Stát utratil miliardy za školicí střediska. Nyní z nich jsou kanceláře, jídelny, sklady i penzion
- Přes tři miliardy korun, převážně z fondů EU, poslal stát firmám na stavbu a vybavení školicích středisek pro zaměstnance. Podle zjištění Radiožurnálu si z nich podnikatelé udělali kanceláře, jídelny, ubytovny, sklad, penzion nebo zubní kliniku. Někteří je pronajímají, případně je prodali.
- Umožňuje jim to podmínka ministerstva průmyslu a obchodu, podle které podnikatelům stačilo udržet školicí středisko v provozu tři roky a pak si s ním mohli dělat, co chtěli. V okolních zemích jsou pravidla mnohem přísnější.
- Jestli firmy školí během povinné tříleté lhůty, navíc stát prověřuje jen v každé desáté.
Cedulka s nápisem „Velký konferenční sál“ hned vedle recepce moderní stomatologické budovy DentalCare na okraji severočeského Mostu je tím posledním, co zbylo po zdejším školicím středisku.
Místo sálu, kde se dříve dentisté seznamovali s novými zubařskými trendy, jsou nyní soukromé ordinace. Na vybudování zdejšího školicího střediska přitom stát vyplatil téměř 23 milionů korun.
„Je to už jen taková vzpomínka,“ usměje se žena na recepci stomatologické kliniky a kývne hlavou k cedulce odkazující na někdejší konferenční sál.
Nová budova se dvěma přednáškovými sály a výukovými ordinacemi s moderním technickým vybavením vyrostla z velké části za veřejné peníze. Spolek Česká stomatologická akademie na ni dostal dotaci 22,8 milionu korun – 19,4 milionu šlo z fondů EU, 3,4 milionu pak z českého rozpočtu.
„Ze začátku se tady dělaly přenosy z ordinací do velkého sálu, kde zubaři sledovali zákroky,“ vzpomíná viceprezident spolku Zdeněk Bláha. Přiznává, že nyní už to tak není. „Hromadné školicí akce už se tady nekonají, větší prostor přednáškového sálu již byl přebudován a menší sál slouží pro naše interní potřeby,“ říká Radiožurnálu.
Potvrdil, že v prostorách, které vznikly za veřejné peníze, jsou v současnosti zubní ordinace. Odmítl však, že by si spolek za státní a evropské miliony pomohl ke stomatologické klinice. „Školicí středisko bylo provozováno v souladu se stanovenými podmínkami dotace.“
Tou podmínkou bylo, že vzdělávací centrum musí fungovat aspoň tři roky, stejně jako v ostatních malých a středních podnicích. Ve velkých je lhůta pět let. Po této době si podnikatelé můžou se středisky dělat, co chtějí.
Příklad z Mostu ilustruje, jak některé dotace skončily. Ministerstvo průmyslu a obchodu je od roku 2007 vyplatilo více než 500 firmám. Celkem jim poslalo 3,3 miliardy korun, z toho 2,8 miliardy z unijních fondů, půl miliardy z českého rozpočtu. Podnikatelé za to opravili vlastní domy, v nichž vybudovali výuková střediska pro své zaměstnance, případně postavili úplně nové budovy.
Radiožurnál dotační systém mapoval několik měsíců: oslovil všechny příjemce dotací a zjišťoval, co se školicími středisky udělali po uplynutí povinné lhůty. Některé firmy už zkrachovaly, desítky dalších ale přiznaly, že jejich dotovaná střediska už neškolí. Že je využívají k podnikání, pronajímají je nebo je prodaly.
„Nikdo nezjišťuje, jestli ta školení byla efektivní a jestli je pracovník kvalitnějším zaměstnancem. Kontroly jsou jen formální.“
Lubor Lacina (Ústav financí Mendelovy univerzity v Brně)
Fakt, že byl tuzemský dotační systém příliš štědrý, připouští i náměstek ministra průmyslu Marian Piecha, jenž má na starosti právě evropské fondy. „Firmy spíš než na školení svých zaměstnanců myslely na to, jak zrekonstruovat objekty, které nijak nevyužívaly. Typicky jsou to chaty ROH a další rekreační střediska, které firmy měly a nevěděly, co s nimi. V momentě, kdy se tady vypíše výzva na školicí střediska, tak se firma hned přihlásí, aby je mohla opravit. Počká tři roky a pak opravené školicí středisko prodá nebo změní jeho využití,“ popisuje.
Dotační program běží dál, ministerstvo průmyslu některá pravidla zpřísnila, tříletá garanční lhůta však zůstává. Jenže v okolních státech mají podmínky ještě mnohem tvrdší a předsedkyně Výboru pro rozpočtovou kontrolu Evropského parlamentu Monika Hohlmeierová české dotační podmínky ostře kritizuje.
„To, že budovy spolufinancované z veřejných dotací mohou být následně využívány pro soukromé účely a soukromý zisk z prodeje těchto budov plyne na soukromé bankovní účty po třech letech, považuji za naprosto nepřijatelné,“ říká Radiožurnálu. „Většina členských zemí má tyto lhůty pro budovy dotované z veřejných financí dvacet a více roků.“
Schopnost utratit peníze
Profesor Lubor Lacina z Ústavu financí Mendelovy univerzity v Brně, který se specializuje na evropské fondy, navíc zpochybňuje, že by dotace měly pro stát nějaký přínos.
„Jsem velmi skeptický k těmto typům dotačních programů. Nikdo nezjišťuje, jestli ta školení byla efektivní a jestli je pracovník kvalitnějším zaměstnancem. Kontroly jsou jen formální. Když jsem se ptal ve firmách, jestli někde byla kontrola, zda se kurzy provádějí a v jaké kvalitě, řekli mi, že nikde nebyla,“ vysvětluje.
Podle něj má dotační program jediný účel: „Aby stát prokázal schopnost utratit prostředky Evropské unie.“
„Jednu dobu byla Česká republika kritizovaná Evropskou komisi, že nedokáže čerpat objem přidělených peněz. Tak se intenzivně hledalo, jak ty prostředky vyčerpat. A tenhle typ programů přesně zapadá do toho, že jedinou ambicí státu je ty peníze nějakým způsobem utratit,“ pokračuje.
Náměstek Piecha oponuje: „Školicí střediska ve firmách mají smysl. Zaměstnavatel si může proškolit lidi na svých strojích.“
Podle zjištění Radiožurnálu to však mnohé firmy dělaly jen po dobu povinnou pro splnění podmínky dotace.
Finančně si pomoct
Společnost První otrokovická stavební udělala ze staré kotelny školicí středisko, od státu na to dostala 7,2 milionu korun. Udržela ho povinné tři roky a pár měsíců na to – v únoru 2018 – ho prodala. „V dnešní době školicí středisko již nefunguje. Z důvodu špatné situace ve stavebnictví týkající se nedostatku kvalifikovaných pracovníků byla společnost nucena objekt školicího střediska prodat,“ vysvětluje Radiožurnálu předseda představenstva firmy Stanislav Zezulka.
Někteří podnikatelé přímo přiznávají, že budovy opravené za veřejné peníze prodali, aby si přilepšili. „Přišla krize a my jsme si potřebovali finančně pomoct, tak jsme to střelili. Je to škoda, protože barák je opravený, pěkný, ale šlo to takhle, no,“ líčí jednatel chomutovské Vodohospodářské stavební společnosti Ladislav Červený. Na školicí centrum firma dostala dotaci čtyři a půl milionu korun. Za kolik peněz budovu prodal, ale sdělit nechtěl. „To si nechám pro sebe.“
Jiní podnikatelé budovy původních školicích středisek pronajímají. To je případ společnosti GKR Stavby z Roudnice nad Labem, jíž dal stát 13,8 milionu. „Náklady na udržení střediska byly docela veliké, takže když povinná doba uplynula, tak jsme ty prostory začali pronajímat cizím subjektům. A když město přišlo s tím, že nemá kde pořádat kulturní akce, dohodli jsme se, že jim to pronajmeme,“ přibližuje Jaroslava Olejníčková, která má ve firmě GKR Stavby na starosti školicí středisko i přilehlý hotel Koruna.
Firma budovu školicího střediska pronajímá městu Roudnice nad Labem za 28 tisíc korun měsíčně, na dalších 20 tisíc pak přijdou energie. Sál město využívá k nejrůznějším akcím. „Kino, pohádka pro děti, Ivo Jahelka tam měl besedu, jednání zastupitelstva tam probíhají, taneční kurzy, přednáška nějakého senzibila,“ vypočítává Beáta Krůpová z městské organizace Říp, která pro Roudnici kulturní akce zajišťuje.
Další firmy přiznaly, že si z původních vzdělávacích středisek udělaly kanceláře, zasedačky, podnikové jídelny, sklad, archiv nebo ubytovnu.
Ze školicího střediska penzion
Další příklad je z Krušných hor. Když se Lesy České republiky v roce 2011 rozhodly zbavit hájovny na okraji turisticky oblíbeného lyžařského střediska Klíny, Gustav Hotový se okamžitě přihlásil do dražby.
„Tu chatu jsem chtěl už asi šest let, chtěl jsem tady vždycky mít penzion,“ vzpomíná. V srpnu 2011 ji vydražil za 2,5 milionu korun. Ovšem už za šest měsíců mu ministerstvo průmyslu a obchodu schválilo dotaci dva miliony na vybudování školicího střediska, 1,7 milionu šlo z evropského fondu regionálního rozvoje. O dotaci žádal přes svou bezpečnostní agenturu. V penzionu Hájovna vznikla místnost s dataprojektorem, stolem a židlemi.
Jeho další vyjádření zpochybňuje přínos školení, jak o něm mluví ministerstvo. Podnikatel přiznává, že kurzy probíhaly jen proto, aby splnil podmínku dotace. „Já jsem měl ten barák několik let zavřený, aby sem jezdily firmy, který se tady školily zdarma jenom proto, abych je tady měl a naplnil indikátory. Školili se mi tady nějací zedníci. Za mě to byla naprostá tragédie, že jsme do takového projektu šli,“ říká.
V současnosti už není v internetové prezentaci penzionu o školení ani zmínka. „Není o to zájem,“ dodává Hotový. Budovu, kterou zrekonstruoval za veřejné peníze, prezentuje už jen jako turistickou chatu, místo školení nabízí ubytování, v zimně půjčuje lyže, v létě kola.
Přesto tvrdí, že se mu dotace nevyplatila. „Celá ta dotace byla nesmysl, oprava nás stála víc, než jsme chtěli. Byly předepsané parametry, které to má mít,“ přibližuje. „Třeba na fasádu jsme dostali 40 procent, na parkoviště 40 procent, ale já jsem nechtěl tak velké parkoviště. Proč tady musí být deset míst? Protože je to v projektu, aby to splnilo všechny ty parametry. Tepelné čerpadlo stálo milion a my jsme museli zaplatit půlku, ale já bych si sem nikdy tepelné čerpadlo nedal, já bych si ho uměl udělat za 200 tisíc.“
„Nerozumím tý otázce! Zhodnotil? Já vám říkám, že jsme na té dotaci prodělali,“ reaguje pak na poznámku, že jim dotace zhodnotila nemovitost.
Kratší lhůta, aby byl zájem
Zmíněné dotace schvalovalo ministerstvo průmyslu podle pravidel z let 2007 až 2013. Výsledek se ale mnohdy projevil až nedávno. Několik let totiž trvalo, než podnikatelé školicí střediska vybudovali a MPO peníze vyplatilo.
Následovala povinná lhůta, během níž se muselo ve středisku školit. Malé a střední podniky tři roky, velké firmy pět let. Proto až v posledních letech podnikatelé začali ze středisek postavených, opravených a vybavených za veřejné peníze dělat jídelny a kanceláře.
„Zjistili jsme, že ty nové podmínky jsou už tak dokonalé, že nemusíme podnikatele trápit pět let a zpátky jsem to zkrátil na tři roky.“
Martin Piecha (náměstek ministerstva průmyslu)
Náměstek ministra průmyslu a obchodu Marian Piecha říká, že pravidla nechal změnit, aby se to neopakovalo. „Kdybychom se dnes bavili o penzionu, tak bychom podpořili pouze tu učebnu a vybavení, nikoli místnosti, kde se lidé ubytovávají. Dnes už by z programu na školicí střediska nešlo rekonstruovat celý objekt jako rekreační chatu, pouze tu školicí místnost. Navíc je dnes dotace jen do výše 200 tisíc eur, v průměru je to 2,5 milionu korun. A dobu udržitelnosti (povinnou lhůtu, po kterou musí středisko fungovat jako školicí) jsme zvedli na pět let.“
Jenže následně nechal Piecha dobu udržitelnosti snížit zpět na tři roky. „Zjistili jsme, že ty nové podmínky jsou už tak dokonalé, že nemusíme podnikatele trápit pět let a zpátky jsem to zkrátil na tři roky. Přihlásilo se nám 38 projektů, všechny jsem s kolegy prošel a dám vám ruku do ohně, že tam žádný podvod nebude,“ ujišťuje.
Na hodnocení je ale zatím příliš brzy, protože ve většině případů teprve běží povinná tříletá lhůta udržitelnosti. Ani přísnější pravidla ale podnikatelům nebrání v tom, aby si po uplynutí „doby udržitelnosti“ dělali s dotovanými středisky, co budou chtít.
Jiné státy jsou přísnější
Proč ministerstvo průmyslu a obchodu stanovilo právě tříletou lhůtu? Je to nejnižší možná doba, kterou povoluje Evropská komise. „Firmy rostou docela dynamicky a neumím si představit, že budeme dávat delší termíny, než stanovuje samotný Brusel,“ vysvětluje Piecha.
Europoslanec a člen Výboru pro rozpočtovou kontrolu Evropského parlamentu Tomáš Zdechovský z KDU-ČSL, jenž kandiduje v podzimních krajských volbách, celý systém dotací kritizuje. „Tříletá udržitelnost fungování školicího centra je absolutně nesmyslně krátká,“ tvrdí.
„Místo aby se peníze investovaly do dlouhodobých projektů nebo do těch, které pozvednou kvalitu vzdělávání lidí v daných profesích, tak ty peníze podle toho, co teď vidíme, profrčely komínem a řada lidí se na nich velmi dobře obohatila,“ dodává Zdechovský a přidal srovnání s Německem a Rakouskem, kde je lhůta přes 20 let a o dotace mohu žádat jen instituce, které se vzděláváním dlouhodobě zabývají – školicí agentury nebo registrované školy.
„To se vůbec nedá srovnávat se systémem vzdělávání v ČR,“ oponuje Piecha. „V Německu a Rakousku mají systém duálního vzdělávání, takže tam je smlouva postavena v kontextu vzdělávání učně v rámci poloviny docházky na střední školu. My jsme úplně na počátku, tady byl systém postavený jen na středních školách a my tímto programem chceme přiblížit učně středních škol více k praxi. Ten systém není dokonalý, ale nějakým způsobem se zlepšuje,“ dodává.
Stačí nahlásit, že školení bylo
Majitelé dotovaných středisek mají povinnost dokládat, že se v nich v průběhu povinných tří nebo pěti roků skutečně školí. Jenže ministerstvo kontroluje na místě jen každou desátou, ve zbytku případů se spokojí s tím, co mu firmy o výukových kurzech samy oznámí.
Bylo to tak i v případě společnosti it&t z Lovosic, která dostala dotaci 27,8 milionu korun, 4,2 milionu korun šlo ze státního rozpočtu, zbytek z fondů EU. Přestože se firma zadlužila, už v průběhu povinné tříleté lhůty s ní soud zahájil insolvenční řízení a podle správy sociálního zabezpečení neměla žádného zaměstnance, ministerstvo neprověřovalo, zda ve středisku školení opravdu probíhají.
„Kontrola na místě nebyla provedena,“ potvrdil mluvčí resortu David Hluštík. Proč? Prostě nebyla vylosovaná. „Kontrola se provádí na základě automaticky generovaného vzorku nebo na vyžádání. Ani jeden z důvodů neexistoval, proto kontrola neproběhla, pouze administrativně na základě předložené dokumentace,“ doplnil.
Náměstek ministra průmyslu Marian Piecha doplnil, že onen vzorek ke kontrole obsahuje jen deset procent všech příjemců dotace, podle něj je to ale dostatečné. „My sami jsme kontrolováni Nejvyšším kontrolním úřadem, auditním orgánem ministerstva financí, evropským účetním dvorem a dalšími evropskými institucemi, a pokud oni odsouhlasí, že vzorek deseti procent je v pořádku, tak je v pořádku,“ řekl.
Příjemce dotace z Lovosic Lubomír Červinský nechtěl o školicím středisku mluvit, mobil nebral a na dotazy Radiožurnálu neodpověděl. Adresu bydliště má podle obchodního rejstříku ve stodole ve vsi na Litoměřicku, kde si chovatel koní ukládá balíky sena. V budově, na jejíž stavbu poslal stát skoro 28 milionů, jsou nyní kanceláře firmy, kterou vlastní jeho otec a sestra.
Artur Janoušek, Markéta Chaloupská
https://bit.ly/2Fzamps