Projev místopředsedy Akce D.O.S.T. Michala Semína v Praze na Národní třídě 17.11. 2022

Drazí přátelé

hovořím k vám jako bývalý vysokoškolský student, tehdy čerstvě vyloučený za podvracení režimu. Jako ten, který směl být u toho, když se připravovala studentská manifestace k uctění Jana Opletala. Nebudu vás unavovat detaily, jen vám chci po letech prozradit, že tváře, které máte s tehdejší studentskou revoltou mediálně spojené, neměly – až na nepatrné výjimky – s přípravou demonstrace nic společného. Vysvětlení je jednoduché – Mejstřík, Pajerová, Žáček a další nebyli žádní disidenti, tedy otevření odpůrci tehdejšího režimu, ale funkcionáři vysokoškolského SSM.

S myšlenkou pořádat demonstraci přišli zcela jiní studenti a pozvánku na pochod, který se měl původně konat na místě, kde byl Jan Opletal postřelen, jsem psal, ve vší skromnosti, já.  Neříkám to proto, abych si dodatečně přisvojoval zásluhy, ale abychom lépe porozuměli paradoxům doby, v níž žijeme.

Tím prvním paradoxem, ale spíš jen anekdotálním, je, že před těmi 33 lety jsme došli až k Mikulandské, zatímco letos jsme byli zastaveni o něco dřív. Nicméně oceňuji, a to bez sarkasmu, že se to tentokrát obešlo bez obušků.

S těmi ostatními paradoxy už to ale tak veselé není. Sametový převrat jistě přinesl plody, po kterých jsme tehdy toužili – svobodu slova, cestování, svobodné vzdělávání, svobodné volby, a hlavně stát, který není nikomu podřízen, který nám patří. Nebo se nám to alespoň zdálo. Přinejmenším do doby, než jsme vstupem do EU o část své svrchovanosti přišli. Dnes, v režimu Lisabonské smlouvy, jsme opět, takřka ve všech důležitých ohledech, jako před těmi 33 a více lety, ve vazalském postavení. A většině našich politiků je to šumák.

A protože už nejsme pány ve vlastním domě, pomalu ztrácíme i ty ostatní plody sametového převratu. Předně – už nežijeme v prosté demokracii – tak, jako měli předlistopadoví soudruzi svoji demokracii lidovou, tak soudruzi polistopadoví si vytvořili demokracii liberální. Někdo může namítnout, že liberální znamená svobodymilný, tak to se nám přeci musí líbit, ne? A v tom je právě ten největší paradox – ve jménu liberální demokracie se už nějaký čas plete tlustý bič na všechny, kteří odmítají papouškovat všechna ta ideologická klišé politruků nové éry. Podvolíme se jim?

Budeme spolu s nimi tvrdit, že rodinu mohou tvořit dva muži a cizí ženou, k tomu najatou, zplozené dítě? Necháme si nabulíkovat, že kdo nejde s Bruselem, klaní se Moskvě? Dovolíme soudruhu Rakušanovi, aby jeho nově vznikající politická policie monitorovala zaměstnance státní správy, zda nepodléhají tzv. antisystémovému smýšlení? Dovolíme Fialově vládě, aby nám vypínala weby? Chceme, aby nám rudo-zelené technokratické elity diktovaly, co smíme jíst, čím a kdy topit, kdy a kam cestovat, prostě jak žít?

A k čemu jsou nám svobodné volby, když bez ohledu na to, jak dopadnou, je o většině našich zákonů předem rozhodnuto za hranicemi naší země? Když o tom, jak budeme žít, nerozhoduje ani tak námi zvolená politická reprezentace, jako nadnárodní organizace, mocné korporace, nadnárodní kapitál či síť aktivistických neziskovek, mnohdy také financovaných ze zahraničí?

Kdyby vám někdo v listopadu 89 řekl, že se z deště, po nějaké době relativně svobodného života, přestěhujeme pod okap, nevzali byste si na Letnou o něco menší klíče? 17. listopad je den, kdy si máme připomínat zvěrstva dvou minulých totalit a legitimní odpor vůči nim. Odmítám však, aby se tento památný den stal oficiózní, propagandistickou, tupou oslavou totality nové, liberálně-progresivistické, totality bruselské.

Pevně doufám, že naším přičiněním – a s pomocí Boží – padne, dříve či později, i ona.

Projev byl přednesen v Praze na Národní třídě ve večerních hodnách 17. listopadu 2022 na závěr pochodu iniciativy Zachraňme náš stát 

Projev Petra Bahníka na akci iniciativy Zachraňme náš stát 17. listopadu na Vyšehradě

sdílet na