Rezső Kasztner: Můžete získat všechny ostatní, ale dejte mi moji skupinu

Rezső Kasztner, také známý jako Rudolf Israel Kastner.

Zajímavý je případ Kastnera, maďarského sionisty, který uzavřel dohodu s nacistou Adolfem Eichmannem. Kastner souhlasil se spoluúčastí na vyvraždění desítek tisíc maďarských Židů výměnou za propuštění několika stovek sionistů. Příběh se dostal k izraelskému soudu v roce 1955.

Kauza Kastner.

Malchiel Gruenwald – maďarský Žid, uprchlík z Maďarska, který kvůli nacistickému holocaustu ztratil 50 příbuzných – byl žalován za napsání brožury obviňující labouristického sionistického funkcionáře Rezső Kasztnera ze „spolupráce s nacisty“ v Maďarsku.

Kasztner byl tiskový mluvčí izraelského ministerstva, byl členem vládnoucí strany Mapai, předchůdce dnešní izraelské Strany práce.

Vedoucí představitelé Mapai doufali, že dostanou Kasztnera do izraelského parlamentu Knesset. Byl kandidátem Mapai v prvních dvou volbách do Knessetu a zpočátku i ve volbách třetích, než byl s rozpaky vyškrtnut.

Vedoucí představitelé strany byli do určité míry loajální vůči Kasztnerovi, protože byl během války “jejich mužem” v Maďarsku. Pokud byl Kasztner komplicem nacistů, pak oni také – usoudili. 

Obvinění Gruenwalda nebylo možné tolerovat.

Podle izraelského zákona z roku 1950, pokud byl Kasztner nacistickým kolaborantem, mohl dokonce čelit trestu smrti. Vláda se rozhodla zažalovat Gruenwalda za urážku na cti. Pak toho museli litovat.

Po několika měsících slyšení soud rozhodl, že Gruenwald Kasztnera nepomlouval, a rozhodl, že Mapai byli skutečně nacističtí kolaboranti. 

Kasztner „prodal svou duši ďáblu“, jak soudce v tomto případě skvěle prohlásil.

A co je ještě horší pro labouristické sionisty, proces se změnil na soud s Kasztnerem u soudu veřejného mínění – tedy soud a nad nimi. Aféra stále rezonuje v Izraeli i o desítky let později.

Proces odhalil hrůznou historii nacisticko-sionistické spolupráce, kterou by izraelští vůdci raději navždy pochovali.

Smrtící lži

Po nacistické okupaci Maďarska v březnu 1944 Kasztner, místní představitel sionistického vedení, spolupracoval přímo s nacisty. Souhlasil, že pomůže udržet klid v maďarské židovské komunitě, zejména mezi 20 000 Židy z Kasztnerova rodného města Kluj. Nacisté chtěli zajistit, aby se tam neopakovalo povstání jako ve varšavském ghettu v roce 1943.

Klujští Židé byli před deportací nahnáni do ghetta a byla jim vyprávěna bajka o „Kenyermeze“, pracovním táboře v oblasti okupované Němci, kam by byli údajně posláni do práce a kde by zůstali naživu.

Ale byla to smrtelná lež: Vlaky ve skutečnosti vozily lidi do Osvětimi, tábora smrti v okupovaném Polsku, kde nacisté denně vraždili 12 000 maďarských Židů.

Téměř půl milionu maďarských Židů bylo nakonec vyhlazeno.

Aby Kastnerovi muži zabránili vzpourám, řekli Židům, že jim nehrozí žádné nebezpečí. Rozdávali falešné pohlednice z „Kenyermeze“ a četli je a přesvědčili klujské Židy, že je vše v pořádku.

Maďarští Židé v domnění, že budou posláni do práce se nebránili a neodporovali.

Jak napsal Ben Hecht ve Perfidy , v knize (1961) věnované této aféře, Klujské Židy v ghettu střežily jen dvě desítky nacistů a Maďarů. Židé je mohli snadno přemoci a zachránit se, překročit rumunskou hranici jen tři míle od Kluje, kdyby jim Kastner řekl pravdu o tom jaký osud je čeká.

A Kastner věděl o tom, co je ve skutečnosti čeká. Ale Kastner osobně uzavřel dohodu s nejvyšším pobočníkem Hitlera a organizátorem holocaustu Adolfem Eichmannem. 

Kastner věděl, kam vlastně vlaky „přesídlení“ míří, ale mlčel, nic o tom neřekl.

„Sionistický úspěch“

Jako odměnu, výměnou za oklamání své komunity nacisté souhlasili, že nechají Kasztnera vybrat skupinu Židů – většinou kolegy sionisty, přátele a rodinu – kterým bylo dovoleno uprchnout z Maďarska vlakem do Švýcarska. 

Představa byla, že tato vybraná elitní skupina se stane kolonialisty Palestiny.

Sionisté a nacisté se shodli, že jejich cílem je odstranění evropských Židů z Evropy.

Eichmann byl zajat v Argentině v roce 1960 agenty Mossadu a přivezen do Izraele, kde byl v roce 1962 souzen a popraven.

Sám Eichmann v rozhovoru s pronacistickým nizozemským novinářem, když byl ještě na svobodě v roce 1955, rád a vřele vzpomínal na svou spolupráci s Kasztnerem. 

Nacisticko-sionistické souznění myslí popsal Eichmann děsivě upřímně.

Podle Eichmanna Kasztnerovi šlo především o to, vybrat skupinu maďarských Židů, která by mohla odjet do Palestiny.

“Můžete dostat všechny ostatní,” vzpomínal Eichmann na Kasztnerova slova, “ale nechte mi tuto mojí skupinu.”

Nacisté také tvrdili, že „mezi našimi postoji v SS a názorem těchto nesmírně idealistických sionistických vůdců byla velmi silná podobnost“.

“Jsem si jistý, že Kasztner by obětoval tisíc nebo sto tisíc ze své krve, aby dosáhl svého politického cíle,” řekl Eichmann. “Nezajímal se o staré Židy ani o ty, kteří se asimilovali do maďarské společnosti. Ale byl neuvěřitelně vytrvalý ve snaze zachránit biologicky hodnotnou židovskou krev – tedy lidský materiál, který byl schopen reprodukce a tvrdé práce.“

“Protože nám Kasztner poskytl skvělou službu tím, že pomohl udržet deportační tábory v klidu, nechal jsem jeho skupinu uprchnout,” vysvětlil Eichmann.

Soudce Benjamin Halevy strávil devět měsíců nad přípravou rozsudku a dne 21. června 1955 dospěl k závěru, že „patronát nacistů nad Kasztnerem a jejich souhlas nechat jej zachránit šest set prominentních Židů byly součástí plánu na vyhlazení Židů“.

Řekl, že Kasztner „považoval záchranu nejdůležitějších Židů za velký osobní úspěch a úspěch sionismu“.

“Jak se soudce mohl opovážit!”

Příběh byl široce publikován v izraelských médiích a tento případ se ukázal jako mimořádně důležitý ve volbách do Knessetu v roce 1955. Vláda okamžitě podala odvolání k vrchnímu soudu. 

V Knessetu a médiích někteří volali po tom, aby byl Kastner souzen podle zákona o nacistických kolaborantech.

“Noční můra, hrůza,” napsal premiér Moshe Sharett do svého deníku. “Jak se soudce mohl odvážit!”

Kastner se stal přítěží. Vylévala se z něj nepříjemná a nepohodlná fakta jako z děravého kbelíku.

Pokud by odvolání nebylo vyhověno, bylo by mnohem obtížnější bránit procesu s Kastnerem jako nacistickým kolaborantem.

Než se ale mohl znovu dostavit k soudu, byl Kastner navždy umlčen.

V březnu 1957 byl zabit poblíž svého domova. Tři zabijáky už znala izraelská tajná policie Shin Bet a byli okamžitě zatčeni. Jeden z nich – Zeev Eckstein se přiznal, že byl agentem Shin Bet.

Během a po procesu s Gruenwaldem dostal Kasztner policejní ochranu. Krátce před jeho zavražděním ho ale střežit přestali. Existovala obvinění, že izraelské bezpečnostní služby se rozhodly zavraždit Kasztnera, aby ho umlčely.

Vrahové byli odsouzeni na doživotí – ale po pouhých pěti letech byli propuštěni. Izraelský první premiér Ben-Gurion osobně zasáhl, aby je propustil.

Vrchní soud zrušil většinu verdiktu soudu pro urážku na cti. 

Soudci nezpochybňovali skutečnosti, které se objevily v procesu ohledně toho, co Kasztner udělal, ale zpochybnili právní výklad soudce Halevyho. Některé Kastnerovy činy soudce dokonce zprostil viny.

Co ještě nám mohl Kasztner prozradit? Je pravděpodobné, že s ním zemřela nějaká tajemství.

Je pozoruhodné a důležité, že jeho spolupráce s nacistickými válečnými zločinci válkou neskončila.

Po válce Kasztner odcestoval do Německa a svědčil v Norimberku na OBRANU několika esesáků zapojených do vyhlazování Židů, jako byl důstojník SS Kurt Becher. V důsledku toho Becher unikl z oprátky a nakonec se stal jedním z nejbohatších průmyslníků západního Německa.

Kasztner byl původně přivezen do Norimberku, aby svědčil PROTI nacistickým válečným zločincům, jak je podrobně popsáno v knize Akiva Orra z roku 1994 Izrael: Politika, mýty a krize identity.

Ale jak řekl jeden americký žalobce „Kasztner putoval po nacistickém zajateckém táboře a hledal nacistické důstojníky, hledal ty, kterým by mohl pomoci svědectvím nebo přímluvou. Nakonec jsme byli velmi rádi, když odešel.“

Přestože Kasztnerovo chování lze považovat za obzvláště křiklavé, nepřekračovalo rámec, spadalo do kontextu širší sionisticko-nacistické spolupráce, protože obě hnutí chtěla odstranit Židy z Evropy.

Kasztnerovo čestné prohlášení u Norimberského tribunálu ve prospěch nacisty Kurta Bechera uvádělo, že bylo vydáno „nejen mým jménem, ​​ale také jménem Židovské agentury a Židovského světového kongresu“ – dvou z hlavních orgánů sionistického hnutí té doby.

V odvolání proti rozhodnutí ve věci Grunewald s tím izraelský generální prokurátor prakticky souhlasil.

“Kasztner neudělal nic víc a nic méně, než jsme udělali my,” uvedl. “Vždy byla naše sionistická tradice vybírat několik z mnoha při zajišťování imigrace do Palestiny.”

Zdroje:
Lenni Brenner, Sionismus ve věku diktátorů (Atlanta: On Our Own Authority, 2014), strany 284-291
Ben Hecht, Perfidy, (New York: Julian Messner, Inc., 1961)
Akiva Orr, Izrael: Politika „Mýty a krize identity (Londýn: Pluto Press, 1994), strany 81–116
Tom Segev, ze Sedmého milionu (New York: Hill a Wang, 1993), strany 255–296, 305–310

(c) Asa Winstanley

Original:  https://electronicintifada.net/content/how-owen-jones-justifies-labours-purge-socialists/33831
https://bit.ly/3A6irJ8

sdílet na