Prokletí „První světové“ nebo válka budoucnosti?

Vladislav Šurygin

Vojenské strategické poznámky

Ve sporu o tom, jak moderní je válka na Ukrajině, kterou v současnosti vede Rusko, je poměrně rozšířený názor, že tato válka je „abnormální“ a nemůže být důvodem k vážné vojenské reformě a restrukturalizaci ruské vojenské doktríny, protože v podstatě jde o lokální konflikt s nepřítelem, který nemá jaderné zbraně a není součástí vojenského bloku našeho hlavního nepřítele. A proto je to válka „včerejška“. To znamená, že po jejím skončení se opět vrátíme do situace konfrontace s  raketo-jaderným nepřítelem, k válce, na kterou nepotřebujeme „velkou“ armádu s desítkami tisíc děl a tanků. A proto se prý armáda, kterou svého času začal budovat ministr obrany Serdjukov a jeho náčelník generálního štábu Makarov, stane opět relevantní pro budoucí hrozby. 

No, pojďme to rozebrat.

Tento přístup obsahuje nebezpečné podcenění situace a nepochopení podstaty dnešní války.

Ve skutečnosti jsme zapleteni do zcela unikátní války. Nový typ války, ve které téměř všechny hlavní západní mocnosti vedou zástupnou válku proti Rusku na území Ukrajiny rukama, respektive vojsky Ukrajiny. Navíc nejde jen o válku, jejímž smyslem je chránit Ukrajinu a odrazit ruskou agresi, jak tvrdí Washington, ale o válku, která má zničit Rusko jako zemi i jako civilizaci, na kterou se připravovali velmi dlouho. Dnes existují všechny důvody pro tvrzení, že plán této války byl nastíněn již v letech 2014 – 2016 a poté byl podrobně rozpracován a spuštěn s příchodem Bidenova týmu do Bílého domu. Spojené státy využily nedůslednosti Kremlu, který v roce 2015 propásl šanci porazit a „přeformátovat“ tehdy zcela volnou a politicky rozdělenou Ukrajinu, „svázaly“ Rusko „Minskými dohodami“, které slovně prohlásily tehdejší hlavní požadavky Ruska – federalizace Ukrajiny, zvláštní status Donbasu, přijetí na Ukrajině, nová ústava, ale ve skutečnosti nebyly dodrženy ani na jediný den, což dalo Ukrajině téměř devět let na přípravu na budoucí válku s Ruskem. 

Během této doby začaly Spojené státy a jejich spojenci reformovat a přezbrojovat ukrajinské ozbrojené síly, bezpečnostní službu Ukrajiny a další bezpečnostní složky, provedli kompletní „očištění“ Ukrajiny od proruských sil a zahájili silný propagandistický stroj po převrácení obyvatelstva v nacionalistickém duchu a vštípení zuřivé rusofobie.

Během všech těch let Američané nepředložili jedinou mírovou iniciativu zaměřenou na snížení úrovně konfrontace. Naopak! Neustále zvyšovali „stupeň“ rusofobie a potlačovali jakékoli pokusy o implementaci „minských dohod“ a nakonec vytlačili Německo a Francii, které tyto dohody uzavřely, z Ukrajiny. Do roku 2019 se přípravy na novou válku s Ruskem staly hlavním politickým programem Ukrajiny. Byly zahájeny přímé dodávky zbraní a vybavení na Ukrajinu. Nejprve se hovořilo o komunikačních systémech, řídicích systémech, ochranných prostředcích a bojové podpoře. Pak přišla řada na zbraně a výstroj. 

A i zde je jasně vidět plán zatáhnout Rusko do konfliktu. Dá se rozdělit do několika etap. 

První je fáze vtahování – „pomalé vaření žáby“, jak to kdysi výstižně nazval náš TG kanál. Její podstatou je postupným zvyšováním míry své intervence zabránit Rusku uvědomit si rozsah započaté konfrontace a zabránit tomu, aby překročilo práh běžné konvenční války. Z toho vyplývá jasná posloupnost přesunu zbraňových systémů do ukrajinských ozbrojených sil. Od protitankových zbraní, přes přenosné zenitní protiletadlové systémy až po dělostřelectvo, vysoce přesné RSSP (РСЗО), tanky a poté řízené střely a letadla. 

Washington vždy pečlivě sledoval reakci Moskvy na každou další dodávku a nepřešel k další, než si Moskva „nezvykla“ na tu předchozí. 

Lze si jen představit reakci Ruska, pokud by v květnu 2022 zjistilo, že během příštích 18 měsíců obdrží ukrajinské ozbrojené síly od Spojených států a NATO 1 600 tanků, 1 200 děl a MLRS, více než 5 000 obrněných vozidel a vozidel, 300 letadel a vrtulníků, asi 500 řízených střel různých typů, typů a miliony granátů. S největší pravděpodobností by po tomto rozhodnutí nyní nad místem, kde stál Washington, vály radioaktivní větry. Ale tak se nestalo nic! Přetrpěli! 

Rusko – Irák, Putin – Saddám! Jak dělili kůži neubitého ruského medvěda 

Druhou etapou bylo dosažení „válečné úrovněy“, kdy vojenské dodávky na Ukrajinu měly dosáhnout maximální úroveň a spolu s mocnou sankční válkou srazit Rusko na kolena. 

Bidenovi poradci bez dalších okolků jednoduše vytáhli z archivů plány operace „Pouštní bouře“ a následného sankčního uškrcení Saddámova režimu, které se Bidenově administrativě zdály nejbližší současné situaci. 

Dovolte mi připomenout, že v roce 1990 byl Irák a jeho vůdce Saddám Husajn nejmocnějším a nejvlivnějším státem na Blízkém východě, který určoval situaci v oblasti Perského zálivu. Saddám se přitom choval nezávisle na Spojených státech a snažil se na ně tlačit, sliboval jim zdražení ropy. 

Saddám byl ve skutečnosti nalákán do Kuvajtu (bývalá provincie Iráku) a diplomatickou cestou dostal signál, že nebudou (USA) zasahovat do „znovusjednocení“ Iráku a Kuvajtu, ale jakmile Irák vyslal vojáky do Kuvajtu, byla to agrese, okupace a Iráku bylo předloženo ultimátum. Okamžitě proti němu byly uvaleny přísné sankce a začaly přípravy na vojenskou operaci s názvem „Pouštní bouře“, během níž byla irácká skupina v Kuvajtu poražena za čtyřicet jedna dní, Irák byl nucen stáhnout své jednotky a požádat o mír. 

Spojené státy a jejich spojenci nenapadli Irák a nesvrhli Husajna, protože si uvědomovali, že půjde o rozsáhlou a dlouhou válku, vzhledem k iráckým zásobám zbraní, ale zachovaly režim přísných sankcí, které během následujících deseti let vyčerpaly iráckou armádu a ekonomický potenciál na úroveň, která umožnila Američanům během další války (Operace Shock and Awe, 2003) okupovat Irák, svrhnout a popravit Husajna. 

Na devětačtyřicetiletého kongresmana Bidena tato válka velmi zapůsobila a do jisté míry urychlila jeho kariéru. 

Po Pouštní bouři se připojil ke skupině zapojené do inspekcí Iráku, začal se na toto téma aktivně prosazovat a poté se stal jedním z těch, kteří volali po rázném vyřízení se se Saddámem. Zde je to, co řekl pět let před okupací Iráku v roce 2003: 

“Myslím, že vy i já věříme, a mnozí z nás zde věří, že dokud je Saddám u kormidla, ani vy, ani žádný jiný inspektor nemůže zaručit, že jsme úplně zničili program Saddáma spojený s zbraněmi hromadného ničení … způsob, jak svrhnout Saddáma Husajna, je požadovat, aby se chlapi jako vy v uniformě vrátili do pouště, aby svrhli zkurvysyna Saddáma.” 

Ve skutečnosti byl ve vztahu k Rusku použit stejný postup jako přes kopírák:

– Přinutit Rusko, aby uznalo nemožnost vojenského vítězství na Ukrajině.

– Přinutit Rusko, aby zahájilo mírová jednání.

– Přinutit Rusko stáhnout svá vojska z území, která obsadila. 

K tomu je nutné poskytnout Ukrajině maximální vojenskou, vojensko-technickou a finanční pomoc, všemožně ji podpořit logistickými, zpravodajskými schopnostmi a personálním výcvikem, zajistit převahu Ozbrojených sil Ukrajiny nad ruskou armádou, ale to vše bez přímého zásahu do války samotnými Spojenými státy a jejich spojenci v NATO. 

Současně s vojenskou složkou zavést režim naprosté ekonomické a politické izolace Ruska. Poté je podle autorů plánu v Rusku docela možná politická krize se změnou režimu. Pokud že toho nebude, pak další režim sankcí a rostoucí izolace bude muset Rusko vyčerpat a uvrhnout na okraj světového politického systému a proměnit ho na okrajovou, zchátralou, třetiřadou mocnost na příštích dvacet pět, třicet let. 

A k tomu jí bylo nutné uštědřit rozsáhlou a velkolepou vojenskou porážku, stejně jako byl kdysi Saddámu Husajnovi v Kuvajtu. A to je místo, kde Spojené státy udělaly jednu ze svých hlavních chyb. „Vařili žábu“, zvýšili vojenskou podporu ozbrojených sil Ukrajiny na maximum, donutili Rusy k ústupu z části území a vsadili vše na rychlou a rozhodnou vojenskou porážku Ruska. Právě v té letní „ofenzivě“ Zalužného. 

Jak ozbrojené síly Ukrajiny dobojovaly do slepé uličky

Výsledky této „ofenzivy“ jsou nyní zřejmé celému světu. Ukrajinské ozbrojené síly „neudělaly nic“. Druhá „Pouštní bouře“ v podání Zalužného skončila naprostým neúspěchem. Polovina všeho, co Západ dal, byla ztracena za čtyři měsíce bojů, plus 70 tisíc zabitých a 100 tisíc zraněných. Ale hlavní ztráty nejsou ani v lidech. Washington a ani Kyjev se nestarají o lidi. Hlavní ztráty jsou reputační. Ambiciózní plán porazit Moskvu a udělat z Putina Husajna selhal. Místo ostudného ústupu davů ponížených ruských zajatců a kolon opuštěné techniky – tisíce mrtvých ukrajinských vojáků hnijících na polích, hromady ohořelých západních bojových vozidel pěchoty, obrněných transportérů, tanků. Ruská armáda posílila a zvýšila svou sílu a nejsou žádné vyhlídky na vojenské vítězství nad ní! Důsledky této porážky se teprve nyní začaly dostávat k politickým elitám Západu, kde se v této věci spustila celá informační smršť. Problém je v tom, že spojence USA, kteří byli hypnotizovaní americkými sliby o vítězství, ani nenapadlo, že by věci mohly dopadnout jinak. A nyní dochází ke kolektivnímu bolestnému hledání, jak z této situace ven? Všichni skončili v žumpě. Jak Američané, tak Evropané. A pokud alespoň první nepřišel o peníze (to je velice diskutabilní, doma v USA se sype celá infrastruktura a jsou ztraceny mnohé vědomosti a kompetence pro výrobu prakticky ve všech oblastech. To nenahradí ani jakási náplast „zisků“ jednotlivců, kteří nakonec budou muset začít znova budovat tak, či onak americký průmysl – pozn.překl.), protože už touto válkou vydělal stovky miliard dolarů, pak druhý nejenže nevydělal, jak se očekávalo, z rozdělení „ruského dědictví“, ale také se skutečně „potopil“ kvůli protiruským sankcím. A někteří, jako Německo, upadli do ekonomické recese úplně. A to je nezvratná realita. Zhoršuje to skutečnost, že během těchto 19 měsíců Američané ve skutečnosti zbavili Evropany jakékoli nezávislosti a suverenity a postavili je jako nahé rekruty k lékařské prohlídce. A nyní jsou nejen okradeni, ale i rukojmími senilního staříka v Bílém domě, který je při smyslech jen pár hodin denně! 

Horečné hledání cesty ven vedlo Bidenův tým k „brilantnímu“ vojenskému rozhodnutí – prohlásit pokračující válku „klonem“ První světové války, neúspěch její ofenzivy za „poziční slepou uličku“ a novým cílem války se stala „opotřebovací válka“, která, jak si vzpomněli v Bílém domě, kdysi vedla Ruské impérium k východu z války, k revoluci a kolapsu. Jako, dnes se budeme snažit o totéž! Poslušně to vyslovil minulý týden ve svém článku vrchní velitel ozbrojených sil Ukrajiny Zalužnyj. 

Pomineme skutečnost, že v srpnu jsme na našem kanálu TG předpověděli, že Američané vysloví právě tuto „novou skvělou strategii“. Položme si jen otázku, proč když nefungoval „klon“ plánu „Pouštní bouře“, měl by fungovat „klon“ plánu „opotřebovací války“? Jaké jsou k tomu předpoklady? 

Je Rusko ekonomicky podkopáváno?

Dochází v ruské společnosti k rostoucí sociální a politické krizi?

Ruský průmysl upadá?

Je západní vojensko-průmyslový komplex ve všech ohledech nadřazen tomu ruskému? 

Zatím je to přesně naopak!

Ruská ekonomika překonala sankce a roste.

Společnost je konsolidovaná a stabilní.

Ruský vojensko-průmyslový komplex mnohonásobně převyšuje ten západní. (Přitom v lidech cca 1 miliarda proti cca 130 milionům Rusů … tohle k tomu, jak Západ dopadne se svou totální likvidací a kontrolou své populace – prohra je pro něj pak nevyhnutelná, protože se současný Západ nedokáže prostě vůbec nijak změnit – pozn.překl.)

A vojenská porážka ukrajinských ozbrojených sil v „ofenzivě“ posílila a zakalila ruskou armádu a obnovila její sebevědomí. 

A teď pro Rusko stojí otázka: co dál?

Přes veškerou „zakázkovitost“ Zalužného článku je v něm zdravý rozum.

Válka se opravdu hodně změnila. 

„Revoluce dronů“ změnila bojiště. Vojska nejenže obdržela účinné průzkumné prostředky (BPLA všech typů), které spolu s dalšími druhy průzkumu připravily válčící strany o „válečnou mlhu“ – základ každé účinné strategie – o možnost tajně akumulovat rezervy. a náhle udeřit, ale také vytvořil levný typ vysoce přesných zbraní, což vám umožní ulovit doslova každého vojáka, i když je schovaný v zákopu nebo bunkru. 

Zalužnyj vidí nové systémy a vojenské technologie jako „lék“ na toto „prokletí“. Zařízení pro elektronický boj, vysoce přesné zbraně, letectví a další „románky“ západního vojensko-průmyslového komplexu, které dnes u nich prostě nejsou. Navíc tento „lék“ nepřinese vítězství, ale pouze umožní jen donekonečna vzdorovat Rusku. 

Co může Rusko udělat, aby tomu zabránilo?

Tohle je válka o budoucnost! 

Absolutně nemám v úmyslu působit jako poradce ruského vojenského velení – když odrazilo ukrajinskou „ofenzivu“, plně prokázalo svou nejvyšší úroveň! Ale jsou tu některé zřejmé věci. I při absenci „válečné mlhy“ (stealth, nečekanost a překvapení) zůstávají věci nezměněny – převaha v prostředcích ničení. Ty samé „stovky děl na kilometr průlomu“, které jsou opakovaně zmiňovány ve všech popisech velkých operací, vzdušné převahy, převahy ve zbraních dlouhého doletu, schopnosti připravovat a hromadit strategické rezervy. Správná kombinace všech těchto výhod může „prorazit“ jakoukoli obranu. 

Je očividné, že velmi brzy bude mít problém s BPLA svoje řešení. S dalším rozvojem elektronického boje začne současná dominance BPLA na obloze slábnout a zdražovat, což vážně sníží rozsah jejich použití. 

Je tu ještě třetí ruská výhoda, kterou Ukrajina není schopna kompenzovat: obrovská délka hranic. Aktivní bojové akce jsou dnes vedeny na frontě v délce asi 300 km s linií bojového dotyku asi 900 km, přestože společná hranice Ruska a Ukrajiny je 2000 km, nepočítaje hranici s Běloruskem, která se může stát také frontovou. A všechna ukrajinská vojska, i když se jejich počet zvýší ze současných 800 tisíc na 1 milion – maximum, které si Ukrajina může dovolit při současném tempu vojenské pomoci ze Západu, nebude stačit na jeho efektivní pokrytí. Dokonce dva strategické směry staví ozbrojené síly Ukrajiny do kritické pozice a tři – do úplné vojenské krize. 

Existuje však stabilní názor, že v předvečer voleb se ruské politické vedení nerozhodne pro velké vojenské operace a upřednostní aktivní obranu, kterou skombinuje s místními útoky. Nakolik je to oprávněné? 

Nesporně nás to samozřejmě ušetří vždy existující hrozby vojenských neúspěchů, které by mohly nepříznivě ovlivnit předvolební náladu voličů. Negativním důsledkem takové pasivity však bude čas, který Západ získá na „roztočení“ svého vojensko-průmyslového komplexu. Čtyři měsíce (před volbami) je seriózně dlouhé období. Není to kritické, ale dostačující k tomu, aby ukrajinské ozbrojené síly začaly překonávat krizi zbraní a nábojů. 

No a ještě poslední věc.

Jaká válka tedy dnes probíhá? Válka včerejška nebo válka budoucnosti? 

Abych odpověděl na tuto otázku, vrátím se znovu k hrozbám, kterým čelí Rusko, a přímým důsledkům této války. 

Porážka Ruska v této válce byla našimi nepřáteli pečlivě naplánována jako největší porážka v současné historii. Pro tento účel byl zvolen typ války – konvenční regionální, bez přímé účasti Spojených států a zemí NATO v ní, a tudíž neumožňující přechod na globální jadernou raketovou válku. 

A poté, co Spojené státy vyprovokovaly válku, po dobu nejméně jednoho roku velmi pečlivě a opatrně zvyšovaly „stupeň“ války („vařily žábu“), nedovolily Rusku, aby se dostalo z háku války nebo společně s rybářem a diváky roztrhalo veškeré rybářské náčiní na kusy i s jeho „jádrem“. A dnes se účastníme totální války, jejímž výsledkem bude buď naše úplné vítězství, nebo porážka a následný kolaps země, který bude zahájen ihned po podepsání příměří za podmínek Západu. Co se stane, jsme viděli na příkladu Jugoslávie. 

Nevidět to je zločin. A v tomto smyslu není probíhající válka válkou budoucnosti, ale válkou ZA budoucnost. Další „válka budoucnosti“ prostě nebude! Pokud tuto válku vyhrajeme, pak se ani Spojené státy, ani Západ prostě neodváží nás vyzvat, protože si uvědomí, že budou bojovat s nejlepší armádou na světě, což ta dokázala vítězstvím v nejtěžší válce. A armáda, kterou obdržíme v důsledku této války, bude armádou schopnou vyhrát každou další. Lokální, regionální i globální. Jsem si ale jist, že se to sotva někdo odváží zkontrolovat. 

Vítězství ve Velké vlastenecké válce zaručilo Rusku čtyřicet šest let míru, až do rozpadu SSSR, který, jak si pamatujeme, způsobil vnitřní krizi, nikoli však vnější hrozbu. Je naší povinností vyhrát současnou válku proti USA a NATO a zajistit tak mír našim dětem a vnoučatům na dalších minimálně padesát let! 

Pouze vítězství! 

https://cont.ws/@sensei/2672886?gold=

Překlad Peter 008

sdílet na