“Žádná vzpoura  nebyla”: Pinčuk mluví o Prigožinově budoucnosti

Alexandr Šalen

Západní zpravodajské služby odfouknou prach ze zakladatele Vagnerovy PMC Jevgenije Prigožina, který se pokusil zinscenovat vzpouru … Zároveň si náš spolubesedník není jistý, zda by se události, které rozbouřily Rusko, měly nazývat povstáním.

Tento názor vyjádřil bývalý šéf MGB DNR Andrej Pinčuk v rozhovoru pro Polit Navigator.

 – Andreji Jurjeviči, objevují se zprávy, že Američané se o Prigožinově vzpouře dozvěděli dva týdny předem. Proč o tom nevěděly naše tajné služby?

    – Především nejsem šéfem CIA a nevím, co Američané skutečně věděli. Za druhé nemám žádnou jistotu, že o tom naše služby nevěděly. Opravdu se nechci pouštět do spekulací na toto téma, ale jaký je důvod se domnívat, že o tom ruské tajné služby nevěděly?

    Existují důvody předpokládat, že buď byla rychlost reakce jiná, nebo se předpokládal jiný scénář Prigožinovy akce, ale nemám žádnou jistotu, abych věřil, že o tom naše zpravodajské služby nevěděly. Proč být tak neuctivý k našim zpravodajským službám?

– Pokud to věděly, proč to dopustily, proč nemohly této vzpouře zabránit?

    – Myslím, že by jste se měli obrátit na tiskovou službu FSB a pokusit se získat odpověď na tuto otázku. Nejsem oprávněn vystupovat jako oficiální zástupce našich tajných služeb.

– A máte verzi?

– Abychom mohli mluvit o verzích, neměli bychom začínat od středu nebo od konce, ale měli bychom příběh posuzovat od počátečních motivů a skutečného pochopení toho, co se stalo.

Jsem totiž hluboce přesvědčen, že se nyní ve společnosti začíná utvářet další mýtus, který má, mírně řečeno, k objektivnímu obrazu daleko.

Motivace stran tedy závisí na tom, o čem mluvíme – o mýtu, nebo o tom, co se skutečně stalo.

– Jaká byla Prigožinova motivace ke vzpouře?

– Každý, kdo Jevgenije Viktoroviče zná osobně nebo zprostředkovaně, uzná, že Prigožin má určité psychologické rysy. Jedním z prvků těchto psychologických zvláštností je to, čemu se lidově říká “nejsem mstivý, jsem jen zlý, ale mám dobrou paměť”.

Stačí pochopit, jak Prigožin s největší pravděpodobností vidí obraz související s jeho osobním zapojením a účastí Wagnerovy PMC na událostech. Myslím, že toto vidění je velmi odlišné od pozorovatelů zvenčí.

– Co se tedy stalo v paradigmatu Wagnerova PMC? Jak oni viděli to, co se dělo?

– Byla to úspěšná polovojenská společnost, která plnila obchodní úkoly, jež šly v zájmu Ruské federace – v Africe, Sýrii, Libyi, Venezuele a dalších státech.

V určitém okamžiku, jak dnes víme, se na ně obrátil stát. Rád bych zdůraznil, že podle otevřených kanálů se Gerasimov jako náčelník generálního štábu osobně obrátil na Prigožina a požádal ho, aby se takových akcí zúčastnil. “Wagner” se zpočátku účastnil bojů o Popasnou (LNR).

Tak byl Prigožin povolán do hrdinské války za Vítězství, v níž mohl získat slávu splněním své vlastenecké povinnosti. V jeho souřadnicovém systému vlasteneckého podnikatele, orientovaného na konkrétní výsledek – vše bylo velmi konkrétní a jasné. Byl povolán k tomu, aby dal výsledek, a tento výsledek se přidal do kasičky společného Vítězství.

Co Prigožin během roku a půl viděl? Především to, že na Vítězství nikdo příliš nespěchá, jak řekl sám Prigožin. Situace přechází do stavu probíhajícího dlouhodobého procesu s nezaručenými výsledky.

Role PMC Wagner v tomto procesu, roztaženém na léta (jak řekl sám Prigožin), není zřejmá. Místo aby působil jako úderná blesková pěst, která přináší výsledky v nejdůležitějších oblastech, stává se PMC Wagner stále více pěchotní jednotkou, sice speciální, ale především pěchotní a zákopnickou.

Navíc – místo toho, abychom jim za to poděkovali – se stále více měnili v ty, kteří sami někam chodí a o něco žebrají.

V Prigožinově logice je to velmi zvláštní. Pokud vás povolali a požádali, abyste nastavili hruď za zem, jaký je důvod chodit a prosit o munici, vymlouvat se, pouštět se do hádek a svárů. V tomto smyslu se cítil podvedený.

Dalším důležitým aspektem je komerční složka. Prigožin je přece obchodník a kromě vlastenecké složky chápe, že za prvé potřebuje vydělávat peníze a za druhé, že těmi penězi musí podporovat svou armádu. Současné dění v zákopech takovou příležitost, mírně řečeno, nepředstavuje.

Navíc pochopil, že po konfliktu a hádkách o obsazení Bachmutu a problému zákopů je na něj čím dál víc nasazují.

A finále těchto stížností a problémů bylo příběhem smlouvy. V logice podnikatele Prigožina došlo k čistě nájezdnickému převzetí. Když ho povolali, jeho „dítko“ dosadili do rolí, do kterých původně nesouhlasil, a potom se snažili odebrat přes smlouvy s ministerstvem obrany, přebrat jeho „dítě“ a nechat ho někde na zastrčených dvorech. To znamená, že v této logice byl podveden na celé řadě pozic. A podveden dost brutálně.

– A jaké je v Prigožinově “logice” východisko z této situace?

– Je to velmi jednoduché. První je odejít na maximum. Nebo spíše ne takto. Za prvé je třeba odejít, protože pokud si lidé chtějí prostřednictvím SVO budovat svůj politický kapitál, vydělávat peníze a nahrávat jakýmkoli společenským procesům, tak co s tím vším má společného on?

Působit jako něčí polovojenský nástroj? Jaký to má smysl? On se k tomu přece neupsal.

Za druhé, jsou tu dva lidé, kteří ho osobně urazili, za prvé, a za druhé, jeho pěstované dítě – podvedli ho a urazili. Jsou to Gerasimov a Šojgu.

A za třetí, pokud uvažujeme o mezinárodní, obchodní, vojenské budoucnosti, musíme vyjít na co nejvyšší pozitivní sázky, na odpovídající image. Vzetí Bachmuta takovým obrazem bylo.

Jistě, kdyby byl Wagner vržen dále na frontu – byl by vržen do nejbeznadějnějších oblastí a není žádná záruka, že by nenarazil na problémy s granáty, problémy s komunikací a další obtíže dobře známé těm, kdo byli v této válce alespoň občas na frontě.

Prigožin ze svého pohledu brilantně splnil úkoly, jak udělat krásný odchod, jak kapitalizovat svůj image a jak nanesl úder těm, co jej urazili.

Podle mého přesvědčení neplánoval žádnou vzpouru, žádné převzetí moci. A všechny akce, které se odehrály, souvisely s tím, že mu nikdo nenašeptával, že je pětistovka (ten úplně nejodepsanější – starva pro děla), že opustil lidi na frontě, zatímco jeho sláva rozkvetla ještě víc než předtím, což se také stalo. A přitom byli potrestáni ti, co jej urazili.

Všechny tři tyto úkoly splnil na výbornou. V souladu s tím ti, kdo realizaci této motivace pozorovali zvenčí – jak naznačuji -, mohli mít také určitý pohled na správnost či nesprávnost těchto událostí.

Nemám žádné zákulisní ani tajné informace o motivacích, které vedly všechny zúčastněné v těchto procesech, ale myslím si, že kromě toho, co jsme viděli na televizních obrazovkách a na internetu, měla každá z těchto stran svou vlastní motivaci.

Například vystoupení generála Surovikina nebo generála Alexejeva bylo způsobeno tím, že šlo o preventivní opatření, které mělo zajistit, aby se tito dva respektovaní generálové “nespojili” s Prigožinem, a nikoliv o to, aby Prigožina tímto způsobem přesvědčili. Prostě bylo zavedeno provizorium, aby se zafixovaly určité pozice. A v tak složité zákulisní hře mohl mít každý z veřejných účastníků i těch, které nyní nevidíme, své vlastní důvody a motivy.

– Říkáte, že tři úkoly splnil brilantně. Ale jiní by s vámi nesouhlasili a řekli by, že Prigožin v očích většiny ruských vlastenců jedním rázem zničil hrdinsko-patriotickou legendu o Wagnerovi.

– Proč si to myslíte? Jaké jsou důvody si to myslet?

– Wagnerova PMC již neexistuje.

– Počkejte, na základě čeho se toto tvrzení rodí?

– Na základě toho, že Prigožin sám odjel do Běloruska. Druhým důvodem je, že ty Wagnerovy jednotky, které se této vzpoury nezúčastnily, podepíší smlouvu s ministerstvem obrany a budou sloužit v ruské armádě, a ne ve Wagnerově PMC. A kde je nyní Wagnerův PMC, když Prigožin odešel do Běloruska?

– To je oficiální veřejná verze, která se ve skutečnosti o nic neopírá.

Jak to myslíte, že “Prigožin odešel do Běloruska”? Tam přece nejel. Odjel do mezinárodního prostoru. Zítra se u Prigožina seřadí prezidenti a vedoucí představitelé nejméně dvou nebo tří desítek různých zemí – asijských, afrických, latinskoamerických, středoamerických a myslím, že i některých evropských zemí.

Protože jak Prigožin sám, tak agentura, kterou vede, jsou zdaleka nejznámější nestátní polovojenskou značkou. A jak se bude jmenovat? PMC “Wagner”, PMC “Orchestr”, PMC “Company” nebo cokoli jiného, to je Prigožinovým osobním rozmarem.

Říkat, že neexistuje PMC “Wagner”, no, proč by měl být nějaký rozdíl mezi současnou situací Prigožina a PMC “Wagner” od toho, než vstoupil do speciální vojenské operace? Vůbec nic! Byli vlastně mimo zákon, jsou tam stále.

Dnes Wagnerova PMC co do počtu výrazně převyšuje složení, s nímž Prigožin vstoupil do zóny SVO. A to znamená, že velká část personálu vyžaduje stálou finanční podporu – platy, zásobování a další obrovské finanční výdaje.

Myslím, že Prigožin tyto náklady nepotřebuje. Tito lidé byli nuceni být naverbováni za účelem řešení všeobecných vojenských úkolů, především v Bachmutu.

Takže pokud 20-30-40 nebo dokonce 50 % těch, kteří byli museli být naverbováni k plnění úkolů kombinované armády, pak Vagner vůbec nic neztratí, respektive prostě minimalizuje ztráty a náklady, které nyní vynakládá.

Proto nelze říci, že by Wagner přestal existovat. Myslím, že je třeba mluvit o tom, že Wagner dostal nový život.

Ještě před událostmi s takzvanou “vzpourou” se mluvilo o tom, že Prigožin plánuje přebrandovat Wagnera, protože Wagner byl spojen se SVO, a to vrhalo určitý stín na některé obchodní procesy.

A navrhl nový název, novou značku pro externí mezinárodní společnosti, něco jako stejný název PMC Orchestr. To je také poměrně známá historka. Myslím, že se dočkáme něčeho podobného. Ale myslím si, že někde to bude fungovat i pod značkou PMC Wagner.

Předpokládáte, že má nějaké ztráty? A jak se projevily? Lidí má dost a při prvním hvizdu jich bude ještě víc. Nedivil bych se, kdyby zítra přešel na mezinárodní úroveň a všelijaké zklamané z SVO, včetně těch z ukrajinské strany, by vytvořily nějakou samostatnou ukrajinskou jednotku, z těch, kteří proti nám na té straně bojovali. Proč ne?

Je to komerční mezinárodní aktivita, soukromá vojenská společnost. A budou na ni stát fronty i z jiných zemí.

Takže naznačovat, že má nějaké personální ztráty, je naivní.

Hlavní je, že má dnes nejznámější značku na světě, a co víc, nyní ji jen posílil tím, že ukázal, že se stahuje z pozice síly a fakticky diktuje svou vůli vůdcům několika největších států světa. Takže v čem je tady ztráta, to opravdu nechápu.

– Předpokládejme, že jste prezidentem nějaké země. To si vážně najmete do služby člověka, který ví, že se může se svými PMC kdykoli vzbouřit a povstat proti němu?

– Samozřejmě že ano. Můžeme se vsadit o nějaké symbolické peníze, že za půl roku uvidíme aktivitu Wagnerových PMC v nejneočekávanějších nových zemích, a to i mimo ty, kde byly předtím.

Jistěže budou a budou je s velkou chutí využívat. Věřím, že vše záleží na podmínkách, a věřím, že se prostě nepotřebují nechat oklamat a jednají v koridoru určitých možností a určité logiky. Budou – protože v tom je síla a k síle lidé vždycky dospějí.

– Říkáte to nyní zcela vážně?

-Já o tom prostě nepochybuji. Pokud si to nemyslíte, pak musíme tento spor odložit a uvidíme, jak se situace vyvine. Nepochybuji o tom, že Prigožinova vzorová kapitalizace na mezinárodní scéně je obrovská.

On z toho samozřejmě bude profitovat a značně to zvýšil a znásobil právě kvůli událostem, kterým říkáme “vzpoura”.

– Dobře víte, že pro Západ je Prigožin terorista. Představte si, že Prigožin zítra skončí v některé ze zemí Afriky nebo Asie. Určitě by proti němu Američané provedli likvidační operaci, jako to udělali proti bin Ládinovi nebo vůdci Islámských revolučních gard.

– Západní a další zpravodajské služby Prigožina opráší, protože je to jediný člověk, který by mohl hrát tvrdou hru proti Rusku.

 Takže mít takový trumf a obecně předpokládat, že je k dispozici a může být použit, je obrovský bonus. Takže Prigožina ponechají na pokoji, budou s ním zacházet co nejlépe, o tom nepochybuji.

– Co bude v takovém případě konečným cílem?

– Jaký je náš konečný cíl ve všech procesech, kterých jsme svědky? To, co zde máme, je konečný cíl – postupně se proměňuje ve známé rčení “Samuraj nemá Cíl, samuraj má jen Cestu”. Co pak tedy znamená “konečný cíl” v současných historiích?

– Proti Prigožinovi bude hrát nejen Západ, ale i ruské bezpečnostní služby, protože je pro ně rebelem. Prigožin a Wagnerova PMC je nepřítelem Francie, protože Francouzům vyrvali část francouzské Afriky. Což po tom všem ponížení od Wagnerovců hodlá Macron z Prigožina”oprášit”?

Je jasné, že pokud se Wagner někam vydá, tak stoprocentně bude jednat proti americkým zájmům. Jedna věc by byla, kdyby byl v Rusku a bouřil se tady, ale proč by měl oprašovat prach, když bude jednat na Filipínách nebo na Bali?

 – Prigožin by se za určitých okolností mohl kdykoli vrátit do Ruska.

– Chcete říci, že s ním pak Američané budou počítat jako s rebelem?

– S ním konkrétně nepočítají. Je třeba pochopit, že takové primitivní nebo dětinské psychologie na téma, že je proti nim, proto je špatný a my ho zničíme – nefunguje v mezinárodní politice a ve speciálních otázkách, ale zcela jinak nelineárním způsobem.

Máme obrovské množství příkladů nejrůznějších koalic mezi těmi, kteří byli ještě včera považováni za naše nepřátele. Když se pozorně zamyslíte, ještě před deseti lety byly všechny ruské televize a média plné nejrůznějších scénářů naší války s Tureckem. Ale na to už všichni zapomněli.

Máme obrovské množství příkladů těch, kteří ještě včera nebo předevčírem byli považováni za naše nepřátele – Hizballáh, Taliban a další příklady.

Situační spojenectví ve světě – otevřená i skrytá – nefungují podle této logiky – byl jsi proti mně, porušil jsi mé zájmy, potrestám tě – to funguje v pouliční klukovské šarvátce, ale ve státní sféře, zejména v mezinárodní, to funguje jinak.

Proto je naivní si myslet, že Prigožin někde poškodil něčí zájmy, a proto se teď celý svět obrátí proti Prigožinovi.

– Nadhodil jste téma “neexistují stálí nepřátelé, ale existují stálé obchodní zájmy”. Prigožin je mocný člověk, který má zášť. Teď ho má Baťka. Nebo mu snad Američané a Ukrajinci dají nabídku, kterou nemůže odmítnout: přijeďte na Ukrajinu, vytvořte si u nás PMC a bojujte proti “Putinovu režimu”, který vás urazil? Nebo je to nesmysl?

– Mohl bych dlouze vysvětlovat, proč si myslím to, co si myslím, ale nevidím velkou potřebu těchto vysvětlení. Myslím, že ne, takový scénář je nemožný.

– Někteří se domnívají, že dříve či později Kreml Prigožina opět vyšle na frontu. Může se to stát, nebo ne?

– Samozřejmě že může. Pokud se zítra toto paradigma pozičních bojů změní a operace Izmor, jak ji nazývám, se přece jen změní v operaci Vítězství, s pochopitelnými cíli, s možnostmi politického, finančního, imageového, vlasteneckého přínosu – to také není nepodstatné -, pak to samozřejmě možné je.

– Lukašenko zná Prigožina už dvacet let, ale proč přišel s takovou iniciativou, proč potřebuje Prigožina? Jak ho může využít? Chystá se mu Prigožin vytvořit armádu?

– Formát položení takové otázky naznačuje, že Lukašenko měl nějakou taktiku, strategii a nějak vědomě do procesu zasáhl. Myslím, že je to naivní a konspirační předpoklad, který není vůbec ničím podložen.

Když se podíváme blíže na Lukašenkovu iniciativu ve všech problémech, ve všech napětích, vojenských nebo blízkých vojenským, tak všude v postsovětském prostoru, včetně ukrajinské otázky, se Lukašenko nabízel jako vyjednavač.

Protože být vyjednavačem dramaticky zvyšuje jeho legitimitu a image na mezinárodní scéně. Je připraven účastnit se jako prostředník nebo vyjednavač všech otázek.

Podle mých informací to nebyl Lukašenko, kdo hrál klíčovou roli při jednání s Prigožinem, ale Lukašenko vystupoval pouze jako garant.

Uvedu takový příklad. Když byli vydáni azovští vůdci a vyměněni za Medvedčuka, Erdogan vystupoval jako garant této dohody a ti lidé jsou dodnes v Turecku v poměrně komfortních podmínkách, ale jsou v Turecku za podmínek těchto garancí.Cožpak Erdogan v tomto případě jednal jako hlavní aktér, nebo měl touhu využít azovské vůdce jako základ své turecké armády. Ne, to samozřejmě neměl.

Je to prostě prvek určité subjektivity v politických procesech. Lukašenko jedná stejně. Tím prudce pozvedá svou mezinárodněpolitickou subjektivitu.

Protože Lukašenko, připomínám, byl po posledních volbách mnoha zeměmi na mezinárodní úrovni uznán za nelegitimní hlavu státu, jsou takové události podmínkou jeho politické stability, jeho přežití.

Proto tato konspirace, že Lukašenko s pomocí Wagnera bude nyní řešit nějaké problémy, bojovat s vnitřní opozicí – bojovníky – si myslím, že je naivní a zdaleka není pravdivá.

https://www.politnavigator.net

Překlad Peter 008

sdílet na