To nebyla vojenská akce.“ Tálibán, opium, maňásci USA, peníze. Generál končí diskusi
27.08.2021 12:08 | Rozhovor
Pěstujete-li v Afghánistánu běžné plodiny, platíte při dopravě takové výpalné, že raději pěstujete mák, na který vám dají peníze předem. Jeden syn u Tálibánu, jeden syn u vlády. Tak to dle generála Petra Pelze, někdejšího velvyslance v Afghánistánu a ředitele Vojenského zpravodajství, chodilo. Generál v záloze ParlamentnímListům.cz poskytl další podrobné informace, které navazují na jeho již publikovanou analýzu.
Co se vlastně v Afghánistánu v posledních týdnech stalo?
Tálibán bleskurychle ovládl téměř celou zemi. Slovo „bleskurychle“ je klíčové, takovéto tempo vylučuje vojenské akce, prokazatelně bylo umožněno dohodami, pro vnější svět někdy i šokujícími. Nepředstavujme si to tak, že by nějaká jednotka postupovala touto rychlostí od města k městu. Ne. Jenom všude řada místních lidí najednou prohlásila: „Teď jsem Tálib.“ Bezpochyby to umožnil internet a sociální sítě. K Tálibánu se postupně přidalo i množství osobností bývalé Jednotné islámské fronty pro záchranu Afghánistánu (krátce Severní aliance), která bojovala velmi úspěšně – a nakonec v součinnosti s americkou armádou – i vítězně proti Tálibánu koncem 90. let. Je třeba říci, že dohody mezi válčícími stranami jsou v afghánské kultuře tradiční záležitostí, a mezi Afghánci jsou ujednání vzájemně ctěna. Ovšem do další dohody. Tálibán nyní nominálně ovládl i území, která před tím nikdy nedobyl. A tady je klíčovým slovem zase „nominálně“, protože se zdá, že Tálibán jsou dnes, politicky vzato, všichni Afghánci minus jeden. Tím je bývalý president Ashraf Ghaní, kterého za odpornou žábu na prameni považovali i členové jeho vlády. Podle posledních zpráv se zdá, že Ghaní nakonec souhlasil s tím, že Tálibán čtrnáct dnů nevstoupí do Kábulu, bude vyjednána dohoda o sdílení moci a Ghaní poté – v těchto 14 dnech – podá rezignaci, aby nová vláda mohla nastoupit. Jenže místo toho najednou utekl, a Tálibové, překvapení stejně jako její obyvatelé, vstoupili do metropole. Myslím, že presidenta nechali uprchnout i s jistou částí peněz, z hlediska amerických investic, zcela zanedbatelnou částkou, čímž vyčistili vzduch, Američany vyšachovali a teď teprve si vše budou určovat sami. Z hlediska Afghánců to byl brilantní tah.
Důležité je, že zatím k tak zásadní přeměně došlo na afghánské poměry bez krveprolití. A tady máme třetí klíčové slovo – zatím. Pro každého, kdo Afghánistán jen letmo sleduje, je raritní tříčlenná „Dočasná rada“ pro vyjednávání s Tálibánem, protože se skládá z Dr. Abdullaha Abdullaha, bývalého „něco jako“ předsedy vlády presidenta Ghaního a – co je zvláště podstatné – bývalého ministra zahraničí Ahmada Shaha Massouda (šéf Severní aliance), Tádžika a zapřisáhlého nepřítele původního Tálibánu, dále „narko-barona“ Gulbudina Hekmatyara, předsedy Hezb-e-Islami, Paštuna z kmene Ghilzai, člověka velmi blízkého pákistánské ISI, miláčka americké CIA a přátelícího se s původním Tálibánem, a konečně Hamida Karzaje, bývalého presidenta instalovaného před 20 lety Američany, Paštuna z kmene Abdálů a ze stejného podkmene jako designovaný šéf současného Tálibánu a patrně budoucí hlava Afghánistánu Mullah Baradar. Američani k chaosu přispěli znamenitě svým počínáním. Budu jmenovat jen jednu záležitost. Proč opustili patrně nejbezpečnější základnu – vojenské letiště Bagram – se vzpírá zdravému rozumu i vojenské logice. Tato letecká základna v blízkosti Kábulu byla vždy prvním a posledním místem okupačních armád. Byla by ideální pro evakuaci cizinců i Afghánců z Afghánistánu. A skutečnost, že ji americké jednotky opustily ve 2 hodiny v noci, aniž by informovaly svého afghánského kolegu, velitele, který měl základnu převzít, je již zcela nevysvětlitelná. Drancující lapkové byli pak na místě dříve, nežli ANA.
Jaký byl postoj řadových Afghánců k Tálibánu v době vašeho pobytu v Kábulu?
V paštunských oblastech, řekl bych, byl postoj smíšený s mírně převládajícími sympatiemi. Ani zde však Tálibán nebyl nějak milován. Ne snad konkrétní Táliby, ale spolek jako takový, Afghánci považovali za cizorodý prvek, neboť vznikl v Pákistánu a postoje Afghánců k Pákistánu jsou, řečeno diplomaticky, velmi ambivalentní. Původní Tálibán byl paštunsky šovinistický a tak v oblastech Paštuny neobývaných byl odmítán. Důležité je ale toto. Čím déle Američané, nebo šířeji my, Západ, jsme v Afghánistánu pobývali, tím méně jsme byli považováni za osvoboditele, tím více za okupanty a tím více byl Tálibán přijímán, neboť se stal jedinou identifikovatelnou entitou, která proti těmto okupantům bojovala. Často jsem slýchal doslova: „Tálibán jsou blázni, ale dobří Afghánci.“ Magor a přitom vlastenec se nikdy nikde nevylučovalo. Nakonec, a to především v těchto týdnech, jde o rozhodnutí. Budu pro bezvěrecké okupanty a jejich přisluhovače, nebo pro, byť bláznivé, vlastence? Přesně proto se ovšem domnívám, že s odchodem amerických vojáků kouzlo Tálibánu vyprchá. Zůstane zase jen nepřitažlivá množina alfa samců bojujících o kost.
Afghánistán je multietnická země. Většinu zaujímají Paštunové. Z Vaší zkušenosti, lze ještě Tálibán považovat primárně za paštunské hnutí?
Stále říkáme Tálibán, ale z důvodů, které jsem popsal, myslím, že dnes již to je hnutí, které má vytvořit „vládu národního porozumění“ – tedy bez Američanů a jejich maňásků. Ale jak znám Afghánce, ideálně za cizí peníze. To nevím, jestli vyjde. Hodně afghánských, myslím teď především paštunských rodin, to měla pojištěné tak, že jeden syn byl s Tálibánem, další ve vládním vojsku či policii a podobně. To je historicky běžná strategie i v Evropě. Teď se prostě domluvili. Mám ovšem obavy, že brzy to přestane být tak rodinné. Strašně rád se budu mýlit.
Ale zpět k vaší otázce. K Tálibánu se dnes hlásí různá etnika, protože se jedná o „vítěznou značku“ a přihlášení se k němu umožňuje rychlý nástup do politiky. Po událostech několika posledních týdnů si snad ani nezaslouží své jméno. Myslím, že „původní Tálibové“ jsou z toho již nervózní a již brzy se budou snažit nějak odlišit a vytvořit frakci ve smyslu „návrat ke kořenům“. Obecně řečeno, nedá se vyloučit vnitrotálibánský konflikt mezi pragmatiky a ideology, mezi novými a starými strukturami.
Co je ovšem nesmírně důležité je to, že se neproměnil jen Tálibán, ale celá geopolitická situace střední Asie. Kyvadlo se vrací z nepřirozené situace zpět k historickým poměrům. Kdo měl od středověku na dění v prostoru dnešního Afghánistánu vliv? Peršané, Turko-mongolské kmeny, Rusko, britská Indie. Přeloženo do dnešního jazyka: Írán, středoasijské republiky, Rusko, Pákistán a Indie. K nim se nyní přidává lokální a současně nově i světová supervelmoc Čína. Oni všichni se začali – a zdá se, že velice úspěšně – domlouvat, a to navzájem i s novým Tálibánem. Ne se zakomplexovanými paštunskými vesničany hotovými zabíjet Hazary a Tádžiky na potkání, ale s Tálibánem národního porozumění, jak jsem ho před chvilkou nazval. Nejen domlouvat, tyto sousední vnější síly jej začínají znatelně formovat. Západní sdělovací prostředky, které v posledních desetiletích již rezignovaly na své poslání – informovat veřejnost – a zcela se proměnily v hlásnou troubu establishmentu, nám nic neříkají o tom, jak Rusko, Írán, Tádžikistán, Uzbekistán a především Čína trpělivě dávají již několik let dohromady afghánská etnika, třebas pod hlavičkou Tálibán. Kdyby se Tálibán přejmenoval, vše by bylo snazší. Jenže, skoro bych řekl, že to, že si ponechal původní jméno, je chyták na Paštuny. Kdyby se přejmenoval, ti radikálnější Paštuni by si možná vytvořili zase něco z podstaty toho původního. Pozoruhodná je skutečnost, že Západ tyto proměny zcela ignoroval. Těžko říci, zda šlo o selhání zpravodajský služeb, či notorickou nabubřelost politiků.
Jakého mezinárodního uznání se, dle Vás, dočká Tálibán? A jak dlouho bude v Afghánistánu vládnout?
Rusko a Čína to řekly jasně. Stanovily, jak by se Tálibán měl chovat doma, stanovily si i konkrétní podmínky – zejména to, aby se z Afghánistánu do jejich zemí nepřelévaly terorismus a drogy – a před uznáním tálibánského Afghánistánu si počkají na jejich plnění. Ostatní země, včetně států arabského poloostrova i západní státy zatím jsou méně konkrétní. Západ konečně začíná chápat, jak moc to v Afghánistánu prohrává, tak začíná tradičně harašit sankcemi. K neuvěření.
Jakou roli hraje v afghánském vývoji pěstování a vývoz opia?
Podstatnou, nikoliv však určující. Pokusím se vysvětlit, proč bude těžké sklizeň opia výrazně ukončovat. Mák, ze kterého je opium extrahováno, začínal být v Afghánistánu pěstován ve velkém koncem 50. let. V době bojů se sovětskou armádou, byla afghánská resistence z výnosů za opium a heroin částečně financována. Když se Tálibán dostal k moci, byl jednoznačně proti výrobě drog; Mullah Omar v červenci 2000 dokonce vydal proti pěstování máku fatwu. Jenže po začátku amerických operací v Afghánistánu a následujících bojích se tak zhoršila hospodářská situace zemědělců, že bylo složité pěstovat běžné plodiny. V bojích se Sověty byl značně porušen systém zavlažování karez, a mák je méně náročný na vodu než zelenina nebo obilí. Zato je mnohem náročnější na počet pracovních sil. Odhaduje se, že na vypěstování adekvátního množství pšenice je třeba 3 – 4 krát tolik lidí, zeleniny 6 – 8 krát. Mnohem více lidí je tedy na tomto pěstování závislých a doslova vtaženo do hry. K tomu je třeba připočíst dopravce, lidi, kteří zprostředkovávají kontakty, překupníky, místní policii a politiky, kteří mhouří za peníze oči a tak dál. Chudí farmáři se dostávají do pasti; když je období neúrody, drogové bandy jim půjčí peníze – samozřejmě tak, aby splátky byly obtížné, a již se nedá couvnout. Doprava úrody je další problém. Na silnicích bývají každých 5 až 10 km kontroly, kterým musí dopravce platit výpalné. Dopravovat konvenční plodiny na vzdálenost delší než nějakých 15 km je pak draží, než cena této plodiny. Pro opium si však překupník přijede sám, když je spokojen, pak i zaplatí, když není, farmáře přinejmenším zbije. Osobně žasnu, že se v Afghánistánu vůbec dokáže vypěstovat ještě něco jiného.
Je možné konstatovat, že zisky za prodej opia, a následně heroinu, se staly nezanedbatelnou částí hospodářského života země. Ze všech blízkých států vadí export heroinu z Afghánistánu patrně nejvíc Rusku. Vzpomínám si, že mi před deseti lety říkal ruský velvyslanec, že ročně zemře v Rusku na následky této drogy přímo nebo nepřímo více ruských občanů, než padlo za deset let války v Afghánistánu sovětských vojáků.
Jak jste poznal ony ,,tlumočníky”, které jsme extrahovali z Kábulu? Šlo o pouhé tlumočníky, nebo jejich role vůči českým jednotkám byla hlubší?
Předně bych chtěl zdůraznit, že debata o poskytnutí asylu těmto lidem je něco zcela jiného, než ta o uprchlících, imigrantech či jak se nazývají, prostě o těch desítkách nebo snad stovkách tisíc lidí, kteří si najednou uvědomili, že by bylo fajn bydlet v Evropě. Zde hovoříme o lidech, kteří spojili svou budoucnost, jistě na základě různých důvodů, s námi, Zápaďany, kteří je léta ujišťovali, že teď už to v Afghánistánu bude jiné. Psal jsem, že konflikt mezi modernisty a mezi konzervativci je jedním ze základních svárů v zemi. Modernistů nikdy nebyla většina, ale není jich ani vysloveně málo, a ti lidé, kteří nám pomáhali, se rekrutovali z této skupiny. Neměli bychom je nechat ve štychu. Nejedná se pouze o spolupracovníky jednotlivých armád ISAF, ale například i mezinárodních organizací – EU, OSN a podobně. Ale zase – měli bychom se spíše snažit posilovat jejich roli doma, v Afghánistánu, nežli je hromadně odvážet pryč.
Jestli byla role „tlumočníků“ větší než jen překlady a předávání základních místních znalostí nevím. Kdybych byl aktivní zpravodajský důstojník, asi bych si za tajného spolupracovníka nevybral veřejně známou postavu tlumočníka.
Jakou osobní zkušenost jste Vy osobně učinil s politickým establishmentem, který jsme tam my nechali vzniknout? V jakých rozměrech jste ho považoval či nepovažoval za kompetentní?
Dá se říci, že nejžalostnější situace byla na středním stupni státní správy. Vrchní, byť dosti tenká vrstva ministrů a některých náměstků, naopak dosti často byla šarmantní, kompetentní, hovořící několika jazyky, se zkušeností života ve světových metropolích. Nezřídka jsem se spíše cítil nejistý za některé lidi, kteří do Kábulu jezdili na návštěvy od nás.
Během vašeho působení coby velvyslance, co v upřímných rozhovorech s lidmi převažovalo? Nechuť vůči Tálibánu nebo nechuť vůči politické třídě, kterou jsme nechali instalovat?
Případ od případu. Celkově lze ovšem konstatovat, že přítomno bývalo obojí. Nevybavuji si ale případ, že by cokoliv z toho bylo hlavním námětem našeho hovoru.
Joe Biden tvrdí, že afghánská armáda vůči Tálibánu nechtěla bojovat. Pozorovatelé poukazují na fakt, že v případě krajní hrozby porážky je v afghánské tradici pravidlem vyjednat důstojný odchod poraženého. Jak danou situaci čtete?
Dalo by se hovořit o důvodech pramenících v typu výcviku ANA, rekrutačních postupech, výzbroji, zvládání plánovacího procesu, absence patriotismu, ale to podstatné, myslím, jsem již řekl. ANA nebojovala, neboť nedostala rozkaz bojovat. Politická reprezentace se buď zabývala tím, co by ještě před útěkem ukradla, nebo horečně vyjednávala s Tálibánem a sousedními státy o podílu na správě budoucího státu.