𝘀 𝘀𝘁𝗮́𝘁

Za roky, po které se pohybuji v managementu průmyslových firem, jako šéf pro strategie, CMO, nebo marketingový specialista (režie a kreativní obory jsou mou druhou profesí) mám vypěstovaný smysl pro střednědobý a dlouhodobý odhad kroků managementu. Z nichž se dá vcelku snadno odhadnout, buď podle indikátorů, finančních výkazů, nebo sledu kroků a rozhodnutí, jaký management v té které firmě vládne. Kde dělá management chyby. A předně, jak rychle stabilizovat situaci a navést firmu na trajektorii zabezpečeného odbytu, stabilních příjmů, transformace finančního řízení, energií, vstupů, nutných inovací a především, řízení organismu produkce.

Víte. Řízení státu a řízení firem se podstatně liší. Ale i přesto existují shodné body. V obou případech potřebujete skvělé lidi, kteří mají velké zkušenosti s řízením úseků. Lidi, schopné účinně spolupracovat nad rámcem vnitrofiremních politik, které jsou, bohužel, přirozenou součástí života společností. Musíte mít jasně definované cíle a musíte mít schopnost cílů i dosahovat.

Je to tvrdá práce. Určená lidem, kteří vědí. Kteří se nedomnívají, ale vědí. Kteří neobjevují firemní struktury, procesy, technologii řízení, ale systém správy důvěrně a dobře znají. Kteří netápou ve fundamentálních rozhodnutích, ale jsou schopni poměrně rychle a účinně zorganizovat jednotlivé sekce, jejich strukturální provázanost, zprovoznit fluentní proces řízení a stabilizovat projekty, na kterých bude firma pracovat a prosperovat v budoucnu.

Jestliže v organismu firmy musíte řešit v podstatě základní sestavu činností, typově konstrukci, nákup, technologii, výrobu, jakost a souběžně marketing, HR, obchod, prodej a prodejní podporu a trávíte čas optimalizací produkčních kapacit a zároveň rozvojem distribuce, lze, při dobré organizaci i firmu v problémech dostat do červených čísel během doby, odpovídající míře průseru, ve kterém se firma ocitla. Ochotě majitelů a investorů pochopit, kudy vede cesta. A nakonec, ochotě investovat do nápravy stavu.

U státu je tomu jinak. Stát je obrovsky náročný systém vztahů, kdy v porovnání s firmou, které plní základní ekonomické, produkční, správní a do jisté míry společenské role má stát politickou, zahraničně-politickou, ekonomickou, sociální, kulturní, finanční, zdravotní, právní, soudní, vojenskou, zemědělskou, potravinovou či bezpečnostní strukturu, jejichž výkon je přímo odvislý od osy institucí, úřadů a správních organizací, které mají daný segment státní správy v gesci.

Pro řízení potřebujete více než zkušené lidi. Při provádění reforem potřebujete nejen vynikající a zkušené manažery. Potřebujete i lidi, schopné velmi dobře komunikovat s veřejností. Lidi, kteří jsou schopni pozitivním vedením nasměřovat společnost ke konkrétním cílům, konkrétnímu přínosu a konkrétním výsledkům práce. Na rozdíl od firmy, kde je činnost striktně podřízena dosahování ekonomických výsledků, ve státě investujete do veřejnosti, infrastruktury, institucí a do budoucnosti. Potřebujete nejen dobré manažery, ale i přirozené politické lídry.

Existuje zvláštní stav, kdy formulace takového cíle nabudí každého pologramotného idiota, který věří, že právě on je přesně tímto lídrem, který by měl řídit stát. Nebo minimálně ministerstvo, či instituci. Baví mě ta představa a celkem často vidím podobné, bezútěšně neschopné typy, jak na straně vlády, tak i na straně opozice, jak parlamentní, tak i mimoparlamentní, lidí, kteří by v životě neuřídili ani mateřskou školku.

Nicméně sebevědomí, v kombinaci s těžko uvěřitelnou arogancí a sebe přesvědčením o vlastní předurčenosti nutí jít tyto lidi do politiky a zde poté předvést obdivuhodně strašidelné výkony.

Přiznám se, že i převzetí sekce, jakým je například, nesilový resort kultury, bych sám silně zvažoval. Nakolik jsem schopen podobnou věc menežovat, vzhledem k odpovědnosti, která je s podobnými posty spojena. Při téhle činnosti jednoduše musíte být naprostý realista v odhadu vlastních schopností. Jednoduše proto, že můžete napáchat více škody než užitku. Skromnost a poctivost v úsudku je zde skutečně namístě. Na druhou stranu, když člověk vidí, jaké typy ovládají v tuto chvíli stát, často mě napadá, jestli bychom neměli vládu v této zemi určovat spíše náhodným losem. S tím, že výsledky by byly buď stejné, nebo pravděpodobně lepší.

Každého ředitele, manažera, šéfa sekce, nebo oddělení, který ví, o čem je řízení, od úrovně úseku až po koncernové vedení, provází penzum zkušeností, které nutně potřebuje pro výkon funkce. Každá firma si 𝑠𝑎𝑘𝑟𝑎 𝑝𝑒𝑐̌𝑙𝑖𝑣𝑒̌ vybírá lidi pro svěřené úseky.

My si do vedení státu, tedy toho nejdůležitějšího organismu, který ve všech ohledech ovlivňuje naše životy, vybíráme koho?

Často nýmandy, jejichž veřejný obraz v této zemi formují jiní podobní nýmandi. Například novináři, lobbisté či píáristé, kteří zpravidla neví absolutně nic o řízení, o procesech, spojených se správou státu, nic o vedení projektů, administraci, struktuře státu, chodu jednotlivých segmentů, nebo podmínek jejich rozvoje.

Ve firmě odhalíte nýmanda nejpozději do tří měsíců. Obvykle za ním nevidíte žádnou skutečnou a prospěšnou práci. Pokud ne, je to vždy chyba ředitelů a dysfunkční struktury. Pokud včas neodhalíte korporátního tatrmana, hrozí vám a vaší firmě postupný proces zaplevelování firmy dalšími podobnými lidmi. Za souběžně rostoucích nákladů, obrovských a nepotřebných investic do neperspektivních projektů, což firmu donutí osekat náklady jinde. Firma musí ořezat do té doby fungující procesy, platy, odměny, investice do vzdělání, či vývoje a výsledkem je narůstající demotivace. Demotivace vede k postupnému rozkladu fungujících firemních struktur. K nižší kvalitě produkce, vyšší ceně a nižší jakosti.

Korporátní tatrmani na stav reagují obvykle halasnými reklamními kampaněmi, kdy se pokusí prodat vlastní šmejd pomocí emotivních kampaní, přičemž spolehlivě zničí kredit značky.

Vyšší ceny za nově vyprodukovaný šmejd odradí zákazníky a spotřebitele. Klesající příjmy a narůstající problémy pochopitelně, diletanti řeší „zvýšenou komunikací“. A když se pochopitelně výsledky nedostavují, soustředí se na udržení vlastních pozic.

Velký důraz diletanti řeší „bojem s vnitřním nepřítelem“. Tedy s těmi, kdo si udrželi soudnost a snaží se zabránit nejhoršímu. S důrazem na vnitropodnikovou atmosféru jsou systematicky ostrakizováni kritici a označováni za strůjce problémů.

Někde v polovině procesu zkázy vytahují ignoranti dlouhé seznamy „úspěchů“, kde při bližším zkoumání a podrobném a věcném rozboru zjistíte, že jde často o práci předchozího managementu, polovičatá a nedotažená řešení nebo rovnou nesmysly a bohapusté lži.

Odtud už pokaždé vede cesta ke zmaru.

𝑃𝑟̌𝑖𝑝𝑜𝑚𝑖́𝑛𝑎́ 𝑣𝑎́𝑚 𝑡𝑜 𝑛𝑒̌𝑐𝑜?

V politice, jak vidno, analogicky, může vládní sestava účinně devastovat prostředí po dva roky a nehne se ani list. Ani protesty, ani demonstrace, ani snahy opozice, ani probouzející se odpor novinářů, tedy těch samých, kteří tuto vládu v podstatě nominovali a prosadili k moci vlastní systematickou podporou, za souběžného mediálního teroru opozice, tuto vládu jednoduše odvolat nelze. Je nominována na základě výsledků voleb. A přes všechny lapsy má stále podporu podstatné části veřejnosti. Tedy té, která stále věří a doufá, že tohle řešení je lepší, než opozice, do ničení jejíž pověsti byly investovány obrovské částky.

Pojďme si něco o tomhle říci.

Pro kulturu zmrdů není největším nepřítelem jiný zmrd.

Korporátní, nebo politický diletant nepřežije v konkurenci s pragmaticky a realisticky jednajícími manažery, soustředěnými na výkon a dosahování konkrétních, hmatatelných a číselně doložených výsledků. Takový konkurent je pro ně největším nepřítelem.

Pro likvidaci takového konkurenta použijí diletanti cokoliv. Jakoukoliv praktiku, lež, podraz, falešné obvinění, udání, pseudokampaň. Až po rituální vymýtání ďábla, sypání solí v rozích kanceláří, skupinové „terapie“ a jiné praktiky, které mají zahnat osazenstvo do souhlasného postavení, obav a strachu o práci.

Zažil jsem to vícekrát. A vždy jsem se tím upřímně bavil.

Obvykle jsem si dal schůzku s majitelem firmy a s humorem a nadhledem mu popsal situaci.

V podnikové praxi při těchto situacích obvykle majitel, nebo investor velmi rychle a tvrdě zasáhne. V okamžiku, kdy vám po dvoře pobíhá bankovní dohled a vaši odběratelé začnou pod záminkou kontroly procesů zjišťovat skutečný stav firmy, investor nebo majitel suše odvolá top of board a najímá zkušeného zmrdobijce.

Nicméně. Jak vyřešit situaci v tomto státě, opravdu, při vší poctivé snaze, nevím.

Možná pouze tak, jak jsem to dělal pokaždé a doposud.

Poctivou a věcnou analýzou pro jednotlivé sektory. Návrhem systematických a rozumných opatření pro každý jednotlivý sektor a činnost státu. Věcnou ekonomickou analytikou v rovině finančního plánu, odpovídajícího personálního zajištění, podrobnou specifikací provozních procesů a nutných technologií.

Transparentní predikcí sledu a postupu činností. S vyčíslením nákladů, příjmů, přínosů pro polis, obyvatele, infrastrukturu a stát. V čase, s krátkodobým, střednědobým a dlouhodobým plánem, na jehož konci je kontrolovatelná čísla. Reprezentující skutečný přínos aktivit pro stát a lidi.

Přičemž takový plán je nutné mít spojen s jasně definovaným personálním obsazením, ve zdvojených, ztrojených, zástupných rolích, lidí s odpovídajícím nasazením a pochopením, že tato práce je pro stát a lidi a nikoliv pro osobní zisk.

Potřebujeme do politiky dostat profesionály na řízení a správu. Lidi, kteří jsou nejen fundamentálně znalí politických reálií, mezinárodně politických souvislostí postavení státu, logiky fungování globálního i vnitřního trhu, ale především zkušené manažery. Za nimiž je vidět odpovídající práce a výsledky. Protože pro stát budou muset pracovat nejlepší lidi, které máme.

Jinak se z toho bordelu jednoduše nevyhrabeme.

A co říct směrem k vládě. A aktuální fázi skirmishe?

Nepřekvapuje mě to. Je to naprosto očekávatelný vývoj.

Který by měl skončit, pokud by Fiala našel zbytky soudnosti, důslednou obměnou vládní sestavy.

Doufám jen, že jednoho dne nebudu muset hájit existenci opozice proti politické majoritě příštího Babišova vedení. Protože tato vláda na dlouhou dobu poškodí status politických stran, nominálních demokratů, což se nám může velmi nepříjemně projevit; v příklonu populace k nedemokraticky smýšlejícím politickým proudům.

To, co předvedl pan Rakušan, je ryzí ukázka kultury ignorantů. Agilních, hysterických, aktivistických typů, jejichž starostí není tento stát a společnost. Ale pouze jejich podíl na moci.

V zásadě mi vždy šlo o to, aby zde fungovala politická konkurence a systém střídání u moci. Tedy demokratický systém politického soupeření odpovědných a zdatných správců země, který podněcuje tvořivou správu státu. Přirozenou, kultivovanou formu soutěžení o voličskou přízeň. Která vede k postupnému rozvoji země a společenství.

Tato vláda je bohužel, estrádou neschopných a esencí fungování polistopadové politiky. Má stejně strašidelný rozměr, jako cokoliv, co vzešlo z parlamentních voleb po listopadu 1989. Jen, dnes lidé podstatně více chápou realitu, protože se podařilo prolomit mediální a mocenský monopol.

Tato vláda je vládou určitého typu lidí, kteří ani v politice, ani v byznysu nemají co dělat. Už bychom si to měli uvědomit.

Zatímco v byznysu si majitelé a investoři dokáží zjednat pořádek, v tom nejdůležitějším, ve správě státu, systematicky selháváme. Protože „majiteli státu“ jsou její občané.

A tito bohužel stále ještě nenalezli odpovídající formy a schopnosti vynutit si na vládě odpovídající výkon. A věrnou a poctivou správu.

Takže ta otázka zní.

Jsme schopni vůbec uchopit vládu nad vlastní zemí?

Máme na to ty správné lidi?

Já věřím, že k tomu brzy dojdeme. Musíme najít správné lidi pro každý resort. Chtějme od nich funkční projekty správy státu. S realistickými rozpočty. Predikcí postupu. S personálním zajištěním a týmy, které si budou vědět rady od prvního okamžiku po nástupu do funkce. Kteří budou mít připravený podrobný postup, nejlépe dopředu vydiskutovaný s odbornou i laickou veřejností. Lidi, schopné politické činnosti a velmi dobré komunikace. A nakonec, jako nejdůležitější je kreditní úroveň a předchozí zkušenosti, která poskytnou dobrozdání, že ve svém úkolu a misi neselžou.

Druhým úkolem je vytvořit fungující a poctivé nástroje, například referend, při prosazování rozumných věcí. Nebo naopak stávek, či účinných veřejných protestů, v případě, kdy komunikace polis s vlastní vládou selhává. Tedy nástrojů, které lidem umožní přinutit vládu, v případě, kdy jedná proti zájmům vlastní země a obyvatelstva, k odpovídající reakci na podnět a názor veřejnosti.

Tudy by mohla vést cesta.

dm | 17.01.2024

sdílet na