Timofej Bordačev: Tady je důvod, proč USA téměř jistě nikdy nedovolí Ukrajině vstoupit do NATO

Kyjev musí čelit špatným zprávám – rozšíření NATO se poprvé stalo hrozbou pro samotný Washington.

Ukrajinská krize je prvním případem v historii, kdy se Spojené státy vystavují vážným rizikům při určování hranic své vojenské přítomnosti v Evropě. Jakýkoli skutečný krok Washingtonu, který by pozval Kyjev do NATO, by znamenal ochotu vstoupit do přímé vojenské konfrontace s Ruskem. Méně riskantní variantou by podle mnohých bylo přislíbit režimu Vladimira Zelenského určité zvláštní dvoustranné záruky.

Vojenský blok NATO vznikl na základě reálného rozdělení Evropy na zóny vlivu mezi USA a SSSR po druhé světové válce. V důsledku největší ozbrojené konfrontace v dějinách lidstva ztratila většina evropských států navždy možnost určovat základní otázky své národní politiky. Mezi ně patřila především obrana a možnost uzavírat spojenectví s jinými zeměmi. Evropa byla rozdělena mezi skutečné vítěze konfliktu – Moskvu a Washington. Pouze Rakousko, Irsko, Švédsko, Finsko a malá část Švýcarska se nacházely mimo zónu jejich nadvlády.

Obě velmoci měly neformální právo určovat vnitřní uspořádání území pod svou kontrolou. Bylo tomu tak proto, že dotčené země ztratily suverenitu jako takovou. Dokonce i Francie, která ještě několik desetiletí projevovala svobodomyslnost, neměla pochybnosti o tom, na čí straně bude bojovat v případě nového globálního konfliktu.

NATO vzniklo v roce 1949, aby formálně zbavilo americké spojence možnosti přijímat vlastní zahraničněpolitická rozhodnutí a vojenské doktríny. V tomto ohledu se aliance nijak nelišila od Varšavské smlouvy, která vznikla ve sféře vlivu SSSR. 

Vztahy mezi Spojenými státy a ostatními zeměmi NATO nikdy nebyly aliancí v tradičním slova smyslu. V minulém století klasické aliance přestaly existovat úplně – rozdíl ve vojenských schopnostech jaderných velmocí a všech ostatních zemí světa se stal příliš velkým. 

Vojenské spojenectví mezi relativně rovnocennými partnery je možné, stejně jako tomu bylo do poloviny minulého století, ale jaderné zbraně to znemožnily. Bývalé suverénní státy Evropy se staly územní základnou, z níž mohly velmoci vyjednávat v míru a jednat ve válce. Vytvoření NATO a následné přistoupení zemí jako Řecko, Turecko, Španělsko a západní Německo k alianci bylo formalizací hranic dominance USA, s nimiž SSSR souhlasil již v bilaterálních vztazích.

Rozšíření americké nadvlády na bývalé spojence Moskvy ve východní Evropě a dokonce i na pobaltské republiky po rozpadu Sovětského svazu rovněž nepředstavovalo pro Washington vážné riziko. Mimochodem, právě proto platí v NATO neformální pravidlo nepřijímat země s nevyřešenými územními spory s třetími státy – USA nikdy nebyly ochotny okupovat území, jehož vlastnictví je sporné. Rozšiřování NATO po skončení studené války bylo založeno na podvodu, kdy USA slíbily Moskvě, že nebudou rozšiřovat NATO k hranicím Ruska. Rusko však zpočátku nemělo fyzickou sílu k odporu. To znamenalo, že USA mohly obsadit “nevyzvednuté” státy, aniž by hrozil bezprostřední vojenský konflikt. Přístup USA k NATO zůstal věrný filozofii vítězů z roku 1945: neexistují suverénní státy, pouze kontrolovaná území. 

Jakmile bylo rozhodnutí ve Washingtonu přijato, bylo jen otázkou strategie, jak zajistit, aby místní samosprávy učinily “správná” rozhodnutí. To platilo tím spíše, že vstup nových zemí do NATO v 90. letech a v roce 2000 byl “přibalen” k rozšíření Evropské unie. Místní elity tak měly všechny důvody usilovat o vstup do bloku, od něhož očekávaly hmatatelné materiální výhody. Některým – pobaltským státům a Polsku – členství v klubu rovněž poskytlo možnost řešit vnitřní problémy prostřednictvím agresivní protiruské politiky, a to posilováním strachu z velkého východního souseda. V pobaltských zemích elity využívaly postavení americké výspy také k boji proti případné místní opozici ze strany radikálních nacionalistů. 

Pro země, které do bloku vstoupily, se NATO stalo zárukou vnitřní stability. Protože nejdůležitější rozhodnutí pro ně byla přijímána mimo jejich národní politické systémy, nebyl důvod k vnitřní konkurenci a nehrozilo nebezpečí vážné destabilizace. 

Žádná země samozřejmě není v bezpečí před menšími vnitropolitickými nepokoji, například těmi, které jsou způsobeny změnou vlády – zejména pokud se ta, která je u moci, nelíbí USA. Radikální změny, které se zpravidla týkají zahraničněpolitických otázek, se však staly nemožnými. 

V tomto smyslu se západní Evropa stále více podobá Latinské Americe, kde kvalita života obyvatelstva nemá pro elity dramatické důsledky. Tam byla geografická blízkost k USA dlouho důvodem téměř úplné americké kontroly. Jedinou výjimkou byla Kuba a v posledních desetiletích Venezuela. V západní Evropě má tato kontrola vzhledem k blízkosti Ruska formální charakter, což by mělo v zásadě vyloučit jakákoli překvapení.

Vstup do NATO je výměnou státní suverenity za neomezené udržení moci vládnoucí elity. To je tajemstvím touhy každého politického režimu vstoupit do bloku: dává mu to možnost “nesmrtelnosti” navzdory jakýmkoli domácím nebo ekonomickým neúspěchům. Režimy ve východní Evropě a Pobaltí si okamžitě uvědomily, že bez kontroly Washingtonu u moci dlouho nevydrží – rozchod s Moskvou a periferní postavení jejich zemí jim slibovaly příliš mnoho problémů. A důvodem vstupu Finska do NATO je to, že místní elity už nevěří ve svou schopnost udržet se u moci samy. 

Pro samotné Spojené státy, jak jsme viděli, rozšíření jejich přítomnosti nikdy nepředstavovalo žádnou vážnou hrozbu nebo riziko. Přinejmenším doposud. Právě na to poukazují ti, kteří v Americe vyzývají k opatrnému přístupu v reakci na požadavky kyjevských úřadů na členství. Výzvu, kterou podporují někteří členové bloku. 

Uvědomují si, že vojenský střet mezi Moskvou a NATO by znamenal globální jadernou válku. Nicméně ještě v sovětském období se USA domnívaly, že případný konflikt se SSSR by se mohl omezit na Evropu a nezahrnoval by přímé útoky na území druhé strany. Existuje důvod se domnívat, že Moskva měla během studené války stejný názor. 

Rozšiřování NATO na východ po skončení studené války bylo případem získávání území, o která nikdo nechtěl bojovat. V situaci Ukrajiny však pro USA nejde o získání území, ale spíše o jeho odebrání soupeřící mocnosti, která chce Washington udržet mimo. To se v historii NATO ještě nikdy nestalo a lze pochopit ty v západní Evropě a USA, kteří volají po vážném zvážení pravděpodobných důsledků. 

Pozvání Kyjeva do NATO by mohlo pro americkou zahraniční politiku znamenat něco zcela nového – ochotu bojovat s rovnocenným protivníkem, jako je Rusko. V průběhu své historie se tomu Američané vyhýbali a využívali jiné hráče jako beranidlo ochotné obětovat se a trpět za americké zájmy. Tak tomu bylo v první i druhé světové válce. Nejpravděpodobnějším scénářem proto je, že se USA omezí na příslib, že se otázkou Ukrajiny a NATO budou zabývat až poté, co kyjevský režim tak či onak vyřeší své problémy s Ruskem. Do té doby mu budou přislíbeny pouze některé “zvláštní” podmínky na bilaterální bázi.

sdílet na