Kavárna útočí na Zemana: “Samozvanci a ztroskotanci” se opět probudili

Kavárna útočí na Zemana: “Samozvanci a ztroskotanci” se opět probudili. Co prozradil Placák o Michaelu Mukovi Kocábovi? VIP společnost a společná nenávist. Hutka i Dědeček veršují o smrti prezidenta.

Co by na to Čapek?

PAVEL KOPECKÝ komentuje další cisternu nenávisti, kterou nás opláchla v uplynulých dnech režimní kulturní fronta.

Pražská kavárna vytáhla opět – po kolikáté už – téma prezident Miloš Zeman a velezrada.

Tentokrát se “osobnosti” pustily do hlavy státu za postoj k Vrběticím, neboť není možné, aby někdo zpochybňoval jedinou povolenou verzi výbuchu muničáku, než je (po sedmi letech a skončeném soudním projednávání) ruský teroristický útok. Kam bychom to měli totalitní okna, kdyby všichni nestáli v jedné řadě a s důvěrou nehleděli k tajným službám řízeným agentem CIA, které sice žádné nezvratné důkazy nepřinesly, ale jsou prý přesto hluboce přesvědčeny o účasti agentů GRU.

Má to jediný háček: kromě nich a vybraných politiků z koalice CIA je nikdo jiný na místě neviděl, kamerové záznamy (z celého objektu !) jsou zázračně zničeny a pracovníci dostali na den výbuchu mimořádné volno.

Ale veřejnost je povinna věřit. Kdo nevěří, je nepřítel. 

Samozvanci a ztroskotanci

V petici vydané na konci dubna “osobnosti” Pražské kavárny mimo jiné prohlašují:

Ve svém projevu k veřejnosti dne 25. 4. 2021 prezident zpochybnil výsledky šetření okolností útoku na muniční sklad ve Vrběticích. Dle našeho názoru se prezident Zeman opět zachoval jako obhájce a agent Ruské federace, a nikoli jako hlava našeho státu, která má hájit zájmy České republiky. Ve svém projevu relativizoval důkazy a důvěryhodnost závěrů našich tajných služeb a vlády ohledně zjištění týkajících se zapojení ruských agentů do výbuchu muničního skladu ve Vrběticích. Podle očekávání ruská média jeho projev ihned široce citovala a vyzdvihovala zejména jeho slova o neexistujících důkazech o podílu ruských agentů. Proto by měl Senát iniciovat podání žaloby na prezidenta ČR pro velezradu.“

Je docela komické, že výzvu iniciovaly “osobnosti”, z nichž mnohé podepsaly Chartu 77, kterou také nikdo neznal. Lid se z oficiálních zdrojů nesměl dozvědět nic jiného, než že je to nepřátelská akce ztroskotanců a agentů imperialismu, kteří chtějí narušit budování naší socialistické společnosti.

Veřejnost musela věřit. Kdo nevěřil, byl nepřítel. Dnes jako přes kopírák, znovu hledáme agenty a vyžadujeme jednotu, tentokrát “liberálně demokratické” společnosti, proti nepřátelským živlům, které by chtěly ohrozit radostné budování euro-socialismu.

Cikánský ministr?

V té souvislosti není od věci podívat se trochu blíže na některé signatáře, kteří vyzývají k sesazení Zemana, protože “nevěří”.

Jako první je pod výzvou podepsán obvyklý “petent” kavárenských výkřiků Michael Kocáb. Chlapík, který kolem sebe vytvořil falešnou aureolu “krysaře”, jež od nás po listopadu 1989 údajně vyvedl sovětská vojska.

Ve skutečnosti bylo dávno o všem rozhodnuto při jednáních mezi velmocemi, neboť Gorbačov souhlasil s revizí výsledků II. světové války a sjednocení Německa, takže přítomnost sovětských vojsk byla nadále bezpředmětná. 

Kocáb naslinil prst, a když zjistil odkud vítr fouká, proslul jako odhodlaný zastánce multikulturalismu. Svou oddanost věci (euro)socialismu dostatečně předvedl ve svém krátkém vládním angažmá. Jako ministr pro lidská práva a národnostní menšiny ve vládě Mirka Topolánka si vysloužil přezdívku cikánský ministr, když v prosazování “nadlidských práv cikánů (a migrantů) předstihl i taková esa jako byla jeho předchůdkyně Džamila Stehlíková či nástupce Jiří Dienstbier jr., kteří se stejně jako Kocáb protinárodní politikou naštěstí definitivně odepsali pro jakékoliv budoucí politické využití. Proto oznámení Kocába, že bude kandidovat na Pražský hrad, vypadá jako hodně špatný vtip – jenže on jiné vyprávět neumí. A nikdy neuměl.

Kromě polistopadových multikulturních eskapád a krátkého působení (spolu s neúspěšným kandidátem na prezidenta Michalem Horáčkem) v polorežimní inciativě Most, která připravovala hladký přechod kariéristů předlistopadového režimu do nových kariérních podmínek, o tom svědčí i Kocábovo angažmá před listopadem 1989 (o němž se pochopitelně nemluví, soudruhovi jsme povinni věřit, a kdo nevěří… atd). 

Jedním z těch, kteří výzvu k odvolání Zemana spolu s Kocábem podepsali, je i publicista Petr Placák. Paradoxně právě on o Kocábovi a jeho působení před listopadem 1989 přinesl zajímavé svědectví. V článku Malý Muk (vyšel v listopadu 1992 v Necenzurovaných novinách) Placák mimo jiné píše:

„Michal Kocáb byl jedním z mnoha, kteří se angažovali v oficiální kultuře a kteří za tuto svou výsadu museli více či méně zobat komunistickým úřadům z ruky.

Podívejme se, co nám o tom vypovídají policejní archívy.:

Já, Michael Kocáb – narozený 28. 7. 1954, vedoucí bývalé hudební beatové skupiny PRAŽSKÝ VÝBĚR, prohlašuji před příslušníky Československé kontrarozvědky Federálního ministerstva vnitra, že v případě umožnění veřejného vystupování hudební beatové skupiny pod názvem “ROPOTÁMO”,.. nezneužiji veřejné hudební produkce k ovlivňování protispolečensky orientovaných nálad, šíření myšlenek v duchu pacifismu a k propagaci kapitalistického způsobu života…

Dále prohlašuji, že pomlčím před všemi nepovolanými osobami, kterými jsou rodinní příslušníci, rodiče, kamarádi, ale i jiní příslušníci Sboru národní bezpečnosti o všech těchto shora uvedených skutečnostech a rovněž nezneužiji dané důvěry k páchání trestné činnosti. Osobně budu zabraňovat případné infikaci hudební tvorby jinými hudebními skupinami, které se dopouštějí negativní činnosti spočívající ve skrytých invektivách vůči kulturní politice KSČ a socialistickému způsobu života.
Toto své prohlášení stvrzuji vlastnoručním podpisem.” 

Velikáni kavárny

Ovšem udavačský dopis na Zemana podepsali i další komunistobijci, kteří kolaborovali s předlistopadovým režimem. Například podivný kněz (o jeho právoplatném vysvěcení existují vážné pochybnosti)  Tomáš Halík. Nositel Templetonovy ceny (s mnohamilionovým “honorářem” se uděluje těm, kteří se zvláště zasloužili o globalistickou bolševickou revoluci) se dnes příliš nehlásí k tomu, že za Husákovy normalizace (od roku 1975) školil komunistické nomenklaturní kádry na ministerstvu průmyslu.

Kromě Kocába a Halíka podepsali pamflet proti prezidentu republiky i další velikáni kulturní kavárenské fronty. Mezi jinými i dva písničkáři: Jaroslav Hutka a Jiří Dědeček. Co také mají dělat, když nemají co na práci, neb je publikum nechce. Jaroslav Hutka, mravní obr, se kvůli zisku z prodeje desek Šafránu soudil dokonce se svým dlouholetým kamarádem, písničkářem Vladimírem Mertou. Jiří Dědeček, který to loajalitou k pražské kavárně dotáhl až na šéfa českého centra Mezinárodního PEN klubu, ví, že kariéra není zadarmo. 

Musí se osvědčovat. A tak proti prezidentu Zemanovi (stejně jako Hutka) bojuje kromě petic i písněmi. Jako vždy příkladně humanistickými: oba v nich přejí hlavě českého státu smrt.

Je opravdu pozoruhodné, kam až jsou schopni tito kdysi docela zábavní písničáři ve své nenávisti ze zklamaných ambicí zajít. Jako nechutný vtip působí jejich obhajoba prvoplánových nechutných výkřiků coby „politicky nekorektní“ tvorby. Právě od Velikánů Kavárny, která požaduje stíhat umělce i novináře, kteří si dovolí “nekorektně” zvednout hlas proti protěžovaným menšinám, migrantům, Bruselu či jiným politickým modlám, zní tato pokrytecká slova jako nechtěné sebeudavačství.

Není dnes zapotřebí zrovna žádná velká odvaha pět (jako Hutka v “opusu” Zubatá a Miloš): 

„Masaryk v hrobě se obrátil, zařval, co je to za chlapa, a na Zubatou se obořil, kde se zase dneska fláká. Miloš je zhroucený a oči v sloup, z cigaret zvedá se štiplavý čoud, Zubatá už na Hrad chvátá.“ To je naopak legitimace k nějakému “grantu” od sorosovské neziskovky (když ty soudy o prachy s kamarády nevyjdou).

S podobným námětem ale ještě „odvážněji“ se vyrovnal zmíněný předseda českého PEN Klubu Jiří Dědeček (to by Karel Čapek koukal!). Navázal na ty nejlepší tradice Arijského boje či Dikobrazu z padesátých let – a nazval prezidenta Zemana rovnou potkanem: 

„Byla jedna země fikaná a lidi tam taky. Zvolili si krále potkana. Projevil se jako mršina do dne a do roka, ale volila ho většina, pomohla rodná stoka. Už by měl bejt dávno na řadě, ale smrt si nechce zasrat kosu.“

No nekupte takové intelektuální výrony humanismu!

Je to příznačné. Nenávist pěstovaná pražskou a globální kavárnou (v boji proti nenávisti, na jejíž rozpoznání mají pouze ony patent) musí zasáhnout psychiku (a duši). A tak z kdysi poměrně originálních textařů a příjemných písničkářů se stali trapní propagandisté. 

Obdobně postiženy jsou nikoli náhodou i další osobnosti, které pod “dopis 99 Pragováků” proti Miloši Zemanovi připojili svůj podpis. 

Ale to nejzajímavější na celé věci: spousty úřadů a (z našich daní) placených cenzorů vydávaných za „lovce šiřitelů nenávisti“ náhle oněměly. 

Ani cek.

Protiproud
https://bit.ly/3y1y8kh

sdílet na