Rozhovor s generálem Fabiem Minimem: Přičítá část viny za ukrajinskou válku Evropě a vysvětluje, jak to bylo.

Bratislava, 19. dubna 2023 (HSP/Photo:Twitter)

V kolektivní představivosti může vysoce postavený voják vyjadřovat pouze válečné štvaní. Generál Fabio Mini, bývalý náčelník štábu Velitelství NATO pro jižní Evropu, vedl Společné operační velitelství na Balkáně. Byl velitelem mírových operací pod vedením NATO v Kosovu v rámci mise KFOR. Jako velitel NATO s dlouholetými zkušenostmi z bojiště naopak prozrazuje hluboký etický intelektualismus. Jeho jasná, poučná próza vybízí čtenáře klást si otázky, které jdou nad rámec “tragikomického divadla”, jež nabízejí novináři a politici při líčení rusko-ukrajinského konfliktu, jádra temného evropského

Potvrzuje, že každá válka se dříve či později ukáže taková, jaká je: jako nástroj ve službách sobeckých, nikoli kolektivních zájmů. Pro Rusko je cílem udržet energetické vztahy s EU z euroasijské perspektivy, pro Spojené státy je cílem rozšířit svou hegemonii za Ural a dále, ale také zničit Evropu energeticky a ekonomicky, což je jedinečná příležitost pro export a obchod, vstoupit do byznysu obnovy. V tom Spojené státy nepochybně našly na starém kontinentu spolupracovníky doktríny zjevného osudu, a to i na úkor evropských zájmů.

Etika války se změnila: od druhé světové války jsou cíle vojenské, ale počet civilních obětí, které jsou předmětem bezdůvodného běsnění, převyšuje počet vojáků na frontě. Na Ukrajině se vztah vrátil k archaickému válčení: krveprolití je na vojácích, ale skutečnými a “platícími” cíli jsou civilisté. Ohlušující mlčení těch, kteří by měli sedět u jednacího stolu. Odhaluje zájmy všudypřítomných finančních spekulantů a vojensko-průmyslového komplexu, který nutí evropské státy zbavovat se válečného loďstva nashromážděného v letech studené války a obnovovat ho nejnovější generací zbraní hromadného ničení. Ve jménu odstrašení. Tato válka, která by mohla skončit dnes, však vojenským řešením neskončí. Naopak, může přestat existovat, pokud budou iniciátoři a aktéři konfliktu nuceni se dohodnout. Zásah NATO by byl nemožný, pokud by jej odmítla byť jen jedna členská země, a to v závislosti na požadavku jednomyslnosti rozhodnutí, který fakticky umožňuje kterékoli zemi takový krok vetovat. A válka by byla zastavena, pokud by se přímí i nepřímí sponzoři zdrželi politické, lidové a vojenské podpory konfliktu. To se již stalo ve válkách v Koreji, Afghánistánu, Íránu, Iráku a Vietnamu.

Místo toho podporuje vojenskou eskalaci a přímý vstup Spojených států do války. Byla by to třetí světová válka, válka totálního vyhlazení. Pak by se lidstvo – nebo to, co z něj zbylo – vrátilo k boji obušky. Argumenty generála Miniho spočívají v tom, že není možné mlčet tváří v tvář spiknutí, které se může zvrhnout a zůstat nepotrestáno pouze tehdy, je-li podporováno lhostejným, neznalým, nezkušeným, nevědomým veřejným míněním určitých mechanismů.

V rozhovoru pro EuropeanConsumers generál uvádí k vydané knize “Evropa ve válce”:

V této knize je každá kapitola proložena prohlášeními čínských generálů. Všichni vyzývají k moudrosti, aby se před zahájením války zamysleli, aby pochopili, jak z ní vyjít bez sebemenšího zranění, bez zapojení civilistů a infrastruktury. Ti, kdo od vojáka jeho úrovně a zkušeností očekávají slepé válečné štvaní, se ocitají tváří v tvář postavě, která právě díky své přímé znalosti války a utrpení, jež přináší, vyzývá k diplomacii. Je to ještě schůdná cesta?

Ano, a říkám to s lítostí, protože je to cesta, kterou bylo možné zvolit dávno před válkou a této tragédii se vyhnout. Každý den, který uplyne, aniž by byl dán prostor rozumným řešením, je urážkou inteligence a lidskosti, ale také zásad války, pokud jde o hospodárnost úsilí a zdrojů, jakož i o bezpečnost vlastních lidí a obyvatelstva.

Válka na Ukrajině zatahuje do zbrojení celou Evropu. Kamenný hrnec mezi železnými hrnci? Spor mezi euroasijským a atlantickým projektem. Proč nemůžeme mít vlastní autonomii?

Není nám dána, a i kdyby byla, ztratili jsme na tomto Západě mentalitu samostatnosti a nezávislosti. Zdá se nám, že je pohodlnější spoléhat se na někoho a něco, například na zbraně.

V létě jste v jednom rozhovoru mluvil o ruské vojenské taktice: postupovat a pak ustupovat s tanky bez použití letectva. Propaganda na Západě mluví o ruských porážkách, o tom, že ukrajinská armáda donutila Rusy ustoupit. Jaký je smysl této taktiky z vojenského hlediska?

V té době situaci řešily pouze pozemní síly. Důvodem byly určité organizační dysfunkce, podcenění a ruská opatrnost. Dysfunkce souvisely s chronickým oddělením operačních sil, které si spíše konkurovaly než spolupracovaly. Opatrnost při leteckých úderech se snažila nevyvolat opatření bezletové zóny, kterým hrozil Západ. Podcenění se týkalo rozsahu americké vojenské a soukromé intervence. Stíhací a protiletadlové systémy Pentagonu a konstelace satelitů, které dal k dispozici Elon Musk, omezily účinnost vzdušných zbraní. To vše bylo okořeněno počáteční vírou v její schopnost vést válku jako “záchranu života”. Dnes se mi zdá, že letecká válka má převážně podobu raket a bombardování.

Důvodem války je v současnosti strukturální destrukce Ukrajiny a zdá se mi, že to funguje. Nikdy jsem neviděl výrazné ruské porážky a z taktického hlediska jsem viděl pouze úpravy cílů podle dostupných sil. Velké bitvy a protiofenzívy propagandy jsou fragmenty bitev, v nichž je jediným důvodem zabít co nejvíce vojáků: Rusů i Ukrajinců.

Začalo to kulturním a jazykovým sporem ruskojazyčných oblastí. Válka však pokračuje s cílem získat kontrolu nad městy, která jsou základem geografické polohy: přístavními městy nebo městy ležícími podél splavných řek či důležitými obchodními uzly nebo biolaboratořemi na hranicích s Ruskem. Skončila někdy studená válka?

Ve skutečnosti lze tuto válku definovat jako pokračování nebo přinejmenším obnovení studené války. Přikláním se k myšlence pokračování, protože od roku 1989 jsem v politicko-vojenské sféře nezažil okamžik, kdy by Spojené státy a Rusko skutečně rovnocenně spolupracovaly.

V prvních letech po pádu Berlínské zdi došlo k jakési kanibalizaci Ruska, které se chopili idealističtí a nepozorní vůdci. V západní politicko-vojenské sféře však došlo ke snaze obnovit logiku zlého nepřítele. Na určitou dobu se hrozby staly “faktory nestability”, a proto se zlovolnými protivníky stali všichni, kdo se postavili proti bipolární logice. Pak to byl islámský terorismus a nakonec byla jako dokonalý nepřítel objevena Čína – ekonomicky na vzestupu, ale vojensky nepřipravená. Válka zasahuje města a strategické cíle. Mezi tím je odolnost obyvatelstva, která vůbec není druhotná nebo vedlejší.

V této oblasti byly kulturní a jazykové spory základem motivace Rusů a antirusů. Donbas byl opěrným bodem, ale tzv. derusifikace, zavedená od roku 2014, zasáhla rusky mluvící obyvatelstvo po celé Ukrajině represivními metodami a otevřeným rasismem. Ruskem zmiňovaná derusifikace se vztahuje nejen na Donbas, ale na celou Ukrajinu a především na její vedení.

Přímému zásahu NATO by se dalo předejít, kdyby jej vetovala byť jen jediná země NATO. Říkáte, že se již v jiných případech stalo, že válka byla zastavena z důvodu “anémie” nebo vyčerpání vůle v ní pokračovat. Předpokládejme, že by se Itálie rozhodla jít tímto směrem: jaké diplomatické mechanismy by takový postoj znamenal?

V NATO platí zásada jednomyslnosti rozhodnutí. Existuje mnoho způsobů, jak ji obejít, a Itálie se bohužel tohoto obcházení vždy účastnila. Používá se postup tichého souhlasu: na rozhodnutí jsou dány dvě hodiny a ti, kdo neodpoví, jsou považováni za souhlasící s návrhem. Je zřejmé, že se jedná o velmi pohodlný způsob, jak urychlit rozhodování v době krize, ale také jak zabránit tomu, aby členské státy byly “zostuzeny” negativní reakcí. Pak je tu metoda popírání: popírá se, že je válka, a zasahuje se, vyhlašuje se mírová operace nebo pomoc, spolupráce či výcvik atd. a zasahuje se proti někomu; pak je tu rozdělení: země mohou zasáhnout jako jednotlivci nebo koalice “ochotných”. A je jen “náhoda”, že ochotní vždy dělají to, co chtějí mocnosti NATO. Pokud by se Itálie postavila proti těmto hrám, čelila by štvavé kriminalizační kampani a mocnosti NATO by také mohly přehodnotit zásadu jednomyslnosti rozhodnutí. Samozřejmě v zájmu zvýšení účinnosti a efektivity zásahů. Očividně.

Ti, kdo vládnou zemi, by měli usilovat o blaho nejstatečnějších civilistů a vojáků. Místo toho zde vidíme destruktivní a sebezničující logiku. V minulosti jste odsuzovali revoluci v etice války: dnes je na frontě armáda, ale civilních obětí mučení je nyní nespočet. Proč jsou zasahováni civilisté? Na jakém základě? Pro jaké zájmy?

Na základě barbarské zásady, že nepřítelem není jen a už vůbec ne voják, ale obyvatelstvo, které je jako nepřítel z definice zákeřné. Žádný nepřítel není nevinný nebo nevědomý a příslušnost k protivníkovi nebo sdílení jeho důvodů stačí k tomu, aby ozbrojení nebo neozbrojení civilisté byli považováni za “ne-osoby”: bez právně uznaných práv. Je-li nepřítelem tzv. demokratická společnost, jsou civilisté záměrným cílem, protože mají možnost ovlivňovat politická a vojenská rozhodnutí. Pokud je nepřítelem autokracie nebo diktatura, jsou civilisté cílem trestu. To je podstata, zatímco barvu tomuto barbarství dodává pokrytectví: civilisté jsou nezamýšlenými cíli, jsou vedlejšími účinky, tragédiemi násilí, které si přeje protivník. Je to jeho vina.

Generále, tak tato válka mohla být zneškodněna od samého počátku. Říkáte, že podmínky, které ve volební kampani prosazoval Zelenskyj, šly přesně směrem ke konkordátu. Pak mu vyhrožovali smrtí. V této válce má člověk často dojem, že Zelenskyj reaguje na cizí zájmy. Kdo Zelenskému vyhrožoval?

V roce 2019 se Zelenskyj dostal k moci hlasy velké ukrajinské většiny díky třem předvolebním slibům: ukončit pět let trvající válku a represe v Donbasu, dosáhnout dohody s Ruskem a vyhlásit neutralitu. A to i s rizikem ztráty hlasů. V té době byli u moci také extremisté z Pravého sektoru, kteří s méně než jedním procentem hlasů ve dvou volbách od roku 2014 obsadili všechny sektory moci a vlády a obdrželi pomoc a vojenský výcvik z USA, NATO, Německa, Velké Británie, Polska a dalších pobaltských zemí. O tři dny později Zelenskému vyhrožovali smrtí, odvezli ho do Donbasu, aby mluvil s domobranci, a považovali ho za blázna nebo naivku. Ukončení války a rozhovory s Rusy by byly považovány za zradu vlasti. “Přišel by nejen o hlasy, ale i o hlavu,” řekl jeden z extremistických vůdců. Pak si Zelenskij pod tlakem Západu uvědomil, že nemá na vybranou, a možná se jako herec nakonec oddal roli válečného prezidenta. S pohledem upřeným na Američany a jejich peníze a s pohledem upřeným na šibenici pravděpodobně vyčerpal svou schopnost vidět, co se děje s Ukrajinci.

Otázky národního zájmu řešíte s krajní upřímností, cynicky se podbízíte pohodlnosti momentálního politika. A kupodivu je to možné, protože veřejné mínění podporuje určité narativy. Je to také kognitivní válka?

Rozhodně, a je to nevyhnutelná součást této války. Vyzdvihování a manipulace s narativy byly vždy nástrojem, jak získat souhlas nebo lhostejnost obyvatelstva v době války. Za posledních sto let neexistovala válka, která by nebyla vyvolána přesvědčivě artikulovanou falešnou záminkou, ale především se jednalo o výchovu ke kognitivní manipulaci. Částečně z politických a obchodních důvodů a částečně pro prokonfliktní a související odvětví. V této válce to byl rok pravdy kompromitované a zkažené chaotickým používáním jednosměrných informací. Za apodiktickým zdáním propagandistických tvrzení a narativů se skrývá mlha nad zdroji, daty, rekonstrukcemi, jednotlivci, kteří je spravují, a jejich zájmy. Je tu chaos homonymního zákona: z jedné události se odvíjejí všechny ostatní, vázané na známé faktory, ale zkreslené iracionálním kontingenčním prvkem. Kognitivní válka se zabývá tímto prvkem, média zesilují modifikované události přidáváním dalších kontingencí a síť je šíří. Události se tak replikují podle zdánlivě jednotného a podstatně odlišného vzoru. Pravda již neexistuje a jakýkoli příběh, i když je založen na ověřitelných prvcích, se postupně skládá z polopravd a lží, když se daří. Když se nedaří, obsahuje pouze lži považované za pravdivé.

V jiných esejích vysvětlujete, že hybridní válka (vedená na kognitivní frontě nebo biologický útok) není ve skutečnosti ničím novým. Historicky se tyto metody používaly vždy, dokonce i ve starověku. V této válce se však více využívají rakety a tanky. Naznačujete, že jde o způsob, jak se zbavit vojenských zásob nashromážděných v minulém století, které jsou nyní zastaralé, aby je bylo možné obnovit zbraněmi nové generace. Jaké zbraně to jsou?

Jsou to ty futuristické, s nimiž se experimentuje a které nejsou vždy dosažitelné i kvůli přemrštěným nákladům. V této oblasti fantazie předbíhá realitu, protože vědecký výzkum a technologie nabízejí podněty pro fantazie. Abychom si udělali obrázek o těchto zbraních, stačí vzít do ruky jakýkoli vědecký časopis a uvědomit si, že pro válečné účely mohou být ve válce využity a uplatněny jakékoli vědecké schopnosti v jakékoli oblasti, bez ohledu na jejich skutečnou užitečnost. Právě nové generace potomků těch starých jsou nejreálnější v konstrukci zbraní: letadla, bezpilotní letouny, tanky, rakety a raketové štíty vhodné pro typ války, který je “údajně” technologicky vyspělejší. Západní a sovětské arzenály jsou plné starých zbraní, které se nepoužívají a nejsou použitelné pro válku, která se údajně vede, ale jsou velmi vhodné pro válku, která se vede na Ukrajině. Ukrajina je nucena žebrat a nemá z čeho. Západ, který nikdy neměl v úmyslu vést totální konvenční válku, se tváří v tvář válečné spotřebě Ukrajiny a potřebě rekonstrukce ocitá v obtížích. Pokoušíme se o konvenční přezbrojení, které přináší mnoho výhod zbrojnímu průmyslu, ale které má dlouhou dobu realizace a nepokrývá potřebu Ukrajiny, což ve skutečnosti vede k jaderné hrozbě.

Máte bohaté zkušenosti z mnoha zemí světa. Patří mezi ně i Čína. Jakou roli hraje Čína? V posledních letech jsou banky příliš velké na to, aby padly, naučily Číňany obchodovat s financemi, Čína nyní ukazuje východní verzi finanční nezávislosti, vojensky cvičí ve Středomoří s Rusy. Co můžeme očekávat od Si Ťin-pchinga?

Ať udělá tu chybu, že bude hrát americkou hru. Čína již dlouho zraje a připravuje se na konec západního finančního a měnového systému založeného na dolaru. Sankce uvalené Západem na Rusko jsou příležitostí k urychlení procesu odluky od dolaru a návratu k finančnímu systému spojenému s něčím hmatatelným, a nikoli s kusy papíru představujícími měnu bez reálné protihodnoty nebo dluh, který se může stát ze dne na den nevymahatelným. Čínský finanční antikolonialismus spočívá v nástrojích, které představují skutečnou ekonomiku každé země a jsou uznávány jako stejně důstojné. Tři čtvrtiny geografického světa tvoří země, které mají obrovské zdroje, ale jsou zadlužené, protože nemají dolary. Vědomí, že jejich materiální a lidské zdroje mohou mít objektivní hodnotu, kterou všichni uznávají a která je vyjádřena jejich hospodářskými, měnovými a finančními systémy, je pro ně skutečným osvobozením od kolonialismu.

Amerika je cílem této osvobozenecké války jako současný držitel finanční moci, která je podporována vojenskou silou, ale ne reálnou ekonomikou. Past pro Čínu spočívá v tom, že se její záměry mohou rovněž zvrhnout v chamtivost, a tím ztratit podporu světa, pro který jsou určeny. A že nakonec může stejně jako Amerika podlehnout pokušení podpořit svou politiku, ekonomiku a bezpečnost použitím síly.

sdílet na