Jméno na černém seznamu ČT je vstupenkou do nebytí
Existuje takovýto seznam? Určitě, i když možná ne v psané podobě, ale zato pevně usazený v hlavách vedoucích pracovníků ČT. A nejzřetelněji pak čitelný z výtvorů její zpravodajské redakce.
Promluvil o něm v listopadu 2016 pro Sputnik též jeden z oněch nešťastníků na černém seznamu uvedený novinář Jan Petránek takto:
„Už si ani nepamatuji, kdy mě naposled pozvali do České televize.
Dostal jsem se asi do jejich černého seznamu “.
Nedostal se do něj „asi“, ale určitě.
Kdysi v ČT pro své fenomenální znalosti Ruska pečený i vařený, ovšem jen do okamžiku, kdy přímo na obrazovku řekl, co neměl. A byla toho tehdy taková kupa, že to možná pracovníci zpravodajské redakce ČT vydýchávají až do dneška: že Krym je ruský už od roku 1783, že dnešní Ukrajina je ostudou historie 21. století, že majdan spískali Američané, aby Rusům nejdříve vzali jejich námořní základnu v Sevastopolu a pak je vyhnali jak z Černého tak i z Azovského moře, a že jestli se prý EU obává, že Rusko ohrožuje Evropu, tak pravda je taková, že EU ohrožuje Evropu daleko víc, protože neumí hodnotit situaci, jaká je.
Kdo ví, co to tehdy Jana Petránka vedlo k tak upřímnému vylití svého srdce, ale stalo se, a pak se už z úradku osob v ČT nejvyšších skvělý novinář a poctivý člověk Petránek národu z doslechu i dohledu samozřejmě ztratil, třebaže fyzicky zemřel až roky poté v listopadu 2018.
Nebyl na černém seznamu ČT samozřejmě sám. Byli a jsou na něm desítky lidí, těch, kteří jako Jan Petránek byli kdysi do ČT často zváni, v jejích pořadech vystupovali, ovšem jen do okamžiku, kdy stejně jako JP řekli cosi, co nebylo v přesném zákrytu s politickou linií ČT.
Načež národu, neslídícímu po informacích též na internetových levicových webech (kam se tito „vyhnanci z ráje“ v nouzi uchýlili), zmizeli z očí, a jak čas šel, ztrácejí se mu pomalu i z myslí, čímž nedobrovolně naplňují vůli nejen těch, kteří je z paláce na Kavčích Horách vypudili, ale i celého našeho politického křídla liberodemobloku, v jehož službách instituce ČT vždy stála a stojí.
Tak pevně, jak pevné je rozhodnutí jejích nejvyšších činitelů o tom, že lidé, jako jsou Zdeněk Zbořil, Erik Best, Jan Keller, Jan Veleba, Alexander Tomský, Václav Klaus st., Petr Hájek, Lenka Procházková, Illona Švihlíková, Jiří Žáček, Ladislav Jakl, Miroslav Ševčík, Ondřej Neff, Vlastimil Vondruška, Ivan David, Soňa Červená a řada dalších a dalších už nebudou mít přístup do pořadů ČT dále povolen. Čímž samozřejmě, protože pravda moderní doby už je taková, že pokud nejste na TV obrazovce, neexistujete, začíná jejich netriumfální pouť do nebytí.
A to za onen jediný svůj hřích, že ve svých vystoupeních nemluvili vždy tak, jak by podle názoru vedoucích pracovníků ČT mluvit měli.
Do jak šílené rigidity se tato koniášská praxe až vyšplhala, dokazuje příklad posledně uvedené světoznámé operní pěvkyně Soni Červené (v září dovrší 95 rok svého věku), kterou hlavy ČT dnes trestají velkopanským přehlížením nikoli za to podle nich nepřípustné, co řekla, ale co se snad, možná a možná též ne, jen chystala říct. Když totiž v rozhovoru s Danielem Takáčem koncem roku 2018 přehlížela období svého života, nadšeně vynášela dobu první republiky, její velkorysou svobodu tisku a vyjadřování, a Daniel Takáč se možná právem a možná neprávem vyděsil, že si tímto chvalořečením připravuje půdu pro kontrast a tedy pro kritiku méně útěšlivé mediální svobody režimu současného. Proto rozhovor násilně uťal, na což zpěvačka reagovala zklamaným: „Jak to, to už končíme, ale to je škoda“.
Kolik roků mezi námi Soňa Červená může ještě být a kolik bychom toho od ní, než odejde, mohli a chtěli ještě slyšet. Vždyť hodiny se krátí a tupá malodušnost a ubohost lidí, sedících na rozhodujících místech v ČT, brání našim lidem čerpat ze znalostí a zkušeností nejen Soni Červené, ale všech lidí, které jsem shora uvedl a kteří by svými promluvami z televizních obrazovek mohli nás všechny každodenně štědře obohacovat (jak to ještě několik let mohl konec konců činit i Jan Petránek).
Mohli, ale nemohou. Pár průměrných lidí, kteří vyjmenovaným nesahají po výšku podrážek jejich bot, ale zato sedí v křeslech momentálně všemocné instituce, je s výjimkou jejich posledních ještě možných vyjádření na internetových webech, odsoudili k němotě.
A já si v souvislosti s tím kladu otázku. MAJÍ NA TO PRÁVO? Cožpak ČT patří jen jim, či jen půlce národa jim blízké? Cožpak kodex ČT nevyhlašuje, že „ČT představuje fórum pro veřejnou diskuzi, v níž je možno vyjadřovat nejširší možné spektrum názorů a hledisek“?
Ano, vyhlašuje. A nevyhlašuje nic o tom, že na názory jiné, než jsou názory nejvyšších představitelů ČT, bude uvržena klatba. A to v té podobě, že ti, kteří tyto názory vyslovili, budou muset, jak se říká, jít.
Ale i kdyby kodexu nebylo, cožpak skutečnost, že si ČT všichni platíme, není směrníkem ke stavu, ve kterém bude ČT sloužit všem a všem stejně? Že by v ní neměl být nikdo za vyslovení svého názoru trestán vyhnáním, protože tohle je trest vykonávaný i na nás, řadových posluchačích ČT.
A tak si říkám. Nemělo by se už v téhle věci pokročit? Už třeba jen proto, aby redaktor Takáč neměl napříště takovou hrůzu z toho, co se Soňa Červená chystá říct.
Lubomír Man
Vaše věc
https://bit.ly/2ZOL2Tz