Ženy, které v nás zabíjejí víru v ženy

Jen si to přiznejme, my muži starší, kteří si ještě pamatujeme vládu mužů, jak nás často při sledování nešťastných politických události a hlavně pak válek, napadala představa, že svět by snad vypadal líp, kdyby jej řídily ženy a nikoli muži.

A to proto, že ženy jako dárkyně života, které vědí, co příchod nového človička na svět obnáší, si života víc váží a už proto by byly stokrát uvážlivější mužů, než by možnost ozbrojených rozbrojů a válek s miliony jejích obětí připustily.

Viděli jsme při těchto svých úvahách obrazy matek, loučících se se se svými muži a syny, odcházejícími do válek mužů, a viděli jsme, na které straně je větší bol ze zkázy, jež přichází. Byly to totiž vždy ženy, které citlivěji chápaly, jak malicherné a často jen prestižní jsou motivy, pro které se svět noří do světových šarvátek. A byly to ženy, které by rády volaly: zastavte to, dokud je čas, ale ženský element byl, bohužel, tehdy bez vlivu věci změnit.

A tak války pokračovaly. Po 1. světové válce přišla 2. světová válka a poté ozbrojené intervence USA v Koreji, Vietnamu, Dominikáské republice, Grenadě, Libyi 1986, Panamě, Iráku 1998, Afghánistánu, Iráku 2003, Libyi 2011. A válčilo se i jinde a někde (s výjimkou Ukrajiny a Jugoslávie) dokonce i bez účasti USA. Tak např. v roce 1962 bojovala Indie s Čínou o řeku Aksai, od roku 1979 do roku 1989 bojovali Sověti v Afghánistánu, v roce 1982 proběhla mezi Britanií a Argentinou válka o Falklandy, Irák bojoval s Iránem (1980-1988), od roku 1991 do roku 1995 probíhala občanská válka v Jugoslávii, a titul války nejbizarnější si z tohoto výčtu válek minulých odnáší „fotbalová stohodinová válka“ mezi Salvadorem a Hondurasem. Ta totiž vypukla poté, co stát Honduras neunesl porážku svých fotbalistů, uštědřenou jim mužstvem Salvadoru na fotbalovém Mistrovství světa v Mexiku v r. 1971, a tak na Salvador zaútočil už ne fotbalovým míčem, ale děly. Čímž vložil trumfové eso do rukou všem obdivovatelům ženského pokolení, přesvědčeným o tom, že ženy by se přece kvůli fotbalu nikdy nepopraly. A že jsou to tudíž ženy, které pokud jde o věci skutečně vážné či dokonce osudové, prokazují větší rozum a rozvahu než my muži.

Ale co s tímto přesvědčením dnes a u nás. Co si s ním počít, když po nedávném oznámení, že na území Polska dopadla raketa (možná, snad) ruská), hned tři ženy ze šestice žen ve složení Černochová, Pekarová Jourová, Langšádlová, Němcová, Charanzová, A JEN JEDEN MUŽ, a to ministr zahraničí Lipavský z Pirátů, okamžitě žádaly zákrok NATO proti Rusku. Čili si poprosily o třetí světovou válku, která by nás všechny i s našimi dětmi a vnuky vypařila. A teprve až jim prezident USA oznámil, že raketu nejpravděpodobněji vypálili nikoli Rusové, ale Ukrajinci, poslušně své válkychtivé povykování ukončily.

Co si myslet o předsedkyni sněmovny Pekarové z TOP 09, která je rozhodnuta celá raději pod svetry zmizet a snad i umřít, než si nechat vařit jídlo na ruském plynu? Co si myslet o ministryni obrany Černochové z ODS, která je neochvějně rozhodnuta nakoupit 24 amerických víceúčelových letadel F 35 (každé stojí 80 milionů dolarů), třebaže jsou to nejdražší a přitom též nejhorší letadla na světě? Či o jejím záměru zvýšit podíl obranných výdajů v rozpočtu ČR z 85 miliard kč v roce 2021 na 140 miliard kč v roce 2025? Co si myslet o komisařce EU Jourové z ANO, která neváhala vyhlásit válku nejbohatšímu muži světa Muskovi, pokud si tento rychle nerozmyslí svůj záměr dát na Twitteru možnost k vyjádření též jiným, než jen prozápadním názorům? Co si myslet o ministryni Langšádlové z TOP 09, která už před sedmi lety pronesla nezapomenutelnou větu, že jaderná válka proti Rusku by byla naší povinností a bojem i za naši svobodu. A co si myslet o české poslankyni Evropského parlamentu Charanzové z ANO, která v březnu t.r. na CNN Prima News pronesla, že Evropa by měla v tvrdých protiruských sankcích ještě přitvrdit. A zkritizovala Německo za to, že už před lety odešlo od jaderné energie, v důsledku čehož si nemůže vůči Rusku dovolit tolik zlomyslností, kolik by si jich dovolilo, kdyby si jadernou energii podrželo. A co si myslit o senátorce Němcové z ODS, která zhruba před rokem prohlásila, že prezident Zeman je zrádce a těžce nemocný muž, zralý na odstoupení..

A tak teď s vědomím toho všeho nevím, co si mám o ženách v politice myslet. A napadá mě jedno: Není naše stále ještě přetrvávající víra ve střízlivější uvažování žen jen odrazem naší lásky k našim matkám? A pak už ničím jiným?

Co si myslíte vy?

Autor: Lubomír Man

sdílet na