Proč je pro ČR dobré vystoupit z EU?

Proč je pro ČR dobré vystoupit z EU? Poslechněte si vystoupení poslance SPD a vysokoškolského pedagoga Jana Hrnčíře, který to velmi srozumitelně ve Sněmovně vysvětlil při veřejném projednávání petice SPD za referendum o vystoupení z EU.

Dobrý den, dámy a pánové, dovolte mi, abych krátce pohovořil o důvodech, které petenty vedou k požadavku přijmout parlamentem ČR ústavní zákon umožňující

občanům České republiky rozhodnout v referendu o vystoupení České republiky z Evropské unie.

Vraťme se krátce do historie, k samotným kořenům a důvodům vzniku EU. Krátce po válce, v roce 1951, v účinností od roku 1952 vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli. Mělo zabránit další případné válce spojením dosavadních rivalů. Signatáři Pařížské instituční smlouvy byla Francie, Itálie, Německo a země Beneluxu. Předpokládalo se, že právě společný postup a naplňování společných cílů a hospodářských zájmů je tou nejlepší prevencí před opětovným vznikem konfliktu. Na základě Římských smluv v roce 1957 byly uzavřeny další dvě společenství, Evropské hospodářské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii, všechna tři společenství se poté v roce 1967 sloučila a nadále se hovořilo o Evropských společenstvích, která se od začátku sedmdesátých let začala rozšiřovat o další členské státy.

Potřebu zajištění jednotného vnitřního trhu v rámci EU naplnil podpis Jednotného evropského aktu, volný pohyb zboží a služeb, tedy postupné odstraňování kontrol na společných hranicích, řešila mimo rámec členských států Evropských společenství Schengenská dohoda, která zajistila vytvoření tzv. Schengenského prostoru. Rád bych znovu zdůraznil, že signatáři Schengenské dohody jsou jak státy EU, tak i země neunijní. Volný pohyb zboží a služeb tedy není navázán na členství v Evropské unii.

Maastrichtská smlouva z roku 1992, s účinností k 1. 11. 1993 pak oficiálně založila Evropskou unii významným posílením evropské integrace a federalizace. Nastal další podstatný posun k unifikaci a vytvoření jakýchsi Spojených států evropských.

Až ultimátní posílení pravomocí EU na úkor pravomocí jednotlivých států, vydávání vlastních zákonů a vytvořením např. funkce prezidenta EU plánovala ambiciózní Smlouva o Ústavě pro Evropu.

Po odmítnutí Smlouvy o Ústavě pro Evropu v referendech ve Francii a Nizozemsku se její tvůrci a zastánci nevzdali a připravili smlouvu novou. Lisabonskou smlouvu. Jejím základem byla zamítnutá Smlouva o Ústavě i s mnoha velmi kritizovanými a problematickými ustanoveními. Jejím podpisem získala EU právní subjektivitu.

Lisabonská smlouva udělila rozsáhlé pravomoci Evropskému parlamentu, změnila systém hlasování v Radě EU z tzv. trojité většiny na dvojitou většinu a pozměnila zakládající dokumenty EU.

EU získala možnost uzavírat mezinárodní smlouvy, jež jsou pro členské státy automaticky závazné. Směrnice vydávané Evropskou unií jsou povinně transponovány do vnitrostátního práva jednotlivých členských států, nařízení a rozhodnutí jsou platné v celé EU okamžitě po jejich vydání bez ohledu na vůli jednotlivých států. Členské státy tedy plně a automaticky podléhají právním aktům EU, a to buď přímo, nebo v rámci povinné transpozice.

Nemůžeme si tedy vybrat, jestli daný právní akt přijmeme. Můžeme si v omezené míře a u některých aktů pouze vybrat, kdy je přijmeme. Suverenita členských států se tak posunula spíše do teoretické roviny. Může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, a to je tak to jediné, co můžeme. Nezáleží tedy, jak šílený právní akt Evropská unie vydá, pro členský stát se automaticky, ať už přímo, nebo přeneseně, stává závazným. A jedinou obranou proti této v podstatě zvůli je v této chvíli vystoupení z Evropské unie.

S tím souvisí i otázka přijetí eura. Společná unijní měna, ve své době velmi ambiciózní projekt, byl od počátku spíše politickou proklamací než čímkoli jiným. Postupem času, kdy stále více členských států v rámci eurozóny přiznává ekonomické problémy, je otázka přistoupení k euru stále více otázkou nejen špatného rozhodnutí, což vysvětlím vzápětí, ale i otázkou přímého ekonomického poškození přistupujícího státu. Neboť státy tzv. tvrdého jádra EU vzájemně ručí za své závazky, tedy i za v podstatě nesplnitelné závazky krachujících států eurozóny. A proč je obecně přistoupení ke společné měně špatným rozhodnutím?

Vlastní měna poskytuje státu důležitý ekonomický nástroj, jak se opakovaně prokázalo v době krize. Umělé oslabování koruny vůči cizím měnám nebo zvýšení úrokových sazeb jsou nástroje, které ČNB opakovaně použila a používá a které jsou naprosto zásadní jakožto pojistka ekonomické stability státu. Přistoupením ke společné měně tyto nástroje mizí a stát tak přichází o další díl své suverenity, samostatnosti a jakési ekonomické jistoty. Jakkoli se v této chvíli můžete uklidňovat myšlenkou, že Česká republika zatím euro nepřijala, je to jen falešná naděje. Pro členské státy je přijetí eura povinné, opět, stejně jako u právních norem, nenastává otázka jestli, ale kdy. Toto vše samozřejmě platí i pro ČR. Ať chceme nebo ne, otázka přijetí eura, jakkoli je nevýhodná a v této době i šílená, není otázkou našeho rozhodnutí. Euro přijmout dříve či později musíme. Jedinou možností, jak se přijetí eura vyhnout, je opět vystoupení z EU.

S tím souvisí i postupný odklon od kapitalistického přístupu k zeleným a neomarxistickým idejím. Orgány Evropské unie čím dál méně dbají na ekonomické zájmy EU a jeho členských zemí a čím dál více podléhají zelenému a levicovému šílenství. Důkazem je například tzv.Green deal.

Green deal je velmi pragmaticky řečeno soubor opatření, které mají dle tvrzení vrcholných představitelů EU zachránit svět, ale které v realitě nedokážou nic kromě ekonomické zkázy celé EU. Souhrn politických snah, které mají EU do roku 2050 učinit klimaticky neutrální, je od počátku odsouzen k celkovému neúspěchu. Když pominu diskutabilnost příčin těchto snah, samotná opatření budou nesmírně ekonomicky náročná a samotný výsledek bude a musí být ve světovém měřítku nulový. Pokud k opatřením nepřistoupí celý svět, a to se zjevně alespoň zatím nechystá, EU sama sebe zničí ve jménu šílené ideologie. V rámci tohoto zeleného náboženství se například budou zavádět emisní povolenky i pro vytápění obydlí, aby toto vytápění bylo ještě dražší. Dá se tomu zabránit? Jelikož ani covidová pandemie, ani nynější krize představitele EU od zeleného šílenství neodklonily, nabízí se pouze jediné řešení. Vystoupit z Evropské unie.

Alarmujícím je také odklon od volného působení tržního prostředí k fatálnímu pokřivení trhu pomocí nejrůznějších dotací. EU je již parodií sama na sebe, kdy pomocí pobídek a dotací vychyluje jazýček vah ve prospěch jedněch členských států na úkor států jiných. Ostatně nerovnoměrné rozdělování dotací, na které doplácí mimo jiné i Česká republika, je velmi diskutovaným tématem nejen poslední doby. Je řešení? Ano. Vystoupit z EU.

Nejčerstvějším argumentem pro nutnost vystoupení z EU je nyní hojně probíraná kauza dovozu ukrajinských komodit. Polsko, Maďarsko a nyní i Slovensko zakázalo dovoz ukrajinského obilí. Polsko a Maďarsko tak učinilo z důvodu ochrany vnitřního trhu, Slovensko k tomuto kroku přistoupilo poté, kdy ve vzorcích obilí našli v EU zakázaný pesticid, nadto ve značném množství. Argument českého ministra zemědělství, který vysvětluje, že dovoz obilí nemůže zakázat z důvodu rozporu takového zákazu s právem EU, ukazuje obludnost a pokřivenost současného stavu v celé šíři. Pokud chce Evropská komise namítat porušení práva bez ohledu na zájmy svých států a bez ohledu na zdraví občanů členských států, dokazuje to, jak zvrácený celý systém je.

Kam jsme to došli? Od vidiny míru, spolupráce a prosperity k šíleným a nesplnitelným teoriím, ožebračování vlastních států, likvidaci suverenity a vnucování vůle malé skupinky vyvolených prakticky bez možnosti dotčených států se bránit.

sdílet na