Živí jsme z toho vyšli čert ví jak: Historie ne filmového hrdinství a lidského pokání

Alexandr Koc

foto: DNR. Voják ruské armády na obranné linii Ugledar. Foto: Valentin Sprinčak/TASS

Připomeňte si Putinovu historku o mladším poručíkovi Juriji Žulanovovi, který, když byl zraněn, stáhl své bojovníky z bojiště. Shodou okolností jsem o 24 hodin později dostal zvukový dopis s velmi podobným příběhem. A je to skutečný, brutální, strašný příběh, na který se musíme naučit dívat bez růžových brýlí. Zde je přepis tohoto dopisu s minimálními úpravami.

Dopis důstojníka

“Myslel jsem, že už jsem dvoustý…”

“Pátého (června 2023 – pozn. red.) na nás začali útočit Chochlovci, hodně tvrdě. Tanky, „Bévépéčka“ (bojová vozidla pěchoty – pozn. red.) na nás vyjely. Důstojník byl se mnou a tank ho přejel jako prvního a otočil se na něm.

Od pátého do devátého jsme měli těžké boje. Nás vytlačili, pak jsme tam šli znovu, pak jsme byli znovu vytlačeni. Psycholog se mnou pořád pracuje, moje hlava se stále “točí”… přímo jak když mi v ní silně „duní“.

Devátého jsme obsadili to místo a zase jsme tam šli, začali na nás létat granáty a střílet tanky. Zůstaly tam díry v průměru dva metry, asi, v hloubce v lidské výšky, nevím, čím bušili, něčím silným.

Začali jsme ustupovat podél zákopů, na okraj. Nejvzdálenější zákop, ten měl dva východy. Uprostřed to padá do něj, vytáhli jsme kluky ven a pochopil jsem, že je nás moc – 20 lidí na 10 metrech čtverečních. Budeme v háji. Tak dávám povel: “Stáhněte se!”

Několikrát jsem měl otřes mozku, nevím proč – řval jsem jako pominutý. Řekli mi: “No tak, jdi první!” A já jsem se stáhl. Řekl jsem: “Ne, nechte mě jít posledního, vy všichni jděte přede mnou.” Zkrátka všichni se stihli přesunout zpátky, 500 metrů po holém poli, a zůstali jen poslední tři, kryl jsem je já a další dva kluci.

A už slyším hlasy „Chochlovoušků“ na druhé straně zákopu. A chápu, že je konec, už jsme na dohled na okraj lesního pásu, tlačí nás na pole. A my jsme začali střílet zpátky, plazit se po břiše k zemi pozadu. Nevím, jak to, že nás nikdy nezasáhli, kulky jen svištěly kolem. Někdy jsem se jen přitiskl k zemi -“fíí-fíí!” – prošlo mimo mě.

Odplazili jsme se 150-200 metrů, došla nám munice. Dvě stě metrů je slušná vzdálenost, jestli děláte rychlé přískoky, krátké přeběhy, nemusí se trefit. Jen jsem vyskočil a tady hned ten charakteristický výstřel tanku. Ani nevím, jak to popsat. Nic neslyším, jen přilétá s takovým svištěním, jako nějaká trysková čertovina. Vybuchuje asi 15 metrů ode mě. A to bylo všechno. A další věc, kterou si pamatuji, je, že jsem letěl hlavou dolů, střepina mi přeřízla nohu a levá noha mi visela nad kolenem, prostě visela bokem. Ležel jsem tam a krvácel. Ti dva mi kryli záda. Čert ví, jak je možné, že jsem hned „neodešel navždy“. Poskytl jsem si první pomoc, přiložil škrtidlo, píchl injekci proti bolesti, shodil ochrannou vestu a kluci mě vytáhli z pole. Dostal jsem se ven živý, ani nevím jak. A přijelo auto na evakuaci a přijelo bez gum. Teprve napočtvrté se jim podařilo “obout”. Opravdu jsem si myslel, že to je konec, už byl jsem dvoustý (mrtvý. – pozn. red.), nedovezou mne. Doslova a do písmene mne dovezli v poslední sekundu včas.

Co je s důstojníkem teď

Lidé, podpořte hrdinu.

Autorem dopisu je Viktor, major výsadkářů. V nemocnici mu byla amputována levá noha pod kolenem. Důstojníka jsem zkontaktoval s kurátory projektu Lidové fronty na podporu těžce zraněných vojáků, od protetiky po socializaci. A požádal jsem předplatitele, aby hrdinu podpořili vlídným slovem. Mezi záplavou dobrých a laskavých vzkazů, z nichž každý jsem přeposlal Viktorovi, vynikl dopis od jednoho ajťáka, který byl spíše zpovědí. Takovou, která byla vyvolána činem důstojníka výsadkářů.

ZPOVĚĎ AJŤÁKA, KTERÝ UJEL

Už nikdy nepodvedu svou vlast. A předám to svému synovi.

“Ahoj Víťo, děkuji ti za to, co jsi pro nás všechny i pro mě udělal, nikdy na tebe nezapomenu. Tvůj příběh mě dojal do hloubi duše, určitě ho budu vyprávět svému synovi.

Jsem IT specialista, je mi 35 let, s nástupem SVO jsem jako mnoho mých kolegů odjel, měl jsem strach. Co teď skrývat: zastával jsem “liberální” názory, nerozuměl jsem tomu a neměl mě kdo poučit, a tak jsem celý život mačkal tlačítka na klávesnici a sledoval youtub. A tak nějak jsem žil před tím vším, aniž bych pořádně přemýšlel o tom, že mi po mnoho let z youtube a “dokumentárních” pořadů vštěpovali do mozku myšlenku, že v naší vlasti je všechno špatné a my sami jsme méněcenní. A pak ještě SVO.

A tak jsem ve strachu utekl do té velmi “osvícené” Evropy. Víťo, je to tu úplně jako v “Neználkovi na Měsíci” – namydlil ses – nutno platit, vymydlil mýdlo – musíš platit, a když nejsou peníze, kašlat na tebe, třeba zdechni v příkopu.

A já od narození přivykl na:

– bezplatné vzdělání

– zdravotnictví zadarmo

– přídavky, dávky

– a na to všechno si můžete ještě zanadávat

A ta rusofobie tam je strašná. Všichni, prostě všichni mi začali říkat: “Jsi Rus, tak za všechno můžeš.” A já cítím, že je něco špatně, necítím se vinen, a taky za co? Ale protože o tom u mne není žádná vědomostní základna, nedokážu si odpovědět.

A pak jsem potkal Srba Lubomíra, který mi řekl: “Vy, Žeňo, nemáte právo tuhle bitvu prohrát, v žádném případě, jinak se rozpadnete jako Jugoslávie a my všichni jsme pohřbívali v Bělehradě Slobodana!”

A pak mi to v hlavě docvaklo! Jako Slobodan Miloševič? Je to přece strašný válečný zločinec (skoro jako Hitler), viděl jsem to na YouTube. Proč ho takhle doprovázeli na pohřbu?

A našel jsem fotky Miloševičova pohřbu a byl jsem v šoku, Víťo, celý Bělehrad ho opravdu vyprovázel. Pak jsem si začal číst o tom, jak se rozpadla Jugoslávie a jak ji bombardovali, a začal jsem se snažit trochu chápat geopolitiku obecně.

Tehdy mi hlava dala všechno dohromady. Jsem zpátky v Rusku a mám z toho velkou radost, nikam se z vlasti nechystám, budu vychovávat syna (nebo několik, dá-li Bůh) a tohle všechno mu předám. A teď už svou vlast nezklamu, to mi věř.

Víťo, hluboce se ti klaním za to, co jsi udělal. Tvůj úraz je samozřejmě velmi vážný, ale žít s ním je možné a nutné. Hlavní je, že jsi dobrý člověk, jsem si jistý, že to ostatní zvládneš.

https://www.kp.ru/daily/27517/4780942/

Překlad Peter 008

sdílet na