Akce Zet – v čem jsem se mýlil a proč

PATRICK ARMSTRONG

Invaze Ruska na Ukrajinu mě překvapila. Několikrát jsem to řekl zcela jednoznačně: „Rusko nevstoupí na Ukrajinu“. Uměl jsem si představit několik možností, ale ne to, co už několik týdnů sledujeme. 

Stavěl jsem na předpokladu, že Moskva nechce převzít odpovědnost za to, co Åslund nazval „nejbídnější zemí Evropy“. Stále si myslím, že nechce – věřím, že Moskva si přeje neutrální a de-nacifikovanou Ukrajinu, která je nárazníkem mezi Ruskem a NATO.

Začínám také věřit, že Novorusko, více či méně v  historických hranicích, jak je zformovala Kateřina po jeho získání od Otomanské říše, bude nezávislé. Šance, že by zůstalo součástí Ukrajiny, je už zřejmě minulostí. 

Platí, co jsem napsal v roce 2014: „Zkrátka, Západ Ukrajinu zničil a teď ji má na krku. Nebo abych byl přesnější, má na krku tu část, kterou Moskva nechce. A jak velká je ta část, si Moskva může vybrat podle vlastní vůle“. Teď si tedy Moskva vybírá.

Takže, proč jsem se mýlil? Čeho jsem si nevšiml?

Myslím, že tři věci jsem nebral v úvahu – o dvou z nich jsem předtím nevěděl a o jedné jsem věděl, ale nedocenil jsem ji. Ty tři věci jsou: aféra s jadernými zbraněmi, plánovaný útok na LLR a DLR a biologické laboratoře.

Na Mnichovské konferenci prezident Ukrajiny Zelenskij dělal narážky na možnost, že se Ukrajině dostanou do rukou jaderné zbraně. Ve veřejnosti je zakořeněný mýtus, že po rozpadu SSSR se Ukrajina vzdala svých jaderných zbraní, ale je to nesmysl. Je sice pravda, že některé z jaderných zbraní SSSR se nacházely v Ukrajinské SSR, ale Kyjev měl nad nimi asi tolik pravomocí, jako má nad základnou balistických střel v Montaně pravomoc guvernér státu v Helene.

Západ byl velmi spokojen, když Moskva převzala zodpovědnost za všechny jaderné zbraně SSSR.  Přesně tak, jak byl spokojen, že Moskva udělila ruské občanství každému sovětskému občanovi, který zůstal bez občanství. Byl spokojen, že Rusko jménem SSSR stáhlo všechna vojska z východní Evropy a přiznalo všechny zahraniční dluhy SSSR.

Představte si, že by Moskva prohlásila, že se postará jen o ty, které přímo připadají na RSFSR (šlo asi o polovinu) a Moldavsko například ať se postará o své. Teprve mnohem později se o této dobré vůli Moskvy začalo mluvit s podezříváním. Tehdy – (a velmi dobře si na to pamatuji) se nám velmi ulevilo: nebudou žádné bezprizorné jaderné bomby ani střely, žádné pohozené zbraně, žádní po zuby ozbrojení vojáci bez hlavního velitele, žádné nezaplacené dluhy, žádní lidé bez občanství.

Takže ve skutečnosti Ukrajina nikdy „nevlastnila“ jaderné zbraně. 

Ale tu možnost, o které mluvil Zelenskij, vnímala Moskva jako reálnou hrozbu: ne-li plnohodnotná jaderná zbraň, ale špinavá bomba se určitě dala sestrojit – nakonec v Černobylu je množství radioaktivního materiálu a Ukrajina zdědila celý arzenál střel Točka. Toto sehrálo jistou roli. 

Ať už tvrzení Azarova, že NATO to skutečně plánovalo, je pravdivé nebo ne, Moskva nemohla takovou možnost připustit. Putin to sám zmínil jako jeden z faktorů.

Druhým důvodem útoku na Ukrajinu byl předpoklad – a údajně to potvrzují některé získané dokumenty – že Kyjev na březen plánoval útok na LLR a DLR. Přesvědčivý důkaz ještě nebyl zveřejněn, ale očividná je skutečnost, že většina ozbrojených sil Ukrajiny se nacházela v postavení výhodném k útoku na LLR a DLR a ne na obranu Ukrajiny. Na tomto základě se Moskva zřejmě rozhodla pro preemptivní úder. Putin to zmínil jako jeden z faktorů.

Věděl jsem, že USA mají mnoho biologických laboratoří po celém světě – a celý svět dnes už ví minimálně o jedné – o té ve Wu-chanu.  Myslím, že něco neurčitého jsem věděl i o laboratořích na Ukrajině. V tomto smyslu udělala velký kus investigativní práce Bulharka  Diljana Gajtandžieva a její články jsou základní literaturou.

Jen před týdnem to byla „konspirační teorie“ a nikdo menší než sama Nulandová potvrdila, že existují. 

Příběh se proto změnil z původní konspirační teorie, přes pár neškodných labáků na obavy, že Rusové by mohli zaútočit pomocí materiálu, který z nich získají. 

Vzpomínám si na odhalení před několika lety, že armáda USA shromažďovala vzorky DNA Rusů. Ale tehdy jsem si tyto fragmenty neposkládal dohromady. Do jaké míry je tento problém závažný, bychom měli posoudit: údajně byly ukořistěny relevantní dokumenty.  Putin zmínil tento problém.

Takže nyní vidíme tři důvody k útoku: preemptivní úder k eliminaci možných jaderných nebo biologických útoků a kvůli ochraně LLR a DLR. 

Dnes je evidentní, že reakce na „ultimátum“ byla poslední příležitostí: kdyby Washington, skutečná síla, která vše řídila ze zákulisí, se vážně zabýval obavami Moskvy – zrušení ambicí Ukrajiny na členství v NATO a přinucení Kyjeva k plnění Minských dohod – dnes bychom nemuseli mít válku. 

Někdy koncem roku 2021 se Moskva zřejmě rozhodla pro Plán B a začala se připravovat.

Později, když se rozvinula válka, zapomněl jsem na slavnou Clausewitzovu tezi, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky a neodhadl jsem správně rychlost vývoje. 

Putin na začátku definoval cíle:  de-nacifikace, odzbrojení a žádné členství v NATO. 

První cíl se zřejmě splní jejich porážkou a přeživších postavením před soud, druhý cíl je již prakticky splněn a třetí se ještě nezačal řešit (přestože Zelenskij to už občas zmiňuje jako možnost). 

Těchto cílů lze dosáhnout násilím nebo jednáním (podpořeným násilím – těmi „jinými prostředky“).  Ruská operace bude pokračovat, dokud všechny tři cíle nebudou splněny. 

Nepředpokládám, že ruská vojska proniknou příliš hluboko na západní Ukrajinu: ať si NATO, a zvláště Polsko, užijí problémy s Haličinou.

Ale až to všechno skončí, stále bude existovat něco jako Ukrajina a miliony Ukrajinců na prahu Ruska.  Moskvě by bylo milejší, kdyby tito Ukrajinci nebyli plní nenávisti a proto pečlivě váží své kroky, aby po sobě zanechali co nejméně vdov a sirotků. V prvním týdnu byl proto vývoj událostí velmi rychlý, ale pak se objevovalo mnoho přestávek na rozhovory – pokud víme, zatím ne příliš úspěšných – přestávek na lokální příměří a humanitární koridory. 

Jak řekl plukovník MacGregor, Rusové se snaží minimalizovat civilní oběti.

Ruská armáda má již mnoho zkušeností s tímto přístupem v Sýrii. V okolí měst jsme svědky pomalého obklíčení a rozvinutí jednotek vždy počítá s koridory na únik civilistů (a bojovníků, kteří už dál nechtějí bojovat). I Čečeni mají s tímto způsobem své zkušenosti.  (Zejména proto, že mají zkušenost v boji proti Rusku v první čečenské válce. A kdo by si tehdy byl pomyslel, jak se časem situace otočí?)

Larry Johnson to skvěle shrnul zde: Úspěchy ruské armády v kontextu.

Proto je třeba tuto vojenskou operaci chápat jako nástroj politiky a logicky je proto pomalejší, než by byla, kdyby jejím jediným cílem byla destrukce.

Dodatek – výběr z článku Larryho Johnsona

Západní vojenští analytici se mýlili, když opatrnost Rusů, se kterou se vyhýbají zbytečným civilním obětem a ničení infrastruktury, interpretují jako slabost. Není to nic takového. Rusové při své ofenzivě na zlomení ukrajinské armády a „de-nacifikaci“ Ukrajiny prokazují pozoruhodný stupeň vyzrálosti. Ale jejich opatrnost má své hranice. Pokud Ukrajinci nevyužijí opakované příležitosti k tomu, aby složili zbraně, Rusko zřejmě přikročí k uplatnění plné síly svých možností ke zlomení odporu.

Skutečnost je taková – Rusko obsadilo za 19 dní větší území a porazilo mnohem silnější Ukrajinskou armádu, než co předvedla americká armáda v Iráku v roce 2003. USA tehdy k dosažení srovnatelného výsledku potřebovaly více než 26 dní. Myslím, že západní vojenští analytici, kteří se předbíhají v dehonestování ruské armády, dělají smrtelnou chybu.

Spekulace, že Rusko při své kampani použije chemické zbraně, je iluzorní nesmysl. Chemické zbraně by použila armáda, která se brání a chce zpomalit postup útočníka. Tímto způsobem používali chemické zbraně ve vzájemné válce Írán a Irák v 80. letech. 

Nástražné výbušné miny jsou také defenzivní prostředek. Například během Kurské bitvy ve Druhé světové válce Rusové používali miny ke zvrácení nacistické ofenzívy. Armáda, která útočí, nemá čas, aby se zastavovala a kladla miny. Dnes právě Ukrajinci kladou miny vedle cest a v polích, aby Rusy zpomalili (mimochodem, považuji to za neúčinné).

Kdyby se na bojišti na Ukrajině měly objevit chemické zbraně, je pravděpodobné, že by za tím byl poslední zoufalý pokus ukrajinské armády něco se situací udělat. Jsem přesvědčen, že do deseti dnů se zcela ztratí schopnost ukrajinské armády cokoli proti postupu Rusů podniknout a Rusové budou fakticky ovládat celou Ukrajinu.

.

---

Autor – Patrick Armstrong – od roku 1984 působil jako analytik Ministerstva obrany Kanady v oddělení se specializací na SSSR/Rusko a v letech 1993 – 96 jako poradce na Velvyslanectví Kanady v Moskvě.
Od roku 2008 je v důchodu a publikuje o Rusku a souvisejících tématech.

https://bit.ly/36j2QMW

sdílet na