„Alespoň jednoho, Bitte…“
Petr Schnur
18.5.2021
Kdyby dnes Václav Havel dlel mezi námi, nebyl duchovním otcem „kavárny“, nevynalezl orwellovský terminus „humanitární bombardování“ a nestal se bezmála mýtickou modlou všech „slušných“, kteří třicet let po sametu mají potřebu ničit pomníky zachránců českého a slovenského národa nebo ve své duchovní prostotě skládají morbidní popěvky na prezidenta Republiky, kdyby tedy dramatik Havel zůstal věrný divadelním prknům a s kritickou distancí a prostý prezidentských ambicí hledal inspiraci k vrcholnému kousku absurdního divadla, měl by díky Vrběticím předlohu, o jaké se i Franz Kavkovi mohlo jen zdát.
Babiš ve větru
Vláda již dávno není pánem dění. Bezmocná, bez páteře a kapky sebeúcty se svíjí pod tlakem politicky nadržené „opozice“, je vláčená českou BIS, která evidentně stojí ve službách „spřátelených služeb“. Formace, která se nazývá vládou a kterou definitivně přestala být v okamžiku, kdy její předseda a ministr zahraničí předstoupili před kamery a zahájili možná již konečnou demontáž zbytků české suverenity, očividně není schopná racionálně reagovat na vnější podněty. Tzv. opozice – zopakujme, že s výjimkou SPD a KSČM – zavětřila jedinečnou příležitost, v němčině jde o pořekadlo „Blut lecken“, volně přeloženo asi jako „ochutnat krev“. Tu ji přihrála britská, podle vlastních slov a vyjádření mainstreamových médií „nezávislá“ (1) investigativní platforma Bellingcat, která se prý v zájmu lidských práv pouští do křížku s mocnými tohoto světa (2). Podle jejího profilu sídlí tito mocní výhradně v Moskvě, Minsku, Caracasu a je tedy záhadou, co má zcela jednostranné zaměření na Rusko a státy, se kterými RF kooperuje, s ochranou lidských práv, podle vlastní definice mající univerzální platnost. V praxi by to znamenalo, že zájem o ně by se musel vztahovat i na poněkud nelidskoprávní „spojence“ a „faktory stability“, kupříkladu v Latinské Americe nebo na Arabském poloostrově.
Podle kritických analýz jejich rešerší (3) i hlubšího pohledu na finanční dárce a sponzory působí Bellingcat spíše jako odnož severoatlantických tajných služeb, v první linii britské MI6 – čtenář ovládající němčinu má k dispozici ‚pro i proti‘ a může tedy i ve vztahu k Vrběticím posoudit sám. V každém případě zůstává nezodpovězená otázka, kdo jsou ty ‚spojenecké služby‘, na jejichž popud se věci daly do pohybu, jaké kontakty k nim má Bellingcat a co celou dobu vlastně dělala BIS.
Volební dar „slušné“ opozici
Vláda se nechala zahnat do defenzívy, namísto politické a diplomatické ofenzívy reaguje na údery „opozice“ ve snaze nenechat se v antiruském šílení předběhnout. Jedná se o totální demontáž vlastní hodnověrnosti, kterou do jisté míry ANO požívalo u těch, kteří vědí nebo tuší, co na Republiku po nástupu „slušných kavárníků“ k moci čeká. A dezolátní ČSSD propáslo definitivně příležitost alespoň trochu získat na profilu. Výsledek bude s největší pravděpodobností tento. Obě strany svým oportunizmem nezaloví ve volebním rybníku rusobijců, pro ně jsou nevěrohodní a navíc jejich politické preference jsou dávno pevně spjaté se „slušnými stranami“. Duchovně i politicky zcela vyprázdnění tzv. sociální demokraté (Masaryk a minulé generace, kterým autentické sociálnědemokratické hodnoty ležely na srdci, by začali revoluci znovu) již nemají komu co nabídnout. A Babiš, který doposud odolával nátlaku na migrantské kvóty a nenechal se zcela vtáhnout do ideologicky zbarvené klimatické hysterie podle scénáře těch, kteří skutečné ekologické a sociální problémy mají na svědomí, u „slušných“ nic nezíská, jen u části voličů ztratí. Jednou větou: dát za pravdu „opozici“ v záležitosti, která má evidentně inscenovaný charakter, může skončit pouze volebním debaklem: proč dát hlas těm, kteří kopírují vzor, když mohu volit originál.
Zahraničněpolitická fraška
Sebe-pokálení na domácí scéně následovala zahraniční prezentace České republiky coby zcela bezmocného, dezorientovaného subjektu. Malého děcka, které se rozběhlo do velikého světa, za rohem prvního domu zjistilo, že dospělí jaksi zmizeli z dohledu a nyní zoufale volá po ruce dospělého. Jako by nestačily rétorické žvásty o národní hrdosti v situaci, kdy podle všeho na pokyn anglo-amerických „spojenců“ definitivně boříme polistopadový mýtus o státní suverenitě. Jako by nestačila hra na Limonádového Joe s Captain America v zádech – jak vypadá česká hrdost v praxi demonstroval Babiš světu během jednání šéfů států EU v Portugalsku. Jeho prosba byla ve srovnání s velkohubými vyhlášeními různých akčních atlantistů o neotřesitelné solidaritě poněkud skromnější. Zcela v duchu české schopnosti uskrovnit politické nároky „slušně“ požádal eurokolegy o vyhoštění alespoň jednoho (!) ruského diplomata.
Co na to EUropa?
Jaký dopad bude mít tato skromná prosba zoufalého premiéra v praxi? Možností je několik.
Varianta první. Budeme svědky několika rétorických projevů solidarity, nikdo kromě východních vazalů nikoho nevyhostí, Česko se zbaví v kontinuitě polistopadové politiky východních trhů, které zaplní „solidární spojenci“, možná i z USA a Velké Británie – samozřejmě v rámci tiché diplomacie s Moskvou.
Varianta druhá. Západoevropští členové EU na čele s Německem si uvědomí jedinečnou příležitost zlomit český odpor ohledně migrace, nažhaví zákulisní diplomatické kanály s Ruskem, dohodnou se na vzájemném vyhoštění nějakého diplomata, který má tak jako tak před důchodem. Česká politická scéna, pro kterou jsou zvyky a pravidla mezinárodní diplomacie španělskou vesnicí, vděčně poděkuje a prodá tento debakl českému (ne)politickému prosťáčkovi jako nebývalý úspěch naší diplomacie. O bývalé české trhy v Ruské federaci se i v tomto případě v tichosti podělí Němci, Francouzi, Rakušané a další hráči s hospodářským potenciálem a smyslem pro politickou realitu. A tu budou demonstrovat krátce po příslibu „solidarity“, kterou vymění třeba za příslib přijetí emigrantských kontingentů a jiných ústupků v záležitostech, ve kterých V4 zatím odolával. Potom ani nebudou muset čekat na novou vládu s Piráty, těmito českými epigony německých Zelených, ochotnými přistoupit na všechny požadavky ať již bruselských nebo washingtonských protektorů.
Varianta třetí. Dosavadní nereakce EU a západních členů přinejmenším signalizuje nejen absurdní charakter vrbětické kauzy, ale i pravděpodobně anglosaský původ akce, což je zřejmě jasné Berlínu, Paříži a dalším evropským centrům. Francie má nyní vzhledem k brizantní vnitropolitické situaci co dělat sama se sebou, v Německu vedou boj dvě frakce německé politiky, zjednodušeně vyjádřeno slovy ‚proevropská‘ a ‚proamerická‘. Rebelie francouzských vojáků a volební preference Marine Le Pen, kritické jak k NATO, tak k EU, může znamenat, že Macron nebude mít zájem na dalších mezinárodních turbulencích. Opačně by ovšem mohl osvědčeným způsobem zatáhnout nouzovou brzdu podle hesla: máš-li průšvih doma, postarej se o „problém“ venku. Obdobné platí o Německu: vlivná proamerická frakce by mohla české divadlo využít k získání vlivu.
V tomto případě by vzrostlo nebezpečí přímého válečného konfliktu na evropské půdě, který by se tentokrát beze vších pochyb neodehrával jen na ruské půdě. Pokud bychom se dostali do této situace, ve které by se Evropa dobrovolně obětovala americkým zájmům, potom bychom si již o osud „kavárny“ a české hrdosti nemuseli dělat starosti: obojí by se rozplynulo v nukleární nirváně. Lze jen doufat, že političtí profesionálové v Berlíně a Paříži mají na rozdíl od českých amatérů v Praze víc rozumu a zdravou dávku pudu sebezáchovy.
https://bit.ly/3bBhfDm