Nedotčený sklad přírodního bohatství Země

Jak se v průběhu historie lišil základ síly Ruska od moci Spojených států?
Ruská síla je založena na rozsáhlých územích a na jejich kontrole. Americký hegemonismus stojí na kontrole mořské oblasti a dopravních koridorů skrze ně.

Po celá léta od pádu SSSR pracovaly USA proti Rusku na jeho „poli“.
S využitím slabosti Ruska podkopávaly jeho možnosti rukama “spojenců” v Euroasii a dělaly to dobře.
Naštěstí v té době Bílý dům nepředpokládal, že Rusko “roztrhané na kusy”, by se do roku 2018 nejen dokázalo zotavit, ale také by mohlo odrazit útoky “na zemi”, a dokonce i na moři.
Zejména v oceánských oblastech, ve Středozemním moři, v Arktidě a na světových obchodních cestách = “osobní vlastnictví” anglosasů.

Po geopolitických porážkách Ruska 90. let, posílení země v následujících letech, vytvoření “červených” linií, zmírnění západního tlaku na Rusko bylo možné pouze jedním způsobem – protiútokem.
Navíc bylo nutné to udělat tam, kde to USA nejméně očekávaly.

Prvním krokem – zmírnit chamtivosti západních zemí a dát najevo, že Moskva už nebude tolerovat agresivní politiku Washingtonu, se stala Jižní Osetie a Abcházie, pak Krym, o něco později – Sýrie, ale nejsilnější manévr se děje právě teď – a to je “ruská” Arktika.
V podstatě tento současný krok je nesmělejší, protože na rozdíl od všech předchozích, které se odehrály na zemi, je prováděn na moři.

Podle hry na oblíbeném poli oceánských mocností, se Rusko musí zase stát oceánskou mocí.
A ačkoli formálně je jí Rusko již nyní, protože 38 807 kilometrů jeho státní hranice tvoří moře, “ďábel” jako vždy, je skrytý v detailech.
A proto ze třech možností – v oblasti Tichého oceánu, Severního Ledového oceánu nebo Atlantiku, jediná možná byla druhá. Od té doby se začala intenzivně přehodnocovat role Arktidy.

Předhistorie arktické otázky

Během sovětských časů procházely hranice “ruské” Arktidy od poloostrova Kola přes Severní pól až po Beringovu úžinu. Jinými slovy, více než třetina Arktidy byla sovětská.
V roce 1997 ratifikovala “proamerická” ruská vláda “demokratů” Úmluvu OSN o mořském právu, podle které byla Arktida rozdělena.
Až do roku 1982 nikdo nerozporoval vlastnictví většiny arktických území (s výjimkou norské části) Ruska.
V době Gorbačovova byla tato úmluva podepsána a v roce 1997 byla konečně ratifikována.
Arktida byla rozdělena do sektorů.

Následně právě proto Rusku trvalo více než deset let, aby znovu dokázalo právo vlastnit svou vlastní část arktického šelfu. Všichni pochopili, že západní země budou vždy mít na paměti myšlenku napadat tato tvrzení a nakonec se to stalo.

Již v roce 2000 Dánsko po “doporučení” ze Spojených států vyrobilo dvě lodě, Norsko – ledoborec a pět fregat pro podmínky severu, americká skupina na Aljašce začala adaptovat drony, vrtulníky a protilodní střely na severní podmínky.
Jinými slovy, nadšení Ruska z návratu Arktidy se zdálo státům příliš ohrožující a oživení bylo nevysvětlitelně velké.
Spojené státy měly nejmenší sektor Arktidy (a to je jim připisovaný pouze kvůli Aljašce), ruský sektor se chystal růst hned.
Spojené státy se rozhodly rozehrát politickou kartu.
Lobbováním za změnu úmluvy OSN o mořském právu z roku 1982 se pokoušely změnit klíčové body dohody. Cíl byl jednoduchý a triviální – revidovat sektorové rozdělení Arktidy, zpřístupnit její zdroje, aby byly “obecně přístupné” a bez zbytečné skromnosti přenést právo na vytvoření pravidel do Spojených států, Norska, Švédska a Islandu,… bez Ruska.

Samozřejmě všem bylo jasné, že neutrální status těžby zdrojů zůstane takovým přesně do té doby, dokud nebudou na arktickém poli zjištěny rezervy nerostných surovin. Jakmile se to stane, americké korporace, „přikryté“ americkým námořnictvem, se stanou pány a majiteli všech “neutrálních” zdrojů.
Vzhledem k tomu hlavní otázkou severních ruských území nebyl aspekt hospodářství a Severní námořní cesty, ale úkol zachovat ruskou suverenitu nad těmito územími.

Na Arktidu si dnes myslí kdekdo. Přitom na seznamu uchazečů jsou i takové země, které se od ní nacházejí hodně daleko. Důvod této iracionality spočívá v rovině pokusů USA revidovat ustanovení smlouvy. Neutralita zdrojů Arktidy prosazovaná Amerikou, stejně jako oficiální výzva k tomu, aby byla “veřejně dostupná”, nenechává nikoho na pochybách. Ve skutečnosti to znamená, že Spojené státy plánují zbavit všechny vlastníky Arktidy národních arktických zdrojů a převést je pouze na sebe.
Washington plánoval získat kontrolu nad zdroji nedotčeného regionu právem silnějšího, ale najednou narazil na rychlou a těžkou reakci.

Tichá příprava ruského kroku začala ještě v roce 2008.
Pod aktivním hlukem “o zaostalosti a zhroucení” ruských ozbrojených sil byla armáda Ruska aktivně přezbrojována. Byla zahájena výstavba prvních arktických hraničních stanovišť, obnovení severních letišť.
Dnes každé takové letiště je skutečným mini-městem. Nejmodernější vojenské základny s vlastním systémem protivzdušné obrany, radarem, protiletadlovou obranou, stíhačky ve vyhřívaných hangárech, obytné i skladové objekty,…..

Zavádí se víceúčelový systém dozoru, komunikace, ovládání a osvětlení pro podvodní, pozemní a vzdušnou situaci na území ruské arktické oblasti.
Práce probíhají na všech frontách.

Před několika dny, při bezprecedentních vojenských cvičeních „Vostok-2018“ Vladimir Putin citoval slova Lomonosova, že v budoucnu Rusko poroste přes Sibiř a pak se náhle dodal:
„to bylo v minulém století, dnes musí Rusko růst přes Arktidu.“
V žádném případě nebylo náhodou, že v řeči ruského vůdce zaznělo slovo „muset“.

Každá nová fáze ztráty absolutního amerického hegemonismu a snižování jeho vlivu bude doprovázena stále více či méně agresivními akcemi USA.
Spektrum hrozeb a rozsah loupeží se zvýší, protože 30% světových zásob přírodních zdrojů se jistě stane předmětem západní touhy.
V tomto smyslu praxe ukazuje, že pouze paritní vojenské síly nebo jejich nadřazenost mohou chránit takovou svrchovanou zemi jako Rusko od ničivých jednání a choutek Washingtonu.

Arktida je v tomto smyslu ideálním odrazovým můstkem. V podstatě neexistuje lepší místo na světě,
pro nasazení sil ruské jaderné triády.
Přes Severní pól vedou nejkratší trajektorie trasy ruských balistických raket i střel USA umístěných ve státech Montana a Severní Dakota. Výsledkem je, že ministerstvo obrany RF nemůže dovolit třetí zemi, aby na cestě ruských raket rozmístila pokročilé nebo stávající systémy protivzdušné námořní nebo pozemní obrany, a také má velký zájem na tom, aby Rusko mělo svůj systém protiraketové obrany v Arktidě.

Pod ledem Severního oceánu je hlavní rajon  strategických ponorkových raketových nosičů Ruska.
Led je spolehlivě skrývá před možností detekce a v podstatě zanechává jen jednu šanci pro nepřítele – lov ruských ponorek pomocí ponorek podobné třídy. A to je obtížné, drahé a neúčinné.
Nad povrchem ledových  polí jsou rozmístěny letadla Ruska – nosiči nukleárních zbraní Tu-95 a Tu-160.
Na rozdíl od jiných tras – přes východ a západ v případě odvetného útoku, v tomto směru se nosiči raket nesetkají s odporem systémů protivzdušné obrany NATO, a proto je velmi důležité zachovat tento stav věcí.

Výsledkem je, že Arktida – jako nejkratší a nejvhodnější cesta odvety – musí být pod kontrolou Ruska.

V “ruské” Arktidě se vytvořilo 6 klíčových referenčních bodů, kolem kterých je soustředěna veškerá potřebná vojenská infrastruktura. Komplexy letadlové obrany, radarové systémy, protiletadlové komplexy, střely, loďstva a mnoho dalšího.
Jinými slovy, systémy vojenských zařízení – Nová Země, Severní země, Kotelny ostrov, Wrangelův ostrov, Alexandřin ostrov a mys Šmidta – spolehlivě chrání ruskou část Arktidy před Washingtonskou chtivostí.
Přestože ještě před 3,5 lety nikdo nevěděl o většině výše uvedených aktivitách.

Faktem je, že již nyní “rozvinuté” ekonomiky EU a USA téměř zcela vyčerpaly snadno dostupné zdroje na svém území. A dokonce ani loutkové vlády dárcovských zemí neposkytují potřebný objem. Naproti tomu “spotřební stroj” i nadále roste, což znamená, že dříve nebo později Washington přenese svou pozornost do arktické “spižírny”, většina které patří pouze Moskvě.

Arktida to je 9% světových zásob uhlí, 13% světových zásob ropy, 30% světových zásob zemního plynu. Přičemž ruská strana dokázala, že jedna třetina těchto území patří ke kontinentální části země, k pevnině. A to znamená, že mezinárodní normy o suverénních ekonomických zónách, ve kterých bylo dovoleno Rusku provádět těžební činnost přestaly existovat.
Třetina Arktidy se stala vnitřní částí Ruské federace se všemi závěry a vnitřními zákony.

• Gorbačov, a poté demokraté v roce 1997, od Ruska nadšeně odřízli většinu severních území
  a Washington aplaudoval.
• Medveděv daroval Norsku malou část ze zbývajících arktických zemí a učinil Rusko “přítelem USA”.
• Putin tiše a zdvořile vrátil Rusku třetinu Arktidy najednou a stal se spolu s Ruskem – “diktaturou
  a nepřítelem civilizovaných národů”.

Tato rétorika „západních partnerů“  není překvapující, protože podle čínských expertů Moskva tímto krokem zvýšila přírodní bohatství země o 11% najednou.
Rusko jednoznačně zvedlo ruskou trikolóru přímo na hřebenu Lomonosova – přesně na tom místě, kde končila hranice Arktidy v sovětském období.

Kromě přírodních zdrojů a vojenské složky, se i obchodní trasa Severního moře sama o sobě brzy stane hrozbou pro západní hegemonii. Úder na její klíčový základ – světové obchodní cesty.

Nicméně k dnešnímu dni místo Arktidy, která podle plánů Spojených států měla být součástí smyčky vojenských objektů  kolem Ruska, Amerika dostala Arktidu v níž dominuje Moskva.
Zóna bezpodmínečné kontroly Ruskem na zemi, ve vzduchu a na moři.

http://www.iarex.ru/articles/60111.html

sdílet na